Pěna dní

Pěna dní je rozhodně důkazem, že délka knihy neovlivňuje množství zpracovaného obsahu. Skvělé je, že tak můžeme proniknout do hloubky různých problémů bez zbytečných řečí o ničem. Nevýhodou však zůstává složitější orientace v textu a v problémech, kterým se věnuje.
Povrchově je příběh zdánlivě jednoduchý. Sledujeme dva mladé páry, jejichž z počátku snový život postupně přechází v tragický a depresivní. Autor ovšem nešetří na kritice, kterou do děje výborně vkládá, a splétá tak neskutečně komplexní a myšlenek plný text, který vás postupně zavede do hluboké změti různých ideí a paradoxů. Nejspíš nemá cenu podrobněji vypisovat, co vše stránky Pěny dní zpracovávají a kritizují, protože a) si spoustu podnětů můžeme vykládat různými způsoby a b) bychom tady byli do zítra. Zkrátka - všechno souvisí se vším a jeden nápad vede k nespočtu dalších rozcestníků navzájem se proplétajících a vytvářejících něco neuvěřitelného.
Důležité je taky ocenit práci s atmosférou, která mě osobně sice tolik nevtáhla, rozhodně se však jedná o povedenou práci se surrealistickými prvky a vizuální psychologií. Dalším menším problémem, který jsem s knihou měla, byl pro mě až příliš velký důraz na vztah ústředního páru, jehož hloubku moje cynická duše příliš nepochytila. Pokud příběh představuje svou kritiku světa prostřednictvím lásky dvou lidí, měla bych být podle mě schopna vcítit se do nich a vidět v jejich vzájemné náklonnosti nějaké důvody proč.
To je však pouze malá nedokonalost jinak úžasně propracovaného textu. Pokud něco považuji za přednost knihy, je to fakt, že mě donutila přemýšlet nad jejím obsahem doslova hodiny. Jedná se o jedinečný a zajímavý text, který rozhodně doporučuju těm, kdo se při čtení rádi ztratí ve vlastní hlavě a nebojí se zkoumat problémy z různých úhlů pohledu.

První polovina knihy pro mě místy byla až moc bláznivá, vtipná se mi zdála přibližně každá druhá surrealistická scéna a nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě to baví, nebo obtěžuje. Veškeré moje rozporuplné pocity se však v druhé polovině knihy zcela rozplynuly a naopak jsem ocenila pravidla Vianova světa nastavená tak, aby veškerá temnější symbolika mohla dokonale fungovat. Silný dojem ve mně zanechal zejména zmenšující se a chátrající Colinův dům, mastné fleky na stole a úpadek Nicolasova kulinářského umu, odrážející postupnou dekadenci všech svých obyvatel. Jak Nicolasovo stárnutí, které se s jeho propuštěním zastaví, tak nečekaný konec Alise i Nicka jen podtrhuje gradující zoufalství a vyvolává spoustu emocí. Hvězdičku strhávám za pomalejší rozjezd, ale rozhodně doporučuji a těším se, až se ke knize za pár let vrátím.

Tak tohle bylo asi největší překvapení mého čtenářského života! Knihy jsem začala pořádně číst až dva roky po tom, co tahle kniha u nás vyšla, a teď jsem o ní slyšela prvně díky kolegovi, který mi jí i s filmem doporučil.

Prvních asi 50 stránek jsem si říkala, že tohle teda nedám, nedočtu a prodám.. slyšela jsem, že mám vytrvat a číst dál. Tahle kniha je úplně jiná, než co jsem kdy četla. Je hodně barvitá a to hned ve dvou způsobech. Je tak zvláštní, až se mi líbí. Je tak zajímavá! Je jako žena, která projde kolem a Vy se za ní otočíte. Nevíte jestli proto, že je tak divná, nebo proto, že jste se pravděpodobně zamilovali. Takhle to mám s touhle knihou. Stránky ubíhaly a já si říkala, že je to podivnější a podivnější! Tolik metafor, tolik zvratů. Vždyť já celou knihu ani nevěděla co a o čem čtu, hledala jsem nějakou pointu, zápletku.. a dostala jsem tak nádherný příběh. Dlouho jsem se usmívala a říkala si, že to je taková švejkovina.. tolik nereálných, a přitom velmi pravděpodobných a komických situací, ale v tom to bylo. Ta krása.

