Nickky Nickky komentáře u knih

☰ menu

Padesát odstínů šedi Padesát odstínů šedi E. L. James (p)

Po menším průzkumu pomocí tlačitek ctrl+f se ukázalo, že slovní spojení "vnitřní bohyně" se v textu ojevilo:
54x

A jelikož měla "vnitřní bohyně" tolik prostoru projevit se, můžeme se o ní dozvědět spoustu informací:
- zvládá složité taneční kreace ( od hula hula tanečků po salsu) a taktéž prvky jógy ("Má vnitřní bohyně sedí v lotusové pozici")
- je zastánkyní buddhismu ("Má vnitřní bohyně přikývne v tichém zenovém souhlasu")
- svítí pomalu jak slunce ("Má vnitřní bohyně se rozzáří tak intenzivně, že by mohla rozsvítit celý Portland")
- na olympiádě bude reprezentovat Rusko ("Vnitřní bohyně metá salta vzad s rutinou hodnou ruského olympijského gymnasty") nebo skákat o tyči
- často se vrací do dětských let
- neustále špulí pusu a dělá podobné grimasy
- dokáže se převtělovat ("Má vnitřní bohyně dýchá jako lovecký ohař/řve jako lvice")
- miluje zmrzlinu a grepy
- občas si nepřeje být nikým rušena ("Vnitřní bohyně má na dveřích svého pokoje pověšenou ceduli s nápisem NERUŠIT")
- na olympijských závodech byla patrně úspěšná ("Moje vnitřní bohyně nastupuje na slavnostní pódium, aby převzala zlatou medaili") a potom se zbláznila ("... skáče salto vzad z pódia a pak metá přemety kolem celého stadionu")

Když už je ta kniha obsahově plytká, tak se u ní čtenář aspoň může pobavit :)
( PS: nechápu proč se "vnitřní bohyně" neobjevila v textu padesátkrát - v tom by byla alespoň nějaká symbolika... :D)

30.01.2015 2 z 5


My proti vám My proti vám Fredrik Backman

„I dobří lidé občas páchají strašné věci, pokud věří, že tím brání to, co milují.“
Medvědín. To malé městečko v lesích, o kterém se říká, že silnice nevedou k němu, ale jen kolem něj, ve vás zanechá stopu. A jeho obyvatelé, jejichž srdce bijí pro hokej, taktéž.

Je tohle příběh o hokeji? Bezpochyby ano.
Také je to příběh o nenávisti, boji o moc, bolesti a zradě.
O odvaze, přátelství, pocitu sounáležitosti. A lásce. O té především.

„Láska se nedá změřit, ale tento fakt nám stejně nebrání se o to pořád pokoušet.“
Backman píše o lidech s obrovským porozuměním a citem. Ukazuje jejich světlé a stinné stránky. Čím vším si musí lidé procházet den za dnem, kolik mezitím prožijí vzestupů a pádů. Kolikrát „pocítí strach, takový strach, že před sebou nevidí nic než střepy, na které by se jejich život mohl zase rozpadnout“.
Jak bychom se zachovali asi my?

Bolestivé, ale zároveň krásné čtení. Doporučuji.

06.04.2021 5 z 5


Skála Skála Peter May

Než začnete číst Skálu, musíte se oprostit od toho, že byste ji třeba chtěli srovnávat se severskou krimi. Skála nenabízí detailní popisy vyšetřování, krvavé výjevy či rozsáhlý počet obětí.
Místo toho v ní lze nalézt mrazivý příběh o jednom skotském ostrově a jeho obyvatelích, kam přijíždí hlavní hrdina Fin vést vyšetřování. Setkává se zde po mnoha letech s těmi, kteří hráli důležitou roli v jeho dětství a dospívání. Finovi se začnou vybavovat bolestné vzpomínky a čtenář společně s ním pomalu odkrývá celou pravdu, která zůstávala dlouho skrytá.
Zaujalo mě, že minulost je sugestivně líčena v první osobě, zatímco přítomnost je odosobněně psaná v osobě třetí.
Skálu jsem poslouchala jako audioknihu v interpretaci Jiřího Dvořáka a velmi doporučuji. Opravdu výborně načteno.

10.08.2019 4 z 5


Mléko a med Mléko a med Rupi Kaur

Poezii vnímám jako něco
co pohladí lidskou duši
dotkne se srdce
vykouzlí úsměv na rtech
anebo přiměje slzy
aby kanuly po tvářích.

