soukroma
komentáře u knih
Jezovita Balbinus
Stanislav Komárek
S chutí jsem se vrhla na útlý životopis našeho nejznámějšího (?) jezuity, jehož jsem znala snad jen podle jména. A těšila jsem se, jaký že dramatický život prožil, kde všude byl a co všechno napsal. Kupodivu jeho cestovatelská (misijní) přání nebyla Řádem nikdy posvěcena, a tak pracovně cestoval jen po tehdejší vlasti české a podle rozkazů zůstával na nejrůznějších místech jako učitel, zpovědník či badatel, často spíše to vše dohromady.
Jeho život nám současný autor vylíčil skutečně od kolébky do hrobu, od prvního do posledního nadechnutí (1621-1688). Velkou pozornost věnoval jeho dětství a studijní době, velmi zajímavé (Klementinum, jezuitská výchova, univerzita), a pak i jeho sklonům k sodomii (jako zpovědník), velmi bulvární.
Jeho životní kroky líčí autor z pohledu našince naší doby, ale až moc často se uchyluje k nepříliš povedeným poznámkám na okraj (co třeba Mayové, co mobily) a hlavně poněkud lidovému až občas nevhodně a zbytečně vulgárnímu jazyku (jeho oblíbeným nechutným slovem byla "buzerace").
Balbín téměř celou první polovinu života zažil ve stínu třicetileté války, o jejíchž hrůzách a dopadech se můžeme obšírně dočíst. Současně jsem četla Lekce lidskosti Jana Amose Komenského, který byl stejnou dobou ovlivněn neméně, ale zcela protikladně - jako protestant musel z pokatoličtěné země prchnout a Švédy chápal ne jako loupeživé nájezdníky, ale jako osvoboditele pravé víry, a také s nimi během války spolupracoval na reformě jejich školského systému.
Kniha je nabitá podrobnostmi, a protože je velmi útlá, není to čtivý košatý životopisný román ale spíš sušší životopisný přehled Bohuslava Balbína. Ale nelituji.
Po přečtení dosavadních komentářů jsem sama zpytovala svědomí, kolikrát jsem sedla autorovi na špek jeho fabulace...jistě nemálokrát, třeba při latinských malebně znějících slovech bez vysvětlení, nebo nepřeložených veršů (typicky v němčině - co je mi platné doporučení "laskavý čtenář si přeloží"), nebo podivných shluků písmen do nesrozumitelných slov v citacích "staročeských"...
Lekce lidskosti
Jan Amos Komenský
Výborná útlá knížečka s nepřeberným množstvím mouder, opravdu trefných, postřehů i stesků, ba dokonce nejistot od našeho světoznámého velikána 17. století. Současný autor je vybral z velkého množství publikací, ale i z dopisů, a uspořádal je do 52 tématických oblastí i v čase, na základě životaběhu Jana Amose s připomínkou jeho klíčových milníků. Je to nesporně úžasná příležitost seznámit se s Komenského názory (ale i velmi krušný životem), protože málokdo dnes bude číst všechna jeho díla a podrobně studovat jeho životopis.
Ke každému krátkému výboru přičinil autor své slovo, z nadhledu naší současnosti. Skvělá drobnost do každé knihovny.
Jen mne hned v úvodu tedy hodně zatrnulo, když od vzdělaného odborníka čtu _nejranNější_...
Detektivní spolek dam z Marlow
Robert Thorogood
Začátek docela navnadil, pak ovšem šla kvalita všeho dolů - s dalšími dvěma hrdinkami dost šablonovitými a vzájemně neslučitelnými, i Judith, čilá seniorka závislá na whiskey, nějak ustoupila z původních pozic a stala se podivně až podezřele tajemnou (a její oblíbené kryptické křížovky už nepřišly ke slovu). Zápletka a nakonec i hrdinové nic moc. Další díl si odpustím.
Příjemně mne navnadilo, že autor rovněž stojí za TV seriálem Smrt v ráji, který byl skutečně povedený, z exotického prostředí Karibiku (fiktivní franko-anglofonní ostrov), ale s hrdinou tak britským, že to jen kulturně skřípalo (pardon, jiskřilo!), se zajímavými zápletkami a příjemnou policejní suitou. Scénáře autorovi asi jdou lépe.
Druhá strana řeky
Nora Eckhardtová
Magie a mysteriózno nejsou moc pro mne, ale dlouho byly oba příběhy vcelku střízlivé... Pak autorka začala na obou časových stranách hodně přidávat, živá voda, elixír, naštvaná Černá, oběti řece... Ale dočetla jsem.
