Vakalik komentáře u knih
Agathu Christie jsem četla podruhé. A má opravdu nadčasové, osobité vyprávění. Trochu jsem se ztrácela v nedůležitých postavách, ale Agatha asi zůstane jediným detektivním autorem, kterého budu číst.
Schválně píšu recenzi až po pár měsících. Chtěla jsem otestovat, zda mi z knih zůstane něco v paměti. Z většiny ano, z této bohužel. Moriarty píše jednoduché, zábavné ženské knihy a tak by to mělo být. Perfektně si u nich odpočinu a nepřemýšlím nad složitým dějem, a navzdory oblibě "těžkého" čtení je mám ráda. Ale děj už po půl roce bohužel komentovat nemohu :)
Nemám ráda detektivky a kdybych věděla, že jde o detektivní příběh, ani bych knihu neotevírala. Nicméně dlouhá léta kolem série Milénia jen chodím a statečně ho míjím, právě kvůli jeho vyhajpování. Dala jsem mu šanci. Není to špatné. Je to i trochu napínavé. Ale jako každá detektivka je to příliš předvídavé a záchrany na poslední chvíli alá Kobra 11 mi knihu jen znechucují. Nevím, jestli dám šanci dalšímu dílu :)
Silný příběh, napínavý děj, čtivá kniha. O to víc, že jde o reálný, nesmyšlený příběh.
Podle názvu by člověk čekal, že jde o strohé vyprávění života na faře. Autorka ale deník obohacuje o své zážitky i duchovní mluvu. Asi bych raději měla jen jedno nebo druhé. Dohromady mi to přišlo takové zmatené. Autorka je mi ale jako osoba nesmírně sympatická a určitě budu číst i další knihu. Líbí se mi, že podává víru moderně, úměrně dnešní době.
Tak tahle kniha mě dostala. Díky ní a Pačinko dostávám chuť na korejskou a japonskou literaturu. Silný příběh, až skoro pohádkové vyústění hororového života. Hezké nahlédnutí do reálií obyčejných lidí, kteří neměli život vůbec jednoduchý. Zejména henjo ne. Nevěděla jsem, že vůbec nějaká taková profese existovala, jsem ráda za novou zkušenost s korejsko-japonskou kulturou.
Nevím, nakolik je kniha a postavy inspirované skutečností. Knihu jsem poslechla během pár hodin jako audio. Je to hezké, ale jednodušší vyprávění. Děj má spád. Možná bych se věnovala víc psychologii postav. Hezké, ale jednoduché čtení.
(SPOILER) Já nějak nevím. Přijde mi to takové klišé. Kněz, kterému se líbí malé holčičky. A nikdy si toho doposud nevšiml? Myslím, že téma je "fajn" - ale rozhodně si zasloužilo víc rozpracovat a dát tomu trochu průběh. Přijde mi, že po prozrazení zápletky se děj hrozně urychlí, aby už tomu byl konec. Kniha je příliš prvoplánově napsaná. Zasloužila by si víc stránek a péče.
Čekala jsem román jako Šikmý kostel. Velice mě překvapilo, že se autorka dala cestou popisu reálné skutečnosti a některé ze zdrojů i citovala. Moc hezké čtení, ze kterého mrazí v kostech. Není to tak dávno a autorka mě inspirovala se do oněch míst podívat.
Bohužel mi neušel mediální humbuk kolem knihy a díky spoileru v novinových článcích mě kniha už neměla čím překvapit. Největší kouzlo knih Aleny Mornštajnové je právě v něčem šokujícím, co totálně zamíchá dosud přečteným dějem. Nerada bych, aby hodnocení utrpělo tím, že jsem díky znalosti zápletky předem vlastně už jen čekala, kdy ten moment přijde. I přesto ale Les v domě řadím mezi díla autorky, které mohla ještě trochu víc vyšperkovat.
Kniha se mi moc líbila. Příběh více generací korejské rodiny, která se snaží prosadit v Japonsku. Moc krásné vyprávění, napínavé a nepředvídatelné.
Kniha, kterou jsem si musela dávkovat. Neskutečně krutý příběh strašně silné mladé ženy. Není to vymyšlený příběh. Tato žena do dnešního dne přednáší po světě.
Románově podaný příběh z doby komunismu a ruské okupace. Příběh je to čtivý, četla jsem jedním dechem a stále čekala, co bude dál. Asi bych uvítala větší ponoření do psychologie dalších postav - manžela, kamarádky, tchýně i dítěte. Bez toho mi dílo přijde trochu ploché, jen jako zajímavý příběh.
Léčebny a psychiatrické problémy. Po přečtení mám stále pocit, že mi furt nějaká hlubší pointa unikla. Stále hledám u Coelha to, proč je naprostým fenoménem. Kniha zajímavá, čtivě psaná, ale znovu už se k ní nevrátím.
Ke Camusovi jsem se vrátila po letech od maturity, protože mám stále v hlavě jeho Cizince. Ponurá kniha, líbilo se mi podání doby formou zpravodajských pasáží.
Až po přečtení Bílé vody jsem pochopila, kolik je za každým dílem K.T. práce. Gerta se mi nelíbila, Žítkovské bohyně byly fajn, ale teprve Bílá voda mě dostala do kolen. Obsahově i tím, kolik toho musela autorka nastudovat, aby takové dílo mohla sepsat. Za mě rozhodně jedna z nejlepších knih vůbec.
O hloubce vztahu matky a dcery. Občas rozsáhlé pasáže bez děje, ale to k psychologickému dílu patří.
Asi jsem dílo úplně nepochopila nebo nejsem cílovka. Jazyk pecka, obsahově jsem se docela ztrácela.
Souhlasím s komentářem pode mnou. Kniha je to zajímavá, ale náročná a měla jsem problém udržet pozornost.
Mám ráda Petru Soukupovou právě pro běžná, zdánlivě banální témata, na kterých ona umí vystavět celou knihu. Místy pro mě byla kniha vtipná, rozhodně reálná a ze života, a i když někdy nedopadá kniha tak, jak by člověk na jejím počátku čekal, stojí přečtení za to a litovat nebudete.