soukroma komentáře u knih

Výborně napsaný román inspirovaný hlavní postavou sériové i masové vražedkyně, Norky, která za mlada koncem 19. století odjela z vesnické chatrče a od posluhování jiným do Ameriky za lepším bydlem, o kterém měla velice přesnou představu - najít muže, který se o ni plně postará (ale nakonec ani to jí nestačilo...). Nikdy jsem o téhle kauze neslyšela, takže jsem se zájmem pustila do čtení.
První dvě třetiny byly výborné, pravá černá vdova, sice se zbavovala manželů, ale pořád to ještě nebylo tak zlé. Ta hrůza ale přišla zejména s poslední stovkou stran - co se dělo na farmě v Indianě, to už útočilo na můj žaludek, a co se stalo s dětmi, to už můj útlocit tedy opravdu odmítal přijmout. Děs, hnus, hrůza. Dlouho mi předtím vrtalo hlavou, jak mohla ženská, která měla ráda děti a osvojila si jich postupně několik, být jinak tak necitelná a s klidem vraždit. Závěr ukázal, že opravdu neměla žádný soucit a svědomí.
I když jsem dočítala jen s obtížemi (tentokrát zdaleka ne jen pro tíži obří knihy), oceňuji, jak skvěle se autorka popasovala s celým příběhem. Držela se známých faktů, ale pro oživení a hlavně pro kontrast ve vyprávění si přidala dvě figury. Zejména se jí povedla Nellie, která sváděla kvůli Belle/Brynhildičce boj, zda "zradit vlastní krev", když už tušila, jaká opravdu její mladší sestra je.
Pochopit Bellu ale nelze, protože psychopat a sociopat a vrah z vášně (zášti) prostě k pochopení opravdu není. Psychicky náročné čtení, ale výborně napsané. Ponechávám nejvyšší hodnocení, i když konec mnou opravdu nepříjemně zamával.

11 22.08.2022

Hodně zamotané: četlo se sice dobře, protože to dlouho bylo slibné co do tajemství současných a minulých, ale za polovinou už se to táhlo, všeho bylo moc a jen ztěžka se to dočítalo. Víc a víc rodinných vazeb a tajemství a nevyjasněných záležitostí minulosti, které se ale zázračně rychle vyjasnily v přítomnosti - někdy pozitivně, někdy fatálně. Těch přítomných a rozebíraných rodin (podle deníků, portrétů, fotek, vyprávění...) bylo na můj vkus moc - dočetla jsem včera a teď jen horko těžko dám dohromady, kdo ke komu patřil a jak. Napočítala jsem asi pět kompletních rodin, jejichž členové přišli "ke slovu", a to je moc, pokud se jedná o tři generace, sourozence, mrtvé a žijící, budoucí příbuzné apod., někteří potomci Němců, jiní Čechů, povětšinou rumunských Slováků (nebo slovenských Rumunů?). Nejlépe z toho pro mne vyšla Žofie, ta byla jako kůl v plotě, svého rodu poslední...
Z celého na mne padnul smutek a celkem otevřené varování: nevrtat se ve starých tajemstvích, co když se třeba něco nepěkného dozvíme nečekaně o členu vlastní rodiny (jehož stín pak samozřejmě dopadá i na nás samotné) ... 65%

Doplněk: jen o pár dnů později (a jen shodou okolností, nikoli plánovitě) jsem jedním dechem přečetla Prameny Vltavy. Ty strčí Prokletý kraj do kapsy. Vysvětlují, objasňují a napínají ohledně válečné a poválečné minulosti šumavských sudet. Zatímco Klevisová popsala celou tuto historii povrchně jedním odstavcem (Češi a Němci zůstali na místě jen výjimečně, pokud se vyhnuli svým odsunům, většina obyvatelstva se obměnila za Rumuny či cikány) a běžela od toho pryč, aby se k faktům už nevrátila a rozjela si moderní příběh jen rádoby související s válkou, Klabouchová nám to konečně důkladně objasnila (aspoň to, co objasnit dnes ještě jde).

11 27.06.2022

Dobré: zajímavé, informativní, romantické i napínavé, čtivé. Zajímala mne doba 50. let ve Španělsku pod Francovou diktaturou, s knutou nejen politických persekucí, ale i náboženského a národnostního tlaku - země byla přednostně určena Španělům (tedy hovořícím "kastilštinou", nikoli zejména Kataláncům či Baskům se specifickou kulturou i jazykem), a to pouze katolíkům (protestanti byli pronásledování stejně jako republikáni a jejich potomci). Španělsko bylo v poválečné době osamoceno, jako jediná přeživší fašistická diktatura samozřejmě žádnou pomoc odnikud nedostalo, nicméně bylo zajímavé pro zahraniční investory, proto se jeho ekonomická situace při celé 36 let trvající diktatuře nezhoršovala natolik, aby se již v 80. letech, pár let po smrti Franca, nezvedla na západní úroveň (na rozdíl od nás, kde se vedle nesvobody a útlaku podařilo zničit vysokou prvorepublikovou ekonomickou prosperitu země). Politické doznívání období teroru prostřednictvím amnestie a paktu zapomnění neřešilo vše, jak naznačuje kniha zaměřující se na dlouholeté praktiky odebírání dětí "nevhodným" rodičům a jejich umisťování do fašisticky nakloněných rodin.
Autorce se povedlo na romantickém příběhu Američana a Španělky, jejich společně prožitého jednoho léta, ukázat realitu života a nakonec i změny po dalších 18 letech. A ještě svůj příběh zahustila náhodami ohledně adopcí.