Příběh současný byl hodně přitažený za vlasy, zmizení otce převelice nepravděpodobné (řešení hlavolamů naznačeno jen velice okrajově, přitom mělo být hlavním vodítkem). Příběh v minulosti nebyl úplně dotažený do konce, zato se prolnul do současnosti (dívka v modrém pod hladinou)... Minulost nebyla úplně přesně ukotvena v čase (zřejmě nejpozději polovina 19. století), ale přesto mi pár věcí nesedělo, ...aby spolu dva mladí snoubenci z dobrých rodin víceméně žili, otevřeně, před svatbou, anebo použít krbové zápalky?
Trochu mi taky vadilo, že prakticky až do posledních stran používá autorka jiná místopisná jména než ve skutečnosti (Černá = Vltava), pak najednou se vynoří Svatojánské proudy či Pikovice. Nepochopila jsem důvod pro tuhle změť (nebezpečné proudy u vorařů bychom jistě identifikovali správně i bez jejich autentického označení).
Takže lepší průměr (koneckonců mě kniha udržela při čtení v jistém zájmu o vyústění).
Horší než smrt
Susan Walter
Parádní čtení: originální zápletka, jedna smrtelná nehoda a její následky, jedno zásadní rozhodnutí, pár zainteresovaných lidí (vypravěčů), postupné odhalování až k akčnímu závěru. A hodně velmi trefného dumání o životě a ze života:
"Nesnáším, když lidi nad ztrátou nějaké věci mávnou rukou, protože to je 'jenom věc'. Věci jsou důležité. Poskytují nám pohodlí, útočiště, styl, identitu. To, co člověk vlastní, je mapou jeho života. Ukazuje to, kde byl, co dokázal, koho miloval, kdo mu lásku oplácel. Je to vyjádření toho, kdo je. Z věcí se toho o člověku můžete hodně dovědět."
...i o spisovatelích a jejich řemesle:
"Prázdná stránka je úžasná věc.
Spousta spisovatelů se jí bojí. Nesnášejí začátek nového projektu. Dokážou prokrastinovat celé dny, týdny nebo i navždycky.
Já ale prázdnou stránku miluju. Miluju ten stav neomezených možností. Miluji připomínku, že i jako obyčejný smrtelník můžu vytvářet celé světy. Psaní je superschopnost. Spisovatelé v lidech probouzejí emoce - hrůzu, smutek, vzrušení, zoufalství - a stačí jim k tomu jenom uspořádat slova na papír. Vyvolat v člověku emoce je velká zodpovědnost a já jsem ji nikdy nebral na lehkou váhu.
Ve svých spisovatelských začátcích jsem měl tu drzost myslet si, že to, co svými slovy vytvářím, pochází ode mě. Myslel jsem si, že nápady, obrazy a příběhy, co se mi rodí v hlavě, vycházejí ze mě, že je stvořil můj mozek a já jsem nějaký čaroděj.
Teď už ale vím, že schopnost tvořit je úplně jiný talent. Když píšu, nic nevyrábím jako v továrně nebo v laboratoři, ale přijímám. Můj úkol není dolovat ze svojí mysli postavy, ale poprosit je, aby mě navštívily, a potom se jim úplně odevzdat. Psaní je naslouchání. Je to duchovní zážitek v tom smyslu, že to, co píšu, není ze mě, ale plyne to skrze mě. Zapnout počítač a pozdravit prázdnou stránku je akt odevzdání - podobně jako odříkat modlitbu - a pokorné důvěry v posvátný Boží dar.
Tím nechci říct, že k napsání knihy nebo scénáře není potřeba řemeslo. To, co se ke mě dostává, není dokončené. Obrazy, které mi proudí do hlavy, musím spárovat se slovy, slova pak zformovat do hezkých vět a věty do souvislého příběhu se začátkem, prostředkem a koncem. Tvorba je tanec s Bohem. Prázdná stránka je pozvánka. Nápady jsou pozvaní hosté. Pomocí slov je svolávám dohromady, a to vyžaduje nejenom víru, ale stejnou měrou i zručnost.
Někteří lektoři psaní vám řeknou, že jestli chcete být spisovatelem, musíte psát každý den. Já s tím ale nesouhlasím. Potřebujte životní zkušenosti, abyste pochopili, co přijímáte - jinak to nedokážete autenticky přepsat. Nemůžete vytvářet emotivní obsah, aniž emoce sami prožijete. Originální příběhy jsou spletí toho, co je vám nabídnuto Bohem, a všeho, co jste se naučili, co jste cítili, vypozorovali a zažili. Zjednodušeně řečeno se musíte nadechnout, abyste mohli vydechnout. Žít znamená nadechovat se. Vložit slovo na stránku je výdech.
