Dešťová hůl
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Komentáře knihy Dešťová hůl
Přidat komentář
Poslechnuto jako audio kniha na Českém rozhlase.
Hájíčka mám moc ráda, tak jsem byla zvědavá, jaká bude kniha v audio provedení.
Líbila se mi, ale asi bude patřit k těm, na které si po nějakém čase nebudu moci vzpomenout.
Zbyněk žije svůj poklidný život v Budějovicích s přítelkyní, v práci, která ho nebaví ovšem do doby, než ho bývalá přítelkyně požádá o pomoc s dědictvím pozemků v Lešicích. Zbyněk zjišťuje podvod na vsi s pozemky a územním plánem a jako Don Quijote začíná boj s větrnými mlýny, bez velké šance na vítězství, ale s pocitem pravdy. Ovšem jeho čestný boj dostává trhliny v jak rodinném životě. Peníze pro určité lidi jsou alfa omega a neštítí se ani osobních útoků a pak vyvstává otázka, zda v boji pokračovat anebo vše vzdát. Třetí díl ze série jihočeského venkova, kde opět Jiří Hájíček realisticky popsal atmosféru vesnic a chování místních lidí, kde se všichni mezi sebou znají a vztahy nejsou vždy ideální, hlavně když jde o peníze a majetek. Celou tuhle trilogii mám moc rád, protože jeho postavy jsou tak autentické jak život sám
Na Jiřího Hájíčka jsem se chystala už dlouho, a když jsem objevila zpracování jedné z jeho knih na Českém rozhlase, konečně na ni došlo.
Kniha na mě působila spíše svoji atmosférou, než že by mě tak zaujal děj. Nicméně i příběh nebyl špatný, takový ze života, myšlenky hlavního hrdiny jsou pěkně podané, realistické. Pokud se naskytne možnost, zkusím si od pana autora přečíst i něco dalšího.
Poslechnuto na Českém rozhlase v skvělém podání Jana Holíka. Příběh se odehrává na vesnici v jižních Čechách. Hlavním hrdinou je Zbyněk, který se zamýšlí nad smyslem svého života.
Čtivá kniha s podtónem smutku a filozofickou úvahou o ,, ukotvení ,, člověka a uspořádání života. Jiří Hájíček píše hezky, pěknou češtinou, ale vždycky mi tam prostě něco chybí.
Před delší dobou jsem tuto knížku rozečetla a nedočetla, moc mě to nebavilo, přišlo mi, že to nemá žádnou energii a tak jsem teď využila zkrácený poslech v rozhlase, sice tam spoustu textu chybí, ale úplně to stačilo. No jó, tak nějak to v životě chodí.
Hodnocení: 1144 / 81%
Posloucháno na ČRo, krásně namluvené, vážně radost poslouchat. Což bez pěkně napsaného textu taky úplně nejde, že...
Sice bych nedokázala převyprávět, co se tam dělo, ale to je u mě normální. A každou chvíli mi tu knížku něco připomene, říkám si, kde jen jsem to slyšela... A ono tady. Spousta věcí mi přišla neskutečně dobře odsledovana ze skutečného života. Indiáni na louce a teorie, že potřebuješ kus půdy, abys věděl, kam patříš... Skvělý!
JH mě baví číst čím dál víc. Mám výhrady jak k hlavní mužské, tak i k ženským postavám, pro svou šablonovitost, přesto ještě v únosné formě. Příběh plyne kupředu, neklouže po povrchu, ale vnáří do duševní hloubky nejedné postavy, a rozlévá se do dějové šíře, přesto drží kompaktně. Je to nápaditá jízda po řece s mnoha zákrutami, tu divočejší, tu klidnější vodou, sem tam peřej, žádný nudný volej ... Ještě bych měla jednu výtku, a to konec, ten mne úplně nenadchnul (pozor, následuje SPOILER), ale možná jen nejsem nastavená na happy end takového rozměru.
Dobře se to poslouchalo (díky ČRo).