11 12.06.2022

Tedy ještě jsem se nesetkala s humoristickou knížkou, ze které by na mne padla taková deprese, děs a hrůza, obavy z budoucnosti, stáří a neduhů, které si ani neumím představit a s nimiž si ani doktoři neví rady. Při téhle knize jsem se cítila hůř a hůř (horor se sousedy vystřídalo nekonečné, ve skutečnosti několikaleté střídání fyzických zdravotních problémů pokročilé sedmdesátnice až následoval totální kolaps a pobyt na psychiatrii snů, tedy zlých snů, na asi třiceti stranách ke konci knihy) a nemohu se vybabrat celkového existencialistického bahna, které mne pohltilo.
Ale dočetla jsem, autorka stále píše lehkým perem, i když zde ani pokusy o jakýs takýs humorný nadhled prostě nevycházejí, protože je to ne jako, ale opravdu ze života. Okrajově musím zmínit některé podivnosti jako "kmotra" na svatbě (asi svědkyně?), nebo 31. dubna (apríl to tedy nebyl). Doporučuji pouze masochistům nebo těm, které štěstí momentálně poslalo do oblak a hrozí jim opuštění zemské přitažlivosti - tahle kniha vás snadno a rychle (ale ne zcela bezbolestně) dostane k zemi, co na zem, až na nejhlubší dno. 50%
Je to čtvrtá kniha od autorky, kterou jsem četla, a naneštěstí můj výběr vede ke stále horšímu hodnocení. Přitom Koukám a co nevidím mi připadalo skvělé!

Nahlédla jsem do zdejších předchozích komentářů, ale rychle jsem toto "čtení" zase opustila, protože mi z nich bylo ještě hůř: "Vhodná četba pro odreagování a vyčištění hlavy. ", "Každý svého štěstí strůjcem.", propána, nečetla já jsem jinou knihu?

11 08.04.2022

/Výjimečně činím svůj komentář až po přečtení všech předchozích - abych si byla jistá, že jdu tentokrát jako jediná proti proudu,... pro případ, že by měl někdo podobný názor, tak není sám./

Zdlouhavé a unavující, přitom málo hloubavé, povzbuzující a živé; zneklidňující, nikoli uklidňující; negativní, nikoli optimistické... Sama jsem hrdince moc nevěřila, nesympatizovala s ní (moc nad věcí a spokojená sama se sebou) a přestala mne zajímat, jakmile začala vzpomínat na svoji vášeň k Dušičkovi (ta kombinace přeložených a nepřeložených příjmení mi neseděla). Těm hřbitovním a pohřebním epizodám jsem taky neholdovala, rovněž jsem jim nevěřila, takže mne ani nebavily ty, které asi bavit měly. Nelíbilo.

