Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
936
280
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Můj pocit z Hájíčkových knih je lehká melancholie až nostalgie, a přesto je to velmi příjemný pocit. Nemohla jsem se odtrhnout a všechny peripetie Marie, přestože se může zdát, že směřuje odnikud nikam, jsem chápala a prožívala s ní. Vesnice versus město, historický kontext, generační problémy, starost o děti i rodiče a k tomu uvědomění si vlastních kořenů, dětské křivdy a zasuté vzpomínky, kterým člověk neuteče. A všechno plyne tak nenásilně, přirozeně, žádné růžové brýle, jen různé odstíny šedi. Smutná jsem jen z toho dlouhého čekání a další úžasnou knihu.
Tak samozřejmě, že knize trochu chybí závěr, ale ten popis nastávající padesátnice, které se částečně rozpadá život, je bohužel velmi věrný. A v tom je síla knihy - mnozí máme rodiče a sourozence, mnozí řešíme či budeme řešit stejné situace. Vesnici, její stíny i světla umí Hájíček popsat krásně. Trochu mi přišlo, že se obloukem vrací k Dobrodruhům hlavního proudu - v tom smyslu, že jde částečně o generační zpověď. Ne ve smyslu vyrovnání se se společenskou, ale s vlastní a rodinnou realitou. Akorát ty Příběnice jsem nenašel.
Chtěla bych se přidat k nadšeným kritikám níže. I já jsem ve věku Marie a přemýšlím o stejných věcech jako ona. Příběh se melancholicky proplétá krumlovskými uličkami, a i když je vlastně smutný, zůstane vám po něm laskavost letního dne. Já jsem si knížku moc užila. Jednu hvězdu jsem ubrala za konec, který nebyl úplně podle mého očekávání a moc bych si přála, aby byl býval pan Hájíček v Krumlově zůstal. V každém případě Mariin příběh doporučuji!
Právě jsem dočetla knihu, na kterou jsem se dlouho těšila. Opět jsem u čtení měla pocit, že se mi děj odehrává jak zfilmovaný na plátně a nebo hraný na divadelních prknech, a to díky skvělému popisu prostředí, pocitů a běžných věcí. Prožili jsme s Marií jeden rok života, který není nesmrtelný, přináší radosti, lásku, starosti, bolesti, slzy i smích....a navíc u nás , v našem kraji.
Děkuji
Pozn. "Jak to mohl přežít? Vypít studnu rumu."
"Třeba je to naopak. Musel vypít studnu rumu, aby to přežil."
4,7
Hájíček je sázka na jistotu , ty křehké "nejen" rodinné vztahy podobně jako Petra Soukupová umí skvěle . Oproti Selskému baroku ze kterého dýchá neskutečně klidná letní jihočeská atmosféra tady jen místy probleskuje procházkami Krumlovem. Baví mě to Hájíčkovo vyprávění kdy je hodně řečeno jen v náznacích, velmi jemně a citlivě. Nelituji že jsem nečekala až bude v knihovně a knihu si koupila.
Velké zklamání z novinky mého oblíbeného spisovatele. Souhlasím s MahulenouK - od nezapomenutelné Rybí krve to čím dál tím víc drhne.
Nová Hájíčkova kniha se mi dostala do ruky přesně ve správný čas a užil jsem si jí. Vzpomínka na první výlet do Budějic rozesmála, návraty na vesnici přesně jak si člověk představuje, sesterské vztahy, tajemství, prázdniny v Krumlově, Adonis z antikvariátu, realita, Marie mi byla sympatická. Čtivé jako vždy s dokonale popsanou atmosférou ať to byl Krumlov, Praha nebo třeba seskok. Přesto, to tentokrát byl trochu jiný Hájíček....aspoň se mi zdálo.
