Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
937
280
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Knihy pana Hájíčka mám ráda, ale tato kniha mě vůbec neoslovila. Žádná zápletka, něco, abych se těšila, nebo byla napnutá co bude dál.
Za mě to nemělo tu správnou šťávu co od knihy očekávám.
Jediné co mě na knize bavilo, byl děj odehrávající se v mém kraji a v místech, které znám.
Za mě žádné wow se nekonalo.
Hájíčkovi knihy se mi dostaly do rukou před pár lety. Některé nadchly, jiné neoslovily. U této knihy jsem četla svůj život... nedospělý vstup do dospělosti, zběsilý rozvod , který mě posunul v před v budování kariéry a v pokročilém věku starost o rodiče...vše pod přikrývkou " všechno zvládnu" tak jak hlavní postava knihy... Na prahu věku, kterému se říká seniorský potkání lásky, kterou člověk potká jednou v životě... Ne všechno, je tak jednoduché, jak se nám zdá v mládí...kniha je prostě psaná pro moji věkovou hranici a psaná velmi poutavě, jako by autor viděl do ženské duše. Nostalgie střídá naději, radost z úspěchů dětí střídá deprese z vlastních proher... Trochu v knize slyším povzdech ...živote, zastav se alespoň na chvíli, nech nás vychutnat chvíle okamžiku štěstí...
Hájíčka čtu celkem ráda, ale tady jsem nenašla téměř nic, co by mě oslovilo. Děj vesměs chabý, hlavní postava tak nějak neví co se sebou celou knihu, čekala jsem aspoň kousek odkryté tajemství, vyřešení nějakého problému, malou katarzi či co. Jako letní čtení asi jo, ale holt jsem jiná krevní skupina a od J.H. to beru jako slabší kus.
Další kniha pana Hájíčka mě trochu zklamala. Moc jsem se na ni těšila a schovávala jsem si ji, až si budu moct čtení užít. Asi jsem měla příliš velká očekávání, a tak přišlo lehké zklamání. Kniha není špatná, chápu, že se řadě čtenářů líbí hodně, ale já se tentokrát tolik nenadchla.
Ústřední téma Hájíčkových knih je mi blízké: komunikace mezi lidmi, zádrhely v té komunikaci nebo naprostá absence komunikace. Trochu mi tím připomíná Petru Soukupovou (jen bez jejího stylu, který je mi bůhvíproč tak blízký) a ty její nešťastné lidi, kteří všichni chtějí žít s druhými, ví, že druhé potřebují, ale nějak se k nim nemůžou přiblížit. Hájíčkovy hrdinové jsou v lecčems stejní. Jejich tragika je v tom, že směrem ke druhým nevykročí, neotevřou se, nezpřístupní se doopravdy. Smysluplná komunikace nemůže proběhnout úspěšně, když vlastně ani doopravdy nezačne.
Takže lákavé téma. Bohužel, konkrétní zpracování mi nesedlo. Mám pocit, že každé mé setkání s Hájíčkovou beletrií je mi méně a méně milé. Radost z Rybí krve se už nikdy nevrátila a četba Plachetnice na vinětách mi přinesla víc rozpaků než literárního potěšení. Rozehrané situace v příběhu mi přišly opravdu hodně schematické a jednotlivé vedlejší postavy jako značně neživotné modely. Skoro to vypadalo jako syžet televizního seriálu na Primě než jako dějová výstavba románu respektovaného autora.
A tak zůstalo pouze u slibných náznaků: jako obvykle moc dobré, atmosféru budují dialogy, to je Hájíčkovo rodinné stříbro. A pár dějových momentů, které velmi dobře působily jako výmluvné a přesné metafory; třeba zrovna ta, která dala celému románu jméno.
Děj mě zastihl v takovém citlivem období a tu melancholii a ztracenost jsem vnímala hodně intenzivně. Jiří Hajicek je můj oblíbený spisovatel právě pro krátké popisy jihočeské krajiny, vnější i vnitřní. Chlad chalup a lahvac na sluníčku v sadu, to se mi na tom líbí.
