soukroma
přečtené 6561
Čas vos
2025,
Alena Mornštajnová
Dala jsem autorce ještě šanci (ono je těžké se jejím titulům vyhnout, když i zde je každý desátý komentář právě k nové knize...): čtivé, jako vždy, pěkný jazyk, jako vždy, psychické problémy, jako vždy, a dysfukční rodiny, jako vždy. Líbily se mi krátké zastávky u zahrady a v lese, bez nich by se to dalo snést jen těžko, protože si autorka libuje v rodinách s děsivými poměry. Nenajde se ani jedna, která by byla funkční, milující rodiče a děti, prostě normál, jakých je snad propánajána kolem nás rozhodně většina! Ne, tady se odehrává fyzické a psychické násilí i na dětech. A z obětí se nakonec vyloupnou taky nechutní sociopati - zášť, závist, zloba, vše promyšleně ruku v ruce s kleptomanií. A autorce to pořád nestačilo. Nechala rozbujet psychické onemocnění a ještě přidala zbídačelou Olu, což bylo zcela nad rámec - ani se neobtěžovala tuhle linku rozkrýt. Takže suma sumarum smutné až depresivní čtení bez špetky pozitiva o našem současném nažívání. Lépe se bez tohohle jednostranného neobjektivního pohledu obejít a takové fikci se vyhnout. "Utekla. Nebyla bojovnice. ... Ale proč by měla být? Copak člověk musí stále bojovat.? Nestačí jen slušně žít?"... celý text
Mijamoto Musaši: Příběh psaný mečem
2025,
Jakub Zeman
Čtivé, samozřejmě moderním jazykem psané, a zajímavé (ale spíš pro mužské čtenářstvo oblibující zbraně, souboje a bitvy, či japanology historiky).
Slapy a Kamýk: Krajinou vody, kamene a zlata
2024,
Vladimír Šiška
Sice plné zajímavostí a informací, ale bez mapy je to zoufale neuspořádané a poněkud ve vakuu. Kniha by měla obsahovat mapu alespoň dotčeného toku Vltavy před výstavbou kaskády, protože text o historii hovoří především, a podrobnou mapu současného stavu se všemi popisovanými místy, jinak je orientace v textu velice obtížná až zmatečná. Nechápu, proč zrovna tyto "naučné" knihy (např. Zmizelá Vltava) zcela mapy opomíjejí, a ztrácejí tak obecně na užitečnosti. Přisadím si: i mnohá beletrie ze zajímavých světových lokalit obsahuje mapu.... celý text
České cizinky: Příběhy českých žen žijících v zahraničí
2024,
Jana LeBlanc
Moc zajímavé čtení. Každá žena a její příběh jedinečný, skoro nemají vlastně nic společného, i když léta žijí v cizině. Některé jsou mladší a popisují hlavně svoje začátky a pokusy o zakořenění, rozjetí kariéry, vdavky... Starší už tohle mají za sebou a soustřeďují se na rodinný život a peripetie. Některé vykládají svůj příběh především se zdravotními komplikacemi: umělé oplodnění, léčba rakoviny. Jak je každá zpovídaná žena jiná, tak je i každá země jiná v nejrůznějších ohledech. Nejvíce se mi líbily příběhy z Mexika, Hongkongu a JAR, jako pravá exotika - navíc tyto příběhy zahrnují desetiletí života v zemi, takže i pěkně naznačují, jak se reálně daná země měnila a mění (např. bílí v JAR dneska jsou spíš těmi utlačovanými, protože nemají šanci na slušné pracovní místo ani vzdělání). Zajímavé byly otázky školství, péče o děti či přirozená výuka vícero jazyků (překvapivě často děti mateřský jazyk umí jen velice málo, okrajově, rozhodně jej neumí použít ani při návštěvách příbuzných; bi- až tri-lingvní přirozený stav v rodině je tedy zřejmě jen ideál). Autorka rozhovory s ženami (většinou vedené on-line) vzala do vlastních rukou a přepsala je do vyprávění, občas souvislého, občas méně, s opakováními i skoky v čase. Nicméně chyby, překlepy i hrubky (krom záměrně nespisovného jazyka použitého v dílčích případech) spolu s občasným obhroublým až vulgárním výrazivem knize tedy nesvědčí. Sama autorka by mohla svůj příběh rovněž sepsat jako doslov v podobném duchu místo nesouvislých až rušivých 2-3 stránkových dovětků k jednotlivým osudům. Hrdinky nejsou osudové ženy, nejsou ničím výjimečné, neproslavily svoji domovinu či neuspěly výrazně v nějaké oblasti, ale prostě tak či onak uspěly v záměrném přesazení do jiné země se všemi klady a zápory, spíše problémy a nástrahami, které to obnáší (zejména pokud třeba nemohly ani pomyslet na návrat po emigraci, zbavení občanství). Moderní doba a jistá volnost pohybu mnoho věcí zjednodušily, ale pořád to není bez úskalí administrativy, jazykového a kulturního porozumění a mnohdy až boje o holé přežití (třeba v USA). Jiný kraj, jiný mrav. Mnohé si za desetiletí v dané zemi zvykly, zejména pokud nabízí přírodní krásy a jiné zajímavosti, což je často správně zdůrazněno. Prostě se jim tam líbí i přes samozřejmě existující negativa.... celý text
