40 dní pěšky do Jeruzaléma

Audiobooky mnoho neposlouchám (*psáno v roce 2017), ale už když se ke mně dostala možnost konečně se podívat na zoubek pěší pouti Ládíka Zibury, řekl jsem si proč ne. Původně jde stejně o přednášky, tak to přeci nemusí být špatné. A rozhodně nebylo :) Jsem člověk škodolibý a rád se směju. Kniha je tak přesně pro mě, neboť autor je dosti sebekritický a nevynechá jedinou příležitost si do sebe šťouchnout, nějak se shodit a ještě se sobě vysmát. Nu asi už odhalil co platí na tu českou duši :D Každopádně kromě této linky je pouť zajímavá, autor se snaží i o přesah (v dnešní době hodně cením všechny ne/nápadné poznámky a odkazy na dobrotu všech lidí bez ohledu na jejich rozdíly...) a prostě mě to bavilo... Jen bych tedy jako nadšenec do map ocenil trasu pouti. Některá města a názvy jsem si googlil a přišlo mi, že se musel Láďa dosti motat, nebo má zmatek v denících :D Ale to už je asi součást knihy...

PS: Jediné, co mě tedy na audiobooku vadilo, byly neuvěřitelné znělky audioilustrací a infoboxů. To by se přeci vlezlo na konec kapitol a bez nutnosti toho všeho klinkání a břinkání...

Přiznám se: moje 1. reakce na 1. Ziburu bylo... rozhořčení. :-)

Můj spolužák totiž kdysi šel do Jeruzaléma pěšky ze Znojma, na cestě byl přes 6 měsíců ... ! "A tady si nějaká kavárenská kikina, co vyvinula řádově menší úsilí, vůbec troufá o takové cestě něco říkat? Nehoráznost!"

No jo. Jenže pak jsem si Ziburovu verzi přečetl. A bavila mě moc. Doporučuju (i nehodnotit knihy bez čtení ;-) ).

Tím, že byla kniha u nás v knihovně neustále vypujčená jsem se k ní dostala až jako poslední z celé série pěškopisů, možná to jí výrazně ubralo z mého hodnocení. Zibi i zde využívá skvěle svůj humor a ironii, ale je cítit, že je to jeho prvotina a často se v kapitolách opakuje a občas je to dost chaotické přeskakování. Navíc malůvky vypadají jak od dětí ze školky. Barevné ilustrace v dalších knihách jsou mnohem hezčí. I tak jsem si knihu užila a je to fajn oddechové čtení.

Vlastne som nevedela, čo od toho čakať. Komentáre boli občas chválospevné, občas neveriacky krútiace hlavou. No a keďže si z času na čas doprajem nejaký ten cestopis, povedala som si, že si urobím názor a pocit sama.
Hneď na úvod píšem, že podobný cestopis (pěškopis) som ešte nečítala. Ako už skonštatovali viacerí, veľa sa o navštívených miestach nedozviete. Neuvidíte ani nijaké fotky z nich. Len pár vtipných a milých ilustrácií.
ALE... práve to, že autor to poňal po svojom, ma bavilo. Práve to, že krajiny a miesta, cez ktoré šiel, sme spolu s ním poznávali cez ľudí, ich nátury, reakcie a kultúru, mi asi o krajine povedalo viac ako opis nejakého konkrétneho miesta. Veď si len zoberte, čo najlepšie vypovedá o krajine? Budovy, ktoré postavili iné generácie, história, ktorá je stokrát prekrútená, "líbivé" texty kdesi na internete... alebo jej súčasní obyvatelia, ich zvyky, kultúra a rýdzi humanizmus?
Mne sa to páčilo. Rovnako ako autorov štýl, životný postoj a zmysel pre humor i sebairóniu.
Už hneď na úvod ma inak odzbrojilo tých pár úprimných riadkov k novému vydaniu. Tými si ma autor v momente získal.
Veľmi sa teším, že mi pod stromčekom pristáli všetky autorove knihy. Budem si ich príležitostne počas roka čítať a cestovať aspoň takto.

Vyprávění je vtipné a obsahuje i poznatky z cest a je čtivě napsáno. Obdivuje výkon tohoto mladého muže, jeho odvahu a snahu o poznání a poučení.
Jana"12 - 21. 8. 2021

Žádné bůhvíjak literární dílo, ale jako oddechovka pro občasné pobavení docela fajn. Člověk se u knihy pěkně odreaguje.

