jefff komentáře u knih
Stín větru je zajímavý žánrový mix, který se ve svém finále ubral jiným směrem, než jsem původně myslel. Mnohdy velmi napínavé a atmosférické se skvěle napsanými postavami. Možná bych knihu zkrátil o sto stran.
Příběh opravdu poutavý a napínavý, nechyběla mu atmosféra ani lehké mrazení. Úplně mě neuchvátil autorův sloh (možná překlad), který mi připadal strohý, skoro seminárkový. Ale celkový dojem dobrý.
Krimi s pomalejším rozjezdem, trochu slabší vyšetřovatelskou linkou, ze které je patrné, že o skutečné policejní práci toho autorka až tolik neví. Postavy a příběh je nicméně zajímavý.
Pořád strhující čtení. Mayne psát umí a příběh koření zajímavými nápady a informacemi z oblasti vědy. Přesto poslední díl byl za mě nejslabší, a to z občas podivného překotného pátracího rytmu, který byl hodně přitažený. Ale jo. Theo je sympatický hrdina, možná jeden z nejsympatičtějších v oblasti detektivek, takže mu to pořád žeru.
Bohužel jsem nedočetl, autorův styl mě nebavil a do dalších stran jsem se nutil. Zajímavý příběh, jehož zpracování jsem nestrávil.
Thea jsem si oblíbil hned prvním díle. Sympatický hrdina se silným morálním kodexem a odvahou, byť některé jeho kroky nejsou úplně logické. Hračkář byl super a autor mě potěšil, že se nesnažil kopírovat předchozí díl a příběh pojal zcela jinak.
Náročnější než Spalovač. Fuks zde používá archaičtější výrazivo a trochu těžší sloh, ne tak čtenářsky přívětivý. Přesto jde o obdivuhodnou knihu, která skvěle vystihuje onen strach, který asi musel mít každý, komu za Hitlerovi války hrozil koncentrák. Atmosféra je přímo hmatatelná a je nepříjemné se v ní brodit. Zejména začátek knihy je esence zoufalství a marného boje s nelidskostí.
Poutavá kniha, která se díky autorově zručném rukopisu skvěle čte, aniž by výrazně strádal sloh. Renčín je technicky vyspělý autor a dobrý vypravěč, který v Klubu vrahů vymyslel dobré postavy, zajímavý děj i hororově vyznívající finále. Jedinou kaňkou snad může být určitá "mělkost" knihy...
Velmi poutavě sepsaný výběr ze zajímavých pražských mordů, které řešil jeden z nejlepších českých kriminalistů. Během čtení na mě úplně dýchla atmosféra pátrání a ponoření se do hlubin podsvětí pražských uliček bylo až mrazivé.
Mlýn na mumie byl impozantním objevem v české literatuře. Andělí vejce mě trochu minulo, ale Nulorožec je přesně to, co mám na Stančíkovi rád. Škoda jen ne tak propracovaného příběhu. Kostra knihy je poutavá nápaditá a krásně konspirační s odkazy na ikonografii, bádání a záhadologii což je atraktivní mix, navíc okořeněný absurdním humorem autora, který mi je blízký. Jenže k dokonalosti tomu chyběla ona propracovanost, kdy autor klouzal po náznacích a do hloubky se vydal jen výjimečně. Bavili mě odkazy na Preislerovi obrazy, zajímavý byla i spojka s Goethem. Na Mlýn ale Nulorožec nemá.
Psychologicky dobře vykreslená kniha, kdy je cítit, že autorka má talent a že si dala s dílem záležet. Ostré předměty se dobře čtou, je v nich zajímavá mozaika postav a charakterů. Zamrzí snad jen poměrně předvídatelný vývoj a lehce stagnující vývoj příběhu. Závěr je pak překvapivě uspěchaný a až překotný. Místo hrůzy nahánějícího finále máme víceméně popis událostí. Přesto si knihy cením a autorku budu nadále sledovat.
Dlouho se mi nestalo, abych četl knihu v takovém tempu. Prakticky jsem ji neodložil z ruky, dokud jsem strhující pátrání po sériovém vrahovi nedočetl. Konec mohl být trochu propracovanější a autor si mohl s finále dát více záležet, ale jinak naprosto skvělý krimi román s nesmírně sympatickým hrdinou i kulisy amerického venkova.
Musím říct, že prvních řekněme padesát stran mě zklamalo. Prostý sloh, nezajímavé charaktery, vyčpělé flash-backy. Jenže! Jak kniha plynula, najednou se nedalo odtrhnout. Jednoduchý sloh přispěl ke čtivosti, autor zbytečně neřešil soukromý vyšetřovatelů a věnoval se jen a pouze akci a flash-backy byly jedny z nejzajímavějších, jaké jsem kdy v krimi žánru četl. Výsledkem je napínavé počtení, byť vůbec ne originální. Celý koncept je ovšem zajímavý a poutavý a hlavně čtenářsky vděčný. Jen ten přesah chyběl.
Dobrá, svižná kniha, kde mě asi nejvíce bavily kulisy Florencie a Benátek i zajímavosti z umění a historie. Sám příběh měl taky něco do sebe a ta nečernobílost mě hodně bavila.
Příjemná nenáročná oddychovka, která ale svůj potenciál zcela nenaplnila.
Žádná velká knižní revoluce se nekoná, ale jako jednohubkový horor okořeněný povedeným vizuálem funguje Horrorstör na jedničku. Je to akční, do jisté míry i atmosférické a originální. Slušný kousek.
Před lety jsem aktivně četl sérii Noční strana od Simona R. Greena, která se McLeanovu Drakovi velmi podobá. Potěší zde lidský hrdina s chybami a přešlapy, i zajímavý příběh kolem sošky Spáleného muže. Naopak zamrzí méně vykreslený svět, ve kterém se tato Urban fantasy odehrává. Na tom by měl McLean zapracovat, vždyť možnosti jsou prakticky nekonečné.
Typicky archaický horor se známými prvky a slohem, který je znám z knih Poea, Howarda a dalších. Nic objevného, ale lehce mrazivý kousek stojí za přečtení.
Zajímavý román se značně odlišnými částmi. První - poetická je čtivější, čtenářsky přívětivější a barvitá. Druhá je dějově strohá, přímá a až agresivní. Obě spolu na první pohled moc neladí a je těžké se z minulosti náhle překlopit do nepřívětivé současnosti. Líbí se mi Hastrmanova nejednoznačnost i průnik civilnosti a mysteriózna, který obklopuje auru hlavní postavy. Jedna z lepších Urbanovo knih.