Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
939
939
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Hájíček je můj oblíbený český autor a všechny jeho knihy mě vždy okouzlily. Na novinku Plachetnice... jsem se proto nesmírně těšila. Musím ale přiznat, že mě příběh zklamal. :( Vadila mi jeho banalita a předvídatelnost. Nemůžu si pomoct, ale čekala jsem opravdu něco hlubšího... Mnohem víc než osud Marie mě zajímal příběh jejího otce, který, jako jediný z celého příběhu, na mě udělal dojem...
Prvotina od pro mě nového autora, vůbec to nevyznívá špatně, ale tak jakoby nedopsaně, nedořešeně. Psychologický laděný příběh "obyčejné" rozvedené padesátnice, městský život prolínající se s životem na vesnici, minulostí a neveselou současností, jíž dominuje pomalý smutný odchod rodičů. Škoda nedořešených "nakousnutých" témat, otcovo pití, ilegální přechod hranic v mládí, nenávistný vztah se sousedem..... Dalo by se ještě hodně rozvinout, za mě ukvapený příliš brzký konec.
Připadá mi, že Marie je pouze průvodkyní děje autorova románu. Jiří Hájíček miluje svůj rodný kraj, děj zasadil do Českého Krumlova, provedl nás svým milovaným městem, ale zázoveň neopoměl zavést nás mezi obyvatele obyčejné vesnice, která žije ve vzpomínkách na minulost. Vykresluje proměňujíci se přírodu během roku tak podrobně, skládá slovo ke slovu, jakoby tkal krajku. Smutná část je o pomalém odcházení nemocných starých rodičů od svých potomků. Už název knihy mi napověděl, že bude i zmínka o jindřichohradeckém rumu, kdysi slavné Schulzově výrobně, což jsem se dočetla až ke konci knihy. Mohu čtenářům jen doporučit.
Zatím nejslabší Hájíčkův román, přesto je to skvěle napsané a dobře se to čte, tyhle osudy fiktivní jihočeské vesnice Přídonice na bázi soužití dvou vesnických rodů, škoda jen, že si autor vybral coby ústřední postavu zrovna něčím tak nesympatickou a nudnou padesátnici Marii, evidentně chtěl řešit i své osobní téma stárnutí a obtíže vyrovnávání se s ním, ovšem ten letní románek s na jedné straně o třicet let mladším ,,Adonisem" a na druhé vysokou školou života vyučeným ,,praktikem" s tělem drsného dobrodruha a sportovce mi chvílemi připadal jak z nějaké červené knihovny. Škoda, že Hájíček spíše nerozvíjel své ústřední téma přerušení vztahu mezi lidmi a půdou či nenavázal na ,,vesnickou detektivku" a nevyvolal ducha temného stínu 50. let a kolektivizace, ten potenciál jeho příběh měl a já pořád čekal, že se to ke konci bude odvíjet tímto směrem. Bohužel neodvíjelo. Prostě teď přišel čas napsat vztahový román. Zajímavá je ovšem Hájíčkem opakovaně reflektovaná dichotomie české (a obecně západní) společnosti - na jedné straně kosmopolité, světoobčané, lidé odcházející do velkých měst a metropolí za vzděláním a později za prací, nomádi byvší doma kdekoliv ve světě, mluvící mnoha světovými jazyky a zpřetrhavší své kořeny s rodným místem, na straně druhé patrioti či lidé lokální, dobrovolně žijící na místě svých rodů a převzivší štafetu svých předků, svět města a vesnice, personifikovaný postavami Marie a Mirky (či její sestry Veroniky), Hájíček tak symbolicky popisuje i rozdělení celé naší společnosti a zřejmě poprvé se podle mého názoru přesouvá z pozice lokálů na stranu kosmopolitů (symbolické zakončení románu v kosmopolitním Berlíně atd.), což mi asi právě v jeho tvorbě úplně nesedí... Coby rodilý Krumlovák jsem pak taky stále docházel k poměřování realit fikčního světa románu a skutečného Krumlova a okolí, trochu mne iritovalo, když občas nějaká reálie neseděla (pískovna u Krumlova wtf?!), což je ovšem jen můj subjektivní problém :-) Každopádně fiktivní Přídonice ležící vedle cesty mezi Krumlovem a Kaplicí budou buď zamaskovaným Přídolím, nebo kompilátem obcí ležících kolem této silnice - Přídolí a koncový sufix vesnic Chabičovice, Mirkovice či Zubčice...a duch těchhle vesnic se autorovi, myslím, opravdu podařilo zachytit... Škoda nedořečeného, důvodů, proč otec tolik pil, co se stalo po ilegálním překročení hranic v Horním Rakousku atd. atd. Nejslabší Hájíčkův román, přesto byla radost ho číst... Děkuji...
