Vyhnání Gerty Schnirch

Mezi všedností všedních dnů se objevuje něco tak nečekaně ostrého a zároveň jemného, že to připomíná ranní kávu s kapkou hořkosti a špetkou medu, co tě najednou donutí přemýšlet, jestli život opravdu chce být jenom růžový. Chytne tě to za ruku jako stará známá s podivuhodnou směsicí odvahy a zranitelnosti, co zvládá v jednom dechu ukázat, jak se přežije, když se svět otočí naruby. Jakoby někdo namíchal vzácný elixír, který tě sice neuzdraví od všech bolístek, ale dodá energii, co stačí na pár dalších kroků po rozbité cestě. Umí mluvit o věcech, které se často potichu šoupou do kouta, a přitom tě nenechá spadnout do pasti patosu, protože smích a slzy jsou tu kamarádi, co tančí spolu v tom nejlepším rytmu. Je to jako když najdeš starý dopis plný tajemství, co tě nutí znovu věřit v sílu přežití a lidskosti, přičemž se neusmíváš nad něčím kýčovitým, ale nad opravdovostí. Opravdu, kdo by odolal takové dávce poctivosti a špetce sarkasmu, když má chuť na něco víc než jen povrchní omáčku? Když se něco zrovna nezdá jednoduché, může být právě tahle lahůdka tou nejlepší společností do neznáma.

Po knize jsem sáhla v audioverzi namluvené Vilmou Cibulkovou a to jsem neměla dělat. S hůř načtenou knihou jsem se ještě nesetkala, a to jsem zvládla i audioknihu Kdo šije u Podolské namluvené Isteníkem a nakonec to nebylo špatné. Ale paní Cibulková má nepříjemný až lehce arogantní hlas, takže hlavní hrdinka na mě působila jako sebestředná, nafoukaná ženská. Poslouchala jsem mnoho knih s touto tématikou, když to srovnám například s audioknihou Sudetský dům, to je milion ku jedné. Sudetský dům byl namluvený s pokorou, vypravěč dokázal vyvolat soucit, lásku i nenávist. U Gerty to bylo buď monotónní nebo ukřičené, dokonce v kapitole, kdy Barbora popisuje vztah ke Gertinu milenci, to bylo čteno tak nechutně lascivně až se mi ježili chlupy. Ještě nikdy mě audiokniha tak neštvala a to jich poslouchám desítky. Bohužel paní Cibulková čte dost knih, musím si na to dávat bacha, abych si už nikdy nekoupila knihu, kterou mluví.

Téma moc zajímavé, ale moc mi nesedl styl psaní. I tak dávám 4*, knížka si je určitě zaslouží.

Jo, doporučuji přečíst všem. Ve škole vám o nějakém odsunu tak lehce řeknou, během života na to samozřejmě narazíte, mě osobně to ale nijak nezasáhlo, představovala jsem si to asi jak ten Hurvínek válku. Poklidné, plynulé odsunutí za hranice. A pak čtete tuhle knihu a nestačíte zírat. Hrůza hrůza hrůza. Ale je důležité o tom mít povědomí, nezavírat před minulostí oči a hlavně mít na paměti, že jsme všichni lidi a záleží na charakteru, to je to, co určuje, jaký člověk je. Ne národnost

O druhé světové válce a hrůzách páchaných nacisty je toho v našem prostředí napsáno spoustu. Odsun Němců z našeho prostředí je ale stále takové trošku stydlivé tabuizované téma, o kterém se nerado mluví. Jen si vzpomeňme, kolik jsme se toho o této smutné kapitole i v dnešní době dozvídali ve školních lavicích, a zjistíme, že toho bylo ve srovnání se zlem páchaným na nás žalostně málo. Zkrátka si nechceme připomínat odvetná zvěrstva páchaná na nevinných na základě prostého národního zadostiučinění, protože tato pomsta rozhodně nebyla sladká a rozhodně není omluvitelná. Už jen za tento námět a odvahu téma detailně otvírat patří autorce jistě uznání. Nemluvě o detailní propracovanosti, která se (ač se to mnohým nezdá) opravdu z velké části drží reality, ovšem nepleťme si román s literaturou faktu.
Oceňuji, že postava Gerty jako vlastně všechno, o čem příběh pojednává, není černobílá. Sympatizujete s ní natolik, až místy cítíte vlastní kolektivní vinu, změna vypravěče v poslední třetině knihy, kdy otěže převezme její dcera Bára, však znázorní zase druhou stránku její osobnosti. Celý příběh vás tak zanechá v poněkud rozpačitém a rozporuplném duchu. Hranice mezi dobrem a zlem, hodnými a špatnými, oběťmi a trýzniteli nikdy není zcela jednoznačná.
Knize bych vytkla délku. Místy zabředávala do zbytečně rozvleklých a detailních částí, které bych v papírové podobě asi neučetla, proto cením možnost audioknihy, která je výborně načtená a vtáhla mě. A od Kateřiny Tučkové si určitě dám ještě i něco dalšího...

