Broučci

Broučky, jediné umělecké literární dílo Jana Karafiáta (1846–1929), potkaly nejednoduché osudy. Roku 1876 anonymně vyšel skromný, neilustrovaný svazek – tehdy s názvem Broučci pro malé i velké děti – a zapadl vcelku bez povšimnutí. Až teprve po sedmnácti letech knížku objevil a zpopularizoval novinář Gustav Jaroš, který ji označil jako „snad nejkrásnější květ naší české literatury dětské“ a jejího autora nazval „českým Andersenem“. Poetická obraznost Broučků, citlivý přírodní lyrismus a ušlechtilý humanismus si dále uchovávají nepomíjející platnost. I jazykově, svým jadrným básnickým slohem šťastně spojujícím hovorovost lidové řeči s vytříbenými biblismy, je dílo Jana Karafiáta pozoruhodné....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/25_/2521/broucci-oQN-2521.jpg 4.3582
Originální název:

Broučci (1876)

Žánr:
Literatura česká, Pro děti a mládež, Pohádky
Vydáno:, Albatros
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (91)

Přidat komentář
Ran
15. června

Na tuto knihu mám z dětství příjemné vzpomínky, jen ten konec mi přišel docela smutný.

Nočnípták
16. května

Nostalgie. Jiné slovo mě nenapadá. Čas od času si knihu přečtu, ač už dávno nejsem dítě. Že je z ní cítit fanatismus, jak tady bylo napsáno, si nemyslím. Když si uvědomíme kdy byla napsaná a že autor byl kněz, tak v ní Bůh chybět nemohl. Musím se však přiznat, že když jsem ji četla dětem, tak jsem občas některé věty vynechávala. Zrovna tak konec o smrti broučků. Na to měli dost času. Přečetli si to sami, když se naučili číst.

2mig1
15. května

Dočetl jsem Broučky a cítím se asi jako Phoebe, když dokoukala skutečný konec Věrného Reka.

stanza
08. května

Návrat do dětství i když trochu smutný.)))

PetiJelinkova
20. dubna

V dětství tato kniha patřila mezi mé oblíbené i díky ilustracím :)

Briv
03. března

Babička a děda mi ji předčítali, když jsem byla malá - to jsou pro mě moc krásné vzpomínky a myslím, že to bylo tím, že jsem moc nechápala pozadí knihy. Když jsem se ke knížce vrátila trošku starší, tak popravdě musím přiznat, že mě moc nechytla. Dávám tři hvězdičky, hlavně za ty vzpomínky a nostalgii.
Dnes bych ji určitě nečetla ani já a nebudu ji číst ani svým dětem.

freejazz
25. února

pane Trnko, díky za krásné ilustrace

Subyk1
26. lednaodpad!

Odpad! Na každé stránce je cítit naprostý fanatismus. Kniha je místy dost nechutná vzhledem k tomu, že je to pro děti (např. koťata co uhořela, protože neposlouchali). Pro silně křesťansé blázny je to asi vhodné, ostatním to nedoporučuji.

Nikcasmej
25. ledna

V dětství byla tato kniha mojí nejoblíbenější. Jsem ráda, že jsem měla možnost ji číst. Dnes se dokonce stala součástí i mé výzvy. :)

Stolda
10. ledna

Maminka mé partnerky nedá na Broučky dopustit, četl jsem je tedy o vánočních prázdninách vnučkám a věřím, že tento můj názor je nadlouho jediný střet v komunikace s mojí skorotchýní- podle mě se nejedná až tak moc o pohodové dílo, holky nejdříve smutněly, pak brečely, nakonec se bály a tak jsem se vrátil ke klasickým pohádkám, kde všechno dobře dopadlo a holky šly v klidu spát. Třeba to ocení jako větší, ale já už se k této četbě vracet rozhodně nebudu.

slunicko1958
05. ledna

Přečetla jsem si Broučky a přestala trhat sedmikrásky.
Krásná kniha - o životě i o smrti.

omgjako
28.11.2017

Dost depresivní... Když jsem byla dítě a bylo mi to čteno, tak mi to nikdy takhle depresivní nepřipadalo. Až teď.

hroneczek
31.10.2017

V dětství nám ji četla mamka před spaním. Pamatuji si, že se mi to líbilo, ale už tehdy mi příběh přešel smutný a dost náročný.