Tato kniha pro mě
poezii nepředstavuje
neboť v ní nacházím jen
smutná
rozervaná
až hrubá slova
která někdo položil na papír
a nechal je tam jednoduše ležet.

16.02.2018 1 z 5


Dívka v ledu Dívka v ledu Robert Bryndza

Nadšené ohlasy s ostatními bohužel v případě této knihy nesdílím. Autor na mě působí sympaticky a knize se nedá upřít, že je napsaná velmi čtivě, ale tímto můj výčet pozitiv končí.
Podstatným pilířem každé dobré knihy je pro mě vykreslení postav. Potřebuji věřit, že mají emoce a dokázaly by existovat i mimo stránky knihy. V Dívce v ledu mi většina postav splývá dohromady. Hlavní hrdinka „detektiv šéfinspektor" Erika mi k srdci zrovna dvakrát nepřirostla, a to hlavně z toho důvodu, že neustále na někoho pokřikovala. Klíčové momenty děje jsou navíc vyřešeny opravdu zarážejícím způsobem. Nemohu tu nezmínit scénu, kdy je suspendovaná policistka přepadena v noci v 00:13 útočníkem, kterému se nedokáže ubránit. Autor tuto situaci vyřeší pohotovým zásahem jiné policistky procházejí „náhodou kolem", protože si chtěla promluvit. Od detektivky také očekávám, že kromě odpovědí na otázky „jak" a „kdo" zjistím hlavně "proč", ale to se vůbec nestalo...

06.08.2020 2 z 5


Šachové figurky Šachové figurky Peter May

S Finem Macleodem se vydáváme na nehostinná rašeliniště lewisského ostrova, abychom opět nahlédli pod roušku tajemství, kterou zůstává zahalen. Šachové figurky překračují hranice žánru a rozehrávají nelítostnou hru s lidskými životy. Detektivní příběh posloužil jako kulisa pro psychologické drama o lidské zranitelnosti a starých křivdách, ale také o tom, co znamená opravdové přátelství. „Nejlepší přátelství jsou ta, která nepotřebují zaplňovat mlčení slovy.“
Prostředí nastíněné autorem je dechberoucí. Melancholické, až tklivé popisy okolní přírody navozují takovou atmosféru, že si v duchu dokážete představit, jak stojíte s Finem na pobřeží a cítíte na tváři vítr. Déšť pomalu sílí. Téměř jako kdyby plakal. A vy pláčete spolu s ním...

05.09.2019 5 z 5


Hvězdy nám nepřály Hvězdy nám nepřály John Green

Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že je to jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku. A pak jsou knihy jako Hvězdy nám nepřály, o kterých lidem vykládat nemůžete, knihy tak jedinečné, tak zvláštní a vaše, že když o své lásce k nim promluvíte, máte dojem, že je zrazujete.

Musím se přiznat, že jako první jsem viděla film. Ten byl krásný, vtipný a dojemný zároveň. A protože jsem chtěla s Hazel a Gusem strávit ještě trochu času, slavnostně jsem otevřela knihu na první stránce a začala číst.

Kéž by tak má ruka dokázala vyjádřit, co nosím v srdci. Už byla napsána spousta knih o dvou mladých lidech, kteří se jednoho dne potkají a jejich vztah postupně přeroste v lásku.
Jenže v tomto případě Hazel a Augustovi hvězdy opravdu nepřály. V jejich příběhu sehrála velikou roli nemoc a oni nevěděli, kolik společného času jim ještě zbývá. O to více si dokázali vážit jeden druhého.

Hvězdy ovšem nejsou jen knihou o lásce a nemoci, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsou o naději, odkrývají nám spoustu důležitých pravd, jenž jsme třeba doposud přehlíželi, a hlavně nám ukazují, že i za pár měsíců se dá prožít celá věčnost.

Hlavní postavy pro mě hodně znamenají a ráda bych je označila prostou dvojicí slov: neobyčejně obyčejné. Právě pro jejich pohled na svět. A to i přes tíživou situaci, jenž je potkala.

"A já jsem se zamilovala , jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela."
Hazel mě utvrdila v tom, že ikdyž máme dětinské sny, měli bychom v ně věřit a snažit se je uskutečnit. Osobně si myslím, že chtěla znát konec Císařského neduhu, protože potřebovala mít důkaz, že pokud zemře, všechno půjde dál a její rodiče najdou ještě nějaký smysl života.
Sám Císařský neduh sehrál důležitou roli v celém příběhu. Tato prostá věc, končící uprostřed věty, dokázala spojit dva lidi v jednu duši.

