Rybí krev

Kniha se zabývá potřebou narovnat věci z minulosti, což vnímám jako smysluplné a zajímavé téma. Četla se velmi dobře a děj zasazený do minulosti mě pohltil a působil na mě silně. Závěr mě překvapil – očekávala jsem rozuzlení a vysvětlení některých událostí, k čemuž však nedošlo, což mě mrzelo.

Rybí krev mě neurazila, ale ani nenadchla. Mnohem sympatičtější je mi současné já hlavní hrdinky, která se vrací do rodného kraje, aby se vypořádala s minulostí a udělala si pořádek v životě, než její mladší verze, které je bohužel věnována větší část knihy. Nějak jsem s ní nedokázala sympatizovat a její jednání jakoby spíše sloužilo rozvíjení děje, než logicky vycházelo z její nátury. Mně by spíše zajímal děj v současnosti, větší rozpracování konfrontace se starými známými a láskami. A proč se to jmenuje Rybí krev?

S tímto druhým dílem jsem si dávala docela načas, četla jsem ho po více než roce po prvním.
A začetla jsem se hned, od prvních stránek mě příběh chytil. Příběh o přátelství, o rodině, o naději i beznaději...
Za mě pravdivé, skvěle napsané.

Krásný náhled do doby, kdy se stavěla jaderná elektrárna v jižních čechách. Kolik vesnic muselo ustoupit stavbě, kolik starých chalup bylo strženo, kolik životů zlomeno. A Hana, která zde vyrůstala se po letech v cizině vrací, aby dala do pořádku věci, které už nestihla urovnat. A víte, že mi i slza ukápla? Hájíček totiž nezklame.

Přečteno v r. 2021: Rybí krev
Dočetla jsem moc pěkný i smutný román z jihočeského prostředí. Příběh vypráví Hana, pocházející z vesnice, která musela ustoupit stavbě Temelína. V současnosti žije v zahraničí a vrací se k otci do paneláku, který je po operaci ... . Vzpomíná na mládí, kdy tvrdě bojovali o zachování chalup a málem na to doplatila životem. Hledá kamarádky a kamarády i bratra „černou ovci rodiny“. Přátelé z mládí byli nuceni vystěhovat se do různých míst ... Román má pomalý rozjezd, ale pak dostane grády, je čtivý a napínavý. Doporučuji.

Kdyby nebyla linie ze současnosti odsouzena do role pouhého prologu a epilogu, tak by z toho profitovala celá kniha. Kdyby. Jenže tomu tak není, protože ona pečlivě budovaná a tématy ambiciózní pozvolná linie odehrávající se na přelomu osmdesátých a devadesátých let potřebuje důstojné "dohrání" v té zastřešující. Jenže ta má tak málo prostoru a je kvůli tomu natolik hrrr, že místy působí skoro až jako parodie sebe sama.

Po rozpacich ze Selskeho baroka, musim rict a mam z toho radnst, ze tohle bylo skvele cteni. Silny pribeh o lidech z vesnicek zasazenych atomem.
Diky autorovi za to.

Příběh jedné rodiny, pár kamarádů, lidské tragedie, přátelství, která jsou pevné, ale i pokrytecká. Příběh několika obcí, boj za svou pravdu se stranou, větrnými mlýny, s novými lháři ... boj který nejde vyhrát, ale přesto je potřeba bojovat. Hana žije s rodiči a bratrem v obci nedaleko Hluboké nad Vltavou v době, kdy začíná stavba Temelína a půl obce má přijít k zatopení. Prožívá první lásky, vzdor, ale i rodinou tragédii a poznává, že nikdy nelze přestat bojovat, i když je bitva předem prohraná ....

"Ještě, že máme přece lidi v obcích, za ochranným pásmem, ve městech. Jsou v zastupitelstvech a na radnicích."
"Oni všechno zaplatí Hanko. Mají ohromný zdroje a budou mít ještě větší."
"Chcete říct, že si ty lidi koupí? To je urážíte"
"Oni si koupí celý vesnice Hanko ..."

