Pan Theodor Mundstock
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/1842/bmid_pan-theodor-mundstock-I6O-1842.jpg
4
791
101
Román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock byl už na první pohled zvláštním a hned vyvolal pozoruhodný ohlas. Byl oceňován jako mimořádný literární čin. Zájem nevyvolalo samo téma - próza se přece vracela dvacet let zpátky do let války a okupace a pokračovala v řadě svědectví a dramatických vyprávění, někdy psaných i se smyslem pro komiku a ironii dějin. Ani se nevymykalo její prostředí a příběh; byly sice magické, odehrávaly se ve starobylých pražských ulicích a týkaly se tragédie Židů, jež se začínala hrůzně naplňovat. Zrovna probíhaly transporty do koncentračních táborů a šíři se strach. Co však hlavně upoutalo pozornost, to byla originalita autorova životního názoru a způsob vyprávění. Až podivně působí titulní postava nenápadného, čestného, pasivního úředníka, lpícího na lidské důstojnosti a dobrotě hledající postup, jak se ubránit a uniknout před blížícími se zlými hrozbami. Osobitá je vypravěčova perspektiva, takže četba provokuje nejistotu, nakolik je realita absurdní a temná, nebo banální a obyčejná, a zvědavost, jestli je příběh bláhový a groteskní, nebo smutný. Ani nevíme, jestli román myslí na tísnivý obraz doby, anebo na docela osobní autorovu úzkost. Právě ze sugestivní tajuplnosti se rodila autorova sláva zasahující nejenom českou kulturu. Hned následovaly překlady do mnoha jazyků a Pan Theodor Mundstock se tak obracel k těm, kdo se trápili tragédií holokaustu a existenční nejistotou soudobého člověka. Touto prózou začínala Fuksova dráha spisovatele, jež pak přinesla ještě další temné a bizarní příběhy a skládala přeludný obraz konce minulého století...... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Tragický silný příběh o nejistotě židovských rodin v době transportů. Ta natolik poznamená hlavního hrdinu, že začne trénovat vše, co bude potřebovat, dopředu.
Poslechnuto jako rozhlasová hra.
Bohužel nemohu souhlasit se zdejším vysokým hodnocením. Po nějakých 40 stranách jsem odložil, nedokončil. Je to od prvních stránek psáno tak, že mě příběh toho člověka prostě nezajimá. V první kapitole rozhovory se svým stínem (nazývaným Mon) a se slepicí (nazývanou tvor), která mu klove do boty. V knize jde o válečnou paranoiu a strach, to chápu, ale číst se to příliš nedá.
Jeden z mých středoškolských restů. Kdysi nám učitelka češtiny vyzradila kompletní děj (což nebylo poprvé a cítím to jako velký problém výuky literatury. Učitel by měl děti namotivovat a navnadit, aby si knihu přečetli a ne je odradit, jak se to mockrát stalo mě.). Ale zpátky k této knize. Věděla jsem tedy, co mě čeká. Jenže pouhé sdělení obsahu neobsáhne tu tíživou atmosféru, ten pocit postupného propadání se a čekání na vysvobození v podobě pozvání k transportu. Ladislav Fuks byl mistr ve vykreslení psychologie postav.
Knihu jsem si poslechla v adaptaci Českého rozhlasu v hlavní roli s Vladimírem Javorským během postávání v zácpě. U toho mi tedy tyhle "éterické" role sedí (cikánský král v zatracovaném Romingu, neživý v Princi mamánkovi). Cítila jsem s panem Mundstockem tu úzkost a obavy, možná trochu počátek šílenství z beznaděje. Toto uchopení pocitů Židů před transportem je úplně jiné uchopení problematiky holocaustu, než co jsem doposud četla. Co mě tedy poněkud zlobilo, byl nesprávný tvar jména ve vokativu (Pane Mundstock!), ale i to odpovídá náladě díla, i když u některých postav mi nedává smysl.