„"Moje myšlenky jsou hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí."
Tím druhým člověkem není nikdo jiný než Augustus.
Augusus s cigaretou v puse, kterou si nikdy nezapálil.
Augustus posedlý metaforami a symboly.
Augustus a jeho báječný pohled na svět.
Prostřednictvím Hazel zjistil, že život je o něčem víc, než o zanechávání nějakého otisku na světě. A že možná stačí zanechat svůj otisk jen v jednom člověku.

Proč bychom se měli stále honit za úspěchem, snažit se překonat ostatní, abychom tak po sobě zanechali nějakou stopu? ( když ty stopy, které zanecháme můžou být často jizvy?)
Proč bychom jednou nemohli zvolnit, kráčet po zemi lehce a začít si více všímat věcí kolem sebe?
Tohle se mi zapsalo do srdce díky Hvězdám.

Ještě přemýšlíte, zda si přečíst knihu, co vás hluboce zasáhne, vykouzlí úsměv na rtech a vžene slzy do očí?
Dosud jste ji míjeli, protože nechcete pociťovat smutek?
Ale..... Bez bolesti by člověk nepoznal radost.
Už jen kvůli tomu si ji přečtěte.

04.07.2014 5 z 5


Muž z ostrova Lewis Muž z ostrova Lewis Peter May

„Neslyším vítr. Ani to, jak déšť dopadá na okno. Vidím jen, jak stéká po skle. Jako slzy. Slzy v dešti. Kdo je rozezná?“
Tato kniha obsahuje mnoho bolestných vzpomínek a žalu, ale také naději a smíření. Nese se v podobném duchu jako předešlý díl, kdy nález mrtvého muže vyústil v komorní rodinné drama. Opět je tu sugestivně vylíčena krásná, ale zároveň nehostinná příroda Vnějších Hebrid a pohnuté osudy hlavních postav. Také na mě silně zapůsobil, až dojal, pohled do myšlenek člověka, který trpí Alzheimerovou chorobou.
Částečně je tu i nastíněno téma hledání vlastní identity, neboť „rodiče jsou skála, na které člověk buduje svůj život“ a „nikdy nemůžeme vědět, čím si druhý člověk v životě prošel, ačkoli si myslíme, že ho dobře známe.“
Poslouchala jsem jako audioknihu a mohu jen doporučit. Procítěný přednes Jiřího Dvořáka pozvedl knihu ještě výše, neboť dokázal velmi citlivě vyjádřit, co postavy v nitru duše cítí.

„Chodíme do domova důchodců a vidíme jen spoustu sedících staříků. S prázdnýma očima, se smutným úsměvem. A nebereme je na vědomí, protože jsou… no zkrátka staří. Jsou opotřebovaní, a tak nám málem nestojí za to, abychom jim věnovali nějakou pozornost. A přitom se za každýma těma očima skrývá celý jeden život, příběh, který by ti každý z nich mohl vyprávět. Příběh o bolesti, lásce, naději, zoufalství. O věcech, které cítíme i my. Stáří jim neubírá na právoplatnosti ani na skutečnosti. A jednou na jejich místě budeme také. Budeme tam sedět a dívat se, jak nás mladí neberou na vědomí, protože budeme… no zkrátka staří. A jak nám bude?“

17.08.2019 5 z 5


Úzkosti a jejich lidé Úzkosti a jejich lidé Fredrik Backman

„Říká se, že osobnost člověka je součtem jeho zkušeností. Ale není to pravda, nebo přinejmenším ne celá, protože kdyby nás definovala pouze naše minulost, tak bychom sami se sebou nevydrželi. Musíme mít možnost si připomínat, že jsme něco víc než chyby, jichž jsme se dopustili včera. Že jsme i všemi našimi budoucími volbami, všemi našimi zítřky.“
Úzkosti a jejich lidé mají sice poněkud zvláštní obálku, ale uvnitř se skrývá příběh, který se mi zapsal do srdce svou provázaností a opravdovostí lidských osudů. Během čtení jsem se chvílemi přihlouple usmívala a chvílemi měla zase pocit, že se po přečtení další věty rozpláču. Backman to s emocemi prostě umí. Ví přesně, kdy si může dovolit vstoupit na most citů, který lidi spojuje, a kdy je zase dobré trochu ubrat. Nesnaží se působit přehnaně pateticky, naopak se dokáže ve správném okamžiku dotknout nitra vaší duše. Výborná kniha.

