Úsměvy smutných mužů

O téma alkoholizmu se zajímám, máme ho v rodině, hned v několika případech a různých podobách. Knížka mi ukázala, že opravdu většina alkoholiků ani nemá touhu přestat pít, nutí je společnost, okolí, rodina.... Kvůli sobě do toho nejdou. Úsměvy smutných mužů jsou surovou pravdou. Film jsem neviděla, knížka byla čtivá.

Jeden z mála případů, kdy film je lepší než kniha. Ale na druhou stranu bez té knihy by film nebyl. Tak kombinace spisovatele Formánka a režiséra Svátka umí vytvořit něco naprosto skvělého. Nicméně, nelituji, že jsem si přečetla.

Zápisky z léčebny, kdy nám autor servíruje své postřehy z pobytu v tomto zařízení. Viděla jsem i film, který díky svému obsazení byl pro mě o něco lepším zážitkem.

Film se mi líbil víc, ale nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila. Byla dost zajímavá, myslím, že člověk na alkoholiky kouká hned jinak. S čím vším musí bojovat a není to jen tak. Nicméně, rozhodně bych ocenila mnohem detailnější a obsáhlejší vyprávění. Kniha přečtená za jeden den.

Téma závislosti na nejrůznějších drogách je stále aktuální. A alkohol je přece tou nejdostupnější z nich. Autor nám zde předkládá autenticky napsaný příběh čtyř kamarádů - pacientů protialkoholické léčebny. Podrobně sledujeme jejich nelehký souboj s démonem zvaným alkohol. Čtení lehce smutné, avšak pravdivé.

Kdysi jsem si přečetla, že každý z nás je závislý na nějaké droze, záleží na tom, zda se s ní v životě setkáme nebo ne. Jelikož alkohol je dostupný široké veřejnosti, většina z nás se s ním setkává. Na víc neodmyslitelně patří k různým společenským událostem. Bylo zjištěno, že u alkoholiků jistý gen je posunutý jinam, a tak se stává, že někdo si dá skleničku a někdo se musí podívat sklenici na dno. Kniha nás zavádí do protialkoholní léčebny, kde klienti si musí umět přiznat, že jsou alkoholici a daný problém nezvládnou sami a potřebují odbornou pomoc. Ale ani tak nemají vyhráno, ten " černý drak " v nich dříme a pokouší je po zbytek života a oni, pokud se nechtějí dostat zpátky na úplné dno musí odolávat. Stačí jen kapka a znovu se rozjede kolotoč, který je problém zastavit. Čtení to bylo pro mě smutné. Obdivuji pana Formánka, který si všechno prožil na vlastní kůži a dokázal o této problematice a svých autentických zážitcích psát.

Neurazí, nenadchne. Není to podle mě žádný literární zázrak ale zřejmě to věrně zobrazuje život skutečných alkoholiků. Tedy lidí, kteří dokáží pít naprosto nezřízeně. Člověk si při tom čtení aspoň uvědomí, že přestože se alkoholu nevyhýbá, k takovýmto stavům má hodně daleko. To potěší.

Krásně napsaný hořkosladký příběh pana Formánka. Knihy s problematikou závislosti mám ráda a zde se snoubila legrace a pohoda s náročností boje. Potěšil mě šťastný konec. Filmové zpracování s Davidem Švehlikem v hlavní roli také stálo za shlédnutí.

Příběhy alkoholiků, v léčebně alkoholiků, psané alkoholikem. Chod oddělení… je cesty ven?

Film se mi líbil víc než kniha, v průměru to dělá 2 hvězdičky.

Nejedná se o klasický příběh s vývojem, ale spíše o střípky, postřehy z léčebny. Člověk si může udělat přibližný obrázek o tom, jak to v léčebně chodí, co se lidem honí hlavou, jaké stavy prožívají. Věřím, že film nabízí ucelenější zpracování.

Smutná, temná a někdy až absurdně veselá kniha z prostředí protialkoholní léčebny z pohledu čtyř pacientů a jejich bojem s jedním z největších démonů. V knize jsem se občas ztrácela, což mi trochu kazilo zážitek.

Poslechnuto jako audio kniha skvělý přednes Filipa Švarce zaujal hned na začátku. Když člověk klesne až na dno, je těžké odrazit se vzhůru, někomu se to podaří někomu ne. Drsné, místy i úsměvné postřehy autora z protialkoholické léčebny. Formánek se ode dna odrazil , od roku 2015 nepije, při poslechu se mi honili hlavou myšlenky, na ty kteří to nedokázali, patřili k nim i dobří kamarádi. Stáhnul jsem film stejného názvu a ten není vůbec špatný,

Tohle je jedno z mála děl, kde se mi film líbil mnohem více než knižní předloha. V knize mě dost mátl ten dokumentární styl, měla jsem problém si pamatovat jména. Naproti tomu film se mi moc líbil.

Drsný realistický příběh z protialkoholní léčebny, kde se léčí muži, ztracené existence, alkoholici. Každý začal pít kvůli něčemu či někomu jinému a vypráví autorovi své alkoholické eskapády.

Vzpomněl si na jedno eskymácké přísloví: Každý máme pro svůj život určený přesný počet tuleňů. Až ulovíme posledního, umřeme.

Velký respekt před autorem, který se nebál popsat své zážitky z protialkoholní léčebny a postavit se čelem svému velkému problému. Věčný boj s černým drakem a odvaha se mu postavit.

Já jsem čistokrevnej alkáč, usmál jsem se.
A já nejsem úplně blbá. Už jsem viděl pár takovejch jakovy, co vyměnili jeden fet za druhej. Vy prostě neumíte bejt sami, jen sami se sebou.

Kniha, ač je hodně smutná a depresivní, přesto skvěle napsaná.

Kniha má pár pěkných, vtipných momentů, ale to je tak všechno. Oceňuji, že jde o autentické vyprávění autora. Bohužel mi ale nesedla forma, která mi přišla chvílemi nepřehledná (dlouho jsem se ztrácel ve jménech) a celkově taková nijaká. Protože si na toto dílo pravděpodobně za pár týdnů už ani nevzpomenu, nedoporučil bych ho k přečtení (ale ani bych neodrazoval).

Moc se mi líbila...

Dostala jsem se k ní díky CV a jsem za to ráda. Alkoholismus je smutné téma a tohle nikdo nechce prožívat. Díky CV!

Viděla jsem nejdříve film, který se mi teda hóódně líbil:) Tak jsem si k Vánocům přála i knihu (většinou je kniha lepší), počkala jsem přes rok, abych si to už tolik nepamatovala a začala jsem knihu číst. A ou, jaké to pro mne bylo zklamání. Málo kdy se mi líbí film víc než kniha, ale tady v tom případě, to bylo na 101%. Kniha mi přišla prostě taková ochuzená a místy až poněkud trapňoučká...(pardon, komu se to líbilo:)). Film super, kniha, za mně, nee.