Knížku si i přečtu, tohle chci "vidět" na papíře. A na tohle musí mít čtenář/posluchač rozpoložení, počtem stran sice nepříliš obsáhlé dílo, ale jednoduché na přelousknutí to nebude, ani na poslech nebylo. Fuks je ojedinělý úkaz.
Asi nejsilnější kniha o židech před transportem, jakou jsem kdy četl. Pomaleji se to rozjíždí, ale pak je to hustý. Otáčíte stránky a najednou JSTE Židem, který se musí chystat.
Přes krkolomný začátek který ne a ne pochopit :):) nakonec vynikající a dokonalé i s tím tušícím a nakonec trochu jiným koncem.
Vše za mě napsali dokonale uživatelé Precim a DuncanIdaho.
Pan Theodor Mundstock je totiž praktický člověk, který má na všechno metodu.
Víte, celé tajemství spočívá v tom, nežít v žádných iluzích....vždyť je to ŠiMON
[četba ČRo]
Děkuji "binaurálně natočené dramatizaci" Českého rozhlasu Vltava, za doplnění maturitní četby.
Nenapadlo by mě to číst ani v maturitním věku ani dnes.
Byla to moje třetí zkušenost s autorem a od Příběhu kriminálního rady přes Myši Natálie Mooshabrové můj počet ⭐ jen stoupá.
_______-------_______-------_______----
Nevím zda si můžu dát do 'přečtených', ale výlet do hlavy žida před transportem se hodně zadařil. Ladislav Fuks je fenomenální osobnost, patrně čerpá ze své výrazné osobnostní emotivity, autobiografické zkušenosti, vzdělanosti a k tomu velmi ovládl řemeslo? Nevím, nejsem odborník na literaturu jen čtenář a . . .
Smekám.
___---___---___---
Nemám ráda válečnou literaturu faktu ani beletrii na téma holocaustu, války a jiné.
Tohle ovšem v kostce obsáhne veškerá traumata válečná, židovská i všechna jiná.
Jak píše lubtich a mnozí další:
"Už jen výběr perspektivy je unikátní a posunuje typické židovské téma k dalším vrstvám."
___---___---___---
Vladimír Javorský je stejně fenomenální a nejvíc ve chvíli, kdy pan Theodor Mundstock bere svůj lehký kufr a lehkým krokem jde vstříc lehké budoucnosti!
Děkuji vřele♥️
---
Top komentář mirektrubak ;o)
7/7
Autorova románová prvotina, kterou napsal ve svých čtyřiceti letech a která vzbudila okamžitě velikou odezvu kritiky jak v Československu, tak v zahraničí, a vynesla autorovi značnou popularitu.
Z velké části metaforickou a na niterních myšlenkách postavenou formou napsaný psychologický román o pražském Židovi na počátku druhé světové války. Konstantní pocit strachu a napětí před předvoláním do transportu do koncentračního tábora se mísí s mnohými vnitřními pocity a halucinacemi, které silně ovlivňuje vnitřní dialog se stínem hlavní postavy, Monem a dalším přeludem, slípkou, o kterou se hrdina stará ve své domácnosti. Děj se zaměřuje na přípravu na transport (sebetrýzeň, simulace vlastní smrti, trénování odolnosti apod.). Leitmotivem je popis postupného sebedestruktivního duševního rozkladu na základě soustavného strachu a diskriminace při očekávání příchodu mezních životních situací. Tragický a paradoxní konec koresponduje s myšlenkou, že není možné se jakýmkoliv způsobem připravit na to, co nám osud přichystá, není možné nacházet důstojnost v čase zmaru a nelidskosti.
Jedním z ústředních témat Fuksovy tvorby byl vedle tématu holocaustu a utrpení Židů i (často tragický) střet citlivého a zranitelného jedince s nelidskými podmínkami a utrpením, které z těchto podmínek pramení. Nenaplnění citových potřeb a z toho plynoucí duševní strádání. Co se týká stylistického zpracování, převažuje čtenářsky zhusta obtížná metaforická forma, doplněná o časté niterní monology či prožitky, s opakujícími se motivy a symbolikou.
Zpočátku se mi kniha četla obtížně, než jsem si zvykl na autorův styl psaní. Poté se mi však velmi zalíbila. Fuks se zaměřil na niterní svět obyčejného člověka očekávajícího transport do koncentračního tábora a já, jako čtenář, jsem společně s ním prožíval tíseň a beznaděj oné hrozné doby. Troufám si říct, že příběh zde hraje spíše druhotnou roli. A člověk, který napíše, že má kniha předvídatelný děj, podle mého názoru vůbec nepochopil, co četl. Všem vřele doporučuji!
(SPOILER) Za mě jednoznačně pecka! Je spoustu knih týkající se druhé světové války a holokaustu, ale poprvé se mi dostala do rukou kniha, která nevypovídá o všech těch hrůzách přímo. Neodehrává se v koncentračním táboře ani v době poválečné, kdy se oběti snažili se vším vyrovnat. Poprvé jsem nahlédla do duší lidí, kterým nezbývalo nic jiného než čekat na svoji předvolánku a smiřovat se s velice nejistým osudem. Snaha naučit se žít v bídě a hlavně v nejistotě. Snaha se nezbláznit... Za mě psychologicky propracované, navíc čtivé a ač je tématika velice smutná, autor ji podával s citem. Takový malý spoiler na konec, zajímalo by mne, zda smrt hlavní postavy značila tragický konec či naopak vysvobození a únik z života v táboře. Nejvíc mi bylo líto Šimona, který skončil úplně sám. Zde je tragický konec jasný a pro mne byla část velice dojemná. Nicméně doporučuji všema deseti! :)
Zajímavá kniha o vyrovnávání se s traumaty, jenž válka přináší. Atmosféra všeobecné paranoie je vykreslena zručně. Svérázný a zároveň zoufalý coping mechanismus, jak zvládnout neustálou hrozbu transportu, je asi největší devizou tohoto díla. Celkové vyznění ale trochu sráží dost předvídatelný konec.
(SPOILER)
"Povinná četba na maturitu"
Hlavní postava je Žid a čeká ji transport do koncentračního tábora.
Chce být na všechno připravený, ale neví, že to bohužel nejde, protože nikdo moc dobře nevěděl, kam jedou a co se tam s nima stane. Konec příběhu je hodně podobný smrti autora taky židovského původu Jiřího Ortena, kterého srazil dopravní prostředek.
Je to velmi neotřelá práce, kterou ale už asi znovu číst nebudu. Velmi přesvědčivě popisuje trápení člověka zbaveného jakékoliv jistoty a naděje, který se s tím snaží po svém vyrovnat. Čtení je tak jakousi soustavnou noční můrou.
Židovská tématika z trochu jiné perspektivy. To důležité však zůstalo zachováno - bezvýchodnost doby byla zachycena velmi jasně.
Vlastně bylo zajímavé i to, že se Fuks nesoustředil na dobu strávenou v koncentračním táboře, nýbrž na to, co tomu bezprostředně předcházelo. Autorovi se totiž podařilo zachytit něco, co si mnoho lidí neuvědomuje - to, jaký zhoubný vliv může mít nejistota na lidskou psychiku.
Říkám si, co je horší. Představovat si nepředstavitelné a snažit se to utišovat planou nadějí, anebo zažívat nepředstavitelné, ale s vědomím toho, že člověk alespoň konečně ví, proti čemu čelí.