22.09.2020 5 z 5


Medvědín Medvědín Fredrik Backman

Možná v takovém jednom Medvědíně žijete vy nebo já.
Možná ho znáte z doslechu.
Možná se jenom nejmenuje Medvědín a možná se v něm nehraje hokej. Charaktery ale zůstávají stejné.

„Přesvědčit ostatní, že někoho nemají vnímat jako člověka, jde hrozně rychle. A když je dost lidí dostatečně zticha, stačí hrstka hlasů, aby to vypadalo, že křičí všichni.“
Backman v této knize přináší zajímavou sondu do života lidí v Medvědíně, malém městě, kde mají všichni k sobě o trochu blíž. Někdy i o hodně více, než by si sami přáli. Celý život hlavních aktérů je chtě něchtě ovlivněn hokejem a čtenář může po pár přečtených stranách nabýt dojmu, že tu hokej bude mít hlavní slovo. Ale vlastně to tak není úplně pravda. Medvědín se z velké části zabývá vztahy mezi rodiči a dětmi a také nastiňuje otázku toho, jak je těžké nedat v malém městě na předsudky a být sám sebou, vykročit ze stínu a bojovat za pravdu. Protože ne vždy má pravdu ten, kdo je nejvíc slyšet.

„A co chceme, Ramono? Co nám sport může dát? Investujeme do něj celý život a v co můžeme doufat v úplně nejlepším případě? V pár okamžiků… pár vítězství, pár chvil, kdy se cítíme větší, než jsme, pár příležitostí, kdy si můžeme namlouvat, že jsme… nesmrtelní. Ale to je lež. Není to pravda.“
„jediný, co nám sport dává, jsou okamžiky. Ale co je asi tak život jinýho, Petere, je snad víc než jen okamžiky?“

13.09.2020 4 z 5


Složka 64 Složka 64 Jussi Adler-Olsen

Oddělení Q je zpátky v plné síle, aby se zabývalo dalším nevyřešeným případem. Autor se drží svého stylu a vypráví příběh ve více časových rovinách. V té první sledujeme příběh Nete, ženy pocházející z asociálního prostředí, jejíž charakter hluboce poznamenaly traumatizující zážitky z dospívání. Ve druhé časové rovině se vracíme k naší oblíbené, i když poněkud nesourodé, trojici z oddělení Q. „Chemie“ mezi Carlem, který má problémů nad hlavu, a jeho intuicí vyzbrojeným pomocníkem Asadem funguje na výbornou. Doplňuje je Rose, schopna pracovat snad kteroukoli denní nebo noční hodinu.
Napínavé a dramatické scény jsou vyváženy (někdy až cynickým) humorem. Toho je tu občas vážně potřeba, zvlášť když uvážíte, že to, co se dělo v minulosti ženám na ostrově Sprogø, není žádná fikce, nýbrž krutá realita.

07.03.2020 5 z 5


Umrlčí cesta Umrlčí cesta Peter May

Již v trilogii z ostrova Lewis Peter May prokázal, že není autorem píšícím klasické kriminální příběhy, kdy čtenář očekává, že prim bude hrát odkrytí pachatele. On akorát konkrétní zločin použije jako katalyzátor pro to, aby se mohl věnovat mezilidským vztahům.
Mám ráda knihy, které toho ve své vlastní podstatě dokážou nabídnout daleko víc, než se na první pohled zdá. Knihy, které dosahují většího přesahu tím, že překračují hranice konkrétního žánru.
Snad neprozradím mnoho, když uvedu, že Umrlčí cesta se zabývá tématem včel (je to patrné již z věnování). Mile mě překvapilo, že informace si autor nevyfabuloval, ale zakládají se, jak jsem si později vyhledala, na pravdivém základu.
Ještě mi dovolte malou zmínku o popisech prostředí. Ty jsou opět tak barvité a krásné, že jenom stačí zavřít oči... A rázem stojíte na skotském pobřeží s pohledem upřeným na rozbouřené moře.

