Jak jsem se zbláznila
Ivanka Devátá
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/168656/bmid_jak-jsem-se-zblaznila-CMC-168656.jpg
4
333
108
Ani v blázinci není o humorné situace nouze Alespoň v knize Ivanky Deváté, která se nakonec v této instituci ocitla. A vy se dozvíte, jaká dlouhá cesta ji přivedla a co tam zažila. Autorka s laskavým humorem vypráví o pacientkách i personálu, a také o tom, jak se dostala ven.
Přidat komentář
Skvěle napsaná, vtipná a zábavná oddechovka. Bavila jsem se od začátku do konce. Pro čtenáře, který dovede ocenit šibeniční humor stárnoucí herečky a ženy, které život naděluje jeden políček za druhým, je to skvělé čtení.
Přečtená před lety
Autorka popisuje humorným stylem své životní trapasy, kdy je umístěná v ústavu pro osoby s IQ v nižším pásmu průměru.
Pacientky a vztahy s pacienty dopodrobna rozebírá, ale přijde na řadu i to, jak se konečně dostala na vytouženou svobodu.
Čekala jsem a moc jsem se na to těšila, že se zase budu smíchy popadat za břicho jako u Lázeňské kúry. To se nestalo. Byť líčeno s nadhledem, nejsou popisované situace nic veselého. To ale nic nemění na tom, že je balzám na duši si občas přečíst díl(k)o napsané krásnou češtinou. Jak uvádí komentář níže, "kniha bude vhodná pro starší čtenáře" :-)
Čekala jsem humor a odreagování od běžných starostí... a div že jsem neupadla do deprese. Tato knížka mi přijde jako terapeutický počin autorky. Tak aspoň doufám, že se z těch prožitých peripetií vypsala a pomohlo jí to k lepšímu psychickému a tím i fyzickému zdraví.
Kniha bude vhodná pro starší čtenáře. Poslouchala jsem ji v rámci audioknihy a pokud na ni budu pohlížet jako na “oddechovku”, kulisu při tvoření nebo domácích pracích, tak bude splňovat veškeré náležitosti. Obsahem mi však nic nedala. Jako čtenář preferuji možnost z knihy něco získat, dostat informaci, poučení, emoci. Kniha mi po této stránce nesedla.
Slasti i strasti života známé české herečky. Ivanka Devátá je sympatická dáma, jenž si umí udělat legraci i sama ze sebe. Knížka se mi velmi líbila, stejně jako autorčin smysl pro humor. Přeji paní Ivance hodně zdravíčka a těším se na další její knížky.
Autorku jsem potřebovala do čtenářské výzvy, jinak bych se k ní nejspíš nedostala, ale knížka mě bavila a možná si časem ještě nějakou její ,,oddechovku,, přečtu. I depresivní stavy se dají vylíčit s humorem, jen ten humor asi chybí, když člověk se v tom stavu nachází. Do hlavy člověka nevidíme a nikdy nevíme, co v ní probíhá za problémy.
Přiznám se, že tuhle knihu jsem dočetla s vypětím sil. Nějak mě to neoslovilo a vím, že si tuto autorku v knihovně již vyhledávat nebudu.