11 26.07.2021

Když žijete dost dlouho, zažijete všechno, když napíšete ságu o tisíci stranách o dvacátém století, je tam všechno ... ani jedno není samozřejmě pravda. Se zájmem jsem se do hrůzné bichle neudržitelné v ruce pustila, protože mne zajímala Gruzie, a vzhledem k popisované době tedy aspoň Gruzie v rámci velkého nerozrušitelného uskupení. Kupodivu právě o Gruzii jsem se dozvěděla naprosto mizivě - téměř nic. Že mají kudrlinkové písmo, kouzelné moře i drsné hory, pěstují vinice a vyrostla tam největší zrůda všech dob, to jsem věděla dávno před tím. A co jiného nám autorka představila? Jen "svoji" (to ještě s otazníkem) podivnou rodinu. Vlastně ještě něco - v knize nejmenovanou Stalinovu pravou ruku, rovněž Gruzínce, zrůdu nemenšího kalibru, Stalinem představovaného jako „našeho Himmlera“.
Opravdu přehnaný objem knihy nejen žádá čas na čtení, ale dopřává také dostatek času na přemýšlení o tom, co skutečně čteme. A já musím říct, že pár věcí bylo pro mne velmi zarážejících, pár mi vadilo a pár chybělo, takže už v polovině jsem nabyla poněkud ostražitého dojmu až nechuti číst dál.
Především:
-"malý velký muž" - pravá Stalinova ruka a důležitý aktér celé rodiny: proč nebyl nikdy jmenován (jako jediný z nomenklatury)? Musela jsem si ho najít v chytré encyklopedii - kulíškovský zjev zastíral skutečně výraznou zrůdu (proč jen ti mrňaví chlapi tak rádi kompenzují svůj malý vzrůst touhou po moci ad absurdum?)
-emigrace - Kittina emigrace v tom objemu textu byla popsána tedy neuvěřitelně málo slovy, vlastně samotný akt byl úplně přeskočen: poté co dva roky žila v 50. letech v Praze, pod cizím jménem, skrytě, aniž na ni někdo přišel a zkoumal ji (už to samo o sobě bylo absurdní!) se ze stránky na stránku objevila v Londýně??? (samotný odchod by byl jistě zajímavou epizodou, ale autorka si s tím evidentně nevěděla rady); další emigrace byly už jen zmíněny, zase autorka nic neví (myslím tím, neví, jak to chodí)
-setkání Kitty (z Londýna) se Stasií (z Tbilisi) 21. srpna 1968 v Praze - nejabsurdnější pasáž, ve všem (nehledě na to, jak autorka pojala invazi pouze jako obsazení Prahy, což samozřejmě není pravda, postupovalo se, rázně a rychle až ku Praze i dál - invaze se týkala celého Československa)
-běžný život v Tbilisi - u rodiny se krom podivných vztahů, vzplanutí, pádů a porodů nepopisuje nic jako normální denní režim, přitom starší členky rodiny do vysokého věku chodily do práce (o které není nikde nic) a musely se starat tak nebo tak o sebe a rodinu (o těhle běžných, ale "zatraceně" složitých starostech za tvrdého socialismu v knize není prakticky ani zmínka)
-čokoládové opojení, opakovaně s fatálními následky, stejně jako zjevování se mrtvých v zahradě - až moc násilné vsuvky
-postavy - v té rodině (a souvisejícím klanu, včetně neuvěřitelně hodného sovětského špiona, mj. ochotně repatriujícího sovětské občany!) bylo tolik podivných figur, hlavně ženských (čím dál protivnějších), podivně jednajících samy o sobě, i bez ohledu na okolní dění, režim, válku,
... že to prostě bylo postupně pro mne až moc neuvěřitelné. Z životopisu autorky vidím jen, že se narodila v době, kdy ani poslední záchvěvy socialismu ještě nevnímala, a dokonce možná již byla záhy za humny. Pokud něco v knize je opravdu podle vyprávění aktérů, tak museli rozhodně zkreslovat, tu si přidat, tu něco ubrat, a autorka není natolik zkušená a znalá věci (soupisky vybraných dějinných událostí jsou v pořádku, ale nijak do hloubky nejdou, daly by se skoro nahradit letopočtem a čtenáři by bylo jasno), aby to dokázala postřehnout, naopak si ještě ráda přidala něco navrch. Především celý styl vyprávění - pro Brilku (ten osmý život, osmá prázdná kapitola, to je něco, co se teprve má odehrát - tak to chápu já). Ale v knize zeje pro mě prázdné místo jinde - slovo na závěr, oddělení faktů od fikce, a to autorce zazlívám nejvíc (autorka samotnou vypravěčkou asi nebude, narodila se o deset let později).
Tahle kniha určitě přitáhne zájemce (spíš zájemkyně) o bolševickou revoluci, první a druhou světovou válku a stalinský režim, ale nevím, zda může být v tomto směru nějak "užitečná". A samotné charaktery a osudy postav moc přitažlivé nejsou. Hned za polovinou jsme u vypravěččina narození, takže staré době není věnována úměrná část vyprávění, zato ke konci se vztahy už tak proplétají a komplikují, že by se opravdu hodil nejméně jeden rodokmen.
Můj dojem z přečteného není dobrý, sotva 50%.

Pozn.: dost mne otravovalo, že se v knize používal nezvyklý přepis Petrograd - u nás se přece používá výhradně Petrohrad.

11 20.08.2020

Pro mne se tahle kniha zařadí mezi počtem maličkou kategorii "neměla jsem číst". Tak extrémně rasistický obsah aby jeden pohledal. Na jedné straně Bílá síla extremistických neonacistů (děsný otec a ještě děsnější matka, aktivní zločinci ujetých nenávistných názorů, ani mi jich líto nebylo, jen dítěte, i když ... kacířský červík hlodal, co že by z něj asi vyrostlo). Na straně druhé ale neméně rasistická černoška - podařilo se jí dosáhnout všeho (a to nejen díky svým vlastním schopnostem) - získat vzdělání, odpoutat se od své "komunity" (na tento pojem jsem začala být po přečtení alergická) - žít v bělošské čtvrti, mít dobrou práci - v nemocnici v bělošské čtvrti, rozmazlovat syna (rovněž studujícího na slušné bělošské škole a mířícího na prestižní univerzitu) a stát si za tím svým. S bělochy se ale nikde neintegrovala (nesnažila se, a na to jsou potřeba obě strany), ale neustále byla puzena na to upozorňovat, resp. upozorňovat ty bělochy, kteří se k ní třeba chovali "normálně", tedy naivně rovnocenně, na černo-bílou propast, komandovat je a poučovat. Přitom lhala, neposlouchala příkazy (a to ještě drze na konci zvolá: "už mě nebaví stále poslouchat cizí příkazy"!), ani v nemocnici od nadřízených, ani u soudu od své obhájkyně. V rasismu ji dokonce ještě překonala její sestra. A do toho ten uřvaný černý televizní reverend (Bože chraň nás něčeho takového), připomínající všechny křivdy páchané dávnými generacemi na dávných generacích černochů, od 17. století, od prvních otrokářů.
Autorka šla do extrému a rozhodně se jí podařilo u mne jako čtenáře dosáhnout takového účinku, jehož docela jistě zrovna nechtěla: rostlo a zůstává znechucení, zmatek, odpor, a to především k hlavní hrdince a vydělování jedné "komunity" ze všech možných a stavění ji na celkem nezasloužený piedestal. Co třeba jiní barevní, nebo vůbec imigranti, všech barev, jazyků, národností, tvarů a velikostí...?
Samozřejmě, rasismus v Americe neznám na vlastní kůži, ale podle zkušeností jiných rozhodně funguje oboustranně minimálně mezi bílými a černými: stejně jako se černí necítí dobře v některých bělošských čtvrtích, bílí si do ryze černošských čtvrtí ani netroufnou, protože tam jim nehrozí jen nevraživé pohledy, možná policejní dotazování, ale rovnou smrt, a to bez varování, pouze a výhradně na základě barvy pleti.
Mám toho na mysli po přečtení mnoho, co mi nesedělo, odporovalo si a nelíbilo se mi v téhle knize, ale je to pořád do značné míry fabulace, takže to nemusím brát komplet za bernou minci. Příběh byl zbytečně dlouhý. Soudní drama se rozjelo až v poslední třetině (že se nikdo nepídil po skutečných důvodech úmrtí podložených laboratorními výsledky, je ovšem do nebe volající) a závěr byl bombasticky ujetý hned v několika liniích. Takže i když autorka píše čtivě, v téhle knize mne tedy otrávila. A zůstane bez hodnocení.
Pozn.: O (možných) děsivých důsledcích předsudků všeho druhu ale nemám nejmenší pochyby, takže nezbývá, než si je snažit (u)hlídat aspoň u sebe.

