Veronika se rozhodla zemřít

Kniha sice útlá, ale dala mi zabrat. Určitě jsem tam našla několik dobrých myšlenek, ale jinak kniha mě ničím neobohatila. Některé pasáže byly na můj vkus až trapné.

Postupně začínám nabývat dojmu, že před napsáním každé knihy Coelho navštíví stránku motivationalquotations.com, vybere si nejlajkovanější citát a dá se do psaní. Tentokrát to bylo něco jako “Člověk si začne vážit věcí až ve chvíli, kdy hrozí, že je ztratí” - což je sice pravda, ale Coelho nám to podává v knize tak, jako by to bylo nějaké náhlé nečekané zjištění, na které autor přišel při ranních meditacích. Ale tak dejme tomu.
Nedá se říct, že by kniha byla psaná nějak zvlášť záživně, spíš naopak. Jednání psychiatra se mi zdá být dosti neetické. Coelhův fanoušek ze mě teda asi nebude.

Příběh, kdy se zamyslíte, abyste začali žít. Žít podle sebe a ne podle konvencí, které udávají, co je normální. Protože co je ve skutečnosti “normální”? Na začátku všeho byl vždy nějaký “blázen”, který se vymykal standardům, ale postupem času se k jeho názorům či činům přidávali další, až z toho bláznění vzniklo něco normálního.
V knize sledujeme příběh několika lidí, umístěných v psychiatrické léčebně, kteří se podělí o svůj příběh, co je k hospitalizaci dovedlo. Mají spolu i něco společného. Podřídili se společnosti, aby nevynikali, pohřbili své “bláznivé” sny, aby je nikdo nesoudil, až ztratili touhu žít a propadli depresi či hořkosti.
Coelho Vás donutí se zamyslet, vždy se k němu ráda vracím.

Tohle je snad první kniha od Coelho, do které jsem se musela nutit. Až v druhé půlce se mě kniha celkem vtáhla, ale pak to zase zabila divoká scéna u piana, která mě vrátila do knihy To a kamarádské soulože v kanálech. Pro mě nepochopitelné, podivné a úplně mimo. A i když v této knize si snadno můžete říct: "No co, vždyť jsou to blázni.", někdy je to příliš.

Nejsem odborníkem na tohoto slavného autora, ale musím uznat, že tato krátká, ale o to hutnější knížka, mě dostala. Tolik moudra obsaženo, hezky popsané postavy a žádné zveličování už tak velkých životních dramat jednotlivých hrdinů. Skvělé, hluboké, poučné.

Přečetl jsem spoustu knih od Coelha a tohle je snad první, která se netočí kolem náboženství nebo Boha. Naopak se odehrává v psychiatrické léčebně, kam se Veronika dostala po pokusu o sebevraždu. Moc se mi líbily dějové linky ostatních postav, hlavně Eduarda a silný příběh Veroniky. Konec byl taky zajímavý. Měli bychom si víc vážit života a každé minuty na téhle zemi. Těžké časy přicházejí, ale taky a hlavně odcházejí ;).

Poslouchal jsem jako audio a to v rámci série Coelhových románů. A asi to není dobrý nápad, jít od jednoho jeho díla k jinému - přesytíte se vší tou magikou a nitkami, za které někdo nebo něco tahá a vy koukáte na výsledek a snažíte se s ním smířit a pokud možno mu porozumět.

Krásné poselství do života... Chodíme do práce, díváme se na televizi, stěžujeme si na dopravu a na politiku, zakládáme rodiny a máme děti. Dělají to tak přece všichni... A tak nám utíkají dny, týdny, roky... A my si možná až na stará kolena uvědomíme, jak vzácný je každý okamžik prožitý na tomto světě a jak zničující byla naše snaha přizpůsobit se životním stylem většině a nezklamat naše nejbližší, protože jsme tím popřeli sami sebe a své (očima jiných bláznivé) sny a touhy. Nejen Veronika, ale vlastně všechny stěžejní postavy si tuto skutečnost musí uvědomit, aby mohly začít žít naplno.