Smutný příběh zaniklých obcí kolem Temelína, zaniklé historie, která zajímá jen pár místních, lidských neštěstí, ale i víry, že bude líp. Jak se mi líbilo Selský baroko, tak Rybí krev mě naprosto dostala. Jsem rád, že jsem dal na doporučení si tyto knihy přečíst. Nic není černobílé, ale prostě člověk má za svou pravdou stát

Smutné čtení.

Krásný příběh několika rodin. Zajímavé a netradiční téma, doporučuji všem

Moc se mi to vyprávění líbilo i když bylo převážně smutné. Člověk, který toto nezažil, asi si nedovede představit ten smutek, tu tíhu, když opouští svůj dům, který už nikdy neuvidí.
A mám ráda knihy, u kterých se po přečtení vracím zas na začátek, abych pochopila nové souvislosti... :-)

Rybí krev se mi líbila víc než Selské baroko, snad že je vyprávěno z pohledu dívky/ženy. První polovina byla parádní, ve druhé už není vzhledem k okolnostem tolik pozitivních míst.
Dospívání v nádherném prostředí jihočeské vesnice. Bezstarostné roky pomalinku zastiňuje stavba jaderné elektrárny v tak těsné blízkosti, že vesnicím hrozí zánik a budou srovnány se zemí. Boj obyvatel o zachování historických budov, rodných chalup, vzpomínek a života....
Moc se mi líbí styl vyprávění Jiřího Hájíčka, chystám se na další část trilogie.

Selký baroko bylo lepší, ale dočetla jsem a ještě se chystám i na třetí knihu Dešťová hůl.

Aktuální komentář:
Kdysi jsem zkoušela číst v tištěné podobě, ale bohužel jsem tehdy před lety nedočetla. Nesedlo mi tehdy to téma. Nakonec jsem nyní zvolila audioknihu a bylo to vynikající. A i to téma jsem tu uměla nakonec ocenit.
Moc mne baví, jak kniha na začátku působí docela klidným, nenápadným dojmem, ale pak tu autor nakonec rozehraje příběh o lidech, jejichž životní osudy jsou těžce propletené jako hluboké kořeny stromu a jen těžko se rozplétají bez bolesti. Čtenář se tu tak retrospektivně vrací do dob minulých a na příběhu vesnice marně bojující proti stavbě jaderné elektrárny tu sleduje život skupinky lidí - jak se lidé ovlivňují vzájemně, jak je ovlivňuje stín postupně vznikající elektrárny, boj s režimem.
Obsahově to je trochu náročnější čtení, ale fantasticky napsané, že se čtenář nemůže odtrhnout. Už jsem to zažila u Hájíčkovy předchozí knihy Selské baroko a tady jsem to našla zas. Přijde mi, jako by ty lidské vztahy byly v něčem aktuální ještě dnes. Jakoby se některé věci vůbec neměnily. I dnes si lidi umí (chtě nechtě) ublížit, vyčítat si a pak si k sobě těžko nacházet cestu... Myslím, že v tomto ohledu umí autor oslovit spoustu lidí.
Za mne jedna z nejlepších věcí, co jsem v letošním roce četla/slyšela, určitě doporučuju. Byť se jedná o 2. díl trilogie, určitě nemusíte číst popořadě.


Původní komentář:
Nedávám hvězdičkové hodnocení, jelikož jsem knihu bohužel nedočetla. Líbila se mi zde autorova pečlivá práce s jazykem, kniha působí v tomto ohledu velmi vytříbeně a na vysoké úrovni. Také postavy se mi líbily, jejich plasticita, propracovanost. Ale bohužel mi nesedlo to téma vysidlování vesnic. Bylo mi to cizí, z problémy postav jsem se bohužel neuměla ztotožnit, nic mi to neříkalo. A s každou stránkou mi tak čím dál víc chyběl důvod pokračovat.