(Autorka je asi roztomilého zjevu, ale přeci jen už padesátnice a volba fotky na obálce - aspoň našeho brožovaného vydání ji představuje vážně jako holčičku z první obecné, což se hodně nehodí. Ale tohle nemusí být její volba, takže ani její vina).

Vynikající. Styl jediného monologu, v němž je vše, je prostě úchvatný počin. Matně jsem si vybavovala film, který se od knihy ale stejně lišil, ovšem i tak kniha naprosto vyhrává - právě konceptem vyprávění hlavní osoby.
Nejsem fanoušek Kingových hororů, ale tohle je úplně jiný kalibr, proto jsem velice ráda, že jsem se ke knize vůbec odhodlala.

11 21.10.2018

Ztotožňuji se s mnoha komentáři níže: zajímavý člověk s vizí, kterou uskutečnil vlastníma rukama a která pomohla mnoha dětem, popsané pátrání v historii i rodiny autorky, nikoli do důsledku beletristicky (spíše nelineárně a faktograficky) zpracovaná kniha. Přesto jsem jejímu stylu přišla na chuť - zahrnuje vzpomínky pamětníků i jejich potomků, příběhy těch, které doktor Hamza zachránil, příběhy lidí z Luže, kteří se také dostali i do Hamzových literárních děl.
Přidala bych, že za podstatný bonus osobně považuji stručně zobrazený historický kontext dění v Rakousku-Uhersku v druhé půli 19. století a následně v Československu v širší vazbě na hlavního hrdinu, doktora Hamzu (1868-1930). Rovněž pasáž válečná (Velká válka, tedy 1. světová) je velmi poučná - zatímco u nás se obecně zaměřujeme jen na 2. světovou válku, běžně ve světě se důsledně připomínají hrůzy téhle první, a to dosud.
A nerada přidávám ještě doušku, že se zase jednou potvrdilo, jak si Češi neváží svých krajanů, kteří něco vlastními silami dokázali a vždy jednali mravně, navíc pokud jsou na světové úrovni (první sanatorium tohoto typu nejen v Rakousku a navrch nesrovnatelně vysoká úspěšnost léčby, první škola v léčebně, první pracovní terapie...vše vlastní hlavou, vlastníma rukama a vlastními penězi) - naopak, utrácejí čas a energii házením klacků pod nohy. Kromě osobních tragédií a neustálých problémů s finančním zaopatřením chodu sanatoria a stovek dětských pacientů se dr. Hamza ještě potýkal se starostováním Luže, kde jakékoli novinky pro rozvoj města byly jen obtížně prosaditelné (a navrch nebo v té souvislosti osmiletý! boj se žhářem ve městě). Udavačství, závist, zášť, nepřejícnost, typické české zavrženíhodné projevy - na sousedské, odborné, akademické i politické úrovni - se odrazily na osudu osobním i léčebny vrchovatou měrou.
Pár citací, které ukazují, jak se nic nemění a připomíná nám to dobu naši, jen v jiných kulisách:
"Československá republika dělá první kroky, v tom čase po převratu jsou ještě všichni obětaví, všichni altruisté."
"Sedí v nás Rakousko, myslí si vztekle. I v těch, kdo ho nejvíc nenáviděli, se usadilo Rakousko, pomalé, těžkopádné, zatuchlé. Nevětrané. Jenže opadla stará dobrá možnost svádět všechno na Vídeň. Teď už jsme odpovědni sami."
"Souhlasili, tleskali, ale při tom zůstalo."
A bez téhle knihy by dnes skoro nikdo jméno a práci dr. Hamzy neznal.
Původně jsem ocenila knihu ohavně málo, teď už má pro mě hodnotu 95% (nejen za pečlivé pátrání po střípcích z historie a jejich sestavení do působivé skládačky, ale i za různé postřehy autorky vyjádřené jiskřivým jazykem, mnohé aktuální, víc než dobové - historie a lidi se nemění).

