Tulák po hvězdách

Některé příběhy "putování v čase" mě moc bavily, ale některé pasáže byly zdlouhavé a nudné.

Kde se v člověku bere síla? Co všechno dokáže zvládnout? A co nás čeká po smrti? To jsou otázky, které zajímají mě i autora, a právě proto mi byla tato kniha blízká. Z ženského pohledu mi však chyběl alespoň jeden popsaný minulý život hlavního hrdiny v ženském těle, přestože sám potvrzuje, že v minulých životech byl nejen mužem, ale i ženou.

25.08.2026

Na tuto klasiku jsem se chystala řadu měsíců. Bohužel jsem od knihy opravdu čekala víc. Nakonec uděluji 3 hvězdičky.

Kniha je zvláštním pojednáním o tom, že okolnosti, ať jsou jakkoliv nepříznivé - v knize zasazené do vězeňské tématiky - nemusí předurčovat to, co cítíme a jak to prožíváme.

Hlavní hrdina Darrell Standing žil ve velmi nepříznivých podmínkách na samotce a často brutálně sešněrovaný ve svěrací kazajce na mnoho dní. Jeho tělo bylo nehybné, umrtvené špatným krevním oběhem, ale jeho duše se naučila opouštět zdi věznice a prožívat minulé životy. Často nejde o smyšlené příběhy, ale o události, které se opravdu staly - např. námořník na pustém ostrově, který osm let přežívá na tulením mase, než je zachráněn; nebo příběh masakru v Mountain Meadows. Pro mě je to příjemná kombinace Londonova dobrodružného vyprávění s filozofováním o životě a nesmrtelnosti duše.

„Mocně se však ve mně vzdouval příliv života. Já, Darrell Standing, jsem tak rozhodně odmítal zemřít, že jsem nepřipustil, aby mě správce Atherton s kapitánem Jamiem zabili. Byl jsem stále tak puzen k životu, že si někdy myslím, že jen proto jsem zde a jím a spím a přemýšlím a píšu toto vyprávění o svých různých já, a čekám na neodvratnou oprátku, která ukončí jedno jepičí údobí mé dlouze zřetězené existence!"

Tyjo, to ale byla zvláštní kniha! Četl jsem ji teď úplně poprvé, a přestože jsem docela věděl, co mě zde má čekat, stejně jsem nečekal, že to bude tak silné! Vůle k životu trestance Standinga byla tak strhující, že jednak vyvolávala automaticky sympatie, ale fungovala také jako nastavené zrcadlo (jojo, zrcadlo, už zase :-) i mému vlastnímu – někdy velmi laxnímu a někdy trochu málo vděčnému – přístupu k životu.
Že si života začínáme vážit až tehdy, když v něm naše fyzické i duchovní požitky přestanou být samozřejmé, není neznámá věc. A je veskrze užitečné si to připomínat. A mistr London nám to tady připomíná způsobem, od kterého nelze odvrátit zrak a na který nelze tak rychle zapomenout. Připomenutí toho, jak nesmírně bohatý je vnitřní života člověka, a jak dokážeme z omezených zdrojů vyčarovat celé nové životy, celé nové vesmíry – to mi ukazuje, že zážitky není nutné kupovat v podobě dalších nových produktů a netřeba za nimi také jezdit na exotická místa planety Země. Máme to všechno již v sobě, jen si pro to šáhnout!
Díky za to.

Lidsky mi ale Darrell moc neseděl a také jeho motivace se mi nejevily jako úplně ideální (toužit přežít mučení proto, abych se mohl vysmát svým trýznitelům není nejspíš špatný důvod, ale jistě to není nejlepší důvod). A pak jeho furiantský styl a jakási násilnická podstata ukazuje na model mužnosti, který je snad již definitivně na odchodu z dějin. Ostatně, Darrell se sám rozpovídal o tom, jak vnímá ženy: „Žena má blízko k tomu, co je bezprostřední, a zná jen potřebu okamžitých věcí. My známe čest vyšší než je její čest a hrdost, přesahující její nejodvážnější představy o hrdosti. Naše oči vidí do dálky, aby mohly hledět do hvězd, zatímco její oči nevidí dál než na pevnou zemi pod její nohou, na milencovu hruď na její hrudi, na bujaré děcko v její náruči.“ Hm, i v tomhle pan London leckomu nastavuje zrcadlo. Nevědomě, přesto užitečně.

Samotné „vložené příběhy“ mě nijak zvlášť nezaujaly, nečetl jsem je s nechutí, ale ani jsem nebyl vtažen. Ty postavy tam byly navzdory svým vnějškovým odlišnostem (věkovým, sociálním, kulturním) vždy dost podobné. Což samozřejmě není možné autorovi vyčítat: že rozličná alter ega budou odrazem originálního ega je vlastně logické. Ale stejně – pokušení přeskakovat bylo jaksi stále přítomné.