08.02.2020 4 z 5


Hra o trůny Hra o trůny George R. R. Martin

Sto lidí, sto chutí.
O této knize toho bylo již spoustu řečeno. Většina si ji chválí, považuje ji za jednu z nejlepších ve svém žánru. Najdou se ovšem i tací, které zase až tolik neohromila.
Po přečtení patřím do té první (početnější) skupiny.
Musím se přiznat, že doteď jsem v žánru fantasy přečetla "jen" Odkaz dračích jezdců. Tato série stála na jakémsi pomyslném žebříčku tohoto žánru. Všude jsem ji vyzvihovala. A to i přesto, že mě některé části nebavily - např. autorovy rozsáhlé popisy. prostě jsem si myslela, že to k tomuto žánru patří. Nemohla jsem se více mýlit. Až po přečtení Hry o trůny jsem pochopila, že v tomto žánru nějaké delší popisy sice být musejí, ale když jsou napsány poutavě, tak to vážně stojí zato.
Snad stačí když řeknu:
Přečtěte si to. Ať už jste fandy tohoto žánru či nikoliv. ( Odložit knížku můžete vždycky. Ale nezkusit ji - to by byla podle mě chyba).

Knize dávám pět hvězdiček. Protože je to něco většího než fantasy. Ukazuje nám, že svět není černobílý a také to, že bychom měli být stateční. Odvahou totiž není projevit se za každou cenu a být co nejvíc slyšet.
Pravou odvahou je mít strach a dokázat se mu postavit.

29.11.2013 5 z 5


Dopisy ztraceným Dopisy ztraceným Brigid Kemmerer

V poslední době jsme začala pociťovat, že mě žánr Young Adult moc nebaví a dávám mu přednost pouze v případě, kdy nechci nad dějem nijak zvlášť přemýšlet. Asi jsem si vybírala špatné knihy, protože právě Dopisy ztraceným byly tou knihou, jenž zbourala moje předsudky, které jsem si postupně vytvořila. Kniha citlivým způsobem popisuje příběh dvou, v životě ztracených, lidí. Stránkami prostupovala celá řada emocí. Výborným nápadem bylo psaní dopisů mezi dvěma hlavními postavami. Autorka dokázala tento nápad naplno využít a dopisy se tak objevují až do samého závěru knihy, aniž by ztratily na poutavosti nebo odváděly pozornost od samotného děje. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi citlivě psané příběhy.

12.02.2020 5 z 5


Levhart Levhart Jo Nesbø

Osmý díl ze série. Osmý případ Harryho Holea.
Opět nesmírně čtivá kniha, která vás udrží v napětí do poslední stránky. Jo Nesbø navíc dokáže vytvořit tak propracované a reálné postavy, že z každé stránky cítíte jejich emoce, touhy a sny.

„Někdy si myslíme věci tolikrát a tak často, až máme dojem, že jsme je pronesli nahlas.”
Samotný detektiv Harry a jeho profesní/osobní eskapády či náklonnost k alkoholu nemusí být pro všechny čtenáře „to pravé ořechové”. Jenže právě tyto nedostatky z něj dělají člověka. Byl svědkem mnoha těžkých událostí a přišel o ty, na který mu záleželo. A protože nechce být znovu raněn, utápí své city v alkoholu. Navenek se projevuje tvrdým chováním bez respektu k autoritám. Ale tam uvnitř, hluboko pod povrchem, se nachází křehká duše, která chce milovat a pomáhat těm, kteří to nejvíce potřebují.

03.04.2018 5 z 5


Sněhulák Sněhulák Jo Nesbø

„Instinktivně zhasl svítilnu a tma ho zahalila jako deka. Zadržel dech a naslouchal. Nic, pomyslel si. Nedej se. Zlo není věc, nezhmotňuje se. Naopak, je to absence věcí, absence dobra."
Opět jsem se přesvědčila, že Jo Nesbø psát detektivky prostě umí. Fascinuje mě ta spletitost děje, kdy do poslední chvíle přemýšlíte, jak bude celý případ vyřešen a jaké grandiózní finále si pro nás autor připravil tentokrát.
Rozhodně doporučuji číst knihy postupně. Harryho postava prochází vývojem a jeho charakter je formován řadou událostí, které mají následně vliv na jeho chování.