Miluju to a doporučuju to. Tohle je přesně ta kniha, kterou budete mít v hlavě už napořád!
Potřebuju vidět film.
Díky Michale. :)

"Svůj nejsvětlejší čas travím tím, že jej dělám tmavým."

Generační romány mohou nepochybně být i nadčasové. Pěna dní však taková není. Není to vítězství formy nad obsahem, ale Borise "strhávám na sebe veškerou pozornost, protože nějaké postavy my můžou být vy víte kde" Viana.

Slovy Jeana-Sola: "poslechněte, všechno mi to připadá naprosto nesmyslné." A přesto mi Pěna dní dává hluboký smysl a zanechává ve mně srdcervoucí stopy po každém dalším přečtení.
Možná hledám v životě něžnost jako ocelová poupata vykvetlá z lidského tepla. Možná v každém dalším čekání myslím na "předehry v mollové tónině". Možná bych jen občas "chtěla zalézt někam do kdoule. Kvůli vůni. A taky proto, že je tam klid." A mohla bych ocitovat snad celou knihu, ale ještě jednu pasáž si neodpustím: "V místech, kde se řeky vlévají do moře, se vytváří nesnadno zdolatelná čára se zpěněnými víry, kde tančí různé trosky." Tato věta se mnou žila velmi dlouho, respektive já velmi dlouho žila s ní, V NÍ, ani sama nevím proč.
Vian mě zkrátka dokáže vždy uchvátit. Od první ochutnávky v mých náctiletech, kdy jsem se do Pěny dní zamilovala na první přečtení a dala si ji ve škole jako dobrovolný referát navíc. Tak nadšená předat tu lásku dál a tak neschopná toho dosáhnout. Jak chcete popsat děj knihy, v níž se všechno děje mezi řádky? Jak chcete přiblížit alespoň letmou ochutnávkou celé to bohaté prožívání, kterým se lze při čtení téměř zalknout?
Co mě na ní tak dostalo? Možná ta rozpustilá poetika. Možná občas veselá a občas velmi tíživá podivnost. Možná až téměř nekorektní hraní se slovy. Možná pichlavá originalita, s níž je poukazováno na nesmyslnost různých věcí, které se dějí na světě. Možná melancholická láska, která dýchá z celé knihy, aniž by tam byla ve větší míře a explicitně popsána. Možná chuť na nějakou absurdní dobrotu z pianocktailu.
Pěna dní není pro každého. O to ji mám radši. Ale i pokud pro nás je, je třeba číst opravdu pozorně. Text není psaný běžným způsobem, nenechá vás zatoulat se v myšlenkách pryč a pak dále pokračovat. Kontext se lehce ztratí a nelze přeskakovat.
Pěnu dní také nelze nemít spojenou s překrásnou melodií Chloé od Duka Ellingtona. A rovněž film Pěna dní považuji za jeden z nejvíce povedených počinů co se zfilmovaných verzí knih týče.
Vian napsal spoustu skvělých knih, ale žádná pro mě Pěnu dní nepředčila. Sice to není květina, ale přesto působí velmi léčivě na všechny existenciální lekníny na plicích. A ten konec... Pěna dní po sobě zanechává žízeň a tísnivost, v kombinaci se všemi těmi krásnými pocity, které rozhodně nechci ničím splachovat.

Boris Vian je jediný autor, u jehož knih se skutečně směju nahlas. Kam se na něj hrabe jakákoliv humoristická literatura.

I když "Pěna dní" v druhé polovině už moc důvodů k smíchu nedává. Každá věta ale přesto vyvolává o to silnější dojem po přečtení jsem byl jako po absolvování emoční horské dráhy.