No - Selský baroko mělo nápad, bylo vystavěné a mělo tah. Tohle je přemoudřele a přechytřele napsané, chybí tomu pokora a upřímnost. Je to drobátko vykalkulované (jakkoliv čachry s pozemky a boj s hydrou korupce je téma velmi dramatické a nosné) a psychologie drhne. (Jedině ty hajzlíci v zastupitelstvu jsou uvěřitelní, protože jsou to grázlové a jsou jednoduší.) Třeba Terezu bych dávno poslal do háje, myslím, že s ní nemá hlavní postava být. A hlavní postava zas neví, co se sebou (to často u Hájíčka), a místo toho, aby se vrátila k Bohuně, která má v sobě trochu živočišnosti a pravdivosti, naprosto uměle to udržuje s přepjatou hudebnicí. Skončilo to tak, že to možná vyhraje (za pomoci další bejvalky), ale sám si život zničil návratem do vztahu, kterýmu stačí tak málo, aby se rozbil. Takže je mi ho líto.
Porovnávám si v sobě tuto knihu se Hřbitovem snů od jiného jihočeského autora, Věroslava Mertla a to se skutečně nedá srovnat. Ta je chytrá, kompozičně zajímavá, a je zcela nejednoznačná. Člověk má nad čím přemýšlet a ještě si užije krásný jazyk. Tady mi přijde, že je to průměrný jazyk s průměrnou zápletkou, který si navíc hraje na intelektuální román, ale není jim. Bohužel.
Typickým příkladem přeintelektualizované pózy je název. Hraje si to na něco, co není.
Četba na pokračování na ČRo, asi mi jen nevyhovoval ležérní přednes Jana Holíka. Příští knihu od Jiřího Hájíčka musím zkusit jako klasickou knihu, protože slohově se mi to vlastně hodně líbilo a nejsem schopná přesně definovat, proč na mě Dešťová hůl působila nezajímavě. Zbyňkova insomnie mě dokonce uspávala.
Audio ČRo: Mně ten Hájíček prostě nesedne. Jako doposlouchal jsem to, bylo to asi jedno z toho nejzajímavějšího. Asi i tím, že jazyk byl z nějakého důvodu nejvíce vznešený a zajímavý.
Audiokniha Čro, moc hezky načtená. Rybí krev se mi nelíbila, takže jsem se trošku bála poslouchat Dešťovou hůl. Zbytečně, tentokrát se mi to moc líbilo, opravdu jsem si poslouchání užila a pana Hájíčka tímto beru na milost a další knížku si někdy určitě přečtu.
Tohle melo zvlastni zacatek a konec. Po hlave jsem vpadla do pribehu a stejne tak rychle z nej na konci vypadla. Prislo mi to hrozne zrychlene, jak kdyby autorovi dosla chut, trpelivost a chtel to rychle ukoncit.
Jinak pribeh fajn, byla jsem hodne zvedava , jak dopadne patrani, vztah s Terezou. Mimochodem, to byla hodne nesympaticka a sebestredna kra*a. Naopak Bohuna pusobila skvele, velice sympaticky.
Poslouchala jsem audio CRo, skvele nactene.
Hájíčka čtu ráda, a opět se mi to potvrdilo. Jak říká jedna kamarádka, knihy mají vzbuzovat emoce, a tahle to splnila na 100%. Bohuně jsem věřila každou pohnutku, Zbyněk byl ukázkový týpek v krizi středního věku a Tereza mě svou sebestředností opravdu štvala. Představuju si, že takhle opravdu někteří lidé žijí, a jsem ráda, že mezi ně nepatřím.
Vyslechnuto v ČRo Dvojka jako četba na pokračování. Bohužel poslední díl trilogie Selské baroko - ty prvé dva díly naše knihovna nemá a městská zamluveny na rok dopředu.
Tyto příběhy ze součastnosti mám rád - tentokráte tak trochu "pro dobrotu na žebrotu", ale nakonec se povedlo.
Dešťová hůl byla moje první knížka od Jiřího Hájíčka – a musím říct, že příjemně překvapila. Až po dočtení jsem zjistila, že je to třetí díl volné trilogie, ale naštěstí to vůbec nevadilo. Příběh funguje samostatně a není potřeba znát předchozí knihy.