Páni, tahle kniha mě nesmírně překvapila. Dřív ve škole vylíčena jako úžasné dílo, ale při výkladu profesora často i brak zněl jako úžasný počin, takže očekávání nebylo příliš veliké. Začátek byl takový nemastný neslaný, opravdu se tím musí člověk trochu pročíst, protože postupně začínají různé podivnosti dávat smysl a jsou vysvětleny mezi řádky. Následně z celé knihy vyplyne celý příběh o židovské komunitě z válečné doby z úplně jiného pohledu, než na co jsme většinou zvyklí. Tématika s děním v koncentračním táboře už je přece jenom trochu ohraná písnička, ale tady se nabízí něco úplně jiného. Chápu, že Fuks musel i při svém věku takovým debutem vzbudit naprostý rozruch, protože styl psaní i samotné téma jsou prostě ve své době úplná novinka. Oceňuji i židovskou tématiku ohledně svátků a zvyků, které působily v knize naprosto přirozeně.
Vážná témata, místy grotesknost a různé metafory, podobnosti a návrat do minulosti před válkou, která na pozadí stále plyne a hrdina ví, že svému osudu neuteče.
Prostě skvělá knížka, která stojí za přečtení.
První Fuks je pro mě trochu záhadou. S příslibem anotace příběhu jsem s tím počítal, ale taky bojoval. Fuks si hraje s jazykem tak, že to spíše vypadá jako zvrácená hra, která končí prózou na více než sto stran, která mě ale oslovuje pouze v krátkých odstavcích. Vše mi dává nějak smysl, ale nebýt doporučení s anotací, tak se těžko chytám. Náročné počtení bez nějakého prožitku.
Velmi zvláštní kniha. Na mě ze všeho nejvíc působila velmi stísněně, protože se během čtení nikdy nehnete od Mundstocka, který chová ptáky, takřka nikdy neopustí svůj malý byt a jehož myšlenkové pochody běžný člověk jen stěží pochopí. Fuks byl velmi poutavým vypravěčem a líbí se mi jeho styl psaní, jeho charakteristický cynismus a i použité metafory. Na mě upřímně tato kniha zapůsobila trochu více než profláknutý "Spalovač mrtvol" kvůli bravurnímu psychologickému profilu hlavní postavy. Tato válečná kniha v sobě nese pouze nádech války jako takové, ale i přesto je velmi působivá a hluboká.
Protože svázat život do rozumových schémat a chlácholit se tím, že schopnost přežít je smyslem života, nestačí. Fuksova postava se ocitá v zajetí nejen svého pokoje, ale i svého celého života.
Už jen výběr perspektivy je unikátní a posunuje typické židovské téma k dalším vrstvám. Vyšinutost pana Mundstocka se projevuje už od prvních stran – doprovází jej stín Mon, jakýsi vnitřní úzkostný hlas (snad i schizofrenický). Patologičnost hlavní postavy však nekončí, provází jej mnoho halucinací, proto je při čtení čtenář mnohdy na vážkách, co je doopravdy temná skutečnost a co pouze bludy. Hororový a fantazijní svět totiž vcelku přirozeně splývá s okupační židovskou situací.
Tolik úzkosti, nejistoty, beznaděje, strachu a temnosti je v málokteré knize. Zároveň však poté, co při úklidu ulice Theodor Mundstock přijde na svoji praktickou metodickou přípravu, začíná se mnoho situací jevit groteskně a absurdně; ať už jsou to výtečné scény u pekaře a řezníka ("tlapy na skle") či návštěva Moše Hause.
Umně pracuje Fuks s opakujícími motivy: třeba halucinační slípka či Kolumbova plachetnice, která se stále blíží svému cíli – ten je však pouhou iluzí. Proti moci je jakýkoliv systém marný, smrt je nevyhnutelná, únik přes veškerou snahu nerealizovatelný.
Ani detaily nejsou zanedbány, všímám si třeba opakujících se zdrobnělin v pochmurných pasážích knihy (snížek, jablíčko), případně podoby jmen Mon – Šimon (poslední věta – ta krásná a deptající neurčitost!). Fuks se totiž nezaměřuje pouze na individualitu, ale nenápadně mapuje židovský mikrokosmos Mundstockových známých, k nimž se hlavní postava chová dobrotivě a povzbuzuje je. S postavami Ruth a Vorjahrena se noříme hlouběji do Mundstockovy minulosti, která odkrývá, že jeho úzkostlivost a nejistota nejsou zapříčiněny pouze válkou. Naopak v postavě Šimona snad vidím nějaký ten optimismus – že třeba ten, v koho pan Mundstock tak věřil, se přece jenom dostane z pařátů zlé doby.
