Pačinko

3 15. listopadu

Pačinko, kniha, od níž čekáte příběh plný hazardu, leč dostanete něco úplně jiného. Historii utrpení, poddanství a nesnášenlivosti. A přesto je zde smítko naděje vloženo do vínku několika vybraným jedincům.

Ruku na srdce, co jste si mysleli o Japoncích? Já je měla nejspíš ohromně zidealizované, poučené z Hirošimy a Nagasaki. Ale ejhle, ta černota sahá mnohem hlouběji.

Tato kniha vám neukáže nic pěkného. Od začátku až do konce ukazuje především fatalismus, utrpení a nihilismus, ale rovněž morální sílu a láskyplnou oddanost, a to především u ženských postav.

Děj je zpočátku rozvláčnější, ale postupně zrychluje, přibývají postavy a jejich osobní příběhy, spousta odboček, až přijde zničehonic konec. A vy máte spoustu otázek. Přínos vidím v tom, že autorka ukázala pravou tvář Japonska 20. století. Bohužel bylo znát, že ještě není úplně vypsaná a román pro ni byl příliš velké sousto. ***1/2

2 13. listopadu

Určitě zajímavé téma, nevěděla jsem o této části historie mezi Korejci a Japonci. Obzvláště když se setkávam s kolegy z těchto zemí, jsem ráda, že se mi rozšířil obzor :). Ale příběh jako takový mě tak nenadchl. Začátek se mi velmi líbil, první dvě generace jsem hltala. Za polovinou jsem nějak ztratila pozornost (ploché postavy, které mi nepřirostly k srdci) a pak jsem přeskakovala, abych se dostala k závěru.

6 05. listopadu

Obvykle se tomuto typu knih a žánru vyhýbám. Nesedí mi rychlé střídání postav a děje, kdy jednou dopodrobna sledujeme, co měl kdy kdo k večeři a jestli si krom uší umyl i pusu, a jindy zas přeskočíme deset let větou "narodily se jim dvojčata, dcera a pak ještě syn"...

Tady jsem udělala výjimku. Korea je moje oblíbená země. I když mám v malíčku spíše kinematografii, rozhodla jsem se Pačinko vyzkoušet. No, nelitovala jsem. Dost pomohlo, že jsem znala a uměla si představit spoustu věcí, od oblečení, pokrmů až po události.

Jen trochu nechápu název. Kniha se dle anotace tváří, že pačinko je středobodem celého příběhu, ale vlastně na něm - spoiler - jedna postava vydělá, jedna k němu klesne, a ty ostatní si jdou úplně vlastní cestou. No budiž.

Pozitivně hodnotím, že mi kniha přinesla nové vědomosti. Vztah Korejců a Japonců po válce, resp. tolik let po válce...
Takže ano, mohu doporučit, pokud vás láká Korea a/nebo rodinné ságy. Pokud ne, ani to nezkoušejte.

P.S. Neodpustím si odkaz na něco, o čem se v knize často hovořilo: o lidech, lákajících za války korejské dívky na skvělou práci do Číny a Japonska, nebo je rovnou unášejících. A o dívkách, které ve skutečnosti skončily ve vojenském nevěstinci. Je k tom opravdu dobrý film jménem Snowy road. Má české titulky a není těžké se k němu dobrat.

30. října

Kniha mě za začátku uchvátila a to okouzlení vydrželo skoro až do konce....

3 16. října

Docela přicházím na chuť literatuře z (a o) východu a tak jsem tentokrát ochutnala Pačinko.
Hlavní hrdinka Sundža je sice negramotná a život pro ni není zrovna procházkou růžovým sadem, ale umí bojovat a pro svou rodinu by udělala vše. Postupně pak sledujeme osud nejen Sundžy, ale i jejích potomků.
Žít jako Korejec v zemi vycházejícího slunce není zrovna med, Japonci se mají (nebo minimálně měli) k lidem z Koreje podobně, jako mnozí Češi k Romům – opovrhují jimi, bydlení jim nepronajmou, nezaměstnají je. A jedním ze způsobů, jak se uživit, je pak pro Korejce byznys spojený v pačinkem. Provozují tedy pačinko herny, v nichž se dá prohrát hora peněz v naději, že jednou se osud obrátí. Jenže i když tohle podnikání několika Korejcům přinese docela pohádkové jmění, neznamená to, že je jako bohaté Japonci konečně přijmou. Pačinko totiž bývá spojené také s jakuzou, a i když má Sundžina rodina čisté svědomí a drží se svých morálních zásad a křesťanských hodnot (ano, i náboženství hraje v románu svou roli!), v očích ostatních je toto propojení nezpochybnitelné. Navíc někde v pozadí je stále Ko Hansu, který toho o všech ví až příliš mnoho a stále se kolem Sundžiiny rodiny motá. Kým vlastně je?
Sága o Sundžině rodině mě naprosto nadchla, takže jsem těch necelých 500 stran docela zhltla. Je to čtivé a autentické, autorka umí vývojem děje překvapit, používá odkazy na skutečné události, čerpá ze zkušenosti těch, co zažili život cizince v Japonsku.
Především Sundžu a její dva syny jsem si neskutečně oblíbila a fandila jim. Min Jin Lee je nijak neidealizuje, nechává je učit se z vlastních chyb i chyb svých předků, pracuje i s jejich naivitou. A v jednom případě mě autorka velmi ranila – to když mi necelých 100 stran před koncem vzala mého oblíbence ve chvíli, kdy se zdálo, že vše už bude dobré! Uf…
Každopádně hodnotím plným počtem bodů a vřele doporučuji k přečtení!

11. října

Kniha byla velice zajímavá a nechce se mi uvěřit, že ještě v roce 1989 byl přístup Japonců ke korejským lidem takový ,,zastaralý". Ve třetí části je kniha trošičku zrychlená a taková nezajímavě napsaná. Konec zase dobrý.

4 14. září

Příběh Korejců žijících v Japonsku v průběhu 20.století. Na příběhu Sudži a její rodiny se z mikrohistorie stávají dějiny. Pro mě hodně nových informací,zaujalo mě.