Plachetnice na vinětách

4 včera

Sama jsem se (ač jsem o generaci mladší než hlavní postava Marie) díky knize vžila do myšlenky, jak bych se srovnávala s rozvodem, samotou. Viděla jsem i část naší rodiny, kde se někdo stará o starší příbuzné víc. Bolelo mě, jak ségra Marie jí věčně kritizovala (obecně, bože, proč jsou lidi na sebe hnusní kvůli tomu, že jeden se jinak obléká??? Vlastní sestra, rodina...). Trochu jsem víc čekala od popisu Krumlova, nebo té atmosféry, což mi chybělo, nebo mě to nevtáhlo. Ale pocity a okolnosti kolem Marie mě vtáhly. I když jsem od Hájíčka četla pro mě lepší knihy, líbilo se mi a četlo se mi to dobře.

1 19. května

Tady je vidět problém, když ženskou postavu píše muž. Dělá z ní sexuální objekt, protože jinak by pro něj nebyla zajímavá. V celém příběhu by se měla podle anotace táhnout samota po rozpadu manželství, ale hlavní motiv je spíš to, kdo všechno Marii chce. Protože jakoukoli mužskou postavu potká, ta po ní vyjede. Románek s mladým Filipem měl potenciál pro hlubší rozpracování, čtenářstvo by to mohlo čekat i podle první kapitoly. Ale nic takového se nestane, veškerý potenciál zůstává nevyužitý. Hlavní Mariin rys je to, že je chtěná muži, které ona však odmítá. Linka s rodiči by také jistě stála za to, ale opět je poměrně nedotažená, spíše povrchní. Obecně mi přijde, že autor v knize klouže po povrchu jakési své představy ženství, a odmítá se jí vzdát, ač by to příběhu jen prospělo.

12 10. března

Milý příběh o mezilidských vztazích, zivotě po rozvodu, lásce, prostě takový příjemný příběh ze života. Za začátku jsem měla trochu problém se začíst, ale pak mě to přece jen chytlo. Sympatická hlavní hrdinka Marie, její nesnesitelná protivná věčně naštvaná sestra Veronika, jejich staří nemocní rodiče a řada dalších postav mi tak zpříjemnili několik cest vlakem.

13 07. března

Pozoruhodná kniha, ale asi musí mít čtenářka (úmyslně volím ženský rod) už něco odžito, aby vše do sebe zapadlo. Rozjezd není úplně svižný, hrdinka příliš sympatická, děj se neposouvá, spíš tak nějak podupává na místě (prostě Hájíček). Kolikrát by se chtělo na Marii až zařvat, holka prober se, máš všechno, můžeš začít opravdu žít, vždyť to jsi přece chtěla! Ale je snadné znova vzlétnout?

Hájíčkovi se Plachetnicí na vinětách podařilo trefit ožehavý problém současnosti. Jak mají se svým dalším životem naložit lidé středního věku (45+)? Často mají po materiální stránce vše, přesto jim něco chybí. Rodiče stárnou, jsou nemocní, partnerské vztahy vyšuměly, děti vylétly z hnízda. Co si počít? Žít nebo to jen tak nějak doklepat? Tentokrát to není až tolik o tom, co je v knize napsáno, jako spíše o tom, co se dá najít mezi řádky.

Podobné téma (ovšem z pohledu muže) také výborně zachytil ve své knize Poslední stanice Hamburk Martin Vopěnka.

31 07. března

„Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.“

Hájíčkovy knihy jsou mi příjemné z prostého důvodu, že mám vždycky pocit, že většinu toho, o čem píše, důvěrně znám. Jsem zkrátka prototyp cílového čtenáře. :o) Mám věk jeho hrdinů, prožila jsem život ve stejných kulisách jako oni, dokážu se do nich vcítit, občas mám dokonce podezření, že se mi honí hlavou i stejné myšlenky. Ani tentokrát se nejedná o žádný „velký příběh“. Podle názvu jsem očekávala něco jako "Rumový deník" :o), ale nebylo tomu tak. Hlavní hrdinka se potýká se situací, kterou si prošla spousta lidí. Děj se odvíjí vesměs poklidně na pozadí vzpomínek na dětství, odkrývání rodinné historie a dávných křivd. Je o tom, jak málo stačí k tomu, aby si lidé přestali rozumět, a o tom, že o cizích lidech toho často víme víc než o těch nejbližších. Přesto to není nijak depresivní čtení, spíš takové obyčejné, bez velkých emocí a dějových zvratů, zvláštně uklidňující, jako když člověk přijde někam, kde to dobře zná.

„Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.“

6 20. února

Zatím asi to nejslabší, co jsem od Hájíčka četla. Není to špatné, taková zadumaná vztahovka, ale nic to ve mě nezanechalo. Je tu mnoho témat, která mi připadají nedotažená. Například avizovaný románek s Filipem je epizoda, která vyšumí a vlastně nakonec nechápu její účel. O rodinné historii se toho moc nedovíme, náměty zůstávají nakousnuté a sama Marie je jaksi nemastná neslaná, nerozumím jí a bohužel je mi lhostejná. Což by se u hlavní postavy stát nemělo, ne?
Nakonec jediné, co mě v knize oslovilo, bylo téma stárnoucích rodičů. Taková ta chvíle, kdy si uvědomíte, že tu nebudou věčně. Přitom tohle byl jen jeden z mnoha motivů, ostatní mě nezasáhlo.
Kniha tedy vyznívá do ztracena, máme se smířit s tím, že druhým do hlavy nevidíme a jejich jednání a pocity nikdy zcela nepochopíme. Což je sice pravda, ale zároveň nic nového. Hm.

10 27. ledna

Rozhodně jeden z našich nejlepších autorů. Píše skromně, taková je i tahle kniha. Žádný okázaly příběh, opulentní popisy nebo přemrštěně vykreslené postavy. Podle mě jde o autorovu nejlepší knihu.