Josef Formánek

česká, 1969

Nová kniha Josefa Formánka

Obálka knihy Zamilovaný poutník

Zamilovaný poutník

Tahle kniha o lásce a cestě je syrová a zároveň jemná. Unesou vaše uši slova o jedné noci ve starobylém domě ze čtrnáctého století, kde se děly věci mimo mé ch... detail knihy

Nové komentáře u knih Josefa Formánka

Obálka knihy Zamilovaný poutník Zamilovaný poutník

Přeji autorovi stěstí v další jeho cestě a tvorbě .... knížku nelze srovnat s žádnou z předcházejících, bohužel.
Vec1980


Obálka knihy Zamilovaný poutník Zamilovaný poutník

Moje první kniha od autora a zklamání. Zážitky z cesty téměř žádné, jen a jen samé vyznání své milé. A navíc mě to přišlo docela nepřehledné, někdy jsem se v tom ztrácela. Neustále jsem čekala, že se to nějak rozvine, ale bohužel ztráta času.... celý text
Janík61


Obálka knihy Zamilovaný poutník Zamilovaný poutník

Kniha Zamilovaný poutník je nádherným literárním zážitkem, který čtenáře vtáhne do světa emocí, hledání a hlubokého poznání. Autor s mimořádnou citlivostí zachycuje cestu člověka, který se vydává nejen po krajině, ale i do nitra sebe sama. Zamilovaný poutník není jen příběh o cestě, ale i pozvání k zamyšlení nad tím, co je pro člověka v životě skutečně důležité. Celkově jde o silné, inspirativní a poetické dílo, které zanechá v čtenáři stopu ještě dlouho po dočtení poslední stránky. Kniha mi dala, že každá cesta začíná prvním krokem a tím je rozhodnutí. Děkuji autorovi za toto dílo a odkaz v něm nesoucí.... celý text
Bunny99



Obálka knihy Syn větru a prsatý muž Syn větru a prsatý muž

Kniha mě vyloženě sklamala. Čekala jsem, kdy to přijde a ono to nepřišlo. Jen neustálý pláč nad tím, že se svět za osm let změnil. Motiv se opakoval tak často, až mě to lezlo na nervy. Občas lehká nekonzistence v příběhu... očekávala jsem více. První díl jsem nečetla, nevím, zda se do něj chci pouštět.... celý text
hanka.de.rana


Obálka knihy Mluviti pravdu Mluviti pravdu

To bude možná problém. Je to na mě moc chytré a moc surové. Přesto mě to láká, a tak se já, průměrná, řadová a uhlazená panička, spustím a pustím se do komentování Formánkovy knihy o „válce, vězení, lidském utrpení, ale i životní lásce, tajných snech a odvaze jednoho muže.“ Takže, kdo je to vlastně Bernard Mares? Bernard Mares je paskvil, jako jeho vlastní jméno. Tak nějak divně nedotažený, něco mu chybí a nejde jen o háček nad s. V hříchu počat, zrozen v tajnosti, odložen a vržen do života bez minulosti. Jakási pofiderní, sebeutvářející se identita, bez kořenů a ideálů. Jak trýznivé i osvobozující – co takové bytosti nejvíce chybí? Blízkost kohokoliv. Co jí přebývá? Absolutní svoboda v rozhodování, při kterém netřeba brát na kohokoliv ohledy. Takový člověk může všechno a nemusí nic. To je Bernard Mares, milionář ze smetiště. Bernard Mares je živoucím odrazem našich dějin. Tisíckrát ponížen se zvednul z bahna, posílen křivdou na něm spáchanou. Vláčen a smýkán stokami dějinných okolností se má coby voják nacistické armády zamilovat do Židovky, přeběhnout k Rusům a spatřit její ponížení, když ji jeho kolegové před jeho zraky znásilňují, stát se členem československé armády a slibným komunistou (vždyť pod lampou je největší tma, tak co by se bývalý SSman neschoval přímo pod žárovku), nechat se zavřít, utíkat a vracet se do lágru a nakonec přijít k balíku v Německu. Jakoby ty extrémní zkoušky osudu měly natisíckrát prověřit jeho charakter. A Bernard instinktivně a pudově rozhoduje o vlastním životě a smrti: „Co zbylo z jeho života? Nic a jen to mohl také ztratit.“ Bernard Mares je ryzí člověk. Osekáte-li z člověka všechnu přidanou hodnotu, tedy výchovu rodiči, vzdělání, vliv společnosti a podobně, zůstane vám hranatá, ostrá a čirá esence lidství, personifikovaná v postavě Bernarda Marese. Tento vzteklý dědek je jako kaktus, který nelze obejmout, který živoří v nehostinné poušti i několik let bez deště. Stejně silná a vytrvalá je jeho vůle k životu, a ta je hnána láskou, jejím vlahým a životadárným příslibem. Náš novodobý Romeo by za svou Sophii položil život. Za Sophii, kterou od něj tolikrát oddělili mříží a ostnatým drátem. Napadá mě: ženy jsou z Venuše a muži jsou z Marsu. Válka. Mučení. Trýzeň. Nízká pudovost. Milé ženy, podnikněte maličkou exkurzi do mužského mozku. V extrémních podmínkách, které redukují život na pouhé přežívání, jdou vyšší hodnoty stranou, člověk by sežral i vlastní hovno, zabil pro trochu jídla, do postele vlezl i se škaredým chlapem…Provokativně přímočaré, až naturalisticky detailní líčení vojenského a vězeňského prostředí jemnocitnou duši ochromí a nám se chce křičet: „Chudáčku, pojď sem, maminka bolístku pofouká!“ Chce se nám znovu postavit, opravit ten poničený svět, posbírat ty kostky, které páni kluci rozkopali všude kolem, a postavit novou věž, vysokou až do budoucnosti…A mluvím tu o světě Bernarda Marese, stejně jako o Josefu Formánkovi, který se vzhledem k Maresovi v průběhu psaní vymezoval a nacházel sám sebe v mnoha podobách, z nichž nejdůležitější byla role objevitele a samaritána. Potřebujeme příběhy, abychom lépe pochopili hluboké myšlenky? Jednoznačně ano. Mluviti pravdu! Ve Formánkově textu se skrývá hluboká ontologická pravda, prapůvodní a všem lidem společný předpoklad vnímání samotného lidského bytí, který Formánek, Mares, snad i čtenář podvědomě cítí, skrze příběh si jej velice plasticky představí a pojmenuje pomocí mnoha úvahových vsuvek, citátů a glos, kterými je Maresův (a Formánkův) životní příběh prostřednictvím krásných vět dokreslován. Hledejte pravdu... „Nic nedal život smrtelníkům bez velké námahy.“ (Horatius, citováno na str. 336)... celý text
JanaT.

Zavřít

Vypněte si reklamy na Databázi

Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:

Chci vypnout reklamy

Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium