Selský baroko

Kniha pro mne byla zpočátku méně srozumitelná. Dokonce jsem se musel v jednu chvíli vrátit nazpět, protože jsem se špatně orientoval. Poslední 1/5 byla fenomenální, takové vyústění jsem nečekal. Za mě perfektně popsané 2 náhledy na historii - akademický a realistický vs. "jak dějiny dopadají na malého člověka", rodinná tragédie a touha po pomstě. Autor hodně popisuje jak architekturu, tak krajinu jižních Čech, což mě až tak nebralo. Určitě si ale ještě něco přečtu.

Jo, bavilo mě to. Knížka na jedno parný srpnový odpoledne. Samozřejmě se mi všichni sedláci a nesedláci pletli dohromady, takže jsem je nechala kolem sebe volně plynout a nakonec i poslední zoubek zapadnul do skládačky a mašina (nebo mašinerie?) se rozjela...

Moc hezká kniha, ctiva, prekvapiva, hodně nechává na čtenáři.

Další český autor, který trpělivě čekal, až na něho přijde řada. Zpočátku mi dělal problémy trochu zvláštní styl, kterým píše, často jsem listovala zpátky, protože jsem měla pocit, že mi pořád něco uniká. Až pak jsem přišla na to, že vše je napsané jakoby mezi řádky. Téma knihy a hlavně profese hlavní postavy mě ale natolik zaujala, že jsem dočetla a nakonec musím říct, že se mi kniha docela líbila.

Kniha Selský baroko mě velmi nadchla tím, jak mě jako čtenáře vtáhla do těžké problematiky venkova 50. let. Ukazuje, že zrekonstruovat historii není vůbec jednoduché. Pamětníci lžou nebo už zapomněli, archivy mlčí, kroniky se ztratily. To hrabání se ve starých příbězích a rodokmenech mě ohromně bavilo.
Jen těch postav na mě bylo zpočátku zkrátka moc (Jircha, Mařánek, Zandlová...). Připadal jsem si, jako by mě autor vzal na velkou rodinnou oslavu. On sám všechny ty tetičky a sestřenice na vsi zná, ale já jako čtenář se musím za pochodu složitě orientovat v tom, kdo je kdo, kdo se s kým vůbec baví a kdo koho nesnáší. V jednu chvíli jsem nad snahou pochytit logicky každý detail trochu zlomil hůl a spíš si prostě jen užíval tu skvělou atmosféru s tím, že abych pochopil vše, musel bych to číst ještě jednou.
I tak mě ale v závěru potěšil zvrat s Danielou skvělý "wau efekt", když se ukáže, že je to vlastně Jirchova vnučka. Výborně to posunulo děj a ukázalo, jak se vina a msta mohou nenápadně přenášet i na další generace.
Největší radost mi ale udělala trochu jiná vrstva příběhu. Vztah hlavního hrdiny Pavla a jeho bratra Vlasty. Velmi mi to připomínalo biblické podobenství o marnotratném synovi, kde starší bratr žárlí na toho mladšího, protože má pocit, že ho otec miloval víc, přestože on sám dřel doma mnohem víc. Tohle sourozenecké žárlení o lásku a pozornost rodičů i po letech v dospělosti mě v literatuře vždycky fascinuje a tady to bylo zobrazeno parádně.

Kniha mě bavila, protože propojuje spoustu oblastí, které mám ráda - archivy, genealogii, historii, rodinné vztahy, jsou v ní i prvky detektivní, vesnice i jihočeská krajina... Autorův styl mi vyhovoval, takže si od něj ráda ještě něco přečtu. Jen mi tam trošku chybělo dotažení některých linek, proto dávám jen čtyři hvězdy z pěti.

Četla jsem jako e-knihu, tudíž jako příběh, který jsem četla vždy ve chvílích, kdy bylo obtížné přibalit si do tašky knihu...
Nebylo to moje první setkání s touto knihou, to proběhlo již před několika lety. Docela dlouhou dobu mě trvalo, než jsem se v množství postav začala orientovat. První polovina knihy mi přišla taková rozvleklá...místy až nudná. Ale je pravda, že druhou polovinu jsem přečetla skoro jedním dechem. Pan Hájíček umí psát knihy, které se vracejí ke křivdám obyčejných lidí, způsobených režimem, ve kterém jsme 40 let v naší zemi žili. Otázkou je, jak moc můžeme po tolika letech soudit naše předky (mnohdy příbuzné), když jsme v té době nežili, nebo byli tak malí, že jsme nemohli rozumnět okolnostem kolem nás. Myslím si, že to byla těžká doba a mnozí se pro svá jednání rozhodovala na základě toho, jak moc mohlo jejich jednání ovlivnit život celé rodiny. Je jasné, že jsou věci, které člověk zkrátka nemůže překoustnout, ale mnohdy bylo rozhodnutí a jednání vedeno, možná naivitou nebo neznalostí. Určitě je potřebné se k daným tématům vracet a připomínat si je. A určitě je dobré přemýšlet i o tom, jak se i v dnešní době chováme ke svému okolí.

Hájíček má nejenom zajímavá témata, ale píše fakt krásně. Zas jsem si přitom uvědomila, jak je čeština krásná.
Kniha se zabývá obdobím kolektivizace vesnice v 50.letech. Třeboňsko.

Poslouchal jsem Selské baroko jako audioknihu a příběh mě opravdu zaujal – nejen samotným tématem, ale i způsobem, jakým je zpracovaný. Jako mírně pokročilý genealog jsem si to užil dvojnásob: všechny ty rodové vazby, tajemství a stopy do minulosti mají pro mě zvláštní kouzlo. Knihu mám i fyzicky a rád bych si ji brzy přečetl ještě jednou.

Mně se to líbilo strašně moc! Skvělý příběh, témata, co mě zajímají, genealogií jsem se taky chvíli zabývala, navíc mám rada pohnuté vesnické historie. Autor se mi touto knihou opravdu trefil do vkusu, líbilo se mi i vyprávění, no a co, že to bylo trochu předvídatelné. Pavel mi byl sympatický a jednoznačně ze mě udělal Hájíčkovu fanynku. Na sérii se mi líbí, že jsou na sobě díla nezávislá, už dříve jsem četla Dešťovou hůl a nebráním se ani dalším jeho dílům. Takové ty rodinné křivdy, kdy jednoznačně víte, na které straně je pravda, ale neuhádáte to, ani kdybyste se rozkrájeli, my jsou dost blízké, takže já jsem se fakt bavila od začátku do konce. Na knize se mi také líbilo to, že i když je už dvacet let stará, není to na ní znát.
Také jsem si znovu připomněla, že jsem jako čtenář už trochu vyspělejší, dřív bych nebyla spokojená s tím, že na konci není vše jaksepatří dořešené, teď mi přišel konec ideální.

Audio ČRo: Bohužel pro mě odnikud nikam. Žádný příběh nebo zápletka. To by nevadilo, kdyby mě to bavilo obecně.

13.03.2026

Audiokniha.
Tak trochu detektívny príbeh sledujúci násilné združstevňovanie v obci Tomašice zač. 50-tych rokov 20. storočia.
Príbeh o vine a treste, o ťažkej dobe, ktorá ovplyvnila celé generácie.
Mne sa to veľmi dobre počúvalo. Páčil sa mi štýl prerozprávania príbehu i zvolená téma. Koho zaujíma história, skúmanie genealogických prameňov, smelo do toho...

Mistr Karásek připravoval v kuchyni plné much svou oblíbenou večeři. Brambory na loupačku. Zapíjeli jsme je studeným mlékem.
„Příště vařím já, mistře. Takhle to nejde, jíme furt to samý…“
„Když jsem míval v chlívku prase, vařil jsem to každej den a jak mlaskalo.“
Podíval jsem se pobaveně na mistra kameníka, co tím chtěl říct. Usmíval se, tváře vyboulené, cpal se bramborama.
„No dobře,“ povídám, „tak mi to příště posypte šrotem.“

Skládal jsem strom života jakéhosi rodu, který mi byl naprosto ukradený, dědci, pradědci, prabáby, jména, příjmení, data narození a úmrtí… a pak jsem zůstal hledět do listí nade mnou, slunce ho prosvěcovalo a já jsem zahlédl kousky modrého nebe a bílých roztrhaných mráčků a nalila se do mě všechna úzkost z té chvíle, kterou jsem nedokázal přidržet ani na vteřinu. A hluboký smutek a marnost, jakou to má všechno cenu… na matném monitoru malého počítače svítila jména lidí, které už nikdo nezná, které nikdo neviděl, nemají tváře, většina už nemá ani příběh, jen data narození a úmrtí, kolíbky a hroby, kolíbky a hroby, pořád dokola a já je vytahuju na světlo z plesnivých knih archivů a lidi mi za to platí…

Postavil jsem se a roztáhl ruce doširoka, procházel mnou ten voňavý vánek. Byl jsem maličkým bodem na stráni mezi nebem a trávou, utopený ve voňavých silicích a vrzání hmyzích křídel. Mísení vzduchu a země, to je to kouzlo. Obzor se mi ztrácel v namodralé dálce a splýval s oblohou.