Ale nechci končit negativně: Tulák po hvězdách je silně působící obžalobou toho, jak se s uchlácholeným svědomím (protože pod pláštíkem práva a spravedlnosti) většina pokouší nezapadající jedince zbavit jejich důstojnosti. A stejně tak je intenzivním manifestem nezdolnosti lidského ducha, kterého nezlomí žádné ponížení, žádná pouta, žádné vězeňské zdi...
„Ti blázni! Jako kdyby mohli zardousit mou nesmrtelnost tím neohrabaným zařízením, složeným z provazu a lešení! Budu kráčet a nesčetněkrát znovu kráčet po této krásné zemi. A budu po ní kráčet jako člověk z masa a kostí, budu knížetem a venkovanem, vědcem a bláznem, budu sedět na vyvýšeném místě a sténat pod kolem.“

Hodně zajímavý příběh o vnitřní síle nevinně odsouzeného vězně odsouzeného na smrt, který dokáže svou mysl odpoutat od těla a prožít své minulé životy. Abych pravdu řekla i když ty části z vězení byly kruté, tak mě bavily o dost víc než ty minulé životy.
Kniha je inspirována skutečným případem nevinně odsouzeného člověka, který prožil 5 let v samovazbě a byl v roce 1914 propuštěn na svobodu poté, když se autorovi podařilo prosadit obnovu procesu.

Není smrti. Život je duch a duch nemůže umřít. Jen tělo umírá a pomíjí. Jen duch trvá a dál buduje sám sebe postupným s nekonečným převtělováním, jak se propracovává vzhůru ke světlu. Čím budu až budu zase žít? To bych rád věděl. Rád bych to věděl...

Historie a filosofie odsouzence na smrt, které prolétnou jeho hlavou během posledního dne života. Dost náročné čtení...

Knihu jsem si dala v podobě audioknihy v naprosto nepřekonatelném podání Jana Vondráčka. A díky němu jsem to zvládla až do konce. První třetina příběhu si mě ještě držela, ale pak už to šlo z kopce a poslouchala jsem jen ze setrvačnosti. Zdá se, že se v mém životě zařadí mezi další kultovní knihy, které si mě nezískaly stejně jako toliko opěvovaný Tracyho tygr nebo Spolčení hlupců. Nevadily mi různé dimenze, spíš naopak. To je na knize asi jediné poměrně půvabné. Ale tak nějak to tam prostě není.

Po knize jsem sáhl proto, že mě zaujal námět, kdy má člověk nejnižší míru vnější svobody, jakou si snad lze představit, a přesto se cítí vnitřně svobodný. Příběh, či spíš jednotlivé příběhy, se mi líbil/y. Z těch hlavních mě bavily všechny. Jen ten konec, kdy se během rychlého sledu protočily 4 různé pravěké životy mi přišel už trochu šitý horkou jehlou. Závěr o úpadku morálky byl na můj vkus trochu moc "dědkovsky" ubrečený (ve stylu "to za mých mladých let..."). Ale v dané pasáži mě zaujalo jedno moudro: "mravnost je jmění společenské, přírůstek získaný za věky utrpení." Připomnělo mi to Karpišovu definici peněz jako paměti dobrých skutků :-)
Když to shrnu, tak obžaloba vězeňství skvělá, dobrodružství super a jako seberozvojová literatura to funguje taky. Půl hvězdy strhávám jen za trochu slabší závěrečnou pasáž.

22.04.2026

Audiokniha skvěle načtena panem Vondráčkem. Pro mě nebylo nejdřív celkem snadné pochopit všechny dimenze které se čtenáři nabízely, není to kniha vysloveně pro zábavu, ale pro dost hluboké a složité zamyšlení.

14.04.2026

No, wau. Jako by mi tato kniha otevřela novou dimenzi života a poznání. Tolik utrpení a v tom svobody. Klobouk dolů před tématem, zpracováním i stylem vyprávění!

Asi mně kniha nezastihla ve správném období. Styl byl poněkud rozvláčný, některé "světy" mě nudily. Nejvíc mě asi zaujal námořník na pustém ostrově. Filosofické úvahy byly fajn.

Ma srdcová záležitost, ctu opakovane

Naprosto mimořádná kniha. Byl jsem nadšený před 20 let i nyní, když jsem "četl ušima" ve zpracování ČRo. Lidského ducha kazajka nespoutá. Originální námět i zpracování.

Knihu jsem četla kdysi a moc se mi líbila. Tak jsem si řekla, že si ji připomenu s Čro a byla jsem trochu zklamaná. Přečtená je krásně což o to, ale mě nijak nenadchl text. Možná, že i knihy stárnou.

10.02.2026

Kdybych knihu četla, nejspíš bych ji nedočetla (děkuji tedy J. Vondráčkovi za skvělou interpretaci). Téma je rozhodně zajímavé, ale pro mne značně rozvláčné (a od doby vzniku už mnohokráte zpracované a to čtivější formou).
Ve své době tedy kniha určitě přínosná, která kladla spoustu otázek, vedla k zamyšlení, ale dnes už je, za mne, trochu překonaná.

Jednotlivé příběhy mě neuvěřitelně bavily. Filozofické úvahy, které knihu provází byly náročnější. Celá kniha vede k zamyšlení k nám samotným a našim jednotlivým životům.

I když mám jiný náhled na život, tuto klasiku jsem si přečetla s radostí, překvapila mě svou myšlenkou. Možná někdo považuje zápletku s dynamitem za přehnanou a až příliš nevěrohodnou, ale mně na tom nezáleží. Hlavní nosná idea se do dnešní doby moc nehodí - duch je víc než tělo, ale vlastně to souzní s tím, co sama cítím. A toulat se po hvězdách: na rok 1915 skvělý odlehčující nápad, nakoplo mě to taky se toulat :)

Londona mám spojeného s jiným typem literatury a jako povinná četba mě tato kniha minula. Byla jsem překvapená, proč kniha vznikla a možná i to ji dodává na poutavosti.