Trochu z knihy čišela beznaděj. Lidi mají k sobě tak blízko a přece daleko... Mluví stejným jazykem. A přece ne.
Opatrně jsem se ke knize přibližovala, neboť relevantní čtecí přátelé se s ní nějak obtížně srovnávali. Proto se mi do ní moc nechtělo. Obavy byly zbytečné, protože Já jsem se s ní srovnávala snadno a kráčela jsem, spolu s Marií, jedním rokem jejího života. Nebyl to asi ideální rok a na jejím osobním žebříčku popularity by nejspíš na stupně vítězů nedosáhl, ale že by to zase byla nějaká tragická depka nejhoršího kalibru, to nebyla. Přišlo mi to vlastně velmi obyčejné, takové běžné. U autora jsem zvyklá na to, že se některé postavy vzájemně otravně poučují a deklamují jak na jevišti, případně se tam zjeví někdo, kdo mi strašně leze na nervy, takže to mě nezaskočilo. On je to takový blbý věk na nějaké efektivní vztahové restarty, takže ten výběr, který tam před Marií defiluje je sice ubohý, ale reálný.
Kniha mě bohužel nezaujala příběhem, myšlenkami, a ani dokonce stylem psaní. Plachetnice na vinětách je moje první kniha od Jiřího Hájíčka a je pro mě velkým zklamáním. Přesto nedokážu pořádně přijít na to, proč tomu tak je, možná je příběh psán pro lidi, kteří se s ním více ztotožní. Pocity a strasti Marie mi nic neříkaly, přeci jen je mezi námi velký věkový rozdíl, ale i tak, její postava mi byla nesympatická. Dialogy mi často přišly plytké, někdy až příliš přibarvené a vyhrocené.
Na druhou stranu se mi líbily popisy prostředí Českého Krumlova, odkazy na literární díla a obálka byla hlavním důvodem, proč jsem po knize sáhla, což je možná to největší úskalí.
Je mi dvacet dva, takže se v hlavní hrdince nehledám ani nenacházím, knížka ale tak něžně a nenásilně plyne, že jsem ji otvírala ráda. Střet Prahy a vesnice, stejně jako mezigenerační komunikační šum, jsou takové literární evergreeny.
na Hájíčkovské transgenerační depresivno je asi potřeba mít náladu. tentokrát jsem ji neměla a tak mi zbyla jen ta depresivní aura hlavní postavy a nudy v letním Krumlově. hlavní hrdinka je nesympatická a negativní, téměř všechny kolem sebe (bachratější, menší a umaštěnější než je ona) neguje, dissuje a pohrdá jimi. neumí být ale sama a tak opakovaně bere za (ne)vděk jejich podřadnou společností. navzdory jejímu chování o její společnost ale ostatní postavy stojí, ty mužské až nutkavě.
dalším neblahým aspektem románu je male gaze. ženská postava se chová a vnímá tak, jak si představuje spisovatel muž, který ji nutí třeba k bezdůvodnému postávání v kuchyni u linky jen v bílých kalhotkách, očumování kolouška, a za konzumaci dvou zákusků jí nemilosrdně přiklepává pocity viny.
plus nevím, co si myslet o prvoplánovém klasismu, kde proti sobě stojí krásný byt v Dejvicích, obří auto, práce na fakultě a literatura, kvalitní kabelky parfémy etc. vs. nekulturnost, neupravenost a hrubiánství venkovanů.
Jiří Hájíček patří mezi mé oblíbené autory. Jako již dříve jsem v jeho postavách našla podobnost s vlastní rodinou, přáteli, lidmi , co vstoupili mi do života, i se sebou samou.
Když Vám vyrostou děti, zestárnou a odejdou rodiče, pak tápete a hledáte , jak dál. A vždycky Vás to vrátí do minulosti k otázce , co by bylo dnes tak, kdyby se člověk rozhodl dříve jinak.
Od pana Hájíčka jsem do teď nic nečetla. A to byla chyba. Začala jsem tedy touto jeho nejnovější knihou Plachetnice na vinětách. Zaujal mě hned samotný název - takový jihočeský motiv, to já ráda.
Sledujeme příběh rozvedené osamělé Marie, docentky literatury, která pendluje mezi Prahou a Českým Krumlovem, kde má na krumlovsku své stárnoucí rodiče i věčně uštěpačnou sestru.
Marie to nemá jednoduché, v rodné vesnici jí starousedlíci “dávají sežrat”, že žije v hlavním městě, ale ona sama si moc v bavlnce nežije, nikdo nemá totiž ponětí, čím si prochází a ani se jí na to nikdo neptá.
Hlavní hrdince jsem fandila, že snad konečně nalezne sama sebe nebo že dojde k nějakému zvratu v jejím životě - a nebyla jsem zklamaná. Není to žádná akčňárna, ale to se mi právě líbilo. Líbilo se mi hlavně to toulání po Krumlově a jeho krásných uličkách a malebných zákoutích.
Jihočeské divadlo dokonce hraje představení na motivy knih Jiřího Hájíčka (např. Rybí krev, Selský baroko), a to mě velmi zaujalo a určitě se na nějakou z těchto her do divadla vypravím.
Knihu jsem četl na dovolené a byl jsem připraven odpočinkové čtení, ale netěšila mě, neotevíral jsem ji moc rád. I zde jsem sice našel hájíčkovské fluidum jihočeského venkova i zajímavé postavy, ale tentokrát mi to přišlo už příliš prototypové, idealizované, schematické, černobílé, a tedy nevěrohodné. Kurňa, přece žádný osmdesátiletý chlap z chalupy si nemyslí, že mu dnes tesaři budou dělat krovy na stodolu ručním nářadím! I ty dialogy (nejen) mezi ženskými mi přišly křečovité, neuvěřitelné. Rozpracovaných témat v knize nacházím mnoho - krize středního věku, osamocenost a strach z ní, pochybnosti o smyslu kariéry, (ne)odvaha k radikální životní změně, ale žádné dotažené; Hájíčkovo velké téma křivd z minulosti, zde reprezentované nepřátelstvím otce a souseda, vyšumí úplně vniveč... Jedno však ocenit musím: dobře zachycený vztah sester a otázku vymanění se dětí ze světa a vlivu rodičů. Po skvělé Hájíčkově jihočeské trilogii pro mě byly Plachetnice spíš zklamáním, 3* dávám s přimhouřením obou očí.
„Minule jste si v košíku nic neodnesla.“
… „Odnesla jsem si pár vět z jedné knížky.“
„Co to bylo za věty?“
„Věty, které jsem v té chvíli zrovna měla přečíst.“
Velmi zvolna plynoucí, melancholicky laděný, lenivě letní příběh jedné půvabné střadatelky vět, která na oné hranici, kdy žena objevuje ve své tváři, při pohledu do zrcadla, první známky, řekněme zralejšího věku (což ovšem neznamená, že je tam vidí i ostatní, protože Marie je vážně kus), a která musí řešit v ospalém letním tempu jednoho krumlovského léta velké změny ve svém životě …
… a že těch kostlivců ve skříni, kteří se derou ven a chtějí trochu provětrat, není zrovna málo, každopádně Marii dávají dost zabrat.
