panjan komentáře u knih

Autorka sesbírala, vydolovala, vyslechla všechny informace, které bylo možné po takovéto době získat, tak aby tato tragédie zůstala zachována v co nejčistší podobě pro budoucí generace. Fragmenty obrazu dokázala beletristicky posplepovat s citem a respektem k historii, místu i lidem. Zároveň nám touto konstrukcí, jež z historie dělá čtivý příběh, tento zpřístupnila, a díky za to.

Nechtěl bych hodnotit, zda je poslední díl této románové ságy lepší nebo horší než ty předchozí. Každý z nich je její svébytnou částí. Někteří komentující hodnotí tento díl jako nejslabší, kvůli zdlouhavému vykreslování atmosféry a reálií doby, já toto naopak hodnotím velmi pozitivně. Tento komplexní popis společenské situace, nálady a z toho vyplývajících důsledků pro životy obyčejných lidí, mi dal o té době zatím nejlepší představu. Napsáno s obdivuhodným porozuměním, respektem a citem ke krajině a jejím obyvatelům. Pro mně je tato trilogie nejlepším dílem novodobé české literatury a Karin Lednická spisovatelkou, jejíž další knihy budu kupovat bez rozmyslu.

Styl psaní, umění vyprávět a konstrukce příběhu jsou stejně jako v Haně neoddiskutovatelně skvělé. To co mi však v Haně chybělo - opravdovost pohnutek v jednání postav tak jako jejich hlubší psychologická geneze, zde je. Příběh Hany jako byste pozorovali přes sklo, v Tichých rocích žijete. A kdo se dívá přes sklo?

Hana - čte se krásně, díky koncepci prolínání časových vrstev a postupnému odhalování souvislostí v jednotlivých rovinách Vás nepustí i když je občas potřeba se zastavit přestat hltat a trochu se zorientovat. Souběh událostí, následků a především jejich příčin zdánlivě nepatrných, malých lží a neupřímností se zde zřetězí v obrovskou tragédii jedné rodiny.
Zajímavý je spíše tento proces a příběh, ono coby, kdyby a proč se tak stalo. Je to sága jedné rodiny a pro rozvoj psychologie postav, není toliko prostoru, což netoliko vadí.

Ta kniha má vše - dobré téma, příběh, morální dilema, shakespearovskou nenaplněnou lásku. Dobře se čte, zanechává otázky, které má, vzhledem ke zvolenému tématu, je prostě řemeslně dobře zvládnutá, přesto jí něco chybí. Jaká si hloubka, opravdovost. Při čtení jsem měl pocit jisté vzdálenosti a odstupu od příběhu. Budu se zřejmě opakovat, ale pan Javůrek si vybere období, místo, vymyslí příběh a postavy, které pak postavenou scenérií předvídatelně protáhne jako všemocný loutkář. Není to vlastně špatně, jeho knihy se mi líbí, ale srovnání s díly p. Lednické, popřípadě na stejné téma psané Vyhnání Gerty Snirch, od p. Tučkové, neunese.

Kniha má trošku zavádějící podtitul, dle kterého jsem si představoval spíše dílo historické a faktografické, prolnuté příběhy rodin zde žijících. Nicméně je to spíše naopak, je to román zasazený do historického období jedné vesnice a jednoho kraje, což mne příjemně potěšilo.
Psáno s pokorou a pochopením ke kraji a lidem, jazykem přímým, jednoduchým hodícím se ke zvolenému tématu. Vnitřně konzistentní a opravdové. Nabízí se srovnání s p. Mornštajnovou jakožto současnou hvězdou české literární scény. Za mne je toto skromné, méně pompézní a proto i upřímnější a sympatičtější styl.
P.S.: Velice rád bych se někdy podíval na slezského bratříčka slavného italského sourozence.

Pocit smutku a zoufalosti nad osudem Gerty a jiných sudetských Němců stejně tak, jako nad podobným osudem Židů za druhé světové války, je to co dominuje po dočtení této knihy. Nějakej Němec mi zabil mámu, ty si Němec, tak zabiju tvojí a tím sme si kvit. Princip kolektivní viny je svinstvo, zvláště když kolektivem je myšlen národ. Na druhou stranu se nelze divit, že po válce to byly pomstychtivost a nenávist, které ovládly české obyvatelstvo a v této náladě se organizovaný odsun těžko organizuje.
Nedivte se nám, že jsme ztratili lidskost v takové době. Divme se však všichni těm jedincům, kteří tento zmatek vzali jako možnost ukázat svou hrůznou povahu a pro své vlastní potěšení mučili a vraždili.
Díky paní Tučkové se snad toto ožehavé téma dostane více do povědomí dnešních generací a donutí je zamyslet se, a nepodléhat jednoduchým soudům a jednostranným vlivům.