Hned od začátku mě zaujalo Hájíčkovo psaní. Má takový klidný, plynoucí styl, který člověka nerušeně vede stránku po stránce. Vyprávění není dramatické ani přehnaně napínavé – spíš staví na obyčejných lidských osudech, mezilidských vztazích a na tom, jak se člověk vyrovnává s tím, co mu život přinese. A právě to lidské a civilní na mě fungovalo.
Zároveň ale přemýšlím, jestli si za půl roku vybavím, o čem přesně knížka byla. Působí na mě jako příběh, který se čte hezky, hladce, ale možná ve mně nezanechá hlubokou stopu. Spíš pocit – takový jemný, melancholický, trochu smutný a trochu smířlivý.
Celkově to pro mě bylo příjemné čtení. Nic, co by převrátilo svět, ale rozhodně autor, po kterém znovu sáhnu. Už mám doma další jeho titul a jsem zvědavá, jestli se mi potvrdí, že Hájíček je přesně ten typ autora, u kterého všechno nenápadně plyne, ale přesto má své kouzlo.
Připomněla jsem si, že Hájíček výborně píše. Ale chtěla bych nějaké sympatické ženské postavy, propříště. Chlapi mu jdou.
Kniha mě zaujala svou anotací a také jsem si už dlouho chtěla něco od Hájíčka přečíst. Nesáhla jsem vedle, i když nemůžu říct, že bych se cítila stoprocentně pohlcená. Příběh byl vystavěn zajímavě, oceňuji zajímavé prostředí, o němž jsem doposud nic nečetla. Zároveň bylo ale vše srozumitelné. Na první pohled bylo očividné, že mezi hlavními hrdiny selhala komunikace, nějak na tento problém narážím v poslední době v knihách stále častěji. Tereza mi lezla nebetyčně na nervy, především ta její protivná ukňouranost a rozmazlenost, zřejmě byla zvyklá, že vždy dostane přesně to, co chce. Postupně se mi názor na ni ještě zhoršoval.
Na jednu stranu si umím představit, že důvěra v partnera může být každým jeho uklouznutí oslabována, ale přišlo mi to spíše, jako by se jí hodilo, že něco pokazil Hynek a ona mohla vybočit z toho nudného a předvídatelného koloběhu dní. Ve výsledku musím uznat, že si oba protagonisté v sobě potřebovali něco vyřešit, měli své palčivé téma, na nějž směřovali veškerou pozornost a nějak u toho zapomněli, jak být dobrými životními partnery pro toho druhého. Hynek zkrátka potřeboval něco udělat, hnal se za vidinou vyřešení té nespravedlnosti, připadalo mi to tak, jako by byl okouzlen tím, že ho něco zaujalo, něco bavilo. Paradoxně mě na knize zaujaly více popsané vztahy než hlavní námět, ale samozřejmě jsem fandila spravedlnosti.
Až skoro do konce jsem čekala, že se nakonec ukáže, že je to celé podfuk, ale přišlo daleko horší zakončení, a to nijaké... Končí to fakt úplně stupidně.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
86 %
75 %
Vypněte si reklamy na Databázi
Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:
Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkovJiří Hájíček také napsal(a)
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Externí recenze
- Mapy melancholie / Filip Šimeček, La Cultura
- Moje poprvé s Dešťovou holí / Knižírna
- Dešťová hůl – Jiří Hájíček / Green Magritte
Moje druhá kniha od Hájíčka, tentokrát vybraná na základě Čtenářské výzvy. Ale Hájíček pro mě nebude TEN autor, kde bych s napětím čekala na další dílo.
Zbyněk proplouvá životem, bez změn, ve stereotypu. Dlouholetý vztah, který se neposunuje, práce bez konce. Do toho vstoupí minulost v podobě první lásky, vzpomínek na dětství a to vše spojené s osudem obce, kde vyrůstal. Zbynek se snaží odhalit relitní podvod, zaplétá se do místních poměrů, hroutí se mu život. Celkově mě příběh moc nebavil.