11 21.05.2018

Báječná kniha, kterou vlastně ještě čtu, a to ve skutečnosti stále pomaleji..., protože (přesně v duchu samotné hrdinky octnuvší se na pro ni nádherném místě) už teď ji postrádám. Nelze jednotlivě popsat, čím mě kniha oslovila, ale její podpis ve mně zůstane hluboce vyrytý (a kam jinam by knihy měly umisťovat své podpisy než do myslí a srdcí čtenářů?)
A že to není četba pro každého a někdo v ní nevidí zhola nic (ani příběh, ani duchovno, ani lidskost, ani vztahy, dokonce ani úžasné a nečekané krásy světa), to je u takových knih úplně normální, proto je těžké ji doporučit jen tak do davu.

11 20.02.2017

Vynikající čtení pro milovníky filmových hororů; to ale nejsem, takže první část s reálnými filmovými připomínkami, hrůznými vraždami a démonickým hororovým filmovým režisérem již mimo plac jsem vzala hopem, teprve když začalo pořádné vyšetřování a začalo se vyjasňovat, opravdu mne to už řádně zaujalo.
Je to Minier, s jistou brutalitou, kterou se nebojí použít i na své hrdiny na správné straně zákona. Čtivé, napínavé, jako vždy přehnaně dlouhé (kdo má tu bichli při čtení udržet?). Pár nejasností a nedotažeností zůstává...

10 21.11.2023

Tak tohle, tohleto bylo tedy něco, něco neuvěřitelného: kniha jako chameleon - začala jako taková konverzační noir komedie, pokračovala jako černočerná krimikomedie, poté žluto-černá na druhou krimi, až to vyústilo do mnohabarevné tragédie (nová občanská válka?), navíc s otevřeným koncem. Ano, mrtvol totiž přibývalo exponenciálně a ani všichni zvláštní agenti, černí, bílí, žlutí, na to opravdu nestačili. A do toho se otevíraly archivy...
Uf, už do té rasistické barevnosti chyběla jen virtuální rudá (jinak fyzicky jí bylo kolem dokola v podobě krve dost) - kupodivu autor nevytáhl do boje se zavražděnými indiány, když už se jednalo o křivdy posledních 500 let (tedy všech těch let, co Ameriku známe). Mám tedy neodbytný dojem, že ke konci četby už autora neměl rád Američan jakékoli barvy, velikosti, vyznání...
Pro nás z druhé strany oceánu to bylo jistě poučné, na jedné straně odpudivé, ale kupodivu i zábavné, protože si autor hodně vyhrál s mnoha prvky, jak jižanského dialektu/výslovnosti a životního stylu, tak jmen, s tím vším se velice pěkně popasoval překladatel, i když to musel být opravdu tvrdý ořech - jen těch příjmení a přezdívek převedených (stejně?) vtipně do češtiny.
Skoro celou dobu jsem se spíš bavila než děsila, čtení odsýpá, krátké až mini kapitoly a svižné dialogy, ale ke konci mi docházelo, že je to vlastně horor, historické sociální drama, a že to dobře neskončí, takže úsměv tuhl, až se vytratil.
Nicméně, za nevšední zážitek patří rozhodně 90%.

10 21.10.2023

Velmi vydatné. Velmi německé. Nejen válečné, poválečné, uprchlické ...
Čtivé, zajímavé, intenzivní, děsivé, v minulosti i přítomnosti.
Témata poválečného zakázaného "družení se" Němek s americkými "okupanty", zejména nežádoucí případy s černošskými vojáky (vzít se nemohli, a to především kvůli americkým, nejen vojenským předpisům), otázky dětí narozených v Německu z těchto neoficiálních svazků (nežádoucí děti doma i v Americe, později nepříliš vydařené adopce), takže rasismus v Německu i Americe. V lince v současnosti navíc ještě otázky demence a Alzheimera (prchavé vzpomínky) a transgenerační přenos traumat (to jsem tedy ještě neslyšela a moc přesvědčená o letmém popisu tohoto mechanizmu v knize nejsem).
Celá kniha byla výborně napsaná a napínavá do posledních stránek, ale právě na závěr dle mého autorka až příliš tlačila na pilu a předložila samá sluníčková řešení a ještě jeden otevřený "happy end" ohledně rodiny, a to už bylo na mne moc. Proto celkově snižuji hodnocení na 90%.

Validace = "...technika jednání a komunikace, vyvinutá pro průvodce lidí s demencí. Má podporovat dobrý stav a autonomii dementního člověka tím, že subjektivní skutečnost přijímá tak, jak existuje pro něj.
Když slábne krátkodobá paměť, pokoušejí se starší lidé znovu zvládnout svůj život tím, že se upínají ke svým dřívějším vzpomínkám. Zásadně platí, že zmatený člověk má pro své chování důvod. Nelze ho přinutit, aby ho změnil, když nechce.
Bolestné povity, které jsou vyjádřené, uznané a validované důvěrnou osobou, jsou slabší. Bolestné pocity, které jsou ignorovány nebo potlačovány, jsou silnější. Vcítění a soucit vedou k důvěře a mírnějším bojácným vztahům."