Kniha se mi četla dost těžce, tak hutně. Zejména začátek mě nebavil, což jsem naštěstí překonala. Nicméně další knihy autorky jsou daleko daleko čtivější, byť je zde téma moc zajímavé.

Musím ale zmínit událost, která se mi stala před pár dny, kdy jsem knihu četla v tramvaji. Oslovila mě bělovlasá dáma sedící naproti mě s tím, že si všimla, co čtu. Řekla mi, že její teta pochod do Pohořelic zažila. Vytřeštila jsem oči. Na cestě ji na tyfus někdo umřel, už si nepamatuji bohužel, kdo přesně. Ptala jsem se, jestli teta byla Němka a paní mi řekla, že měla pouze Němce manžela a sama byla Češka. Opakovala mi, že kniha je pravdivá, ale ona sama by ji nezvládla přečíst, čemuž se vůbec nedivím. Svět je opravdu malý a o náhody v něm není nouze.

No, trochu se to vleklo, bylo tam něco zbytečných pasáží, mohlo se to proskrkat. Samotná otázka českoněmeckých vztahu sahá až k Přemyslu Otakaru II. Stačí se pak podívat nebo přečíst Zlou krev a spol., kam až to došlo, a konečeje Henlainem, Frankem aj.
Němců mně líto nebylo a není, i když přiznám a je všeobecně známo, že první vlna odsunu nebyla vůbec organizovaná a byla chaotická.

Zase kousek puzzle do skládačky naší historie. Zaujalo mně hlavně, že se román odehrává v Brně a pak odsun směrem do Pohořelic. Z toho koncentrovaného zla a krutosti mně bylo hodně úzko. Těžko soudit to, co bylo cítit z každé stránky: co vy nám, teď my vám... Doporučuji k přečtení.

Zcela upřímně jsem si myslela, že knihu ani nedočtu. A kdybych ji neměla zařazenou ve Čtenářské výzvě, ani bych nedočetla. Byla zdlouhavá, místy až nudná, třebaže se osud hlavní hrdinky odehrával v průběhu velmi zajímavých historických událostí.
Ke konci mi dost vadilo i střídání perspektiv, chápu, že to čtenáři může přinést jiný úhel pohledu, ale v tom závěru knihy toho bylo vážně příliš a vlastně mě to ani nijak zvlášť nezajímalo, mnohé odstavce jsem už přeskakovala. Být kniha poloviční, asi by to mělo trochu jiný náboj, hutnější atmosféru a asi i celkový prožitek by byl jinde. Čtení mě utahalo, nevtáhlo a myslela jsem jen na to, ať už je to za mnou.
Když to srovnám např. s Šikmým kostelem od Karin Lednické, kdy jsem zběsile otáčela jednu stránku za druhou, byla tato kniha bohužel velkým zklamáním.

U Žítkovských bohyních jsem se trápila a u Gerty tomu nebylo jinak, přestože jsem zvolila poslech jako schůdnější cestu.
Není to rozhodně radostné čtení na léto a válečným či poválečným dobám už se vyhýbám, ale chci dočíst to, co mám doma, tak je občas zařadím.
Román překypuje historickými fakty tak, že jako celek vyznívá hodně nudně a zdlouhavě. Teda aspoň pro mě, dějepis mě nikdy ve škole nebavil.
Chápu, že někteří to mají jinak a autorka si jistě musela nastudovat hodně materiálů, ale zkrátka mně nesedí.