09.02.2018 5 z 5


Manželé odvedle Manželé odvedle Shari Lapena

Manželé odvedle mě bohužel zklamali. Nejspíše to bude opravdu tím, že jsem, soudě dle blýskavé nálepky, očekávala bestseller. (Nebo jsem možná očekávala druhou Zmizelou, která se mi líbila)
Nápad, který autorka měla, je podle mě zajímavý: manželé nechají své miminko doma a když se vrátí, po dítěti jako kdyby se slehla zem... Jenže tak nějak "pokulhává" celkové zpracovaní. Všechny postavy mi připadaly poněkud nevýrazné a osobně si myslím, že by bylo lepší, kdyby měla kniha jednoho hlavního vypravěče.
Knihu jsem chtěla ohodnotit jako průměr a doporučit jako nenáročnou četbu, ale potom přišel samotný závěr, ve kterém se autorka snaží šokovat. Nevím, ale nějak mi tam ten konec nesedí...

30.07.2017 2 z 5


Žena v kleci Žena v kleci Jussi Adler-Olsen

K severským detektivkám jsem se dostala díky Joovi Nesbømu a postavě svérázného, ale zato své práci a přátelům oddaného, detektiva Harryho Holea. Dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen byl další trefa do černého. Příběh vedený prostřednictvím dvou dějových linií udržuje čtenáře v napětí a ten se zatajeným dechem čeká, jak to celé nakonec dopadne.
V první dějové linii sledujeme osobní tragédii političky Merete Lynggaardové, která byla před pěti lety unesena a její život se od té doby odehrává mezi čtyřmi stěnami malé místnosti, kde na ni postupně dopadá tíha myšlenek a bolestné vzpomínky na milovaného bratra. Během let musí čelit nelítostnému zacházení ze strany svých věznitelů a autor takto nastiňuje, kam až může zajít touha po pomstě.
Druhá dějové linie přináší pohled na nesourodou dvojici vyšetřovatele Carla a jeho pomocníka Asada, která se začne případem Merede zabývat. Interakce mezi těmito dvěma postavami s sebou přináší hrstku humoru odlehčujícího jinak napínavé a tíživé scény.
Pár posledních emotivních řádků v závěru knihy je důvodem, proč ji hodnotím nejvyšším možným hodnocením. V tom konci je totiž řečeno úplně vše.

13.10.2019 5 z 5


Žízeň Žízeň Jo Nesbø

Harry Hole pojedenácté.
Už jsem se začala obávat, jestli má autor ještě co nabídnout. Obavy se ovšem ukázaly jako zbytečné a Nesbø opět potvrzuje, že je oprávněným králem současné krimi literatury. Je bravurný vypravěč a v Žízni se může každý přesvědčit, že svoje řemeslo opravdu mistrně ovládá. Navíc do svých knih kromě práce policistů přidává i poznatky z různých vědních oborů - medicíny, psychologie či počítačových technologií.

„Minulost je taková, jaká je. Člověk s ní nic nenadělá. Může na ni leda zapomenout.”
Série s Harrym Holeem mě pořád ohromně baví a myslím si, že to není způsobeno jen napínavým pátráním po pachateli, ale hlavně provázaností jednotlivých postav. Knihami se vine nit utkaná z osobních příběhu Harryho a jeho nejbližších (ať už jeho rodiny, přátel nebo oponentů) a to je právě to, co mě tak uchvátilo.

„Pláčeme-li nad těmi, které jsme ztratili, neděláme to ze soucitu, víme totiž, že teď už je nic nebolí. Přesto pláčeme. Pláčeme, protože jsme zase sami.”

01.08.2019 5 z 5


Moře klidu Moře klidu Katja Millay

„Nechci abys mě zachraňoval, a já nemůžu zachraňovat tebe.“
Nastya a Josh jsou jako dvě ptáčata s jedním zlomeným křídlem. Sám o sobě je každý z nich bezmocný. Nemůže létat, jak je zraněný. Ale společně, vedle sebe, se jim to možná podaří. Možná poletí.

Knihu jsem od začátku považovala za velmi zdařilou, ale nebyla jsem si úplně jistá, jaké jí dám hodnocení. Nakonec to za mě rozhodl samotný konec, který dal příběhu úplně jiný rozměr. Konkrétně poslední věta.
Možná to zní hloupě, ale na mě zapůsobila a vnímám ji jako jednu z nejlepších (knižních) závěrečných vět. Sama o sobě by nebyla ničím výjimečná, ale v celém kontextu vyzní úplně jinak.

26.03.2015 5 z 5