Osmý život (pro Brilku)

Tak to bylo něco :) Nenechejte se odradit počtem stran, utečou, ani nebudete vědět jak:)) Sledujeme několik generací téže rodiny, jejich propletene osudy, odrážející se na pozadí politických událostí. Skvělé čtení, doporučuji.

09.01.2026

Četlo se to dobře, knížky, kde se něco dozvím, mě baví, ale tohle bylo tak strašně moc na efekt. Kolik náhod se tam stalo? Kolik osudových, ba nejosudovějších setkání? A ty postavy - stará dáma, co za hladomoru nosí doma boa, Židovka s prstenama, sadistická “potratářka”, Fred, co každičkými zamotá hlavu apod. - neuvěřitelný. Prostě na mě, navzdory těm strašnejm historickejm událostem, vlastně moc limonáda. Trošku lepší “Zulejka otevírá oči”, to byla už uplná romantika.

“Osmička, mysli na to. Do tohoto čísla budeme všichni společně navždy vetkaní a budeme si moci navždy naslouchat, napříč staletími.”

Tato rozsáhlá rodinná sága se mnou trávila Vánoce, Silvestra a i následnou virózu. V každé volné chvíli (i když jich vzhledem k naší početné rodině nebylo moc) jsem se se sklenkou sektu-Krymský nemám, tak s Plzeneckým-ponořila do úžasného vyprávění o několika generacích gruzínských žen a mužů v průběhu celého jednoho století. Tahle kniha vás nesmí odradit počtem stran, nechcete totiž aby skončila. Ohromně čtivý styl, i když mnoho postav, tak je rodinný strom naprosto přehledný. Oceňuji politické a zeměpisné vsuvky podané velmi srozumitelnou formou.
Knihu posílám do kolonky Doporučuji.

04.01.2026

Mám knihy, kde se prolínají historické události s osudy jednotlivých postav, moc ráda. Kniha je skvěle napsaná a od začatku vás vtáhne do děje. Doporučuji všema deseti.

Pohled na kus gruzínské historie, včetně obodbí, kdy země patřila do Sovětského svazu, který držel pevně v rukou gruzínksý rodák Stalin spolu se svým krajanem, všemocným šéfem tajné státní policie Berijou.
Líbilo se mi prolínání osudů jednotlivých hrdinů a hrdinek, pojetí příběhu a celkové vyznění.

Miluju dobře napsané rodinné ságy a tohle je jedna z nich. Líbí se mi přemýšlení hrdinek i přístup k životu. Bezvadně napsané.

Skvěle napsaná rodinná sága. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých informací z míst, o kterých člověk pořádně ani neví, kde leží. Klobouk dolů před paní spisovatelkou. Půlku hvězdičky ubírám, ke konci už jsem se ve jménech trochu ztrácela.

Ano, ty příběhy jsem si živě představoval. Byly neuvěřitelné, stál jsem tam a vše jsem pozoroval. Je to skvěle napsané a o to více obdivuji autorku jak vykreslila všechny postavy. Ne vždy se s nimi ztotožňuji, ale přemýšlím proč tak uvažují a proč se tak chovají. Historie Gruzie a Sovětského svazu je stigma, které vždy prosákne na povrch, když se má něco řešit racionálně.
Proto se hlavní hrdinové neumějí moc těšit, neumí se radovat, stále na nich sedí něco o čem dlouze filozofují, hledají nějaká řešení, ale neumí se zbavit svých stereotypů. Tohle mě tam dost iritovalo, ale chápal jsem to jako specifikum ovlivněné právě tím dějinným vývojem v té oblasti. Proto je i ten boj za svobodu tak chaotický a devastující ve srovnání se Střední Evropou. Proto se nějak neumí vypořádat s prostředím, pokud se dostanou do svobodného světa ven z toho Sovětského marastu.
To, že jsem někdy úplně nechápal myšlenkové pochody hlavních postav je důvodem snížení hodnocení o půl bodu. Jinak je to kniha excelentní. Posloucháno na Audiotéce.

Paměť identity se nedá ošálit – formovaná revolucemi, válkami, totalitou – nese si břemeno minulosti, co nevymažeš.