Postavy byly dost nesympatické. Marie příšerně ufňukaná, její sestra Veronika zakyslá a protivná. To, jak Marii nadbíhali všichni muži, které potkala, bylo dost nevěrohodné. Ale i přes to všechno se příběh čte jedním dechem. Autor umí krásně popsat krajinu a atmosféru. I osoby a charaktery. Ty se mi sice nelíbily, ale svým chováním, ne tím, jak to bylo napsané.
Nemůžu si pomoct, ale za mě zklamání. Dala bych sice ještě půl hvězdičky navíc, ale tři už ne. Příběh Marie mě nebavil, ač jsem téměř stejného věku. Pořád to stejné dokola, a jestli měly příběh oživit vzpomínky otce, tak se to příliš nepovedlo. Neupírám panu Hájíčkovi čtivost, ale pro mě mají knížky od Rybí krve sestupnou kvalitu. Mrzí mě to.
Na nový román autora s tak úžasně poetickým příjmením, jsem se velmi těšila. Píše srozumitelně, ale ne povrchně, zabývá se tématy, která mě zajímají. Také píše o ženách a zachycuje jejich stavy a myšlenky, což mě u autorů-mužů vždy zaujme/pobaví (to když dojde na praktické věci, jako oblečení, apod.). V knize je hlavní postavou Marie, se kterou prožijeme jeden celý rok jejího hledání toho, co nazývá "útulností" a skrývá se v tom to, co chce snad každá žena - bezpečí, oporu a souznění, pochopení, urovnané vztahy s blízkými. Marie se jeví jako téměř dokonalá - je přímá, chytrá, schopná, pomáhající, společenská, navíc asi dost půvabná, protože nemá nouzi o ctitele všeho věku. Ani rozvod s ní zas tak moc nezamával - jen je jí občas smutno a něco jí schází. A pak to najde. A ještě objeví nové a neznámé okolnosti, události, pocity, vztahy... . Vztahy v rodině, mezi sestrami a stárnutí rodičů, jakož i život na vesnici jsou tu dobře zachycené. Je to hezký český současný román, který mě letně naladil, jen mě tak nezasáhl, jako svého času Rybí krev.
Opět jsem si užila tu letní atmosféru jižních Čech, líně postupující příběh, postavy tak jakoby z dálky..
Od autora jsem v roce 2017 přečetl venkovskou trilogii – SELSKÝ BAROKO, RYBÍ KREV A DEŠŤOVÁ HŮL. Nejvíce se mi z této trilogie líbila kniha RYBÍ KREV. Když jsem zahlédl, že vydal novou knihu, řekl jsem si, že si knihu přečtu. Hodně mne nalákala anotace knihy, kdy Marie – rozvedená docentka literatury se seznámí s knihkupcem Filipem, který je o generaci mladší než ona. Pro mě to bylo lákavé téma. Musím říci, že kniha se celkově četla dobře. Děj knihy se odehrává v Českém Krumlově, který jsem v minulosti navštívil. V některých okamžicích jsem si říkal, že Marie by se měla zachovat jinak a měla by mít rozum, když je vysokoškolská pedagožka, z druhého hlediska je také jenom člověk, který potřebuje lásku a v dané chvíli nemá potřebu se dívat do budoucnosti, a proto může dělat neuvážené kroky. V dané chvíli potřebuje hlavně objetí, pochopení, pohlazení, aby nebyl osamělý. V knize se vyskytují také odkazy na různé knihy, řeší se v ní také rodinné vztahy, autor se také navrací do minulosti. Vidíme pohled života na vesnici a ve městě. Kapitoly jsou pojmenovány podle jednotlivých měsíců roku 2018. První kapitola začíná říjnem 2018, druhá kapitola je pojmenována Leden 2018 a tak dále. Knihu hodnotím na 100 % a časem si určitě přečtu další knihu od tohoto autora.