Přiznávám, že mi Marie zpočátku nebyla dvakrát sympatická, navíc linie letní romance mi přišla příliš pro text účelová. S panem Hájíčkem jsme nakonec ale přeci jen našli společnou řeč, na tu správnou vlnu mě vrátil tradiční hájíčkovský motiv - návratu do rodné vesnice, který (jak jinak) odhaluje dávné křivdy spáchané na jejích obyvatelích a mapuje tak rodinné, přátelské, sousedské vztahy, které jsou řekněme v horizontu uplynulých 50ti let (ale zabrousíte i mnohem hlouběji do historie) narušené (nejenom generačně, ale také historickými křivdami, které vyplouvají na povrch), takže se dál více méně rozpadají (v mnoha obměnách je tento motiv asi ve všech Hájíčkových knihách a stále to považuji za autorovu silnou stránku a i za jeden z důvodů proč jeho knihy čtu).
Musím se ale vrátit k hlavní hrdince (zpočátku jsem prostě autorovi jeho ženskou hrdinku nějak nevěřila), chvíli mi trvalo, najít si k ní cestu, což se nakonec podařilo a v závěru knihy jsem se s Marií skoro nerada loučila, a přiznávám, názor na osamělou Marii, jež se po svém vyrovnává s vypořádává se svými problémy a starostmi, s životními křižovatkami, kterým se v životě v různé podobě nevyhne asi nikdo z nás, jsem hodně změnila.
„Osamělost, jakou znala z jednoho románu Jacka Kerouaca …“
Marie si svůj osobitý způsob, jak se se vším vypořádat, našla a já jsem fakticky za ni byla ráda, že opět … chytila vítr do plachet :-).
Povídkové romány Jiřího Hájíčka mi sedí a čtu je rád. Obdivuji především autorův jazyk, jeho schopnost vyjádřit takřka neuchopitelné. Jeho ponory do nedávné minulosti českého venkova jsou, myslím, nenapodobitelné. To vše je obsaženo i v této knize. Tady mi však hodně vadila nepřítomnost hlavní dějové linky, tedy absence smyslu toho, co nám chce autor představit, kam nás chce zavést. Několik motivů tu sice je, ale než se stihnou rozvinout, zakrní. A tak jsem tiše sledoval hlavní představitelku na jejích cestách, v jejím tápání a hledání dalšího smyslu života. Postupně mi to přišlo značně nekonečné. Takže: každý z nás se několikrát ocitá na křižovatce života a musí řešit co dál. Každý z nás má kolem sebe lidi a musí řešit vztahy s nimi. A ano, každý z nás je v mnohých chvílích sám. Tak snad jsem poselství knihy pochopil správně.
Audiokniha
Poslouchalo se mi to docela příjemně, ale přišlo mi to takové nedokončené. Rozehráno je hodně témat, něco se jen tak naťukne, něco jde trochu víc do hloubky, ale nic vlastně není uzavřené. A navíc některé momenty, u kterých si myslíte, že budou rozvinuty v zajímavou dějovou linku, se úplně vytratí... 3,5*
Příjemné čtení. Oproti třeba Vzpomínkám na vesnickou tancovačku o fous optimističtější. Opět skvěle napsané. Moje vlna fascinace současnými českými autory pokračuje.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Plachetnice na vinětách je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 1 277x |
| Čtenářské výzvě | 320x |
| Doporučených | 34x |
| Knihotéce | 247x |
| Chystám se číst | 311x |
| Chci si koupit | 47x |
| dalších seznamech | 4x |
Kdyby to bylo možné, dám 3,5*. Čtení mě bavilo, s tím problém nebyl, ale párkrát jsem se přistihla, že si říkám, jestli prostě ten příběh, jestli to není nějak málo. Jsem od Hájíčka zvyklá prostě na něco jiného. Chápu, že tato kniha se od předchozích liší, jde o intimní román, ale i tak. Na druhou stranu byla v knize místa, která se mi moc líbila nebo která mě nějakým způsobem zasáhla, byť šlo zrovna třeba jen o pár řádek. A celou dobu jsem čekala, kdy se tedy objeví ta "Plachetnice na vinětách", v tomto mě to celkem překvapilo. Také musím říct, že se mi neskutečně líbí obálka knihy.