V první linii sleduješ ženy z téhle gruzínské rodiny – jejich vnitřní konflikty, jejich lásky, jejich oběti, jejich vnitřní sílu – příběh pro Brilku je vystavěný právě na nich. Vyprávěný je zvolna, v pomalém tempu a jakoby trpělivě, a je toho dost, co je potřeba říct – budeš sledovat pořádně dlouhou sérii ztrát, co tahle rodina utrpěla, spoustu zoufalství, zrady a krutostí osudu, co je postihly, ty ale stěžejní nejsou, jsou tu pro kontrast, protože daleko víc prostoru (a to se mi líbilo) je věnováno té druhé straně mince – schopnosti přežít, udržovat vztahy a rodinné vazby, trvalé snaze bezpodmínečně milovat …
Rodinný recept na horkou čokoládu, co voní po exotickém koření, a jejíž chuť je návyková a ochutnat ji, jak zjistíš, je veskrze riziková záležitost, její neodolatelně lákavá vůně, tě provází příběhem – jako symbol rodinné kontinuity, jako upozornění na pomíjivost luxusu a krásy, jako připomínka zázraků i katastrof, co tahle rodina zažila – je jejich trvalou a nesmazatelnou součástí.
Příběh rodiny Džašiových je působivým mixem osobních a historických osudů, a tak je i mixem dramatu, tragédií a nadějí téhle rodiny, … téhle země.
Čtení to není úplně snadné, spíš vyžaduje znalost kontextu, do něj pak příběh dokresluje detaily, zpřesňuje kontury, a tak i celkový obraz jednoho století evropských dějin. A právě to bylo nejzajímavější, hledat ty rozházené, dosud neposkládané, gruzínské dílky puzzle.

„Člověk se narodil proto, aby žil, ne proto, aby se na život připravoval.“ /B. Pasternak/

Asi půjdu trošku proti vší té chvále této knihy. Určitě se mi kniha dobře četla, je napsaná tak, že chcete vědět co se s kterou postavou stane dál. Ale jak už někdo psal v komentáři přede mnou, možná mohla autorka přidat rodokmen postav, někdy bych se podívala. Kniha pro mne osobně byla vynikající do páté knihy. Kniha šest a sedm už byla taková plná vnitřních pocitů vypravěčky, ale zdálo se mi, že vlastně autorka nejde do hloubky, nedokázalo mne to vtáhnout, už jsem to četla jenom proto, abych věděla jak ta kniha dopadne. A doufám že Brilka bude mí šťastnější život než její předkové!

Nejpoutavější, nejdojemnější, ale zároveň nejtemnější, rodinná sága, jakou jsem kdy četla. Ach, mám tolik pocitů, často rozporuplných....Nemohla jsem přestat číst a zároveň jsem musela dělat přestávky a chvíli ty osudy rodiny Džašiů vstřebávat, odpočinout si od nich, abych se,po pár hodinách, znovu do příběhu ponořila. Příběh je koncipován jako dopis Nicy své neteři Brilce a je rozdělen do osmi obsáhlých kapitol. Každá je věnována konkrétní osobě, ale osudy celé rodiny se v nich prolínají. Samotná vypravěčka není ve většině knihy přítomná, ale pro mě vlastně byla středobodem příběhu, který vyprávěla. Projdeme stoletými dějinami Gruzie, Sovětského svazu i Ruska. Zažijeme obě války, Stalina, Beriju, Brežněva i Gorbačova. Pro pamětníky jako jsem já, je to fascinující čtení, opravdu oceňuji práci autorky, kterou musela věnovat studiu doby a místa a dovedla to uměřenou formou předat čtenáři. Ale nedopustila, aby nezvítězil příběh. Ty osudy byly opravdu srdcervoucí ( ach, Kitty..) a můžeme se domýšlet, zda za to mohla ta omamně vonící tajemná čokoláda, ten prvek magického realismu knize moc slušel. Po skvělém Chybějícím světle další epická sága, která mě naprosto pohltila. Je třeba si na ni udělat čas a naladit se, není to lehké čtení, ale kdo se nezalekne počtu stran, bude odměněn. Skvělé čtení, na které nezapomenu.

"Někdy je člověk mnohem silnější, když je slabší, Nico."

Velmi odvážná autorka, která se pustila do vyprávění tak rozsáhlé rodinné historie na pozadí historie ve dvacátém a dvacátémprvním století v Gruzii a Sovětském svazu a na osudech členů této rodiny, které jsou sepsány pro nejmladší Brilku, se vypořádavají se svými prohrami, slabostmi, tragédiemi, ale též osudovými vztahy a osobními výhrami. Musím uznat, že záměr, vylíčit na co největším počtu osob realitu, beznadějnost, podřízenost lidí žijících v socialistickém SSSR se autorce podařil. Kniha vypravěčsky velmi zajímavá a silná.

Styl mi absolutně nesedl, ačkoli jsem slyšel, že události v pozdější fázi knihy jsou turbulentní a strhující, ale probrodit se k nim přes ten věčně vtíravě rozplývavý styl (který žel nezmizel s prologem, jak jsem doufal) jsem nedokázal. Postavy chtějí "tančit, tančit, tančit", jako by to jednou nestačilo, čokoláda je zde až k nesnesení výtečná, a dál nevím, mne to ubilo. Odhozeno, Brilko.

