Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
939
939
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Pro mě trošku zavání odvarem červené knihovny, přesto se mi další dílo pana Hájíčka četlo poměrně dobře. Jen ten děj mohl místy trošku víc ubíhat, i když zase chápu, že život nejen na jihočeské vesnici plyne trošku jinak. Jen ten konec mi přišel tak trošku do prázdna a divný.
Marie je chytrá a vzdělaná žena, která je chvíli šťastná a chvíli si připadá hrozně opuštěná. Přesto ale všechno zvládá a někteří jí to dokonce závidí. Marie mě bavila, protože nepropadla pesimistickým myšlenkách a snažila se dál žít a užívat si život. Hlavně ale stále myslela na rodinu a přátele. Kniha je pěkně napsána, dobře se čte, přesto mi v ní ale chybělo trochu víc akce.
Je to "román pro ženy," ale výborně napsaný. Mě teda kniha po technické stránce vtáhla i přes klišé a banality. Je ale zajímavé, že autoři nedokážou podat tohle rodinné téma nějak uvěřitelněji. Má to být ze života, ale výsledek je spíš křečovitý - např. ty jejich rodinné vztahy. Ve skutečnosti by je Marie nejpíš všechny poslala do háje v čele s nemohoucím fotrem tyranem-ožralou, sestrou ublíženou krávou a matkou jako-obětí, ve skutečnosti tichou spolupachatelkou fotrových excesů. Ale kdo ví, třeba tenhle středověk na vesnici ještě stále funguje. Hodnotím na 4 hvězdy.
Souhlasím s komentářem níže, jakoby Hájíček ztrácel jakýsi drajv... technicky v pohodě, ale prostě... nevtáhne..
Kniha mi hodně dala. Kladně hodnotím i seznam citované krásné literatury a promyšlenost kompozice textu.
Autor je snad ženská. Míněno jako pochvala. Nejvyzrálejší próza. Přečteno jedním dechem.
A čekám na pokračování.
Tentokrát je to ještě slabší než Dešťová hůl a ta taky nebyla zrovna skvělá. Jihočeská tématika a rozkrývané staré vesnické křivdy, které by snad mohly být zajímavé, jsou tu jen naznačené, ale nejsou to hlavní. Hlavní téma je krize středního věku jedné profesorky literatury, tedy tak banální příběh, že mi připomínal televizní seriál. Ani vybroušený styl dialogů, ani povrchní aluze na světovou literární klasiku tuto knihu příliš nepovyšují z beznadějného zabředání do průměru. Škoda, Rybí krev byla mnohem lepší a je jasné, že Hájíček dobře psát umí, jen poslední dobou trochu ztrácí "rajc".
Tato kniha sice nespadá do žánru YA či NA, který obvykle čtu a recenzuji, nicméně tvorba Jiřího Hájíčka a on samotný je pro mě srdcovou záležitostí. Dokáže vykreslit hlavní hrdinku tak barvitě a uvěřitelně, že vlastně vůbec nevadí, že jste se do její životní fáze ještě nedostali. Ačkoliv je v knize několik epizod milostných vzplanutí nejrůznějšího charakteru, pro mě samotnou byl nejsilnější motiv rodiny, stárnutí a smrti. Myslím, že spousta čtenářů si uvědomí, jak rychle život plyne, že by si svých rodičů měli vážit, protože přijdou dny, kdy už nezbyde víc než jen vzpomínka.
Nečekejte žádnou velkou akci, jedná se o obyčejný lidský příběh plný malých zážitků, emocí, konfliktů, vztahů, samoty a otázek, které člověka občas pálí.
Konec je otevřený, to varuji rovnou, ale já sama nemám ráda jasné a uzavřené konce, ať už dobré či špatné, takže za mě je otevřený konec tou nejlepší variantou.
Román s pomalou, zádumčivou atmosférou, který se mi výborně četl. Moc se mi líbilo téma, dost koresponduje s tím, o čem v současné době uvažuju. Pokud se žena po mnohaletém manželství rozvede, jaké jsou její pocity kromě vzteku na parntera, který zradil? Na to mi Hájíček odpovídá. Strach ze samoty, pocit prázdnoty. Moc se mi líbil přístup Marie, která necítila potřebu využít první příležitosti pomstít se manželovi nějakým románkem. Bylo to pro ni těžké, ale vybojovala si tím příležitost poznat sama sebe, přehodnotit ve svém životě vše a poznat, co je podstatné a co nepodstatné. Velmi zajímavé byly i další linky příběhu - problematický vztah se sestrou, vyrovnání se s těžkými nemocemi rodičů a také pohled vesničanů na úspěšnou Marii, která jako jedna z mála z rodné vesnice odešla, vystudovala a vybudovala si akademickou kariéru. Je to moje první Hájíčkova kniha, ale už mám připravené Selské baroko.