Veronika se rozhodla zemřít a jeji rozhodnutí spolu s následnýma událostma přivedlo k uvědomění pár dalších lidí. Uvědomění vedoucí k touze začít žít život opravdově a naplno.
Všichni jsme tak trochu cvoci, jen každej jinak. Nebojme se bejt bláznivý.
Byl to fajn příběh, ale zas až tak hluboký nebo (myšlenkou) originální mi to nepřišlo.

Pro mě byla tahle kniha hodně zajímavá a opravdu mě bavila. Vedlejší postavy z psychiatrické léčebny mi sedly a dodaly příběhu hloubku a autentičnost. Kniha otevírá otázky hodnoty života a svobody.

Na Coelha až podezřele ucházející.

Čakala som iný príbeh, viac tých samovražedných myšlienok, viac depresie či hlbokého presvedčenia, že život nemá zmysel, tak načo tu človek má byť. Nečítalo sa to zle, ale nijako extra ma príbeh neoslovil. Opäť tu máme zopár zaujímavých myšlienok, ale kniha ako celok nebola nič moc.

Veronika byla mou první knihou, kterou jsem od autora četl, dal jsem na pozitivní ohlasy známých, ale upřímně mě zklamala. Hlavní hrdinka mi nebyla sympatická, naprosto jsem s ní nedokázal soucítit. Příběh mi přišel plytký, místy až absurdní. Nebýt překvapivého rozuzlení, které vdechlo mrtvému příběhu nový život, hodnocení bych volil možná ještě nižší.

Dost divná kniha. A scéna s masturbací na veřejnosti mě dost znechutila. Na druhou stranu stranu se mi líbily příběhy jednotlivých lidí v ústavu a taky zvrat na konci, to bylo zajímavé.

Autora mam rada, ale tady jsem mela pocit, ze to psal snad nekdo jiny. Na to jak tezke tema to melo byt, mi to prislo strasne povrchni, ani jsem s hrdinkou nesoucitila, neverila ji to cim si prochazi.

Výzva 2024 - kniha z prostředí vaší poslední dovolené (Slovinsko v horách).
Když já se furt nemůžu rozhodnout, jestli se mi knížka líbila, nebo ani moc ne. Z prostředí psychiatrie jsem četl už několik dalších knih (nemůžu zapomenout na Skoro směšnou story, Norské dřevo, Úsměvy smutných mužů atd.) a tady mi děj přišel tak nějak zbytečně plytký. Zvlášť v porovnání s výše jmenovanými.
Nakonec ale celkem slušně překvapil.

Verča se toho nebála. Rozhodla se zemřít, ale naštěstí se jí to nepovedlo.
V blázinci, kam ji poté odvezli, se jí otevřely úplně nové životní cesty :).

Dlouhou dobu jsem se tomuto autorovi vyhýbala, protože byl zkrátka všude. Teď mě k němu přivedla Výzva. A není to můj šálek čaje. Nemám tomu příliš co vytknout, příběh mě nenudil, ale ani nebavil, postavy mi byly tak nějak ukradené... Možná to je myšleno jako básně psané ve stylu dada - náhodně slepené texty, které při troše fantazie dají dohromady jakýsi příběh.

Knihy spisovatele Paula Coelho mě hrozně baví, jako první jsem četla Alchymistu už na střední a přišla mi to jako jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla, pak jsem narazila na 11 minut a kniha mi přišla naprosto přelomová názory, upřímností a tématem. Veroniku jsem se rozhodla přečíst, protože je to od něj s Alchymistou nejznámější dílo, ale upřímně mě to vůbec nechytlo, není to ten Coelho, kterého jsem měla ráda ve výše zmíněných titulech. Nedokázala jsem se moc začíst, příběhy vedlejších postav mi nepřišly uvěřitelné, po filozofické stránce se mi některá zamyšlení líbila, ale jinak mě to víc neoslovilo. Spousta zbytečné vaty okolo hlavního příběhu. Některé myšlenky se mi zdály zbytečně povrchní, v jiných dílech Coelha mi přijde, že se do toho autor umí víc opřít a být více otevřený. Palec nahoru za to, že tenhle autor umí napsat nestereotypní ženské postavy.