Rybí krev a Selské baroko byl úplně jiný level, tohle bylo celkově průměrné až slabé... místy mě chování Marie dost iritovalo /hlavně ve vztahu s tím mladičkým knihkupcem "Shakespearem"/ a nevěřila jsem tomu, připadalo mi to takové trapné, ač jsem téměř ve stejném věku jako hlavní hrdinka, absolutně jsem se s ní nebyla schopná ztotožnit ani ji pochopit.... líbila se mi jenom taková ta "hájíčkovská" poetika, která z knihy čišela, plachetnice na vinětách, ano každý to ví, ale koho by napadlo, že jde o rum?? :-) ....Kniha je v podstatě o ničem, každý si žije svůj život, každý má svoje starosti a touhy, vnitřní pocity osamění, nikdo není ostrov, musí se potýkat s rodinnými problémy a mezilidskými vztahy... ještě nějaké detaily jako například, proč se otec Marie naštval, když přišli tesaři s motorovými pilami, jsem taky nějak nepobrala, můj manžel je tesař, jeho otec byl taky tesař a jeho otec taky tesař, takže o tomhle řemesle něco vím a v současné době se už širočiny a jiné typy seker a ručního nářadí nepoužívají, což musel jistě otec Marie vědět, no divné...
Zase je tam ta hezkost,krása Hájíčkova psaní.Tentokrát běžný, lidský příběh jakých se odehrávají stovky.Na cestáxh z Krumlova do Prahy a zpět prožíváme život s Marií,její rodinou a okolím.
Vzpomněla jsem si na krasobruslení. Stejně jako tam, tak i tady bych potřebovala systém dvojího hodnocení. Technické provedení 5 hvězd, umělecký dojem nejspíš jen 2...
Knížka je nádherně napsaná. Sednete si a čtete a čtete a čtete... Hájíček dokáže i ze života nudné skoropadesátnice vytvořit čtivý kaleidoskop vzpomínek, myšlenek, útržků ze života.
Ale mrzelo (a i nudilo) mě, že je celá kniha vystavěná na tak banálním klišé, jako je vztah s přitroublým chlapečkem. A jako bonus, pak se ta klišé krásně vrství dál a dál. Hrdinka se kvůli tomu pohádá s kamarádkou, pak se udobří - nečekaně s tím, že to obě přehnaly, následuje vztah s Hynkem (odříkaného chleba...) a v mezičase pokorný návrat manžela... To jako fakt...?!
Chápu módu, kdy autoři mají pocit, že vytvořit příběh o ženě bude lepší, ale budí to ve mně dojem, že jen proto, že ženy čtou víc, tudíž vyšší prodejnost. Tohle je spíš jen představa muže o životě ženy...
Civilní příběh, jakých se kolem nás (podle statistik) odehrávají tisíce. Po mých předešlých knihách jsem si říkal, že tam není žádná akce. Ale ona je, jen chvíli trvá si to uvědomit - je to ten úplně obyčejný život. Mnozí si jistě řeknou: "No ano, ale proč o tom píše?" Odpoví to jistě v nějakém novinovém nebo časopiseckém rozhovoru sám autor. Nevím, jak ženy budou hodnotit pocity hlavní hrdinky, když ten příběh napsal muž, mě se to zdálo věrohodné. Když jsem knihu pořizoval, tak jsem myslel, že se jedná o etikety z vína a tak mě překvapilo, že se jednalo o rumíček lékařský, čili rum tuzemský. Až jsem tu pasáž přečetl, tak se mi to teprve spojilo. Knížka se mi líbila, tak na půl cesty mezi čtyřmi a pěti hvězdami, tak to zaokrouhluji matematicky nahoru na pět.
Po předešlých zajímavých a čtivých knihách trochu úlet... Proč se muži-spisovatelé občas tak rádi vžívají do pozice ženy? Celá kniha mi připadá podložená urputnou snahou napsat aspoň NĚCO, ale výsledek je velmi nepravděpodobný, vzdálený realitě (myslím) většiny žen tohoto věku, postrádá jakýkoli záblesk šarmu. Hlavní hrdince se nepodařilo získat ani kapku mých sympatií, stejně jako žádné z ostatních postav. Krásná obálka, to ano. Ale jinak škoda papíru.
Tahle kniha nebyla určená mně. Četla jsem od Hájíčka před pár lety Rybí krev a ta se mi moc líbila a čekala jsem něco v podobném duchu. Kontrast vesnice a města, venkovské sestry a městské sestry, příběh starého otce z dob minulých, to se mi moc líbilo, to je prostě Hájíčkova parketa a toho bych uvítala víc. Jsem hold mladší generace, takže milostné avantýry, které se vlastně ani moc nekonají (takové mnoho povyku pro nic) mi tam nesedly a hlavně celá ta aféra s Filipem. Tento nádech červené knihovny prostě ne. Pro mě ne. Třeba změním názor za 20 let :-)
Lyrický skvost o "ničem" a o všem. Hájíčkův rukopis mi připadá tak okouzlující... jednoduše krásný, rozbíjený pouze četnými dialogy, které jako by ze zasněného obláčku vracely zpátky na uvěřitelnou zem. A přesto mi tentokrát přišlo poselství románu obrovsky bolestné. Tato neuvěřitelně citlivá empatie do vnímání ženského světa umocnila tíhu prosté samoty uvnitř přelidněného světa.