Pokaždé, když sedám k prázdné stránce, věnuju chvilku poděkování za to, co se chystám přijmout. Mlčky slibuji, že budu naslouchat a věřit. A pak to nechám plynout."
Šepot v bouři
Aleš Novotný
Deprese, hnus, beznaděj: vydržela jsem do třetiny krátké knihy, ale dál to opravdu nejde...
Ažka, kočka na dožití a další úsměvné příběhy
Miroslava Salajková
Už nesmím naletět podtitulům či anotacím k zvířecím příběhům, slibujícím humor a úsměv. Žádná zábava ani příjemné čtení. I v tomto případě se totiž noříme výhradně do smutných, nostalgických a nepříjemných zkušeností s domácími mazlíky, typicky umírajícími, prolezlými nemocemi, zraněními, se zkušeností se špatným zacházením či dokonce už ohroženým startem do života, nebo poruchou chování.
Od prvních příběhů s kočkami jsem natahovala a pak mne dorazil ještě autorčin doslov, kde nás provedla plejádou miláčků, kteří už nejsou (a navíc neměli zrovna lehký život). Traumatizující, nejen pro aktéry ale i čtenáře. A to i v případě netypických mazlíků, divokých zvířat, jako bobr, ježek či obří leguán. Ani černý humor nebyl v nejmenším humor.
Takže ne, bez skutečného humoru povídání o zvířátkách pro mne opravdu nefunguje, protože smutných a dojemných vzpomínek mám sama dost a dost.
Ilustrace byly ale velmi povedené, mohlo jich být víc...
Sběrači borůvek
Amanda Peters
Vcelku svižné, i když dost předvídatelné čtení: zaradovala jsem se, že se mi to líbí víc než někde na obálce zmíněné dvě podobně laděné knihy, ale po dočtení jsem přeci jen úplně spokojená nebyla.
Mimo jiné zazlívám autorce, že dostatečně nezprostředkovala atmosféru míst děje ani indiánský život v té době.
Astronaut
Samuel Isaacson
Knihu jsem pořídila rychleji, než jsem zjistila, že je to gamebook. Takže chyba na mé straně.
Depeše do ztracené země - Zpověď s rozhřešením pro jednoho sudetského Němce
Franz Fischl
Možná bych tomu i dala nějakou šanci, ale ne s tak mrňavými písmenky.
Čajové povídky
David Khol
Neoriginální, zbytečné plácání: historky rádoby tajemné, nevysvětlitelné zážitky či jevy, ale takový Arbes i Čapek to tedy uměli neskonale lépe.
Dnes ještě ne
* antologie
Devět povídek šesti českých současných autorek a tří autorů: všechny se daly číst, žádná nebyla úplně ničemná, ale ani žádná výrazně nevynikala. Originality pomálu, první byly kratičké (což oceňuji - čím menší prostor autor má, tím víc se musí snažit...), ale trochu na jedno brdo.
Nakonec mne asi nejvíc zaujal Koktejl lásky, který patří ale mezi nejdelší v souboru, a závěrečná Dnes večer ne, miláčku.
Ocenila jsem, že především hrdinky jsou velmi silné, odhodlané, a i když třeba zklamané či smutné, dovedou si jít za svým, nenechají sebou vláčet, svůj život si řídí samy a naloží s ním aktivně, třeba i odchodem z domova.
Poklad
Rudolf Havlík
Je to podle filmového scénáře a je to z moře, jako kniha to prostě nefunguje. Ještě napsané někým jiným, navíc s fotkami z natáčení.
Přečetla jsem si páně Havlíkův dlouhatánský doslov (a o filmovém ději i natáčení vím první poslední) a nestačila se divit, jak vysoké mínění o sobě a své tvorbě má a nebojí se ho takto ventilovat. Žádný jeho film neznám, mrkla jsem se tedy na divácké hodnocení dvou podobných Ostrova a Pokladu, a to o žádném úspěchu nevypovídá. Hodnotitelé se zhusta shodovali na tom, že si zase jen udělal moc pěknou drahou exotickou dovolenou. Mám z toho podobný dojem, i když jeho román Zítra je taky den se mi líbil...
Ovšem že takový psavec napíše _lyžiny_, místo jediného správného pravopisu "ližiny", o tom snad budu mít noční můry!