Dočetla včera cestou z práce. Ještě jsem toho plná. Bohaté, košaté, jazykově pestré, surrealistické i romantické, absurdní i láskyplné. Bez přečtení doslovu bych si to zdaleka tak neužila a nepochopila. Finální scéna s myškou mě málem rozbrečela.
Něco tak zajímavého jsem nečetla ani nepamatuji a je jasné, že knížka nesedne každému. Vyžaduje opravdu bujnou fantazii a schopnost věřit snům. Dala bych plný počet, ale nedám, protože na plnohodnotný prožitek ze čtení bych potřebovala trochu větší tempo děje. To je ale velmi subjektivní potřeba.

Čekal jsem něco jiného, příběhová kniha. Od půlky víte, kam to směřuje a bojíte se konce.

Četla jsem před dlouhou dobou a ve věku kdy asi nebyla úplně na takové emoce připravená, nebo měla úplně jiná starosti vím že jsem dočetla i přesto že se mi to nelíbilo, pro mě velice odtažité možná jsem už nebo ještě neměla správný věk.

Četla jsem ji před lety během jednoho dne. Točila se mi z ní hlava, vtáhla mě jako vír. Když zeje v nás prázdno, když křičí v nás život. Ztrácet se v pěně dní. S láskou. S nadějí.

Nebudu cílová skupina. To je jediná jistota, kterou jsem po přečtení získala. Nebavilo mě to. Tuhé čtení, místy tak nějak divně mimo. Fantasy a nereálno mi nevadí, naopak, ale tady ten styl a já jsme si nesedli, výrazně. Není to vada knihy, jen čtenář se prostě netrefil a nevybral si dobře... Nikdy víc.

Dost jsem o ní slyšel, ale tak nějak nevěděl, zdali bude pro mě. 

Co vám mám povídat. 
Lehkost a rozpustilost úvodu mě zaujala velmi rychle a vlastně vtáhla do děje více, nežli jsem si snad připouštěl. Jako úhoř kroutící se v potrubí mě pak děj knihy vláčel s sebou až tak rychle, že jsem hned při prvním čtení nerozpoznal jak zajímavě pan Vian popisuje vliv prožívání obav a smutku na vnímání ostaního okolí .

Oslovilo mě, jak prostředí v knize odráží pocity postav. Ne metaforicky – doslova. Pokoje se zmenšují, když postavy truchlí. Pianocktail míchá koktejly podle tónů, které zahrajete. Myš se chová jako někdo, kdo rozumí víc než lidé. A přesto všechno – nebo právě proto – to celé působí tak lidsky..

Složitější na vnímání je Pěna dní, ale rozhodně stojí za to, ji vnímat.

Zajímavá a milá kniha. Vůbec jsem netušila, co čekat, nějak se mi po odložení dlouho nedařilo zase začíst, ale rozhodně je to kniha, jakou běžně do ruky nedostanete. Mám v plánu se k ní po pár letech vrátit. Čteno v rámci čtenářské výzvy.

Tahle kniha mě zasáhla zvláštně silným způsobem, bylo to snad tím snovým světem zamilovanosti, bylo to snad tou bezmocí nadcházejícího konce, bylo to snad tím fantaskním jazykem. Ale když si člověk něco přečte o Borisi Vianovi, jak mladý zemřel a že asi i jeho tvorba byla dost ovliněna uvědoměním si vlastní pomíjivosti života, začne to dávat hlubší smysl.
Viděl jsem i oba filmy (1968,2013) a také dobré starším má lepší atmofréru nový efekty.

poněkud surreální, ale milé...

Jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četla. Vlastně mě docela mrzí, že jsem ji nečetla dřív a pak znovu nyní, abych měla srovnání sama se sebou a svým pohledem na ni. Jako ve velké většině knih, tak i tady, se setkáváme s ústředním tématem láska, přátelství a smrt. Ovšem v této knize je vše popisováno velmi specificky, nestandartně a jinak. Jasný surrealismus ve své plné podobě. Co mi během čtení pořád běželo v hlavě, je slovo ABSURDNOST. Autor s ní ale skvěle pracoval a předal podle mě čtenáři vše, co zamýšlel. K přečtení doporučuji, věřím, že jste nic takového ještě nečetli (pokud už jste ji tedy dááávno nečetli ).