Knihy Kateřiny Tučkové jsem četla v opačném pořadí, než v jakém byly napsány, takže ke Gertě jsem se dostala až jako poslední v řadě. Autorka volně nakládá s fakty, což jí bývá v komentářích často vytýkáno, ale myslím si, že je to zkrátka její tvůrčí přístup k psaní, záměr a netřeba brát vše doslovně, není to literatura faktu, ale román.
Přestože Bílá voda zůstane mému srdci asi bližší, tady nakonec dávám vyšší hodnocení.

Za mě nejlepší kniha paní spisovatelky. Žítkovské bohyně i Bílá Voda jsou báječné a asi pro většinu čtenářů a čtenářek známější, ale moje srdcovka je tato kniha.

Uuuuf... Dala mi zabrat tahle Gerta. Očekávala jsem něco jiného a... prokousávala jsem se opravdu dlouho. Uznávám, že sonda do života odsunutých a vyhnaných Němců byla velmi podrobná a popisná do detailů, ale... Všechno bylo taaaaaak zdlouhavé. Samé popisy, vysvětlování, sálodlouhé vyprávění postav. Tučková prostě nebude moje srdcovka, ačkoli velmi oceňuji její zaměření na historii a neskutečnou zálibu v psaní o těchto tématech.

jak do lesa,tak z lesa

Přes rozsáhlost textu to není román s velkou psychologickou rozpracovanosti postav. Neoslní vás originalitou nebo způsobem vyprávění. Jeho hodnota je v připomenutí, že princip kolektivní viny a princip msty generují nespravedlnost, utrpení a tragicky zmařené životy. Dalšími tématy je identifikace s ideologií a národností, různorodá selhání charakteru, vyrovnání s traumatem. Nic z toho není pojato jinak, než že nám autorka tyto jevy ukáže v jednoduše vyprávěných příbězích (v prvním plánu) a ponechá nás, abychom si nad nimi případně dumali už sami. Za sebe schvalují zařazení knihy do maturitní četby a líbila by se mi dílna s knihou se středoškoláky, která otevře otázku národnosti: jak moc se hlásíte ke své národnosti? A proč? Co to pro vás znamená? Myslíte, že máte povinnost protestovat proti bezpráví, které váš národ páchá anebo kterému je naopak vystaven? I za cenu, že byste tím ohrozili svoji osobní bezpečnost? Liší se tato povinnost nějak u žen a mužů?

Tato knížka je mimořádná a čtenář na ni jen tak nezapomene.Příběh Němců po skončení 2. světové války,jejich odsun a následný život v socialistickém Československu, které jim to v ničem neusnadňovalo, vyprávěný z pohledu nejen Gerty,ale i dalších postav z jejího života,je autorkou dokonale zpracován i s historickými podrobnostmi.Kniha se čte velice dobře a zanechává silný dojem.

Těžké téma těžké doby s těžkými osudy lidí. Mocenský boj nikdy nekouká kolem sebe,protože vidí jen svůj cíl.
Bezmoc,strach,pomstychtivost,nespravedlnost,ale i naděje a doufání v lepší zítřky.

Opět musím konstatovat, že Kateřina Tučková je pro mě nejlépe psající současná autorka. Její popisy událostí, postav, jejich postojů a nálad jsou úžasné. Bezmoc a neschopnost jistých skupin lidí se jakkoli bránit proti nespravedlnosti je stará jako lidstvo samo. Stržení davem a opuštění zdravého rozumu je v dějinách zapsáno mnohokrát. Proto je nesmírně důležité tyto události stále připomínat, i když úplné vymýcení je, bohužel, nemožné.

(SPOILER) Smekám a děkuji paní autorce za krásné, avšak velmi smutné zpracování nelehkého tématu. Těžký to príběh, bez naděje a optimismu pro Gertu. Alespoň, že Barbora se v dospělosti měla lépe. Bohužel takto doslova zničených životů bylo mnoho. Z knihy doslova čiší, že zlo, násilí a msta je to, co lidé znají nejlépe. Nepodléhejme však skepsi i Gertě, sic málo, ale přece, bylo podáno pár pomocných rukou.