V minulosti jsem navštívil přednášku Jiřího Hájíčka v Karviné, kdy navštívil naši knihovnu. Mluvil o své tvorbě, četl ukázky z knih, které napsal, mluvil také o vltavínech, které promítal na plátně, odpovídal na dotazy čtenářů. Působil skromným a příjemným dojmem. Bydlí v Českých Budějovicích, které jsem v minulosti navštívil. Pamatuji si na čtvercové náměstí v centru města, na kterém se nachází Černá věž, na kterou jsem vystoupal a z jejího vrcholu jsem se rozhlížel po okolí. Jiří Hájíček se také dotkl tématu, jestli se dá psaním knih v České republice uživit. Toto téma by patrně sám neotevřel, ale na dotazy čtenářů odpověděl. Existují čeští autoři, kteří se psaním knih dokáží uživit – například Michal Viewegh a někteří další autoři, ale Jiří Hájíček bohužel nepatří k těmto autorům. Vedle psaní knih má samozřejmě civilní povolání. Určitě českým autorům velmi pomůže, pokud se prosadí v zahraničí, tím si otevírají cestu, aby se mohli živit jenom psaním. Venkovské romány mám rád, ačkoliv celý život bydlím ve městě. Venkov mne přitahuje, život na venkově je zcela odlišný než život ve městě. Život na venkově je v mnoha ohledech tvrdší, většinou všichni lidé se znají a mají k sobě blíž, ale někdy si také dělají naschvály a jsou k sobě nepříjemní, což život znepříjemňuje, pokud máme takového člověka za souseda. Jiří Hájíček umisťuje děj románů do míst, které důvěrně zná, do Jižních Čech, což je fajn.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit, co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neumějí druhejm sdělit svoji situaci. Nebo nechtějí.
Připadá mi, že moji nejbližší jsou stejně osamělí jako já. Neumějí nikomu vysvětlit, proč se trápí.
Jiří Hájíček se od popisu vesnické tematiky vydal k rozebírání mezilidských vztahů. Partnerských, rodinných i sousedských. Ve výsledku mu z toho vznikla taková bramboračka, kterou si možná dáte jako chutný oběd, ale že byste na ni za měsíc vzpomínali, to spíš ne.
Ústřední příběh se točí kolem Marie, čerstvě rozvedené docentky na Filozofické fakultě. Přednáší literaturu a tak se v knize najde celá řada literárních odkazů, což je fajn. Co už je méně fajn je, že ústřední romanticko-vztahový příběh ve finále působí hrozně lacině, banálně a vlastně nudně. Letní dobrodružství nemá žádnou pointu a působí vlastně příliš účelově.
Stejně tak nemá pointu Mariino střetávání se se svou rodinou a sestrou. Čekal jsem nějakou tečku na závěr, nepřišla.
Jiří Hájíček umí psát a i tady to jasně prokazuje. Knihu budete číst rádi, protože se prostě velmi příjemně čte. Ale mám pocit, že si tentokrát ukrojil příliš tlustý krajíc. Že se pustil do vod, kde si moc jistý není. A na knize to je bohužel dost poznat.
Názvu jsem se trochu bála, měla jsem strach, že Hájíček vyměkl a jde ve šlépějích mladších kolegyň, které se snaží zaujmout metaforickým názvem o lososích a pěně a pak čte člověk najednou totální brak.
Ale dobrý! Jeho klasický popis vesnice a maloměstských osudů a příběhů z minulosti chytne za srdce, protože to většina zná z vyprávění svých (pra)rodičů. Takže v Hájíčkovo případě se čte kniha jedna radost, s přiblblým úsměvem. A Jihočeši mají ten úsměv o to širší, protože jsou ve výhodě ještě místně.
Na druhou stranu po dočtení rezonuje ještě myšlenka o smrtelnosti díky Mariiným rodičům, kteří zchřadnou během jednoho roku jak nic.
Jednu hvězdu odebírám na základě dost subjektivního hodnocení, prostě NĚCO jsem postrádala a mám prázdný pocit, že mi Hájíček to něco málo, co jsem chtěla, nedal.