Pěna dní - fantaskní, bláznivá a smutná.

Pěnu dní jsem měla na svém čtecím seznamu už dlouho a díky výzvě #klasikomilove a aktuálním francouzském kole, jsem se k ní konečně dostala.

Moc jsem nevěděla, co mám čekat, a to, co jsem dostala, jsem rozhodně nečekala. A to myslím v tom pozitivním slova smyslu.

Je to přesně ta knížka, kterou je potřeba přečíst, protože je to nepřenositelný zážitek.

Zpočátku jsem si říkala - nic moc - ale postupně se čím dál víc vybarvovala autorova bezbřehá fantazie, vznikaly nejrůznější absurdní situace a bavila mě i autorova ironie.

Ve zkratce k ději: mladík Colin, který je dobře zajištěn, se zamiluje do Chloé, vezmou se, ale pohádka rychle končí, protože Chloé v jedné plíci roste "leknín". Chloé postupně chřadne a Colin dělá vše pro její uzdravení.
Colin má kamaráda Chicka, který je naprostý blázen do díla "Jean-Sol Partra" a věnuje mu veškerý svůj čas i peníze, na úkor své přítelkyně Alise.
Důležitou postavou je i Colinův kuchař Nicholas (Alisin strýc) a taky myška, žijící v Colinově bytě.

Určitě bych se ráda podívala na film, pouštěla jsem si aspoň ukázky a podle nich je ztvárnění na plátně hodně zajímavé!

"Uprostřed okna se utvořil jakýsi řapík, rozrostlý na obě strany, který bránil přístupu slunci. Strop se znatelně snížil a plošinka s lůžkem Colina a Chloé už nebyla daleko od země.
Čím to všechno může být? dumala Alise.
Nevím...řekla Chloé. Podívej, tady je trochu světla.
To přišla myška s černými vousy a nesla kousíček jedné dlaždičky z chodby u kuchyně, který silně zářil.
Když je tu příliš tma, přinese mi vždycky trochu světla."

Milostný příběh Colina a Chloe je dle mého názoru jedním z nejkrásnějších, ale i nejoriginálnějších v světové literatuře 20. století.
Co v něm vyzvednout?
Originální jazyk, jemný i drsnější humor satiricko-existencionální šlehy plné sarkasmu i poezie, realita protkávaná surreálnem...
Svého času jsem použil citaci z románu na svatební přání ku sňatku jedné mé kamarádce.
Knihu doporučuji ke čtení zamilovaným, ale i lidem nesmělým, toužícím po lásce či přátelství.

Mohli bychom stroze popsat děj. Colin se zamiluje do Chloe, Chick se zamiluje do Alise, Niolas je vynikající kuchař a řidič a asi miluje Isis. Nic moc originálního, což? Skutečnosti je však úplně jiná. Autor si hraje s jazykem a myslím, že cokoliv se v příběhu děje, je symbolika, mystifikace, dvojznačnost. Příběh mě bavil a nutil číst dál a dál, abych mohla objevovat další autorovy skopičiny. Prošoupané boty stačí nastříkat koncentrovaným hnojivem a ony dorostou. Nebo z ledové plochy (kluziště) se ozýval oválný hluk. Nebo světlo, které prchlo z místnosti, případně vám myška přinesla střípek světla na dlaždičce. Nádherná hra! Samozřejmě nastali i smutné chvíle. Třeba leknín na plíci. Není potřeba dlouho přemýšlet, abychom pochopili, že jde nejspíš o tuberkulózu. V dnešním světě o rakovinu. Každý čtenář zde dozajista najde něco jiného, co odpovídá jeho naturelu. A to jen při prvním čtení. Na druhý pokus se jistě najdou další poklady, ale i smutnosti. Dostalo se mi do ruky vydání z roku 1967 od Odeonu a to obsahuje nedostižné ilustrace. Ilustrace, které se rozkládají a skládají. Nečekaný vizuální zážitek k nečekanému jazykovému zážitku.