10 01.05.2023

V první půli naprosto obludná a zbytečná brutalita a ohavnosti u tří vražd (přeskakuji) v rytmu strach, bolest, mučení, smrt a posmrtné trauma blízkých. Uprostřed se konečně schyluje k řádnému vyšetřování, překvapivě rychle se najde motiv a hlavně identifikuje pachatel. A na závěr převelice akční scénka s letadla na stojance... Překombinované, nevěrohodné co do pachatele a zejména možností naplánovat - a hlavně provést - tak komplikované zločiny.
Čtivé to je, to ano, autor ví, jak hrát na čtenářskou strunu a uspokojit své skalní obdivovatele. Ale já jej musím velmi střídmě dávkovat a proletět dlouhý text s vynecháváním brutálních a balastních pasáží, jen abych mohla kriticky zkoumat, jaké řešení nám zase naservíruje... 70%

"Jestli doopravdy chcete, aby někdo trpěl, nezabijete jeho - připravíte ho o to, co nejvíc miluje, a necháte ho žít až do smrti s psychickou trýzní, kterou mu ta ztráta přinese."

"Zlo nenosí vždycky ohyzdnou masku. ... Často se skrývá všem na očích ... chodí pod maskou přívětivosti ... spravedlnosti a ochoty."

10 12.04.2023

Velmi bizarní zločiny i motiv a pro mne po všech stránkách neuvěřitelný pachatel (jeden z dvojice jediných podezřelých, jeden zlatíčko a druhý arogance moci sama, vyberte si předem sami). Do toho ještě nová zástupkyně forenzní laboratoře se zkušenostmi s profilováním z FBI, pravá ruka inspektora Forda.
Dosud jsem se domnívala, že zrovna "čtení" lidí (a porozumění jejich řeči těla i mluvy) je něco, co dělá autistům velké problémy, a tato mladá profesionálka přitom má Aspergera...
Nic nového pod sluncem, ani co do místa děje a sestavy týmu, ale dočetla jsem, chtěla jsem se přesvědčit, jak to autor dotáhne... 70%

10 15.03.2023

V podstatě jsem vůbec tuhle knihu nechtěla číst, brodit se v hrůzách, které mohou děti postihovat - od narození či doma -, a v jejich důsledcích pro ně samotné i pro jejich okolí. Přesto mne k sobě autorka přikovala a její pokusy proniknout k "jejím dětem" a zejména děsivé Sheile byly ohromující a odzbrojující. Klobouk dolů.
Líbilo se mi, že autorka nijak zvlášť nežehrá na nedostatek financí, na neschopnost sociálky (a soudů: Sheilu po jejím hrůzném činu klidně vrátili do zcela nepřijatelného prostředí zanedbané dělnické kolonie, k otci, který, pokud byl někde poblíž, tak ji ztrestal a tím jeho péče o vlastní dítě doslova končila, přičemž její vlastní matka ji opustila jako batole, někde na dálnici ji vyhodila z auta...), vedení školy apod. Prostě si musí poradit s tím, co má, a se všemi malými dětmi, které jí pošlou do školní výuky. Nevzdává se, vydrží zdánlivě nemožné a má, dřív nebo později, jisté výsledky.
Za velmi čtivý styl, realistické vyprávění bez snahy o vyvolávání dojetí a přiměřenou délku dávám nejvyšší hodnocení.

Velké rozčarování: po titulu pokukuji již delší dobu, nakonec jsem tedy pořídila až druhé vydání, ověnčené všemi možnými zlatými pozitivními výkřiky... Ale já jsem velice zklamaná: první třetina nudný rozjezd stylu společenský román, kde mi s každou další kapitolou naskakovala jména autorek (i pár autorů), od kterých jsem něco podobného již přečetla, nebo by to bylo v jejich stylu, a to je špatně, svědčí to o značné neoriginalitě.
Když se konečně začalo něco dít, autorka postupně přidávala všechna možná témata doby, jako potraty, náhradní matky, únosy dětí, adopce, třídní rozdíly i rasismus, a to vše v kulisách podivného předměstí Clevelandu ve stylu Stepfordu. A závěr byl tedy teprve "vypečený". Nevěrohodné, divné, povrchní, rozmělněné.
Jak se mi nelíbil celý příběh, tak se mi zejména protivil přístup autorky: jednoznačně upřednostnila - mezi postavami, kde vskutku nebyl žádný sympatický hrdina - odlišnou Miu a vylíčila ji téměř jako světici, přitom její touha po trvání na pravdě končila na jejím prahu, sama prakticky celý život lhala, celé její mateřství bylo založeno na lži, kvůli které byla s dítětem na útěku po celých Státech. A podobně neuvěřitelně se autorka shlédla v Izzy, o které prakticky v celé knize ani nic moc není, až na její poslední úlet, kdy se ze zbytečně zatvrzelé aktivní rebelky stala patnáctiletá žhářka. A také na útěku. Zatímco Mia byla aspoň celkem šikovná fotografka, tedy umělecká duše, Izzy nebyla nijak vyhraněná, žádný talent se u ní nevyloupl, přesto obě amorální až zločinecké duše jsou postavené jako zářný protiklad k "maloměstskému středostavovskému živoření" ostatních postav (v 90. letech - v době Clintonovy aféry, a ještě bez mobilů, Internetu, vyhledávačů, sociálních sítí apod., takže americká náctiletá zlatá mládež se dle autorky neustále povalovala doma před televizní obrazovkou).
Ne, skoro je mi líto, že jsem (do)četla. Ale stalo se a méně než 50% dát nemůžu, protože dvě hvězdičky už používám pro knihy zahozené, nedočtené.