„Možná je vám divné, že takový virvál neznepokojil sousedy. Byl nepřeslechnutelný. Probudil by i Šípkovou Růženku. Avšak obyvatelé tohoto domu se drží hesla: Co tě nepálí, nehas. (Jen tak pro ilustraci. Jednou jsem celé dva dny slyšela nepřetržitě hučet v potrubí vodu. Všichni tvrdili, že nic neslyší, pouze pan správce připustil, že ve sklepě je mokro. Jen díky mému neutuchajícímu úsilí vyšlo najevo, že potrubí prasklo. Dva dny voda podmáčela dům a všichni jsme zaplatili tisíc korun stočného navíc. To víte, co tě nepálí, nehas. A proč by se hasilo, když voda teče proudem sama, že jo?)“
Zpočátku jsem měla dojem, že paní Devátá (kterou prakticky neznám, jelikož jsem kulturní Vizigót a na sledování seriálových perel typu „Velmi křehké vztahy“ jsem se neuhodila do hlavy v dostatečném počtu ani síle) musí být nějaká moje blízká příbuzná, o pár generací starší duševní dvojče. Sama jsem v paneláku zažívala výše popsané, kdy jsem (v touze po spánku, za vytáčení 156) opakovaně žasla, zda žiju obklopena sousedy zcela hluchými, či ovečkami ochotnými nechat si sr… kálet na hlavy, dokud uřvaní notorici z 2. poschodí nezačali dům udit kouřem z požáru. Nesnáším bezohlednost a buranství v jakékoliv formě.
Postupně jsem však došla k přesvědčení, že spříznění s paní Ivankou má své limity. Jsem totiž (ke značné nelibosti otce, tchyně i tchána) zavrženíhodný skoroabstinent, cigaret jsem se v životě dotkla jen proto, abych je příteli mé sestry rozšlapala (no, nebyl za mou snahu ochránit jeho zdraví vůbec vděčný - před držkovou mě zachránil zřejmě jen nízký věk), můj šatník neobsahuje nic společensky přijatelného a než bych si veřejně stěžovala na chátrající zdraví, to raději skočím nahá šipku do kopřiv. Kdykoliv rodič-hypochondr začne líčit, co vysmrkal, jakou to mělo barvu, konzistenci atd., prchám do lesů; skutečně nemám chuť konzumovat literární ekvivalent téhož. Do detailu pitvané zdravotní problémy + častá samochvála stály paní Devátou body. Ráda bych dala čtyři, ale... ač vybraný sloh a vtipné obraty, bavila mě první čtvrtina o peripetiích se sousedy a ta poslední ze cvokhauzu, ve střední části jsem lehce trpěla a neměl to tak docela na svědomí soucit. 65-70%
Názvu navzdory se autorka svým nervovým zhroucením zabývá cca pětinu knížky. Zbytek je tak nějak všechno okolo a co k němu vedlo. S pro ni typickým nadhledem a humorem. V některých momentech mi text přišel nesmírně vtipný (sama mám zkušenost s pobytem na psychiatrii, často možná právě proto), občas mi z něho bylo fyzicky nevolno. Ne že by byl napsaný tak špatně, ale situace, které popisuje jsou opravdu hnusné a sami je zažít nechcete. A i přes ten nadhled a schopnost paní Deváté dělat si legraci sama ze sebe i fuck upů, co ji potkaly, je to prostě furt na hov...
Čtu poměrně hodně literatury o duševním zdraví a nemoci, ale tohle poprvé, co jsem narazila na text psaný tímhle stylem, od autora 70+
Tedy ještě jsem se nesetkala s humoristickou knížkou, ze které by na mne padla taková deprese, děs a hrůza, obavy z budoucnosti, stáří a neduhů, které si ani neumím představit a s nimiž si ani doktoři neví rady. Při téhle knize jsem se cítila hůř a hůř (horor se sousedy vystřídalo nekonečné, ve skutečnosti několikaleté střídání fyzických zdravotních problémů pokročilé sedmdesátnice až následoval totální kolaps a pobyt na psychiatrii snů, tedy zlých snů, na asi třiceti stranách ke konci knihy) a nemohu se vybabrat celkového existencialistického bahna, které mne pohltilo.
Ale dočetla jsem, autorka stále píše lehkým perem, i když zde ani pokusy o jakýs takýs humorný nadhled prostě nevycházejí, protože je to ne jako, ale opravdu ze života. Okrajově musím zmínit některé podivnosti jako "kmotra" na svatbě (asi svědkyně?), nebo 31. dubna (apríl to tedy nebyl). Doporučuji pouze masochistům nebo těm, které štěstí momentálně poslalo do oblak a hrozí jim opuštění zemské přitažlivosti - tahle kniha vás snadno a rychle (ale ne zcela bezbolestně) dostane k zemi, co na zem, až na nejhlubší dno. 50%
Je to čtvrtá kniha od autorky, kterou jsem četla, a naneštěstí můj výběr vede ke stále horšímu hodnocení. Přitom Koukám a co nevidím mi připadalo skvělé!