Selský baroko je pro mě už druhá knížka od Jiřího Hájíčka a znovu jsem si uvědomila, jak moc se mi jeho styl psaní líbí. Má schopnost všímat si drobných detailů v lidském chování a velmi citlivě popisovat obyčejné lidi a jejich životy. Právě tyhle nenápadné momenty a vztahy mezi postavami dělají z příběhu něco velmi autentického. Knížka se mi četla opravdu dobře a měla pro mě zvláštní, klidnou atmosféru jihočeského venkova, která ve mně ještě chvíli po dočtení zůstávala. Hájíček umí psát nenápadně, ale zároveň velmi přesně – a i proto mě jeho knihy baví.

06.03.2026

Jak už jsem zjistila při čtení jiných knih z té doby, připadají mi padesátá léta nejhorší v poválečném čase. A kolektivizace zemědělství k tomu přispěla také bohatě. Takto, jak je to popisováno v knize, se to událo v mnoha vsích, včetně té naší. Já jsem to naštěstí nezažila, ale znám to z vyprávění rodičů a známých, jaká to byla zlá doba. A to jsme nebyli rodinou sedláků. Byla to doba, kdy se vybarvily charaktery lidí. A pořád jsou pamětníci, kteří si přesně pamatují události té doby, i když nebyly z pochopitelných důvodů nikde zaznamenány. Jména, tváře, činy, tresty. I u nás existují kroniky, ale jen ty oficiální, kde se nic z tohoto nenachází. A pořád jsou to příběhy, které umějí i po letech rozhádat lidi. Mě se to už četlo lehčeji, protože jsem to nezažila a netýkalo se to ani mých blízkých. Přesto i já znám jména, činy, osudy. Jsou věci, které se dají těžko odpustit a neměly by být zapomenuty. Tato kniha nás na jednu takovou upozorňuje. A já po jejím poslechu, jako bláhový snílek a romantická duše, si jen říkám, že se lidstvo snad přece trochu poučí ze starých chyb a jednou bude doba, kdy se lidé k sobě začnou chovat slušně, bez ohledu na okolnosti. Docela mě bavil i příběh, do kterého je toto těžké téma zasazeno, protože věřím, že to chtělo nápad, jak to dostat ke čtenáři přijatelnou a čtivou formou.

U čtení knížky jsem se cítila jako doma, když prší, a já si zapálím oheň v kamnech a udělám čaj. Úplně jsem zapomněla na to, jak jsem chtěla pár let zpátky zjistit historii našeho nově nabytého statku z první pol. 19 st., a naprosto mě to nakoplo právě při čtení tohoto příjemného a mně blízkého příběhu.

Kdysi jsem tuhle knížku odložila, vůbec mě nebavila..díky rozhlasovému poslechu jsem se k ní vrátila a musím říct, že je to docela dobrý příběh..a splněný bod čtenářské výzvy.....

Audiokniha Čro, vyloženě amatérsky načtená hercem Ondřejem Volejníkem. Jeho neumělý přednes ještě více umocnil ten chaos v postavách a ději příběhu. Ztratila jsem se na začátku a ani rozuzlení na konci mi nepomohlo se zorientovat. Až přítelkyně AI mi pomohla trošku ten zmatek pochopit, nicméně i tak mi kniha připadá nemastná neslaná. Ze všech tří dílů Venkovské trilogie se mi líbil jen prostřední díl.

Standardně dobře napsané, jak je u tohoto autora zvykem. Taková chytřejší vztahovka.

Knihu jsem přečetla relativně rychle, téma pátrání v minulosti mě jako amatérského genealoga zajímá a příběhu nelze upřít čtivost. Ovšem v tomto románu se příběhy místních sedláků v několika vsích (jejichž jména jsou fiktivní) jaksi tříští, míchají a rozmělňují. Až do konce románu mi unikalo, po čem se vlastně hlavní hrdina pídí. Proč ho nakonec výpověď hlavní svědkyně Rozálie Zandlové a tajná kronika obce až tak moc nezajímala? Jasně, narazil na dodnes citlivé téma kolektivizace 50. let, ale proč se tedy do toho vůbec pouštěl?
Nádherné líčení jihočeské krajiny bylo trochu devalvováno samotným hlavním hrdinou, který všude tahá notebook a nejde se vykoupat ani v nejparnějším létě.
Celkově kniha není špatná, ale příběhu cosi chybělo.