soukroma
komentáře u částí děl
Tak na tuhle povídku jsem se hodně těšila - co udělá spisovatel tohoto kalibru se skutečným příběhem, který nemá žádné uspokojivé vysvětlení, když na moří zůstala jen zcela opuštěná loď bez známek toho, proč. Svou povídku napsal pouhých 14 let po této události a již si troufl vymyslet vlastně světový příběh, který by obstál i dnes (zajímavá byla i volba jména vypravěče, Habakuk). Přidržel se pouze jména lodi, její posádku nabradil jinými jmény, změnil i cíl plavby (potud pro mne dost zbytečná námaha, ale asi věděl, proč to dělal).
Zápletka je opravdu nečekaná, ani nepotřebuje mimozemšťany (také obecně potenciální podezřelé z únosu posádky), byť daru z vesmíru se nevyhneme.
Líbilo; navíc jsem se znovu podívala, zda za těch dalších 136 let od napsání povídky se na něco nového nepřišlo. Nepřišlo.
Velká romantika z drsného prostředí - jachta, bouře, neobydlený (zřejmě smyšlený) ostrůvek Ardvoe (kousek od Harrisu ve Vnějších Hebridách), aneb jak pravá láska mladých zvítězila nad úklady chamtivého otce dívky.
Doyle zde také zmiňuje prapůvod přístupu k rozklíčování záhad, kterým se o pár desítek let později řídil jeho Sherlock Holmes:
"Prostá pravidla týkající se analýzy důkazů, která stanovil Auguste Dupin. V jedné z nesmrtelných povídek E. A. Poea poznamenal: 'Vylučte nemožné, a co zbude, musí být pravda, ať už vypadá sebedivněji.'"
Kterak profesionální boxer najatý dámou k blíže neurčenému soukromému zápasu nabančil ohavnému chlapovi, ze kterého se vyklubalo Jeho Lordstvo, manžel dotyčné. Vše se odehrálo na jeho panství a podvedeného profesionála to skoro stálo život. Ale jestli se Velký Lord napravil (a přestal brutálně bít všechny menší a slabší, tedy všechny v dosahu)? O tom už se nic nepraví...
Hodně drsné - z Číny v době povstání boxerů. Hrůza z čínského mučení přesáhla míru.
Pořádně dobrodružné - přesně ve stylu dopisu "čtenáře Timesů"
"Jeden z elementárních principů praktického myšlení zní, že když vyloučíme nemožné, pak to co zbývá, ať je to jakkoli nepravděpodobnÝ, musí obsahovat pravdu." (přesná citace, která současně ukazuje, jak mizernou odvedl český korektor práci).
Pěkné využití možnosti uhelných šachet a tehdejší hustoty kolejí v Anglii. Do pár hodin vypravit zvláštní vlak pro soukromé účely (pro kohokoli, kdo byl schopen zaplatit, a nebyl to úplně majlant) nebyl pro tehdejší vlakovou velmoc žádný problém, úchvatné (u nás by už dneska snad ani drezína nebyla za úplatu).
Základní pointa ošklivé pomsty za ohavně nemravné chování je v pořádku, ale na konci jakoby ještě byl nějaký dozvuk (smích hlavního hrdiny, také nemravy), který jsem už nepochopila.
Vskutku hororové - viník nečekaný, nemoci mohou být (h)různé. Pěkné prostředí - vesnice v Tyrolských Alpách.
Drsné, z války prusko-francouzské, aneb odplata otce zabitého francouzského důstojníka (v zajetí) přesně ve stylu zub za zub (akorát v přeneseném podání - nikoli na viníkovi, ale jiném Němci).
Zajímavé prostředí - skotský ostrůvek Uffa s pouhými třemi rodinami a jedním nově se vynořivším cizincem. Kterak rodinné vztahy může narušit jak cizí element tak hlavně příslib nesmírného bohatství. Rozporuplné pocity - vztahy mezi hrdinou a otcem (starochem) nepříjemně gradovaly až k nepříjemnému rozuzlení celého příběhu.
Uffa je fiktivní místo, jak uvádí The Arthur Conan Doyle Encyclopedia.
Dobré protialkoholní cvičení a mravní naučení, aneb jak zhýralý šlechtic se teprve s králem lišek musel setkat, aby uznal, že v deliriu opravdu mohou šálit smysly (nebo ne?), a příště se mu rozhodně vyhnul (deliriu i králi lišek). Zajímavé, napínavé a ... zábavné.
"Vy byste taky mohl založit nové náboženství," zabručel Japp. "Nejvhodnější vyznání víry: 'Nikdo není tak chytrý jako Hercule Poirot, amen. Da capo - opakovat ad libitum, neboli dle libosti!'"
A já bych, v dobrém, dodala: ad nauseam ;-)
Okultní, ale velmi povedená. Moc se mi líbila: byla jsem napjatá, co z toho vyleze. A kočka tomu dodala grády!
Zfilmováno se Suchetem.
Povídku jsem četla poprvé hodně dávno a pamatovala jsem si ji jako skvělou, naprosto bezkonkurenční. Ale nějak se mi asi spojila s jinou povídkou jiné autorky (jehněčí kýta), takže děj se ve vzpomínkách poněkud rozmlžil. Aktuální nové přečtení už tolik euforie nevzbudilo, ale pořád je to pěkný kousek.
Drsné, ale skvělé: ozvěna hrůz odehrávajících se v sirotčinci "milosrdných" sester, a to ne tak dávno, v 70. letech 20. století v USA. Komorní příběh sanitáře v pečovatelském domově, jeho rodiny a jedné bývalé matky představené. Příběh vyprávěný v časové smyčce, velmi zajímavě, napínavě, s emocionálním dopadem - oběť se pak nezdá obětí a viník odsouzeníhodným zločincem. Co se dělo v sirotčinci, těch pár stran, jsem musela přeskočit. Stačil náznak.
Příběh podstatou neoriginální, ale v reáliích středně bohatých Libanonců na Haiti toužebně si přejících dostat dceru do USA (jejich původní destinace, na niž nezbývalo peněz) na univerzitu v USA docela okořeněný, jiným prostředím a mentalitou. Uvěřitelná dívčina okouzlená ničeho se zvlášť neštítícím mladíkem snažícím se haitské kořeny odřezat a být už jen Američanem. Kdo to vymyslel, realizoval a kdo jiný odskákal a kdo ne a proč, to je kapitola sama o sobě, ale závěr v podobě rodinného roz(h)řešení je nečekaný.
Komorní drama jednoho válečného, později policejního odstřelovače. Jak moudřel, tak mu to najednou začalo vadit, tudíž nemohl práci vykonávat. Velmi dobré.
"'Lidé se mění.'
Chtěla říct víc. Chtěla mu vysvětlit důvody, proč armáda dává přednost osmnáctiletým rekrutům, chlapcům tak mladým, že se u nich ještě nevyvinulo svědomí a schopnost uvažování na vyšší úrovni. ale jako u mnoha podobných odhalení bude lepší, když na to pacient přijde sám."