Měla jsem pocit, že čtením téhle knihy nahlížím do kuchyně, kde něco zajímavě voní, ale nedokážu identifikovat ingredience. Ve chvíli, když už by se mělo začít dávat na stůl, se v kuchyni dál jenom vaří, přidělávají se další chody, upravují zbytky, a já nakonec zůstávám hladová.
Kniha je skvělá. Každý máme pod lahvemi s vinetami plachetnic nebo čehokoliv jiného zasunute svoje trapeni. Chodím často okolo té kavárny Kabinet, až ve mě knížka dozni, zajdu dovnitř a počkám na Marii...pane Hájíčku, klobouk dolů.
Právě dočteno (tedy asi před dvěma hodinami). A stále na knihu myslím. Knižní Marie je o pár let mladší než já, takže vím, že všichni ti ctitelové byli skutečně dost nevěrohodní, zkušenost je taková, že žena v tomto věku je bohužel už neviditelná. :-) Její jednání mi občas přišlo totálně mimo - zpočátku neustále odmítá Hynka (aniž by vlastně vysvětlila proč), ale přibližně stejně přihlouplému mladíkovi podlehne. S věčně protivnou sestrou neumí najít společnou řeč (v tomto se ale Marii nedivím), motiv rodičů chtěl také nějakou vysvětlující tečku.
Marie prostě chtěla všem nějak vyhovět a vyjít vstříc, nakonec to málem dopadlo tak, že zůstala sama a převálcovaná všemi a vším. Naštěstí se ale nějaká naděje našla. Kniha se výborně četla, reálie vykreslené velmi dobře, pan Hájíček prostě o vesnici psát umí. Rybí krev je moje TOP, a Plachetnice se dělí o druhé místo s Dešťovou holí.
Plachetnice na vinětách připluly po větru příslibu, že se kultura po vynuceném jarním spánku opět probouzí.
Jiří Hájíček má čistý, lehce stravitelný styl, ukrývající neskutečnou hloubku... Ty literární konotace! Ach, tak v těch pasážích jsem asi i nahlas chrochtala blahem.
hs777 v podstatě vyjádřila obsah knihy. Přidávám, jak nás ovlivňuje prostředí z kterého pocházíme, rodiče, vzpomínky. Je možné se zcela odtrhnout? Má žena ve středním věku právo na novou lásku? Kde se objeví plachetnice? Odpovědi najdete i nenajdete v poklidně plynoucím příběhu jedné ženy v jednom roce.Doporučuji, odpočinkové, čtivé.
Hájíček mě příjemně překvapil. Velice čtivé, kniha krásně plyne, výborné dialogy, dobrá směs nostalgie a plynoucího času. Vždy mi to navodilo zajímavou atmosféru a na čtení jsem se těšil a často to ve mně vyvolalo emoce.
Jako mírné negativum vidím, že zájem mužů všech věkových kategorií o hlavní hrdinku, které bylo kolem padesáti let byl docela neuvěřitelný, a několikrát mě napadlo: "no to snad ne?".
Ale kvůli ostatním kladům knihy to pomíjím.
Jako chlap mohu těžko posoudit, jak dobře dokáže Hájíček vykreslit ženy, ale přišlo mi, že snad docela jo. Několikrát mě napadlo, že autor píše vlastně o sobě, jen v ženském vydání. Možná proto mě to tak bavilo.
Díky za pěknou knihu, podle mě od autora nejlepší a jen tak dál! Těším se na další
pohodovka, aká sa dá očakávať od Hájíčka. má jedinú vadu – čítal by som ďalej, ale kniha už skončila:)
kniha je dôkazom, že človek má šancu hľadať sám seba a klásť si príjemné i menej príjemné otázky v každom veku, v každom okamihu a na každom mieste. a len od jeho vnímavosti záleží, aké budú odpovede.
potešilo ma prostredie - Budějice, Krumlov, jihočeská ves, v pozadí Praha. reálie, s ktorými sa v súčasnej spisbe stretávam málokedy (preto dosť zásadne vyberám, čo budem čítať).
Jiří Hájíček patrí pre mňa do TOP rebríčka súčasných českých spisovateľov, spolu napríklad so Zdeňkom Zapletalom, Antonínom Bajajom alebo Vladimírom Körnerom. ale mohol by som k nim pridať ďalších 20 mien a aj tak by to nebol komplet zoznam.
prečítal som a zaradil sa na zoznam čakateľov na ďalší opus:)
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Autora mám moc ráda a jeho styl psaní mi maximálně sedí... Dešťová hůl mě moc bavila a tak jsem na jeho novinku byla hodně zvědavá... Napsané to bylo opět velmi dobře, o tom žádná... Ale ten děj... Rodinná situace i přemýšlení hlavní hrdinky za mě bez problému, ale romantická linka a množství mužů, kteří jevili zájem mi přišlo trošku moc a neustále jsem nad tím musela přemýšlet... Z toho důvodu knihu hodnotím jen průměrně...