Na rozdíl od ostatních, mě tato kniha nebavila. Autor je rádoby vtipný, ale o zemích, kde autor chodil se člověk moc nedozví. Kniha neobsahuje žádné fotografie, autor nenavštívili téměř žádná zajímavá místa. Prostě jen šel a šel. Koho to baví nechápu. Moje první a asi i poslední kniha od Zibury. Vždyť u nás máme tolik krásných cestopisů.

Když jsem si pustila audioknihu 40 dní pěšky do Jeruzaléma, trochu mě zarazila hned první věc: proč čte cestopis mladého muže (Ladislav Zibura, ročník 1992) herec narozený v roce 1936 – tedy Miloň Čepelka? Čepelkovi samozřejmě patří můj respekt a láska jakožto členovi legendárního Divadla Járy Cimrmana, ale přece jen... na první poslech to nesedělo. Jeho krásný hlas mě nakonec ale přece jen získal a postupem času jsem si na ten generační skok zvykla.

Zibura si čtenáře získává především stylem: píše vtipně, svižně a hlavně bez obalu. Nehraje si na hrdinu, nesnaží se svoje zážitky přikrášlovat, a už v úvodu přiznává, že je „povrchní člověk, co má rád pivo, kafe a pohodlí“. A právě tahle upřímnost dává jeho pouti autenticitu. Kniha je v podstatě jen přepisem deníkových zápisků, takže má formu každodenního záznamu – žádné dramatické oblouky, ale realita na nohou. A někdy i na puchýřích.

Překvapilo mě, že se putování do Jeruzaléma nerozjíždí hned od první kapitoly. Nejprve se Zibura věnuje svému předchozímu putování a motivaci. Jakmile se ale vydá na cestu – která mimochodem začíná v Turecku, ne v Česku, což je dobré vědět, pokud si člověk klade otázku, jak by se to za 40 dní dalo stihnout – nastává pestrá mozaika zážitků, kulturních střetů i vnitřních soubojů.

Zibura se rozhodl jít bez mapy, informace si dopředu nezjišťoval, spal buď pod širákem, nebo u lidí, kteří ho pohostinně přijali. Nejvíc mě zaujaly právě střípky z Turecka – srdečnost tamních obyvatel, všudypřítomný čaj a ochota pomoci cizinci na cestě.

A pak je tu samozřejmě i lehce politický šťouch – trefné rýpnutí do řepkových polí Andreje Babiše, které působí jako příjemné probuzení do reality pro všechny, kdo by snad příliš zromantizovali vlastní krajinu.

Audioknihu bych doporučila především těm, kdo milují pěší turistiku, plánují sami nějaké delší putování, nebo je zajímá každodenní realita života na cestě. Nečekejte hluboké filozofování, spíš lidskost, humor a drobné poznatky, které vás buď rozesmějí, nebo vás přimějí k zamyšlení. A v kombinaci s hlasem Miloňe Čepelky? Neobvyklá, ale funkční dvojice.

Kniha se mi zdá naprosto prázdná, bez jakékoli substance, poslání či smyslu. Je to spíš trochu delší glorifikovaný facebookový status. Zaujalo mě: "Samurajové prý říkali, že zásadní rozhodnutí člověk musí učinit do pěti úderů srdce. Pak už místo intuice pracuje jen jeho rozum, který zdaleka není tak moudrý." - to je podle mě snad ta nejhorší rada všech dob a vůbec nevím, kde na to autor přišel, na internetu jsem nic podobného nenašel. Intuice může člověka taky snadno svést z cesty! Carl Jung "All haste is of the devil."

Tahle kniha zbořila můj ostych vůči Ladislavovi.
(A ještě před tím tomu pomohl podcast s Ladislavem na Protiproudu, jinak bych po knize nesáhl)

A jsem rád, že jsem ji nečetl před moji pěší cestou Řím - Assisi, to bych byl pak asi zklamaný, že jsem nudný cestoval.

Strasti z Ládíkovy cesty popisované 40 dní z evropského Turecka až k Mrtvému moři. Kamenem úrazu je, že popisuje a vypráví doopravdy každý den a ani tak nešikovnému člověku s takovou smůlou se prostě nemůže dít něco zajímavého pořád. To vede ke kapitolám, které člověk zapomene v tu chvíli, kdy je dočte nebo doposlechne, ale rozhodně to nehází kdo ví jak špatné světlo na celou knihu. Až na tuto maličkost jsem se často bavil a některé hlášky si opakoval ještě hodiny po poslechu.