Když jsem vcházel do chatrče, myslel jsem, že vím, kam vedou mé kroky. Předpokládal jsem nudu a snahu jakéhosi američana vnutit mi svůj pohled na život a na Boha a ukázat mi to správné vnímání světa, ty jediné a pravé hodnoty. Ale Chatrč není místem, kde by Vás někdo něčemu nutil. Je to exkurze do světa, který se Vám může líbit a také nemusí, avšak vedoucí zájezdu je si toho vědom a svou práci odvádí nanejvýše dobře.

S panem Goethem jsem měl tu čest poprvé a nevěděl jsem vůbec co očekávat. A tak to ze začátku vypadalo na typickou romanci, jež vám roztrhá srdce na hadry a přesto zůstane celé. Tak jsem se podíval na konec, ne abych zjistil, jak to celé dopadne, ale kolik stran mně čeká. Téměř pouhých sto. Což bych snadno strávil i kdyby šlo o typické dílo romantismu. Jenže, čím vyšší čísla se ukazovala v dolních rozích stránek, zjišťoval jsem, že kýčovitý zápal citu a horoucí nenaplněná láska nejsou hlavní myšlenkou Goethova díla. V osobě mladého Werthera jsem se setkal s vnitřní rozervaností, životní nejistotou ve snaze pochopit svět kolem sebe a sebe samého a samozřejmě s nemožností a neschopností to všechno unést. Werther je člověk. A Goethe humanista. A v Geothem je velký kus Werthera.Kromně humanismu, lze nešťastném mladíkovi vycítit i subjektivismus ikdyž podle mne nijak moc vyhraněný. Nedá mi to a neodpustím si nesrovnat Goetheho s T.G. Masarykem, s jehož myšlením jsem se v poslední době setkal. Oba byli humanisté a pan Prezident Goetheho v hovorech s Karlem Čapkem chválí, pokud si vzpomínám. Masarykův humanismus je více uvědomělý a rozumový, Goetheho humanismus je více humání, ve Werthrovi říká v podstatě: nevím, nechápu, jsem ztracen a tak to je, klade prostě větší důraz na cit. Hodnotím vysoko, protože jsem se trochu ve Werthrovi našel.

S plachetnicí na vinětách je to pohupování v lehce rozbouřených vodách. Spíše takové lehčí prázdninové čtení. Odsýpající příběh se skvělou až filmově melancholickou atmosférou. Proč ne.
P. S.: Velmi se mi líbil i téměř poetický název knihy a stále jsem nad ním přemýšlel. Musela mi napovědět až přítelkyně, který že to tradiční český nápoj má na vinětě plachetnici, čímž se vytratilo trochu poezie.

Už pár let jsem si chtěl o Vánocích přečíst tuto knihu, ale nikdy se mi ji nepodařilo sehnat, nebo spíše jsem se moc nesnažil. Letošní Vánoce jsem však při nakupování vánočních dárků (knih) v Luxoru na ni narazil. A bylo by hříchem za 79 Kč ji nekoupit a navíc jsem měl trochu strach, abych neurazil prozřeltelnost boží, nebo úplně někoho jiného, kdo mi ji nastražil do cesty, prostě jsem ji koupit chtěl a zároveň musel. Sháněl jsem ji, protože posledních pár let, co studuji v Praze, se mi zdá, že pod tíhou konzumu se jaksi všeobecně vytrácí vánoční atmosféra. Já se ji každé Vánoce snažím alespoň kousek někde nalézt a zdá se mi, že každým rokem je to hledání těžší. A právě Vánoční koleda mi měla v tomto pomoci, měl to být můj kousek Vánoc. Nějak tak jsem si to představoval, a Dickens má očekávání vyplnil naprosto dokonale. Vánoční koleda je velmi krátká vánoční pohádka, mravoučná představa ideálního chování lidí o těchto svátcích a vůbec. A ona vánoční atmosféra z knihy sálá tak, že byste si nad ní mohli hřát prokřehlé ruce. Nebudu se zde nadále rozplývat, bych se úplně nerozplynul, jen na závěr konstatuji, že od těchto Vánoc hodlám Vánoční koledu čísti každoročně.

