soukroma
komentáře u částí děl
Osobitě uchopená legenda o Melmothovi, která vyšla 1820, tedy jen pár let před Balzacovým příspěvkem. Líbila se mi právě nedílná otázka víry:
"Satan je démon na věk věků; nic ho nemůže vykoupit a on to ví, a proto se svým trojzubcem s potěšením přehazuje světy jako hromadu hnoje a maří Boží plány."
"Síla víry je nepřímo úměrná tomu, do jaké míry člověk používá svůj rozum."
"Zmocnila se ho Hanba, ta stupidní bohyně, která se na sebe neodvažuje podívat."
Ohavné, brutální, nesnesitelné. Kéž by se to odehrávalo všechno jen v Lonnyho hlavě...
Pěkný výlet do baskického San Sebastianu a Pamplony, na běh s býky na svátek San Fermín, ... a na pláž, místo setkání s dívkou z Kyzgyzstánu. Love story a detektivka v jednom, vlastně v mnoha paralelních světech. Sci-fi z pera autora detektivek, dobré.
Nebyla by špatná, kdyby se v ní hlavní hrdina neustále neoháněl nabubřelými velkohubými hesly o spravedlivém potrestání, milosrdenství, lidskosti, soucitu, která se prostě do doby a kontextu rozhodně nehodila, a k němu v jeho postavení už vůbec ne (právník!? nejzazobanějšího muže planety). Vše se (z)hroutilo, právo a spravedlnost neměly oporu zejména v policii, všemu vládly nebzkrupulozní brutální gangy. Nakonec sice jako odplatu vyhlásil "oko za oko", což by bylo rozhodně pochopitelnější, až na to, že ve výsledku to bylo velmi sporné.
Milán jako nejšpinavější centrum budoucí Kapitálie. A jedna šachová hra. Vida, i sci-fi (nebo je to "jen" dystopie?) Jo píše. Ale mne to nezaujalo.
Jako zápletka a rozuzlení průměr. O marnotratném synovi a jeho návratu do otevřené náruče otce to není, spíš naopak - otec neslaný nemastný, jakoby dlouho vůbec nesledoval dospívání a zločinné dospělé činy svého syna. A najednou prozřel, v nejvhodnější chvíli, a odvrátil se od něj. Pro mne celkově nevěrohodné.
Úžasně napínavé. Optimistické a stejnou měrou děsivé. Zajímavé úvahy o Zemi daleko za obzorem a hledání nových možností bytí - ale jak se neunáhlit, než se pošle signál "zelená": našli jsme ji, báječnou novou Zemi, kolonisté, leťte sem...
Uf to tedy bylo... Včera jsem kvůli ní nemohla spát a pořád o ní přemýšlím. Pošramocený svět a pošramocená mysl, to je prostě meta-šílenost, nad síly některých citlivých jedinců. Neuvěřitelné představy, ovšem optimistické - cílevědomá aktivita pro sestry celého světa, a nakonec ten konec, asi nevyhnutelně hrůzný...
Ač tahle - titulní - povídka zrovna žádnou cenu ani nominaci nezískala, mně se velmi líbila.
"Muži žijí pro to, aby mezi sebou bojovali; my jsme jenom součást bojiště. A nezmění se to nikdy, pokud se nezmění celý svět. Někdy sním o ... o tom, že odejdu pryč." ... a tak taky při nejbližší příležitosti učinila...
Na mne moc krátké, abych byla spokojená s námětem a pointou. Škoda. Děsivé ale i tak, předvídatelně.
To bylo hodně dobré, stejně dobré jako děsivé, protože to možná nemusí být až tak daleko od skutečnosti... Lidstvo si kope všemožné hrobečky, ani se o to zájmová cizí civilizace nemusí nijak zasadit...
Slibný námět - optika, zrcadla, psychologie a šílenství. Ale nevyužito. Bez kloudné pointy. Škoda.
Připomenutí Lysenka (na kterého jsem naštěstí zdárně zapomněla, indoktrinace zřejmě zdárně nefungovala ;-), gulagů a využití vědy pro změny... Nebylo to špatné. 75%