10 18.08.2022

(SPOILER) Zajímavé obsahem i inspiracemi v souvislosti s datem vzniku, rokem 1931/2. Další válka ještě daleko, ale (budoucí) diktátoři již nepříjemně blízko, různého ražení, na různých frontách. Autor se chytil více svobody versus predestinace (tedy předurčení diktované "shora", mocenskými strukturami), která má činit lidi šťastné, bez debat a bez strádání.
Nezbytný úvod z líhně embryí (povětšinou skupinově identických a přísně ovlivňovaných pro jejich koncové "nasazení") a jejich hromadné výchovy byl propracovaný a zajímavý.
Následná část představila kastovanou civilizaci v její plné nahotě - doslova, pudy se podporovaly pro udržení pocitu štěstí, bez starostí, protože všichni byli neplodní. Rovněž nikdo nechátral, nestárnul, a pokud možno se vyhýbal nemocem a patogenům (mnohé byly vymýceny), což ještě podpořilo štěstí při pohledu na vlastní pěkně mladistvé tělo i na všechny okolo (tedy hlavně v rámci nejvyšších kast, na ty nižší hezký pohled tedy rozhodně nikdy nebyl, ale taky asi z nich nebylo mnoho běžně vidět). Nu a vedle rutinní práce ještě trochu pocitové zábavy a masáží a sportu a televizky, a štěstí se udržovalo permanentně na nejvyšší úrovni (samozřejmě i za pomoci uměle navozených drogových výletů, hotových mnohadenních dovolených).
Že se nepodporovalo samostatné myšlení (proč taky), věda byla uchýlena na izolované ostrovy a odsouzena do nicoty, že nebylo co číst (nač taky), to bylo nutné pro kompletní odpoutání se od minulosti i pomýlených starých pokrevních pout jako manželství, plození dětí, rodina, láska, která jen bránila všemocné civilizaci. Ta zatočila s Pánem Bohem, přesněji nahradila jej Pánem Fordem (ano, zavedení pásové výroby opravdu změnilo svět, proto se i s prvním autem typu T datoval nový letopočet) a jeho Fordstvo v podobě následovníků vládlo celému světu.
Ale rezervace "původních obyvatel" ještě ve světě existovaly, byť v hrozných podmínkách pomalu vymíraly, ač stále plodily děti. A v jedné rezervaci žila i původně civilizovaná běloška, která tam porodila syna. Mladík, který nebyl nakonec ani součástí civilizace, ani nepatřil mezi domorodce (ti ho nepřijali mezi sebe v rámci výchovy), byl jako experiment převezen (s matkou) do centra civilizace (Londýna). Matka své pozemské působení strávila na vnějškem plně podporovaných souvislých tripech, což jí život milosrdně ukrátilo. Mladík, stále častěji, až nakonec výlučně označovaný jako divoch, měl zájem seznámit se s civilizací, ovšem měl možnost ji konfrontovat se svou "divokou" zkušeností. To se mnohým nelíbilo, v první řadě jemu samotnému. Takže si vybral krajní řešení. (Kvůli tomuto konci a nevyváženosti obsahu pro mne jako celek 70%).
K filozofování se Huxley uchýlil až v poslední části knihy.

"Jedna z hlavních funkcí přítele spočívá v tom, aby snášel (v mírnější a symbolické formě) tresty, které bychom rádi uvalili na své nepřátele, avšak nemůžeme."

"'A proč je /tato kniha/ zakázána?' ptal se divoch. Byl celý vzrušen, že potkal člověka, který četl Shakespeara, a okamžitě zapomněl na všechno ostatní.
Inspektor pokrčil rameny. "Protože je to staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou nanic.'
'I když jsou krásné?'
'Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.'
...
'Náš svět již není světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli - a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastní. Dostanou, co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou v bezpečí; nikdy nejsou nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají.
...
'Skutečné štěstí vypadá vždycky dost uboze, srovnáme-li je s tím, co překryje neštěstí. A stabilita zajisté zdaleka není tak okázalá jako nestabilita. Spokojenost nemá nic z půvabu statečného boje proti neštěstí, nic z malebnosti zápolení s pokušením nebo s osudovou zkázou, k níž vede vášeň nebo pochybnost. Štěstí není nikdy vznešené.'"

"Nejen umění je neslučitelné se štěstím, věda také. Věda je nebezpečná, musíme ji pěkně držet na řetěze a dát jí náhubek."

"poznání bylo nejvyšším statkem, pravda svrchovanou hodnotou; vše ostatní bylo druhotné a podřízené. Ovšem už tenkrát se myšlenky začaly měnit. Ford Pán sám velmi přispěl k tomu, že se důraz přesunul z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí. Takový přesun si vyžádala hromadná výroba. Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což úravda a krása nedokáže."