Poslední případ soudce Šustra
2025,
Jan Šulec
Rozbíhalo se pomalu a ztuha, příliš doširoka, sice v příjemných krkonošských kulisách, zato s o to méně příjemnými protagonisty, nemluvě o podrobně popisované brutální vraždě hned zkraje. Nepochopila jsem, proč vlastně bratra měl soud písemně informovat o zatčení obžalovaného, když oba byli dospělí a svéprávní... Opuštěno pro malý spád a celkový nezájem o duši soudce.... celý text
Přibližné řešení
2025,
Jaroslav Velinský
Má třetí Finkovka, namátkou vybraná, a po prvním nadšení jsou dojmy čím dál horší. Minule se celou knihu neodehrál žádný zločin, ale aspoň bylo zajímavé horské prostředí a trocha akce (vedoucí nakonec k jedné dobře ukryté vraždě). Tentokrát sice vražda knize dokonce předchází, aby se bezděčný detektiv prakticky okamžitě vrhl do prostor žižkovského hotelu (kupodivu nikoli nevalné pověsti ani v roce 1961) a tam zřejmě setrval prakticky celou knihu. Nepochopila jsem, co za indicii ho do Lumíra přímo navedlo, protože pak to jen vedlo k nekonečným diskusím o ničem se všemi postavičkami pracujícími kolem hotelu, takže jsem ztratila nit a zájem. Korunu tomu nasadil doslov, v němž se přiznává nevyřešená vražda. Odloženo v půli pro zmatení a nezájem.... celý text
Havran
2025,
Frida Skybäck
Nezaujalo: ani postavy, ani prostředí (nemohli by švédští autoři krimi občas zabrousit i mimo jižní část Skåne?, vždyť tolik jiných zajímavých míst v rozlehlém Švédsku je...), ani zápletka. Navíc se mi záhy unavily oči z mrňavých písmen - Vendeta se asi zhlédla v fontu Hostu. Takže se dál trápit nebudu.... celý text
Mrtvá z Charlottenburgu
2024,
Susanne Goga
Hodně bavilo. Sice kulisy hodně podobné jiným známým krimi, ale zločin rozhodně velmi neotřelý.
Panna Marie od Sedmi zlodějů
2024,
Martin Sichinger
Děsivý případ: smutné a dojemné čtení o osudech nevinně "odsouzených" - pochytaných jako zvěř a zavřených do obřího blázince, kde se po nich slehla zem, protože záznamy byly jen velmi nepořádně vedené. Většina rodiny záhy zemřela, zůstala jen Marie a postižený bratr, přitom nikdo o nich vlastně dlouhá léta nevěděl. Rok 1960 už asi nebyl ani dozvukem kolektivizace, takže o udání samostatně žijící rodiny na odlehlém statku se musel postarat někdo z blízkého okolí, přitom o polnosti ani dobytek dávno nešlo. A ti samí lidé, nebo jejich potomci, pokračovali ve zrůdnostech nejen umožněných, ale plně podporovaných režimem i v roce podstatně nedávnějším, 1984. Taková šumavská chaloupka se každému papalášovi šikla, opuštěná, natož v dobrém stavu a za symbolickou cenu, nebo zdarma, protože majitelce Marii přece nikdo platit nebude, je stále zavřená v blázinci. Jenže ji to táhne domů, pro vodu ze zázračné studánky pro bratra, a to komplikuje situaci nejen jí, útěkářce neznalé současného světa, ale hlavně zájemcům o danou nemovitost. Při čtení jsem skřípala zuby, o podobném případu jsem nikdy neslyšela, ale teď je mi jasné, že jich muselo být spousta, a nejen na Šumavě. Ten režim nebyl zrůdný jen ve svém viditelném konání, ale ještě horší na pozadí, protože vyvolal a 40 let upevňoval v lidech to nejhorší, od lhostejnosti a ledabylosti a rezignace až po zášť a nenávist či touhu po obohacení a moci na úkor okolí - a to nezmizelo jen tak se revolucí, v mnoha lidech a dalších pokoleních to zlo zůstává...a těch nevinných naivních i bezbranných, na nichž se lze tak či onak "hojit" nebo je "jen" poškodit, je pořád dost.... celý text
Předepíšeme vám kočku
2025,
Šó Išida
Nelíbilo. Podobná šablona jako u jiných rádoby románů, které jsou spíš pomocné povídkové knihy pro seberozvoj, zvýšení sebevědomí a potlačení depresí (není to první moderní japonská kniha tohoto ražení). Není to román, navíc se příběhy nakonec překlápí do mystična (ztrácející a vynořující se klinika/y, podobnosti mezi postavami, až nakonec převtělování koček do lidí!). Jednoduchý styl, pro mne velice málo čtivý (jen jako milovník koček jsem se donutila na několik pokračování knihu dočíst) a zajímavý, a přes jasný záměr dokonce bez jakéhokoli vyústění, poučení... Druhý díl rozhodně ne (i ta závěrečná ukázka tedy stála za to).... celý text
