Plachetnice na vinětách

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/big_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg 3.6738
Nahrávám...

Komentáře (239)

Kniha Plachetnice na vinětách

LuckaH2
včera

Sama jsem se (ač jsem o generaci mladší než hlavní postava Marie) díky knize vžila do myšlenky, jak bych se srovnávala s rozvodem, samotou. Viděla jsem i část naší rodiny, kde se někdo stará o starší příbuzné víc. Bolelo mě, jak ségra Marie jí věčně kritizovala (obecně, bože, proč jsou lidi na sebe hnusní kvůli tomu, že jeden se jinak obléká??? Vlastní sestra, rodina...). Trochu jsem víc čekala od popisu Krumlova, nebo té atmosféry, což mi chybělo, nebo mě to nevtáhlo. Ale pocity a okolnosti kolem Marie mě vtáhly. I když jsem od Hájíčka četla pro mě lepší knihy, líbilo se mi a četlo se mi to dobře.

Queenie
19. května

Tady je vidět problém, když ženskou postavu píše muž. Dělá z ní sexuální objekt, protože jinak by pro něj nebyla zajímavá. V celém příběhu by se měla podle anotace táhnout samota po rozpadu manželství, ale hlavní motiv je spíš to, kdo všechno Marii chce. Protože jakoukoli mužskou postavu potká, ta po ní vyjede. Románek s mladým Filipem měl potenciál pro hlubší rozpracování, čtenářstvo by to mohlo čekat i podle první kapitoly. Ale nic takového se nestane, veškerý potenciál zůstává nevyužitý. Hlavní Mariin rys je to, že je chtěná muži, které ona však odmítá. Linka s rodiči by také jistě stála za to, ale opět je poměrně nedotažená, spíše povrchní. Obecně mi přijde, že autor v knize klouže po povrchu jakési své představy ženství, a odmítá se jí vzdát, ač by to příběhu jen prospělo.


Myš007
10. března

Milý příběh o mezilidských vztazích, zivotě po rozvodu, lásce, prostě takový příjemný příběh ze života. Za začátku jsem měla trochu problém se začíst, ale pak mě to přece jen chytlo. Sympatická hlavní hrdinka Marie, její nesnesitelná protivná věčně naštvaná sestra Veronika, jejich staří nemocní rodiče a řada dalších postav mi tak zpříjemnili několik cest vlakem.

Jana_Hlus
07. března

Pozoruhodná kniha, ale asi musí mít čtenářka (úmyslně volím ženský rod) už něco odžito, aby vše do sebe zapadlo. Rozjezd není úplně svižný, hrdinka příliš sympatická, děj se neposouvá, spíš tak nějak podupává na místě (prostě Hájíček). Kolikrát by se chtělo na Marii až zařvat, holka prober se, máš všechno, můžeš začít opravdu žít, vždyť to jsi přece chtěla! Ale je snadné znova vzlétnout?

Hájíčkovi se Plachetnicí na vinětách podařilo trefit ožehavý problém současnosti. Jak mají se svým dalším životem naložit lidé středního věku (45+)? Často mají po materiální stránce vše, přesto jim něco chybí. Rodiče stárnou, jsou nemocní, partnerské vztahy vyšuměly, děti vylétly z hnízda. Co si počít? Žít nebo to jen tak nějak doklepat? Tentokrát to není až tolik o tom, co je v knize napsáno, jako spíše o tom, co se dá najít mezi řádky.

Podobné téma (ovšem z pohledu muže) také výborně zachytil ve své knize Poslední stanice Hamburk Martin Vopěnka.

nefernefer
07. března

„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“

Hájíčkovy knihy jsou mi příjemné z prostého důvodu, že mám vždycky pocit, že většinu toho, o čem píše, důvěrně znám. Jsem zkrátka prototyp cílového čtenáře. :o) Mám věk jeho hrdinů, prožila jsem život ve stejných kulisách jako oni, dokážu se do nich vcítit, občas mám dokonce podezření, že se mi honí hlavou i stejné myšlenky. Ani tentokrát se nejedná o žádný „velký příběh“. Podle názvu jsem očekávala něco jako "Rumový deník" :o), ale nebylo tomu tak. Hlavní hrdinka se potýká se situací, kterou si prošla spousta lidí. Děj se odvíjí vesměs poklidně na pozadí vzpomínek na dětství, odkrývání rodinné historie a dávných křivd. Je o tom, jak málo stačí k tomu, aby si lidé přestali rozumět, a o tom, že o cizích lidech toho často víme víc než o těch nejbližších. Přesto to není nijak depresivní čtení, spíš takové obyčejné, bez velkých emocí a dějových zvratů, zvláštně uklidňující, jako když člověk přijde někam, kde to dobře zná.

„Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.“

LooneyCZ
20. února

Zatím asi to nejslabší, co jsem od Hájíčka četla. Není to špatné, taková zadumaná vztahovka, ale nic to ve mě nezanechalo. Je tu mnoho témat, která mi připadají nedotažená. Například avizovaný románek s Filipem je epizoda, která vyšumí a vlastně nakonec nechápu její účel. O rodinné historii se toho moc nedovíme, náměty zůstávají nakousnuté a sama Marie je jaksi nemastná neslaná, nerozumím jí a bohužel je mi lhostejná. Což by se u hlavní postavy stát nemělo, ne?
Nakonec jediné, co mě v knize oslovilo, bylo téma stárnoucích rodičů. Taková ta chvíle, kdy si uvědomíte, že tu nebudou věčně. Přitom tohle byl jen jeden z mnoha motivů, ostatní mě nezasáhlo.
Kniha tedy vyznívá do ztracena, máme se smířit s tím, že druhým do hlavy nevidíme a jejich jednání a pocity nikdy zcela nepochopíme. Což je sice pravda, ale zároveň nic nového. Hm.

ItalkazTerstu
27. ledna

Rozhodně jeden z našich nejlepších autorů. Píše skromně, taková je i tahle kniha. Žádný okázaly příběh, opulentní popisy nebo přemrštěně vykreslené postavy. Podle mě jde o autorovu nejlepší knihu.

knihovniceS
29. ledna

Plachetnice na vinětách
Včera večer jsem dočetla román ze současnosti. Potřebovala jsem něco na odreagování po válečné četbě (z 1. svět. války v 2.díle Panského domu) a Hájíček mě nezklamal. Příběh čerstvě rozvedené Marie – vysokoškolské profesorky, která pendluje mezi Prahou a Českým Krumlovem, kde má v blízké vesnici nemocné rodiče a sestru. Věčné výčitky a nesváry se sestrou, která Marii vyčítá, že práce je pro ni víc než rodiče ... Marie se proplétá mezi turisty v horkém létě a v duchu se „plácá“ v nevyjasněných otázkách, které by si chtěla vyřešit. V oblíbeném knihkupectví padne do oka mladému knihkupci, který se do ní zamiluje ... V Praze zase po ní touží kolega z fakulty ... Ale román není jen o lásce, je především o lidských vztazích. Hájíčková vesnická trilogie byla lepší, ale i Plachetnice má něco do sebe. Doporučuji.

1 ...