morienhithwen
komentáře u knih
Úsměvy smutných mužů
Josef Formánek
Myslím, že jsem svému čtenářskému zážitku hodně uškodila tím, že jsem si sedla a na jeden zátah zhltla knihu od začátku do konce. Při dávkovaném čtení během delšího časového úseku bych měla prostor se víc zamyslet nad minimalisticky naznačenými životy jednotlivých mužů, a potom bych knihu asi i ocenila blíž tomu, co si zaslouží. Žel, už to mám za sebou, a vracet se k textu nechci. V práci se s alkoholiky a feťáky potkávám docela často, a nad tím, jak jejich životy vypadají mimo to krátké okno mého setkání s nimi, jsem se napřemýšlela dost na to, abych si k tomu přidávala ještě i tyhle "fiktivní".
Hostina pro vrány
George R. R. Martin
Už u předchozí knihy jsem začínala mít pocit, že Martin to celé směřuje do míst, která mě vlastně vůbec nezajímají (a že člověk jakž takž zná cíl ze seriálu taky věcem nepomůže), a tady se to stoprocentně potvrdilo. Cersei je jedna z mých nejmíň oblíbených postav (víc nenávidím už jenom Catelyn Stark) a tak mě kniha točící se hlavně kolem její samolibosti a hlouposti přirozeně zajímá nejmíň ze všech. Kdyby tady byla přítomna ještě Dany, respektive její politicko-náboženské pletky v Essosu, tak Hostina pro vrány obsahuje všechno, co mě na Písni ledu a ohně baví nejméně. Kromě Brienne v knize nefiguruje žádná z mých oblíbených postav (Varys, Davos, Bran, Tyrion, a řekněme, že i Jon), naopak jsou tu dlouhatánské pasáže ze Železných ostrovů a Dorne, které mi přijdou úplně zbytečné, protože nemají žádné pořádné napojení na hlavní konflikt, který od začátku vnímám jako Starkové (feat. Baratheoni) vs Lannisterové vs Targaryenové. Kdyby se dějová linka z Dorne, která se započne a skončí, aniž by k něčemu vedla, úplně smazala, tak bude celkový příběh ságy i této knihy pořád stejný, respektive lepší, protože zmizí to zdržování. Železné ostrovy s sebou přinášejí pouze nenávist k ženám, hádky o vládnutí a náboženské fanatiky, tzn. nic, čeho by už v příběhu nebyl dostatek až nadbytek, protože to všechno jsou klíčové motivy v hlavní dějové lince, a roli válečné moci ohrožující pány ze Západozemí z oceánu by měla hrát Dany a ne banda pirátů, zase je to jen takový mezistupeň a zdržování. Chtělo by to, aby měl pan autor nějakého editora, který by mu bez ustání kladl otázku, o čem chce doopravdy vyprávět a jestli je to a ono doopravdy nutné a nebo aspoň zajímavé a dostatečně odlišné od zbytku dějových linek, aby to stálo za zařazení do kánonu. Kdyby totiž neustále neodbočoval do všech koutů Západozemí, tak už to ve čtvrté nebo páté knize mohl dovyprávět až do konce. Stejně všechny (nebo aspoň mě) zajímá hlavně sever. Takže teoreticky je tato část příběhu cesta, kterou je nutno projít, aby se člověk dostal ke rozuzlení, ale vzhledem k tomu, že Martin poslední dvě knihy nejspíš nikdy nevydá, je to vlastně jen dost nudná a zbytná slepá ulička. (Česky i anglicky.)
Bouře mečů
George R. R. Martin
(SPOILER) Pořád mě to velmi baví, ale zároveň se začínají vkrádat i obavy. Martin ukazuje jednoznačnou absenci vůle cokoliv dokončit nebo spíš vypointovat, pořád jen přidává nové postavy a nové zápletky do té míry, že z toho začínám mít pocit, jaký má vlastně smysl sledovat příběh, když jsou jeho původní hybatelé mrtví, znehybnění nebo totálně proměnění a kde jde už o něco zcela jiného než na jeho začátku. Je to pocit, jaký jsem měla ze seriálu (velice frustrující, když se rozběhlé události úplně zastaví, aby Dany mohla sedět několik let v pyramidě a "nic nedělat", nebo aby se najednou v Králově přístavišti řešili nějací fanatici, o kterých v první polovině celé ságy nepadlo ani slovo - nebo možná tak tři slova), a teď vidím, že to je problém, který je hluboce zakořeněný už v předloze. Protože jak se tak dívám na jména kapitol v následujícím díle, tak se to bude jenom zhoršovat. (Česky i anglicky.)