Schamila
30.10.2017

Když jsem se jako dítě koukala na seriál černobílý, nepřipadal mi tak smutný, jako četba této knížky. I když smrt představovaly chudobky, moc smutné pro děti. Mým vnoučkům ji již četl syn, ale podruhé už prý do toho nepůjde.

vonMalik
14.10.2017

Nádherná kniha, kterou miluji už od dětství a snažím se jí předávat dál, dalším generacím. Karafiát krásným způsobem vysvětluje, že smrt je součástí našich životů, ať se nám to líbí nebo ne. Pokaždé, když vidím sedmikrásky, vzpomenu si na Broučky a jejich osudy.

tygřík2
22.09.2017

Broučky oceňuji až jako dospělá. Jako dítě jsem se bála žluny tak, že jsem odmítala se na knihu byť jen podívat. (A to nemluvím o kouzelném Večerníčku.) Dnes se podívám na trávník a hned vím, že pod růžovými sedmikráskami jsou hrobečky broučinek, pod bílými spí broučci. Dnes uvidím vřes a vím, že tam bydlí laskavá Janinka s kmotříčkem a kmotřičkou. A na zimu ucpáváme okna mechem, alespoň slovně. A když v se létě v trávě za zahradou začnou tetelit maličká světýlka, vím, že malí broučci poprvé rozžehli lucerničky a letí na službu... A přeju jim, aby nepotkali žlunu, i když se jí už dnes nebojím :-)

HDosoudilová
09.09.2017

klasická dětská kniha, kterou by podle mě mělo znát každé dítě. V dětství jsem ji měla moc ráda. Stejně tak i stejnojmenný Večerníček.

Bublinka78
02.09.2017

Milovala jsem televizní zpracování. Knihu jsem četla až teď svým dětem, máme na chatě vydání po babičce. Dětem i mně se moc líbila. Starší dcerka se dost vyptávala, bavilo mne vysvětlovat některé výrazy a to nejen ty zastaralé. Jsme spíš věřící rodina, ale i na mně byla ta nekritická a bezbřehá poslušnost trochu moc. Mrtvých broučků mi tam také přijde hodně. Na druhoustranu se mi líbí s jakou samozřejmostí broučkové smrt berou. Tady mi ta poslušnost vůbec nevadila. Kniha se dobře čte, ale dnešním dětem je třeba řadu věcí objasnit. Jazyk je půvabný.

slimáčik
22.08.2017

S deťmi sme si ju čítavali a mohli mnohé smutné príbehy hneď aj preberať, dovysvetľovávať. To už mali viac ako 3 roky. Preto mi zostali milé spomienky aj na to, ako rozumne (primerane svojmu veku) dokázali ich spracovať a prijať.
V dobe, keď Ján Karafiát žil (Čo ešte jeho "dávne časy" spomínajúci rodičia, prarodičia!!!), vyvádzal týfus, neliečiteľná tuberkulóza, čierny kašeľ a mnohé pandémiou hroziace choroby a k tomu pre mnohých aj živorenie v biede bez ústredného, elektrického, plynového kúrenia bez možnosti zaobstarať raždie nieto ešte drevo alebo uhlie, iste takto vymreli aj celé rodiny. To bola ich vtedajšia realita...
Ak tu niekoho zaráža, že sú príbehy často smutné, tak si dovolím pripomenúť námatkovo rozprávky Hansa Christiana Andersena - Dievčatko so zápalkami, Malú morskú vílu alebo Oscara Wildea - Šťastný princ a lastovička. Tu možno deťom ukázať, k čomu vedie bezohľadnosť, ľahostajnosť alebo obetavosť.
V Dobšinského Prostonárodných slovenských povestiach padajú hlavy, krv sa leje potokom... Pred niekoľkými rokmi som ich čítala deťom našich známych a až som sa zdesila, s akým ľahkým srdcom na tej mnohej krutosti vyrastali moje deti v "posvätnej úcte Veď je to Dobšinský!"
Aj keď asi to už nie je až tak vnímané v dnešnej dobe, keď obrazovky, monitory a aj mnohé knihy sa doslova červenajú násilím prezentovaným dospelým ale aj deťom.

mysiouxsie
13.08.2017

Je to milá kniha nejen o životě broučků. Ačkoli kniha káže velice tradiční hodnoty a jasně odkazuje na křesťanskou víru a poslušnost vůči Bohu , což je dle mého osobního názoru přežitek, je to stále hezké a nevinné čtení. Ale zajisté to není další naivní dětská pohádka. Sice to asi není pro četnost mrtvých broučků nejlepší vyprávění na dobrou noc, ale rozhodně bychom neměli děti přehnaně chránit před realitou života. A tahle kniha velmi laskavě ukazuje, že ne vždy všechno končí šťastně.

Hanjimka
07.08.2017

Nádherná klasika a jejich - spali a spali a dobře se jim spalo, mě dodnes dostává do dětských let.

nemer
03.08.2017

Snad jsme za mého dětství měli doma nějaké socialistické upravené "bezbožné" vydání, ale v Broučcích jsem nadpřirozeného boha, ani příkazy poslušnosti nikdy neviděla. Naopak jsem Broučky vždycky vnímala jako symboliku přírodních cyklů (po smrti z člověka/broučka atd. něco vyroste) Naštěstí každou knížku si každý může přebrat po svém, ačkoli asi zrovna Karafiátovi by se to dvakrát nelíbilo :) A už vůbec ne to, že za největší a nejakčnější pohádky jsem v dětství považovala právě biblické příběhy :)

Atanone
13.07.2017

...pokud to jde,nešlapu na chudobky..