I na jazykové rovině se dějí věci. Třeba postupné přecházení vypravěčova hlasu do Mundstockova vnitřního monologu, množství židovských termínů či využití nejednoznačnosti dopisů podtrhují jedinečnost tohoto díla, které vznikalo zas v jiné složité době. Jedině dobře, že to vyšlo, protože to vážně vyšlo.
Sanytrová ulice měla výhodu, že byla poměrně čistá. Dosti čistá na to, že jí procházelo mnoho lidí a na obou koncích stály školy. Co tam zametl, býval jen papír, tramvajové lístky, ohořelé zápalky. Někdy také ohryzky jablíček. Ale slupka z banánu nebo pomeranče nikdy. Zpočátku ho to dost udivilo, děti mají přece banány a pomeranče rády. Ale když zahlédl uniformy ve vysokých botách, kolony vojenských aut a nadechl modrý zápach benzinu a gumy, probouzel se. Vždyť byla válka a okupace. V okupaci a válce není místa na banány a pomeranče, nýbrž na granáty a pušky. A tu si pak uvědomoval jednu věc: že dokud bude on, Žid Theodor Mundstock, mést Sanytrovou ulici, nikdy se tu nebude válet šlupka z banánu či z pomeranče. A metl tramvajové lístky a ohořelé zápalky.
(s. 93)
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) prvotina okupace Československa holokaust, holocaust transporty
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Kniha Pan Theodor Mundstock je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 1 232x |
| Čtenářské výzvě | 91x |
| Doporučených | 83x |
| Knihotéce | 207x |
| Chystám se číst | 406x |
| Chci si koupit | 69x |
| dalších seznamech | 12x |
Protože můj byt neoplývá metrama na druhou, nevejde se mi tam velká knihovna. Do komory knížky dávat nemůžu, protože tam skladuju víno a špiritus na dobrou náladu a cpát to do botníku, je blbost na třetí. Šance, že bych si dokázal jít knihu půjčit je malá a že bych jí dokázal dojít i vrátit, je mizivá. Abych to zkrátil, došel jsem na poslední místo knihovny, a tak jsem začal recyklovat a sahat po věcech, který jsem neměl v ruce aspoň dvacet let. To se teda týká i vodky v komoře, kterou jsem zdědil po pratetě. Padnul mi do ruky tenhle Theodor od mýho oblíbence.
Theodor se narodil do blbý doby a jedinej kabát, kterej mu padnul jako ulitej měl na sobě žlutou hvězdu, aby si na něj kdejakej kretén ukazoval. Ta hvězda byla i zaručeně platná legitka na pěškobus. Čekání na případnej transport si Theo krátí zametáním ulic, rozprávkama se svým stínem a pozorováním, jak mu ubejvaj známí. Hele, s tím stínem to bylo stejně zajímavý, když jsem čekal, že se objeví, tak tam nebyl a jindy zase jo. Možná mám ale poruchu na převaděči spojitosti.
Nedá se tam zasmát vůbec ničemu. Nejsou to přecejen nebožtíci na bále. Ale vůbec to nevadí. Přestože je to smutný, je radost to číst. Pan Theodor je asi jedinej člověk na světě, kterej zažil transport i koncentrák i když v ani jednom ve skutečnosti nebyl. Příprava je někdy dobrá věc, ale dojebat si už takhle sprasenej život mi přijde zbytečný.
Mám radost, že mi došlo místo v nábytku. Aspoň jsem narazil na kousky jako je tenhle, ve kterejch je radost listovat.