Dokonalost. Úplně jsem si spravila chuť! Tento typ české literatury mám nejraději. Vůbec nemám nic, co bych příběhu vytkla. Forma, styl, jazyk, postavy, děj... Nechybí ani hlubší myšlenky a plno emocí. Přečetla jsem jedním dechem. Zkrátka doporučuji.
Letos experimentuji se čtením různých žánrů a spisovatelů, takže tohle bylo moje první setkání s autorem a určitě ne poslední. Od první kapitoly jsem se nemohla odtrhnout. Bylo to silné, plné emocí, hrozně lidsky napsaný. Navíc prostředí Českého Krumlova je mi známé a blízké, takže o to víc mě kniha bavila číst. Myslím, že na knihu budu ještě dlouho vzpomínat.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Plachetnice na vinětách je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 1 276x |
| Čtenářské výzvě | 319x |
| Doporučených | 34x |
| Knihotéce | 247x |
| Chystám se číst | 311x |
| Chci si koupit | 47x |
| dalších seznamech | 4x |
Plachetnice jsou po Selském baroku mou druhou čtenou knihou od pana Hájíčka. Mám ráda, když se autoři drží některých svých prvků, které jsou v rukopise dobře rozpoznatelné. V tomto případě to znamená prostředí Jižních Čech a hlavní hrdina akademik potýkající se s krizí středního věku. Oba elementy Hájíček i v Plachetnicích skvěle zúročil. K největším kladům určitě řadím precizně vykreslené vztahy v rámci rodiny a s tím spojené generační neshody. Mírně despotický otec neschopný přiznat si, že už na práci na zahradě a kolem domu nestačí, upozaděná maminka, dominantní sestra Veronika i další vedlejší členové rodiny, případně Mariini kamarádi, působí velice plasticky a uvěřitelně. Rovněž samotnou ženskou hlavní hrdinku až s podivem mužský autor přesně vystihl. Atmosférický Český Krumlov díky brilantnímu popisu ožívá před očima. Kapitolou samou o sobě jsou partnerské/milostné vztahy, které protagonistka řeší. Mnohokrát jsem se setkala s názorem, že nejsou uvěřitelné, a že se mužů kolem ní motá přespříliš. Já s tím osobní problém neměla, vlastně docela naopak. Aniž bych chtěla příliš prozradit, tak minimálně dva z potenciálních partnerů jsou více než očekávatelní (starý kamarád a manžel), linie s Adonisem je velmi zajímavým zpestřením, a tak vlastně jediný, kdo mně osobně neseděl, byl Hynek, ale upřímně – i takové typy existují. Závěrečnému rozuzlení vztahových peripetií nefandím, ale to už se pohybujeme v příliš subjektivní rovině. Za slabinu knihy považuji návraty do historie, k příběhům z války i k osobním křivdám, jež se odehrály mezi Mariinými předky, dle mého tyto pasáže až moc odvádějí pozornost od hlavního tématu osamělosti, se kterou se Marie potýká. Už u čtení Selského baroka jsem nebyla příliš ohromena autorovo stylem a bohužel ani Plachetnice mi tento pocit nevyvrátily, neubráním se srovnání třeba s mým milovaným Milošem Urbanem, který, byť je spousta z jeho děl svým tématem taky velmi civilní, používá mnohem květnatější a malebnější sloh. Na závěr se ale vrátím k pochvalám a ta poslední zamíří k audioknižnímu zpracování, které je naprosto fantastické. Marii propůjčila hlas vynikající Vanda Hybnerová, kromě toho, že se k hlavní hrdince skvěle typově hodí i nenásilně intonačně rozlišuje ostatní postavy. Výborně zvládla třeba úsečnou sestru nebo bohémského svéráza Hynka, což velmi dobře funguje v dialozích. Abych ale jen nechválila, anglická výslovnost se opravdu nepovedla (naštěstí v celé audioknize zazní asi tři věty).