Jessica007
18.06.2017

Broučci... Krásná kniha. Měla ji ráda moje babička, která ji četla mojí mámě - a té se taky moc líbila. Tu knihu, kterou měla babička, mám ještě dnes já, je to hodně staré a krásné vydání. Taky ji mám moc ráda, jako malé mi ji četla maminka, později jsem ji četla sama.. Když byly dceři dva roky, vyšla knížka Broučci s obrázky Ondřeje Sekory, dceři jsem ji koupila a byla to první větší knížka, kterou jsem jí předčítala. Moc se jí líbila. Výtisk po babičce zůstal v knihovně na pěkném místě a dcera si mohla prohlížet obrázky té nové. Běžel čas - a stěhovali jsme se.. A tu knížku po mojí babičce pořád mám, ale ta druhá se někam zatoulala... Dcera je už dospělá, koupila jsem nové vydání Broučků - opět s obrázky Ondřeje Sekory, dala jsem ji do knihovny vedle té knížky po babičce - a teď tam čeká - a těším se, jak ji budu číst vnučce nebo vnoučkovi... To už nezáleží tak na mně, ale Broučci čekají se mnou..

evke
15.06.2017

Knihu si z dětství nepamatuji. Četla jsem ji teprve nedávno svým dětem. Mám na ni rozpoluplný názor. Na jednu stranu je kniha napsaná velmi pěkně, dobře se čte. Ale... Ne úplně mi sedlo neustálé podsouvání Boha, konec pohádky o neposlušných koťátkách jsem trochu rozdýchávala a na můj vkus tam bylo až moc postaviček, které zemřeli. Vím, není špatné číst dětem příběhy jako ze života, aby věděli, že ne vše musí dopadnout dobře, ale nechat umřít celou rodinu mi přišlo opravdu moc. Po přečtení posledních vět jsem chvíli jen tak seděla a přemýšlela, jestli to autor myslel opravdu vážně, naštěstí se děti na nic neptali..

kní
01.06.2017

Z článku Petra Zídka "Broučci a česká povaha" (LN, 7. prosince 2016)

Před sto čtyřiceti lety, v roce 1876, vyšel největší bestseller české dětské literatury, i když zpočátku to tak vůbec nevypadalo. Karafiátovi Broučci, vydaní anonymně vlastním nákladem autora a v nepříliš pěkné úpravě, zpočátku zcela zapadli. Teprve po sedmnácti letech knihu objevil spisovatel Jan Herben, který pověřil svého kolegu v časopise Čas Gustava Jaroše (známého pod pseudonymem Gamma), aby o Broučcích napsal. Jarošův nadšený článek vyšel v Čase 2. září 1893 a zahájil hvězdnou kariéru díla, které kritik označil za "nejkrásnější květ naší české literatury dětské".
(...)
Hlavní "ideové poselství" Karafiátova díla by se přitom dalo formulovat spíše slovy "slepě poslouchejte Boha a další autority". Celý děj knihy je možné shrnout do věty: Brouček neposlouchá tatínka a je za to potrestán, pak se poslouchat naučí, ožení se, má děti a nakonec všichni umřou. Karafiátova posedlost poslušností, kterou na počátku 20. století kritizoval i Masaryk, je skoro maniakální: v textu, který má v prvním vydání 146 stran, je slovo poslouchat či poslušnost použito 110krát, Bůh či Hospodin pak 105krát.
(...)
Sto čtyřicet let poslušnosti ale stačilo. Pokud chcete mít z dětí sebevědomé lidi s vlastním názorem, nečtěte jim Broučky, ale třeba Pipi Dlouhou punčochu. Konformistů máme dost, potřebujeme rebely!

martas006
29.05.2017

Knížka se mi líbila i obrázky, co byli v knížce.

havranice
08.05.2017

Poprvé jsem se s knihou setkala až jako dospělá, když jsem ji předčítala 3 letému synovi. Byla pro něj srozumitelná, identifikoval se s broučkem a líbilo se mu to. Mně se to také líbilo, mělo to své kouzlo, laskavost, líbil se mi ten závan starých dobrých časů, líbila se mi tam křesťanská víra, laskavost i přísnost rodičů.

TheTara18
06.04.2017

Kniha mého dětství. Vždy jsem se těšil k prababičce až si opět přečtu o životě broučků, jejichž životním posláním je svítit lidem na cestu. Za nostalgii a příjemnou četbu hodnotím pěti hvězdami.

PeťkaW.
21.03.2017

Krásný poetický příběh. Bohužel já vždycky skončila u té pasáže, kdy se z Janinky stala po kruté zimě sněženka. Moje dětské srdíčko a hlava to nějak nechtěly přijmout a přišlo jim to až dost drsné na to, že jde o pohádku. Ale jinak jsem měla jejich příběhy moc ráda a kdykoliv jsem viděla nějakého broučka, tak jsem si představovala, že je to ten z knížky, což je pro dětskou fantazii velké plus :)