V hlavní roli Adele Astairová
Eliza Knight
První část divoká, pracovní, sourozenci v plném trysku vystoupení v Británii a zábav se smetánkou včetně královských princů (Adele měla pletky s jedním z nich, který po jejich rozchodu udělal nepředstavitelnou věc, vzal si jinou Američanku!). Trošku únavné je neustálé opakování Adeliny touhy po manželovi a dětech. To první se jí nakonec splní s lordem (druhorozeným synem s omezenými příjmy, ale neomezenou zálibou v alkoholu), kdy se vzdá svých profesionálních tanečních aktivit a pobývá často na rodinném irském hradě.
Nejzajímavější vlastně byla nejhorší doba válečná, kdy se všichni (až na výjimky) bohatí a aristokracie zapojili do obrany Británie - osobně dobrovolnickou činností i finančně (jejich lordstvo koupilo pro letectvo dva spitfiry!), kdy se nebývale museli omezit, riskovali a strádali jako všichni ostatní.
O bratrovi Fredovi v knize moc není, o známější partnerce Ginger vůbec, takže to si čtenář musí případně vyhledat jinde.
Knize nedávám víc než průměrné hodnocení nejen kvůli omezenému obsahu, ale i kvůli jeho podání. Autorka uplatnila takový vzletný žensko-romantický přístup, kdy se občas rozplývala (spolu s hrdinkou) nad atmosférou místa. To by bylo i v pořádku, ale muselo by to být fakticky správně. A ona to minimálně v jednom případě přepískla - krátký výlet do Paříže, výslovně v červenci, uvedla plejádou barev, kdy měly kvést tulipány, narcisy a pivoňky. Tak tedy tulipány a narcisy kvetou březen - duben. pivoňky o něco později, květen-červen, ale rozhodně ne všechny tři dohromady a rozhodně ne v červenci... Bilo to očí.
Hra se smrtí
Matthew J. Costello
(SPOILER) Načala jsem sérii poněkud nešťastně dílem Tělo v jezeře, které mne málem odradilo zkusit ještě něco dalšího. Naštěstí jsem zkusila ještě toto, a to byla naprosto jiná káva: věrohodnější, zajímavější, informativnější - podivné nešťastné/záměrné nehody mezi ochotníky chystajícími se otevřít nové malé divadlo. To už lépe vyhovuje vyšetřování místních amatérů (vč. zkušeného amerického detektiva na penzi), protože policie nemá co vyšetřovat, dokud se něco zásadního nestane. A tady to k žádné vraždě nenechají soukromá očka dojít. Vcelku kratičká povídka/novela vcelku odsýpala a pobavila.
Tělo v jezeře
Matthew J. Costello
Mizérie: nezajímavé, nevěrohodné, kandidát na podprůměrnou britskou povídku bez šťávy a britského humoru. Nesourodá místní dvojice vyšetřuje vraždy na absurdní místě paralelně s policií...!?
Malý dům
Kjóko Nakadžima
Velice pomalé, zdlouhavé až nezáživné: jakkoli je vypravěčka věkovitá služebná, tak se její zápisky týkají jen velmi krátké doby těsně před válkou a války, a navíc o mnoho věcí se prostě nezajímala, nebo o nich měla jen matnou zkreslenou představu, takže průvodkyní po dějinách Japonska tedy není. Byla spokojená sama se sebou v malém domě, malé rodině a se svou prací pro ně, aspoň v první části knihy, dál jsem se ještě neprokousala...Ale dějinné zvraty ani dramata žádná v jejím podání ani nečekám. Takže jakkoli pro mne zajímavé Japonsko, u tohoto tedy snadno odbíhají myšlenky a jen velice zvolna se v knize posouvám dál.
Bretaňské světlo
Jean-Luc Bannalec (p)
Neskutečně zábavné a výjimečně lákavé pozvání do okouzlující růžové severní Bretaně.
"Tvrdošíjnost je nejvznešenější ze všech bretaňských ctností."
Jen ten překlad poněkud občas nepříjemně ustřelil, např. _forenzická_ laboratoř, místo forenzní, což ví každý i laický milovník krimi.
Džentlmen z Peru
André Aciman
Nostalgie až magie místa na mne působila i z papíru velice silně, samotný milostný příběh a filosofování o reinkarnaci nikoli. Jakkoli bolestně byl vcelku příběh líčen, byla to obezlička k tomu, že každý z nás je jedinečný a nikdy nemůžeme poznat jinou, ale tu stejnou osobu, ani dřív ani později. Jednou ztraceno, navždy ztraceno, žádné opakování nebude.