Emma
Jane Austen
(SPOILER) Myslím, že to je první knížka, kterou jsem od Jane Austenové přečetla, a myslím, že si přečtu i Pýchu a předsudek ("z povinnosti"), ale jinak nevím, jestli se budu pouštět do dalšího zkoumání. Z nějakého důvodu mám problém vyrovnat se s tím neustálým posuzováním všech postav podle třídního původu. Některé konkrétní momenty jsou zábavné a zajímavé, ale nemůžu nijak zvlášť obdivovat knížku, jejíž hlavní hrdinka považuje někoho za vulgárního jenom proto, že se narodil lidem, kteří pracují rukama. Možná jsem málo vzdělaná na to, abych pochopila nuance, které do toho Austenová dává, (a taky se nejspíš za těch pár století změnil způsob, jakým vnímáme význam některých slov) a ono asi částečně je pointou tohoto příběhu, že takové předsudky jsou pitomé, ale i navzdory tomu kniha končí tím, že přátelství Emmy a Harriet musí skončit a změnit se na pouhé sousedské styky, protože si "nejsou rovny". (Anglicky.)
Hra o trůny
George R. R. Martin
Extrémně čtivé a do světa vtahující - už teď mě štve, že to George nejspíš nikdy nedopíše. (Česky i anglicky.)
Oznamuje se vražda
Agatha Christie
Chm, jako vždy mám dojem, že to píšu tak k dobré půlce všech věcí, co jsem od Agathy četla, ale tohle je skutečně jeden z mých jejích nejoblíbenějších případů. V jistých momentech to sice působí trošku zastarale (hlavně neustálé komentáře na adresu "cizinců"), ale aspoň to působí jako takové okno do minulosti a může to sloužit jako odstrašující případ pro současného čtenáře. A ty některé od uvěřitelné reality až moc odtržené momenty rozuzlení (schovávání ve skříni a tak) si prostě odmyslím.
Tajný život stromů
Peter Wohlleben
Vždycky říkám, že nejsem (a nemůžu/nechci) být stoprocentní vegan, protože věřím, že kytky mají taky city. Jsem ráda, že to Peter Wohlleben odborně podpořil a vysvětlil.
Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
Zatím je to mé teprve druhé setkání, nicméně autorova kombinace humoru, poetiky a (z mého úhlu pohledu) naprostá absence pudu sebezáchovy zřejmě vždycky znamená trefu do černého.
Šifra mistra Leonarda
Dan Brown
Mám dilema. Na jednu stranu je to napsané tak čtivě, že má čtenář problém knížku vůbec odložit, na druhou stranu se to ani nesnaží přesvědčivě manipulovat "skutečnou" historií a "fakta" si to vymýšlí a ohýbá opravdu přes koleno, včetně nepotřebných "skandálních" orgií a démonických albínů a podobně. A pak ještě ten další problém, že některé věci (a hlavně konec) byly lépe a elegantněji vyřešené ve filmové adaptaci, takže teď knížka působí spíš jako chudý příbuzný, ačkoliv to ve vztazích kniha-film většinou bývá naopak.
Peníze od Hitlera
Radka Denemarková
Stylisticky pro mě byla tato knížka nesnesitelná. Nevím, jestli jsem taková byla vždycky, nebo jestli se ve mně něco věkem změnilo (pravděpodobně to druhé), ale teď se mi zdá zcela nemístné číst o lidském utrpení, když je to napsáno takovým zdobným, trylkujícím způsobem. U příběhu jsem si říkala, proč se to sešlo tak, jak se to sešlo. A taky si říkám, že asi nemám ráda příběhy, ve kterých se to nejpodstatnější odehrává v dialozích/monolozích. V literatuře (i ve filmu) mám nejraději vyprávění opisem, a k tomu jsou Peníze od Hitlera přesným opakem.
Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Haruki Murakami
Z minulých setkání vím, že styl Murakamiho mi vůbec není blízký, ohleduplně řečeno. Když jsem se kdysi dávno pokoušela číst Norské dřevo, tak jsem byla z knihy/jeho stylu vyprávění/jeho stylu vytváření postav tak rozčílená, že jsem se zařekla, že už od něj nikdy na nic ani nesáhnu. Takže nevím proč jsem se vlastně rozhodla, že to zkusím znova, možná mě napadlo, že jsem se třeba změnila a že by mi mohla další návštěva do jeho světa nakonec něco dát. Nebylo to tak strašné jako to moje první setkání a z velkého odstupu je premisa a příběh docela zajímavý, ale pořád platí, že Murakami není vypravěč pro mě. Něco na způsobu, jakým popisuje lidské nitro, a hlavně lidské nitro postižené psychickými poruchami, mě dráždí a odpuzuje. Nevím, jestli mi to přijde nedospělé nebo nedostatečné nebo co... neodpovídá to zkrátka mojí životní zkušenosti a špatně se s tím vypořádávám. Nejspíš to nebude ani chyba autora, jenom prostě nejsme kompatibilní. Co je mi ale určitě proti srsti a považuji za vadu je, jakým způsobem popisuje ženské postavy. Musí prostě zmínit velikost jejich prsou, že rozhovory s nimi nemůžou být tak stimulující jako s muži, že vadnou po dvacítce a pak už vůbec nestojí za pozornost. A nemám dojem, že by tahle optika byla specifická jen pro hlavního hrdinu, je to prostě způsob, jakým se on sám rozhodl o ženách psát. Bleh.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Velmi oceňuji autorčin "strohý" styl. Nic jiného se k takovému tématu nehodí víc. A určitě se půjdu blíž podívat na její další tvorbu.
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonas Jonasson
Psala jsem to už k filmu, který jsem tedy viděla jako jako první, před pár lety. Kdyby Forrest Gump obsahoval víc smrtí rozsednutím slonem, možná by mě mohl bavit.
Broučci
Jan Karafiát
Jako malým nám to četla mamka před spaním. Tehdy se mi líbily všechny ty drastické pasáže - napadení chlapcem, pohádka o uhořelých kočkách, žluna, ten konec! Dnes z pohledu dospělého nevím, jestli bych to četla svým potenciálním dětem - samozřejmě kvůli té bezhlavé poslušnosti. Pamatuji si, že naše mamka taky říkala, že jí to vadí, ale kvůli souvisejícímu večerníčku, který jsme měly rády, to tak nějak tolerovala). Přijde mi to skoro jako ekvivalent trendu poutat děti do postroje na vodítko, aby jimi rodiče mohli v případě potřeby cloumat.
Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
Nevím, co jsem přesně očekávala kromě nic neříkajícího "klasika, kterou by měl asi každý přečíst", každopádně jsem dostala fantastické vyprávění od autora tak rozkošně odtažitého až cynického, že se mi tomu skoro nechtělo věřit. Přijde mi nesprávné o této knížce hovořit jenom jako o "příběhu úpadku jedné (pitomé) ženy", protože tak jsem o knize dosud různě četla a přijde mi, že ji tak spousta čtenářů vnímá, ačkoliv je šíře toho, co Flaubert popisuje, mnohem rozsáhlejší. Například "šmejd" dodávající "luxusní" zboží a směnky by se dal skoro beze změny přenést do dnešní doby a fungoval by stejně. Autor se nezastaví, aby doslovně vysvětloval, kdo všechno měl na Emmu, vývoj její osobnosti a její rozhodování vliv, ale dodává všechny potřebné informace, aby se nad tím čtenář mohl zamyslet sám, a odsudky typu "za všechno si mohla sama" mi tak přijdou dost líné a nespravedlivé. -"Přece," říkal lékárník, "není přirozené, aby se muž obešel bez ženy. Už se staly zločiny..." -"Ale sak na ryby!" zvolal duchovní. "Jak byste asi chtěl, aby muž žijící v manželství zachoval třeba zpovědní tajemství?"
Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách
Zdeněk Šmíd
Zdeněk Šmíd je absolutní bůh co se týče vkládání lásky a poezie do textů, které nejsou explicitně o lásce a poezii. I když z jistého úhlu pohledu stejně jsou.
Pěna dní
Boris Vian
Z počátku jsem si říkala, jestli na takový nonsens nejsem už moc stará, ale postupem času se metoda vynořila a Boris zase nezklamal.
Volání na ďábla
Wilbur Smith
Mně tady to koloniální hledání dobrodružnosti v exotice asi moc neláká, po knize jsem sáhla jen kvůli čtenářské výzvě. Přišlo mi to divné, už když jsem četla knihu od Julese Verna odehrávající se v Africe, a ani o sto let později to Smith nepojal jinak. To bizarní zbožšťování bělošských "hrdinů" je strašné, autor dokonce nezapomene zmínit, že má hlavní postava nadměrně veliké přirození, když se koupe v řece. I proto mě mírně překvapilo, jakým směrem se kniha potom vydala, a samotný konec mě vyloženě zaskočil. Sice se nenapravila všechna příkoří, protože to bez pořádné sebereflexe nejde, ale i tak se kniha trošičku vykoupila z toho počátečního znechucení.