To byla poezie. Vyprávění tak krásně plyne. Oceňuji Hájíčkův vhled do ženské duše. Dokázal se vcítit do mladé dívky i do ženy ve středním věku. Velmi vyzdvihuji to, že jsem se díky autorovi dozvěděla další zajímavou část české historie, o níž jsem do té doby věděla jen velmi málo. Nejvíce se mi však na knize líbily vztahy - mezi bratrem a sestrou, obecně v rodině, mezi přáteli, sousedy, známými lidmi z vesnice. Pět hvězdiček!

Mám nesmírnou radost, že jsem Jiřího Hájíčka objevil. Po Selském baroku druhá jeho knížka a neméně dobrá, snad i lepší. V poslední době jsem měl často problém najít ke čtení či poslechu opravdu slušnou beletrii (výjimkou byla trilogie Šikmý kostel). Tady jsem ji našel. Ocenění Magnesia Litera, která autor obdržel, nebyla aspoň z mého pohledu náhodná. Malá lidská osobní i rodinná dramata podává Hájíček věcně, zcela uvěřitelně a tak, že nepostrádají hloubku a přitom se velmi dobře čtou. Příběh je propracovaný, vypointovaný ale ne nesmyslně vykonstruovaný. Moc se mi to líbilo. A to jsem neprožil život na vesnici. Jsem ten městský živel bez majetku a vztahu k němu, co rád cestuje, manželka je ale přesně z opačného hnízda. Vím, že kdyby jejím rodičům a sourozencům měli zbourat domy a nastěhovat je do paneláku, taky by je to zabilo.
Nejvíc mě bavila a z té mizérie rozveselovala Olina (takže v první třetině a pak v samém závěru).

Je to už má třetí kniha od Jiřího Hájíčka, takže se nebudu bát hodnotit trochu víc do šířky. Co se mi na jeho díle líbí, jsou témata. Bolestná, jinými neprávem opomíjená. I tady jede několik linií, nebo spíš několik střepů, které se do více či méně souvislé mozaiky teprve poskládají. Entrée ze současnosti vystřídá ponor do poloviny osmdesátých let, kde celkem pochopitelně strávíme toho času většinu. Marný donkichotský boj s chladícími věžemi a chladnou neúčastí světa za humny, utahaná kamarádství dospívajících v ospalé vsi, poetika smutku šedých osmdesátek a béžových raných devadesátek. Mladistvé hlouposti přerůstající v osobní a rodinné tragédie. Vnímám problematiku odebírání obydlí lidem jako dlouhodobě palčivou, ale u Hájíčka se zdá, jako by ty ztráty byly jen rozbitím šedé vázy do skleněných fraktálů v kaleidoskopu. Jako kdyby to ztracené bylo mdlé a nedůležité, protože mu i tenkrát před rozbitím chyběla radost. Doléhá na mne tíha té nevyhnutelnosti, kterou nezmění ani osobní rozhodnutí, cítím z toho fatalismus a odevzdání. Přesto mám ty knihy, včetně této, svým způsobem rád. Poslouchal jsem audioknihu v podání Dany Černé a, jen tak mimo protokol, zajímalo by mě, jestli jsou hudební předěly inspirované písní Víla od Křesťana nebo hitovkou Living Next Door To Alice od Smokie :-D Načtené je to dobře, i když chvilku trvá, než si člověk zvykne, že žena namlouvá tolik mužských postav (hlavní hrdinka je žena, proto ta volba).

Zajímavé téma zpracované tak, že mě vůbec nebavilo. Příběh není ucelený, sledujeme jednotlivé střípky ze života hrdinů a konec je tak divně useknutý. Prostě si s panem Hájíčkem nerozumím.

Copak můžou zbořit chalupu, která tu stála dvě stě let ?
Můžou , můžou holka a taky to udělali. Smutné čtení o dospívání, prvních láskách a nejistotě.