Od malička miluju cestování a koukání na dokumenty o něm, ale ještě nikdy jsem nečetla cestopis. A tak nastala chvíle to napravit. Kniha mě chytla od začátku, Ladislav svoje putování popisuje opravdu poutavě a živě, jako bychom tam byli s ním. Někdy to jde hladce a pomůže trocha toho štěstí, jindy jeho cestu provází rozličné problémy. I tak ale svoji cestu popisuje s humorem a bere věci tak, jak jsou. Srandu si navíc nedělá jen ze sebe, ale i z ostatních a nebojí se rýpnout si do ožehavějších témat.

Zibura nikdy nesklame! I když u této knihy je ještě vidět, ve srovnání s pozdějšími knihami, jisté točení se v kruhu a občasné hluché místo. I tak jsem ale přečetl skoro naráz a příjemně se pobavil milým humorem.

Velmi vtipná, bezprostřední, odlehčená literatura. Princ Ládík se nebojí dělat si legraci i z choulostivých témat, jako jsou náboženství, etnika, orientace nebo fyzické nedokonalosti. A to se mi, obzvlášť dneska, dost líbí.

Posloucháno jako audiokniha. Moc hezky se to poslouchalo. Zasmějete se , poznáte jinou kulturu , pohostinnost jiných zemi. Prostě moc hezký cestopis.

40 dní pěšky do Jeruzaléma od Ladislava Zibury je poutavý cestopis, který přináší nejen autorovy zážitky z pěší poutě, ale i vtipné postřehy o lidech, kulturách a každodenních radostech i strastech cestování. Nejvíce se mi líbilo, jak laskavost a pohostinnost místních hrály v příběhu důležitou roli. Zibura často nacházel pomoc, útočiště i přátelské přijetí u lidí, kteří ho neznali, a přesto se o něj starali. Jeho vyprávění je odlehčené, plné humoru, ale zároveň dokáže inspirovat k zamyšlení nad tím, jak je svět otevřenější a přívětivější, než si někdy myslíme.

Tenhle cestopis patří k těm, které se mi líbily víc než některé jiné. A to proto, že je to především o lidech. A mně ti lidé z různých zemí, a běžný život v nich, zajímají zdaleka nejvíce. Zatímco památky a přírodu, tak nějak člověk díky internetu zná, tak o těch lidech žijících na těch místech, toho moc neví.
Velice mě překvapila ta pohostinnost Turků. Něco takového bych, ovlivněn dávnou, krutou minulostí těchto osmanských nájezdníků, u Turků vůbec nečekal. Obdivuhodné. Kdo ví zda tedy Zibura neměl víc štěstí než jiní i díky tomu, že je blonďák, tudíž v tamních podmínkách atrakce. Popis Izraele je stručnější, i tím, že putoval po méně obydlených oblastech, ale i z dnešního hlediska navýsost zajímavý. Izraelci, Palestinci ...
Půl hvězdy jsem odebral, protože mi v té knížce moc chyběly fotky. Rozumím tomu proč to tak je. Ladislav je zjevně raději ukazuje na přednáškách a to samozřejmě velice dobře chápu. Přesto bych aspoň několik těch fotek lidí, se kterými se setkal, v knížce uvítal.

15.02.2025

K poslechu jsem zvolila audioknihu namluvenou Miloněm Čepelkou a byla to skvělá volba. Humor Ládi Zibury mě baví a zpestřuje, bohužel, trochu monotónnost cesty do Jeruzaléma. Z vlastní zkušenosti vím, že autorovy přednášky jsou skvělým zážitkem, možná i proto mě trochu mrzí, že bych šla raději znovu na přednášku, než si knihu přečetla znovu.

(10/10) Tak mám úspěšně za sebou pro mě druhou Ziburovku, která byla oproti Prázdninám v Česku zajímavější v tom, že se jednalo o zahraničí a země, o kterých toho zas tak moc nevím. Navíc i cesta byla dobrodružnější v tom, že spánek probíhal buď venku, nebo u lidí, co ho pozvali domů. Obecně pohostinnost v Turecku mě velice překvapila, protože u nás je něco takového snad až nemyslitelné, kdo z nás by si domů na noc pozval cizího člověka, se kterým se třeba ani pořádně nedomluví? Každopádně kniha i díky menšímu počtu stran odsýpala pěkně a klidně si zas od Zibury něco přečtu.