Takovou jsem měla radost, když jsem v knihkupectví zjistila, že Jiří Hájíček napsal nový román! Právě jsem četla jeho povídky a žasla, jak na několika málo stránkách dokáže vystihnout náladu, charakter... Novému románu rozhodně atmosféra ani perfektně napsané charaktery nechybí, ale mrzelo mě, že spousta linek (a nakonec i příběh hlavní hrdinky) vyzní nedokončeně, do ztracena. Nejvíce mi chybělo větší propracování příběhu Mariina otce. Naproti tomu se mi moc líbil motiv komplikovaného vztahu obou sester i pohledu "starousedlíků" na lidi z města - Jiří Hájíček opět dokazuje, že je vynikajícím pozorovatelem současného života.
Přestože novinku hodnotím ze všech románů jako nejslabší, ani tentokrát jsem nebyla zklamaná.
Tohle byla opravdu pecka! Pane Hájíčku, skláním se před Vámi, Pane spisovateli!
Kniha se krásně četla, postavy mi byly sympatické a byly lidské, otevřený konec mi nevadil, možná jen trošku... Úžasný čtenářský zážitek.
I to se může stát Vám...to je hlavní motto knížky...vlastně obyčejný životní příběh...
Kniha se mi krásně četla, je zajímavě napsaná, chvílemi opravdu až strhující. Jediné a zároveň velmi podstatné, co mi vadilo, je to, že byla neukončená. Příběhy byly velmi dobře nasměrovány a čekala jsem zajímavé, nebo alespoň nějaké rozuzlení, to ale bohužel nepřišlo. Možná to byl autorův záměr, že je to jako život, tam se mnohdy také rozuzlení nedočkáme. Pocit nedokončenosti je ale bohužel to hlavní, co ve mně po dočtení zůstalo.
Sonda do života čerstvě rozvedené ženy, hledání rovnováhy, vztahy, které nás ovlivňují. Mně se to moc pěkně četlo, styl pana Hájíčka mi vysloveně vyhovuje.
Jiří Hájíček mě opět nezklamal ! Mám ráda jeho jazyk...člověk čte příběh a přitom má možnost prožívat krásu slov. Myslím, že to je právě to, co Hájíček umí a čím se tak výrazně liší od mnoha současných autorů. Ale nejde tu jen o jazykovou formu. Kniha je naplněná obsahem a zobrazuje život v jeho plynutí...mezigenerační vztahy, rodiče a děti, stárnutí a samota, láska minulá i současná, pohled do historie a to, jak je vše vzájemně propojeno. Je možné, že knihu ocení víc starší generace, která už mnohé sama prožila. Takový čtenář jsem i já. Ten příběh je mnohem hlubší než se z anotací dá vyčíst. Stojí za přečtení i za zamyšlení.
Pomalu tekoucí příběh z jižních Čech. Krize středního věku. Samota a odvaha k nezávislosti. Hledání lásky. Mně se Marie líbila.
Příjemné čtení. Chytlo mě to od začátku do konce, i když to nebylo nijak akční, ale právě proto. Mám ráda knížky, kde hlavní děj spočívá ve vnitřních pochodech a pocitech dané postavy. Prožívání hlavní hrdinky mi bylo velmi blízké a obdivovala jsem, jak autor muž dokázal takto věrohodně zachytit ženskou postavu. Ale konec konců, jedno z hlavních témat této postavy byla osamocenost, kterou vnímala nejen u sebe, ale i u svých bližních kolem sebe - a to je téma univerzální, mimogendrové a autorovi se ho podařilo vystihnout jen s takovou lehčí, snesitelnou nostalgií.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Marie má 47 let, je docentkou literatury a je rozvedená. Momentálně pobývá u své sestry v Českém Krumlově, aby byla blíže svým starým rodičům. Při svých toulkách po malebném Krumlově se seznámí s mladým knihkupcem Filipem a románek je na světě, a kdyby jen jeden, v této knize jich Marii zažije mnohem více... Sledujeme ji v průběhu jednoho roku.
Tak nějak se mi nechce psát nic více. když jsem si četla o čem nejnovější Hájíčkova kniha bude, moc jsem se na ni těšila, hlavní hrdinka je o pár let starší než já, věřila jsem tomu, že budu opět spokojená. Ale tentokrát se kouzlo ze Selského baroka a Rybí krve bohužel nedostavilo. Již Dešťová hůl byla pro mě slabší, a Plachetnice šly ještě níže. Ano, v mnohém to je typický Hájíček, ten styl jeho je nezaměnitelný, ale prostě tentokráte ne. I přes velice dobře zachycené vztahy v rodině, i přes úžasné odkazy na známá literární díla, i přes můj milovaný Český Krumlov se prostě tentokráte nadšení nedostavilo.