Nahlédla jsem do zdejších předchozích komentářů, ale rychle jsem toto "čtení" zase opustila, protože mi z nich bylo ještě hůř: "Vhodná četba pro odreagování a vyčištění hlavy. ", "Každý svého štěstí strůjcem.", propána, nečetla já jsem jinou knihu?
Paní Devátá vypráví o svém životě. Upřímně řečeno, vůbec jsem před čtením nevěděla, kdo to je. Přišlo mi to tedy jako obyčejné vyprávění nějaké seniorky (fanoušci nechť prominou). Místy dost repetitivní. Ani ten vtip jsem v knize nenalezla, nijak mě to nepobavilo.
Tuhle knihu jsem tak nějak přetrpěla. Na to jak mě nebavila, jsem ji asi měla odložit dřív. Přitom při knize Co číhá za humny jsem se bavila. No nevadí, pořád jsem ji dávala šanci a pak už jsem si řekla, že ji tedy dočtu. No dočtu, spíše doposlouchám jako audioknihu.
Koho bavila budiž mu to přáno. :-)
Paní Ivanka Devátá je nádherný člověk, jako herečka, jako spisovatelka, jako vypravěčka, jako žena. Její knihy jsou čtivé a pohladí, hlavně bránici... Dík za to, že jste, paní Ivanko Devátá!
Tato kniha se ke mě dostala jako audiokniha. Čte ji sama Ivanka Devátá, kterou ráda poslouchám v rozhlase. Strávila jsem s ní tak jedno odpoledne. V kapitole 10. vypráví o pobytu na Vysočině, Novém Městě na Moravě od kterého bydlím 7 km a jeho okolí. Takže tato místa všechna znám. Bylo to krásné odreagování od všech současných událostí.
Určitě si ještě něco přečtu.
Místy až moc tlačení na pilu. Snaha pobavit za každou cenu.
Mít takovýho souseda, zblázním se taky.
Moje první kniha od Ivanky Deváté a pobavil jsem se asi tak, jako když jí slyším vyprávět v TV. některé "vtípky" jsou možná tak nějak natlačeny, ale zase třeba pobyt v blázinci popisuje vtipně, ale velmi citlivě. Ani z toho nepadá na čtenáře smutek, i když je to vlastně také kniha o stáří.
Kniha byla vtipně napsaná a lehce se četla. Čekala jsem asi trochu více. Vhodná četba pro odreagování a vyčištění hlavy. Paní Devátá popisuje proč se dostala do blázince a pobyt v blázinci popisuje jen okrajově.
Štítky knihy
Praha psychiatrické léčebny nadsázka autobiografické prvky herci sousedské vztahy humoristické romány české herečky české romány
Autorovy další knížky
| 2013 |  Jak jsem se zbláznila |
| 2004 |  Lázeňská kúra |
| 2019 | Džungle v kuchyni |
| 2004 | Rodinný podnik |
| 2000 | Soužití k zabití |
Kniha Jak jsem se zbláznila je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 479x |
| Čtenářské výzvě | 65x |
| Doporučených | 11x |
| Knihotéce | 141x |
| Chystám se číst | 68x |
| Chci si koupit | 7x |
| dalších seznamech | 3x |
Moje nejmilovanější kniha Ivanky Deváté. Tahle mě k jejím textům přivedla a nikdy jsem nelitovala, u žádné její knížky. I když typově čtu v 99 % úplně jinou literaturu, na oddech s Ivankou Devátou a jejím humorem si udělám chvilku ráda.