Epická sága gruzínské rodiny s živým pozadím celého století... Román, který vás vtáhne a nepustí. Příběhy, které vám vlezou pod kůži, otřesou vámi... Kniha, která vás postaví do středu všeho dění a nechá vás prožít vše vlastními emocemi. Román, na který nezapomenete!

„Právo na zničený život je nedotknutelné.“ generalissimus ??? (s.549)
Osmý život asi byla prvotina autorky, ale ke mně se dostala až jako poslední – poté, co už jsem přečetla Kočku i Světlo.
První šok byla tloušťka knihy, to se hned tak nevidí. Další byl záběr knihy – nebyla jsem ani ve čtvrtině a SSSR už se rozpadal; co proboha bude následovat? A čím více jsem se blížila konci knihy, tím více jsem litovala, že autorka knihu nedoplnila o rodokmeny postav, případně o nějaký jejich seznam. Když se příběh po čtyřech stech stranách opět zmiňuje o Gule, měla jsem veliký problém vybavit si její předchozí osudy.
Ale tyhle mé výtky nic nemění na faktu, že N.H. je výborná vypravěčka, že osudy Gruzie jsou zajímavé a dramatické (a současnost to opět potvrzuje), a tudíž zaznamenáníhodné, a že postavy, kterými autorka svou rozsáhlou ságu zalidnila, jsou velmi osobité. Jen doporučuju – pokud máte slabšího pamatováka jako já - co možná souvislé a „rychlé“ čtení. Jak už jsem poznamenala, postav, dějů a historických situací jsou v téhle knize opravdu kvanta, takže by se celkem snadno mohlo stát, že čtenář ztratí nit.

„Kroky ke svobodě byly přesně odpočítané. Neboť moc je nakonec vždycky sladší než lítost. A čím více se dvacátý sjezd strany ztrácel v mlze minulosti, tím sladší bylo pokušení dát moc znovu na odiv, nechat ji nově zazářit.“

Kniha otevírá snad všechna bolestivá témata 20. století od občanské války, přes holocaust po emigraci. Hrdinové jsou dobou zmítáni a v podstatě se jen s větším či menším úspěchem snaží všechny rány (v obou významech toho slova) přežít. Velkým tématem je i motiv, jak po tom "přežití" vlastně žít dál. Pro české čtenáře je tohle monumentální vyprávění o to zajímavější, že trochu pojednává i o nás a o naší historické zkušenosti. Rozhodně stojí za přečtení.

Knížku mi půjčila kolegyně s tím, že si ji prostě musím přečíst a že se mi určitě bude líbit. Jak mně se do ní nechtělo! Třikrát jsem ji odložila s tím, že to nepůjde a že kdyby měla 500 stran, tak klidně… Ten rozsah je pekelný. Nejdřív jsem se nutila (40? stran) , než jsem se začetla. Pak už se nedala odložit, zhruba do 730. strany, pak už autorka nějak nadbytečně píše a hovoří a sděluje. Dalo se to zkrátit, zhutnit, na mě poněkud rozvleklé. Ale čtenářský zážitek vynikající, úžasný průvodce dějinami Ruska, Gruzie i světovými událostmi na pozadí většinou tragických a smutných osudů rodiny Džašiů. Neskutečné příběhy. Skvělé. Kolegyni tedy dávám za pravdu a moc doporučuji.Těším se na neméně obsáhlé autorčino dílo Chybějící světlo.

Velmi objemná kniha, která se špatně drží v ruce a při tom jí člověk nechce odložit. Jde vlastně o rodinou ságu, ve které nám autor popisuje osudy několika generací Gruzinské rodiny, od začátku minulého století až po současnost. Životy hrdinů jsou úzce spjaty s osudy Gruzie a Sovětského Svazu a v jejich rodině jsou jak oběti systému, tak i členové strany a stoupenci komunismu. Rodina je prostoupena tragédiemi a neštěstím, které je přímo nebo nepřímo zaviněno zlem doby.

Právem opěvovaná kniha s mnoha silnými životními osudy... autorka nejenže umí skvěle psát a nezabředává do sebelítosti (píše vlastně zčásti o sobě), ale postavy z knihy jsou prostě úžasné... pro mě jsou tam zajímavé pasáže hlavně ty poválečné, zejména ruský diplomat v zahraničí, což nebyl vlastně nikdo jiný než agent, který vracel uprchlé Rusi zpět do vlasti... kdo o tom takto otevřeně píše? Děje se to dodnes... ale i válečné období, které mnozí z nás knižně prožívají v Evropě, je zde popsáno z Ruska a my konečně vidíme, jak lidé trpěli nebo netrpěli zde.. Gruzie je pro nás stále nedostupná a orientální... tato kniha to zásadně mění. A je dokonalá.