"'Proč jim ty knihy o Bohu nedáte?'
'Ze stejného důvodu, proč jim nedáváme Othella. Jsou staré. Jsou o Bohu, jaký byl před stovkami let. Nikoli o dnešním Bohu.'
'Ale Bůh se nemění.'
'Zato lidé se mění.'"

"'A co sebezapření? Máte-li Boha, máte důvod pro sebezapření.'
'Ale průmyslová civilizace je možná jen tak, že tu není třeba žádného sebezapírání. Vyhovět lidským nepravostem až po ty nejzazší hranice, které ukládá hygiena a ekonomie. Jinak se kola přestanou točit.'
'Měli byste důvod k cudnosti!' pravil divoch a trochu se začervenal, když vyslovil tato slova.
'Avšak cudnost znamená vášeň, cudnost znamená neurastenii. Vášeň a neurastenie znamenají nestabilitu a nestabilita znamená konec civilizace. Nemůžete mít trvalou trvalou civilizaci bez množství příjemných neřestí. '
'Avšak Bůh je důvod všeho ušlechtilého, vznešeného a hrdinného. Když má člověk Boha...'
'Můj milý mladý příteli. Civilizace absolutně nepotřebuje vznešenost nebo hrdinství. Jsou to příznaky politické neschopnosti. V náležitě organizované společnosti, jako je naše, nemá nikdo příležitost být vznešený nebo hrdinný. Taková příležitost může vzniknout jen za zcela nestabilních podmínek. Tam, kde jsou války, kde dochází ke konfliktům věrnosti, kde je třeba přemáhat pokušení, kde se musí vybojovat nebo ochránit láska - tam ovšem vznešenost a hrdinství mají svůj smysl.'"

10 05.06.2022

Naprosto mne odzbrojila už první čtvrtina knihy, protože dva roky od napsání (přesněji vydání) knihy v ní čtu to, co jsme právě za tyto dva roky vlastně všichni zblízka neradi pocítili. Nejen pandemii, s komplexním vysvětlením pandemií minulých a funkčnosti virů, a principu zásahů vlád a WHO při hrozbě pandemie. Ale také islámský terorismus a zejména nebezpečí, které pro svět představuje Rusko, jmenovitě Putin - jeho raná léta a bezskrupulozní jednání jsou zde také pečlivě vylíčená, stejně jako kyberzločinci v jeho službách deptající Ukrajinu a provádějící další záškodnické akce na objednávku.
Děsivé čtení o naší současnosti, velmi dobře předpovězené i s důkladným výkladem. Thriller s drtivým přesahem.

10 14.05.2022

Je mi líto, odloženo jako zbytečné, nezajímavé a přebujelé dílo: těšila jsem se na svého oblíbeného autora, jehož starší thrillery, zejména špionážní, byly vynikající. Tady mne předem odrazoval snad jen fakt, že půjde o naši současnost a světovou válku, což bude obtížné čtení v dané době.
Další obava přibyla při pohledu na tlustospis, skoro neudržitelný v ruce. Ale stále jsem se spíš těšila a věřila v pěkně napínavé čtení. Nicméně jsem se prodírala prvními kapitolami, prvními stovkami stran stále pomaleji a se stále větší nechutí. Do třetiny knihy se nestalo nic, vůbec nic. Jen se naťuklo pár vcelku běžných témat a bylo jasné, že zpravodajské (slabé), vojenské (různorodé - Sahel: Súdán versus Čad a spol., Čína dodavatel zbraní, USA zájmy), teroristické (samozřejmě islámský stát a cílené útoky teroristů) a ilegální utečenecké (z Čadu do Evropy) akce budou hrát nějakou roli. Ovšem do té doby hlavní roli hrála mladá a krásná (jak jinak) Tamara, která tedy vůbec nepůsobila jako odpovědná osoba na místní stanici CIA v hlavním městě Čadu, však ji také (nebo autora?) zajímal především její rozvíjející se romantický vztah s francouzským zpravodajcem tamtéž. Vedle téhle zbytečné romantiky jsme ještě nahlédli do fungování rodiny americké prezidentky a zdlouhavě a podrobně řešili školní problémy její dospívající dcery. Děkuji pěkně, ale tohle číst opravdu nepotřebuji. Na rozdíl od předchozích komentujících mne neuchvátila žádná z již dost podrobně přiblížených postav, mj. kvůli jejich amatérskému až neuvěřitelnému jednání v daných podmínkách, v rámci daných úkolů, nebo vlastních záměrů.
Nezaujalo a jsem dost otrávená, že i zkušení autoři pokročilejší generace neodolají současnému trendu nacpat do svých děl vše a to ještě tolika slovy, že to snad musí umořit i je samotné, o čtenáři nemluvě, a nedrží se nosného tématu, které se takto utopí v neskutečném balastu kolem.
Zlaté Oko jehly, Sršeň létá v noci, nebo třeba Kladivo ráje, autorovy thrillery o zlomku stran, ale s takovým nábojem, že si je pamatuji i po desítkách let a neváhala bych je znovu otevřít. Veliká škoda, ale Nikdy odloženo navždy.

10 06.04.2022