Asi jako nikde se právě zde nabízí srovnání knihy a filmu. Většinou upředňostnuji knihu před filmem a toto není výjimka. Obě díla jsou výtečná, ale ve filmu chybí výklad náčelníka Bromdena a jeho představy, které příběh dokreslují. Knihu jsem přečetl až po zhlédnutí filmu, který si určitě oskara zasloužil. Pod postavou rebela McMurphyho jsem si snad díky jeho výtečnému výkonu, nedovedl představit nikoho jiného než Jacka Nicholsona.

Celkem příjemné čtení. Jen bohužel většina knihy je jaskýsi úvod do vztahů, rodiny, místa a veškeré drama a morální konflikty se odehrají až úplně na závěr a v podstatě zůstanou otevřeny. Působí to dojmem, že tato kniha potřebovala být rychle uzavřena.

Když si koupíte Fulghuma, neprohloupíte. Koupíte si totiž knihu plnou optimismu, krátkých úsměvných příběhů, sem tam nějaké moudrosti. Fulghum má zvláštní dar všímat si zdánlivě obyčejných a všedních věcí, detailů, které my ostatní ve spěchu života, jež se stejně uspěchat nedá, přehlížíme.

Velmi působivý příběh na pozadí totální apokalypsy. Temné, beznadějné, přesto velice barvitě a poutavě vykresleno. Příběh je zdánlivě docela prostý, ale čtenáře zavede až na dno, na úplný základ lidského bytí.

Když jsem šel pro tuto knihu, věděl jsem pro co jsi jdu. Pro zajímavý, dobře odvyprávěný, lehce předvídatelný příběh, který nepůjde příliš do hloubky, přesto určitě obohacují a stojící za přečtení. P. Javůrek mé očekávání nezklamal, a myslím si, že dokonce i předčil. Dle mého je ve druhém díle vidět autorův tvůrčí pokrok a objevuje se zde více momentů, které jdou hlouběji, než tomu bylo v prvním dílu. Doufám že tato tendence bude pokračovat i v dílu posledním.

Při čtení této knihy, jsem si několikrát vzpomněl na Raisovy Zapadlé vlastence, už je to dlouho co jsem je četl, nemohu tedy srovnávat, ale příběh prostředí, atmosféra, mi připomněli pocit z této české klasiky. Pocity z Chaloupek mám však rozporuplné. Na jednu stranu je ten příběh dobrý, má svoji atmosféru, na stranou druhou, by si zasloužil mnohem větší rozsah a větší hloubku. Téma vyloženě nabízí spoustu potenciálu, který mi přijde nevyužitý. Působí to, jako by se autor snažil co nejrychleji převyprávět ságu jedné generace z velkého odstupu vševědoucího pozorovatele, který své postavičky protahuje neúprosnou nevyhnutelností dějin.

Unikátní a vyvážené spojení humoru a napínavého příběhu na pozadí historické Prahy. Ikdyž píši vyvážené, usmívám se, když přemýšlím, co bych dále napsal, protože jediné co mi teď vyvstává před očima je banda ožralých biřiců v čele s Magistrem Šebkem, kteří nikdy nic nemyslí zle a nezištnost jest ctností jejich z nejpřednějších.
Dejž Vám příroda pane Hrdličko dlouhého žití, atˇ se můžeme i nadále těšit na další příběhy této povedené bandy.

Loukotková, pro mne autorka úžasných historických románů, které mají všeobecně také tu vlastnost, že jaksi autora omezují. V Medůze byly Loukotkové sebrány spartakovy okovy, a tím jest to dílo pestrobarevné, živé až divoké, napsané nádhernou češtionou s břitkým humorem. Tohle je světové dílo.

Velice příjemná kniha, která je unikátní kombinací historického románu, detektivky a úžasného humoru. Právě humor a vtip jsou zřejmě v knize dominantní a kupodivu i přesto se autorovi povedlo udržet román na hranici tak, aby to nesklouzl do žánru historické grotesky a zachoval si atmosféru dobrodružství a napětí. Kniha se čte velmi dobře, kdybych ji nečetl já, dalo by se řící, že se čtetla sama, důkazem budiž fakt, že jsem s ní strávil jediné odpoledne. Ještě teďˇ, když píši komentář, se musím usmívat při vzpomínce na Magistra Šebka a jeho oddanost a nezištnost.