Nulorožec
Petr Stančík
Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady. Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na „vynulovanou“ podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než opanovat společnost „jedinečných jednorožců“.... celý text
Přidat komentář
Pan spisovatel mě svou brilantní fantazií zblbnul tak, že jsem párkrát nevěděl co je ještě fakt a co už je produkt jeho nekonečné obrazotvornosti. A mám obzvlášť rád knihy, kde si musím různé poznatky dohledávat jinde - tady vzbudil můj zájem Goethe, malíř Preisler nebo třeba pravdivá informace, že:
Plži jsou hermafrodité, mohou měnit pohlaví podle libosti, takže v přírodě nikdy nebojují o území. To dělají jen samci.
(SPOILER)
Ach, proč jen to nebylo delší. Obdivuhodný koktejl fantastiky, báječného vyprávění, ledabyle poházených historických zajímavostí.. např. ten gloglobus bych chtěl vidět, to by nejspíš byla esence steampunku, navíc v té hrobce?.. moc se mi to líbilo. A když ještě pod povrchem klokotá asi výsměch dnešní době...
.. snad se autor neurazí, ale osobně ho mám v "šuplíku" s Milošem Urbanem, takové Pražské fantasy-krimi, či co. Uvítám tipy na další podobné knihy, i když vím, že samozřejmě PS je jeden a jedinečný.
Humorně nechutná zbraň hromadného ničení. Třeskutá nálož, která v návalu vaší pozornosti exploduje a vy ji dychtivě stihnete dočíst ještě než se usadí prach. Opět geniální dílo od geniálního autora!
Superschopnost Petra Stančíka spočívající v dovedném smíchávání zajímavých informací a fabulací takovým způsobem, že vznikne zábavný a poutavý příběh, nezná mezí. "Napadlo mě, že trhaviny by bylo možno použít ke hloubení hrobů místo namáhavého kopání. Ale tu myšlenku jsem pohřbil."
Moje první detektivka (když nepočítám ty z dětství) a jsem rád, že to byla zrovna tato kniha. Velice jsem oceňoval, že se kniha neodehrává v nějakém pochmurném a děsně důležitém duchu, ale spíš tak jako nad věcí. Ani humor zde nechyběl, a že jsem se musel kolikrát smát nahlas. Každopádně u fantasy klasicky žasnu, co je autor schopný vymyslet a v detektivce jsem myslel, že se mi nic takového nestane, a tak jsem byl velice překvapen, co je možné vymyslet u tohoto žánru.
„Děti patří mezi obnovitelné zdroje.“
Nulorožec se sice tváří jako detektivka, ale pro ortodoxní příznivce kriminálního žánru tahle knížka není. Spíše je potřeba naskočit na vlnu a nechat se zmítat divokým vírem Stančíkových vymyšleností. Bezbřehá fantazie autorova sahá od architektury přes historii a botaniku až po iluminátské spiknutí. S nenucenou samozřejmostí jsou uvedeny dosud neznámé druhy, rody a čeledi, nové chemické látky i historické skutečnosti, přitom hranice mezi faktem a fabulací je u Stančíka krásně nezřetelná. Samozřejmě nechybí humor, slovní hříčky, novotvary, četné erotické pokrmy a kulinářské orgie, konečně se mimo jiné dozvídáme pravý význam pojmu gastroporno. Kam autor na ty nápady chodí? Jako třeba cvičný hřbitov s kašírovanými hroby?
Tenhle zdánlivý bezuzdný cirkus ovšem drží pohromadě, knížka dává smysl, pokud tedy přistoupíme na Stančíkovu hru. Nosorožčí záhada je nakonec vyřešena a pachatel odhalen. Knížka má jen jednu vadu. Je moc krátká.
„Strašná tragédie! [...] Když jsem to neštěstí viděl v televizi, hned jsem se uvolnil. Byl jsem totiž připoután řetězem k vápencové skále, která je domovem ohrožených druhů rostlin, jako je hnědenec zvrhlý, židoviník německý či hadí mord maloúborný, aby ji kapitalisté nemohli odstřelit a semlít do pytlů na cement.“
Pro staromilské Stančíkovy fanoušky, kterým hoví atmosféra filmů Adéla ještě nevečeřela či Rozpuštěný a vypuštěný, bude nejspíš Nulorožec stát ve stínu Mlýnu na mumie, protože je ryze současný. Pro mě je to naopak důvod k ještě většímu nadšení. Skvělý koktejl bizarních postav s originálními jmény a ještě bizarnějších nápadů. Cvičný hřbitov Střední školy hrobnické, tajné organizace soupeřící mezi sebou o vládu nad světem či Goethův deník. „Cimrmanovský“ humor na hranici parodie spojený s oslavou všeho, co člověku přináší rozkoš. A to všechno nádhernou češtinou překypující různými slovními hříčkami a zvukomalebnými novotvary.
Kvůli fatálnímu nedostatku prostoru si většinu knih půjčuji v knihovně a velmi pečlivě si vybírám, co si skutečně koupím. Tohle byla jasná volba. Mlýn byl skvělý, ale doma ho mít nemusím. Nulorožec už má svoje místo na poličce. :o)
„Víte vy vůbec, že hrobnictví je učební obor s maturitou?“
„Vskutku? A z jakých předmětů žáci maturují?“
„Kop, žeh, vsyp, rozptyl a matematika.“
Výborný bizarně-snově-magický román o vyšetřování vraždy nosorožkyň, Goetheově tajemství u Svobodných zednářů a dalších netušených věcech. Vtipné, nádherně divné, místy provokativní. Jediné, co mi vadilo, byla v poslední čtvrtině výrazně vystupující konzervativní předpojatost vůči všem skupinám lidí, proti kterým se vymezuje i takový Tomio Okamura. Doufám, že u Stančíka tenhle postoj není až tak vážný, protože poznat to s jistotou nedokážu :). Ale i kdyby byl, nebudu si tentokrát zážitek z prózy kazit názorovým rozkolem s autorem ;).
Nulorožec je totiž boží (přestože rozuzlení případu a závěr mi až tak nesedly), a i když mě tento druh asociativního nadreálna pořád ještě víc baví od pánů Kratochvila s Ajvazem, jimž je tahle próza místy podobná (Jiřímu Kratochvilovi asi více), Stančíkova Nulorožce bych jejich fanouškům s klidem doporučil ;).
Pro čtenáře Stančíka žádné překvapení. Náhodné asociace, fabulace, míchání reality s fikcí, fascinace jídlem i sexem, slovní hříčky, bizarní postavy i odbočky a mnoho dalšího. Pravda, Nulorožec se zdá být trochu odvarem Mlýnu na mumie, ale i tak pobaví. A zároveň potěšil trochu víc soudržný příběh. Naopak se mi zase při čtení textů Stančíka do mysli vkrádá myšlenka, že ne všechen "humor" je brán jen uvolněně, ale trochu si v něm vyřizuje osobní nesouhlas se současným světem...
Chacha! Tak to dopadne, když spisovatel renesančního rozhledu napíše brak. Vytvoří opulentní žranici, míchanici něčeho, co bychom k sobě my, přízemní tvorové, vůbec nedali, ale chutná to dobře, zvlášť když to můžeme prokládat frťany humoru (ten jazykový se autorovi daří náramně, vlastní jména a neologismy jsou kořením s neodolatelnou chutí). A naštěstí nás od toho stolu brzy vyžene, takže je toho tak akorát, tudíž potupně nevrhneme, ale spíš si řekneme: tak jo, zase někdy, až nás znudí dietní realismus. Ať žijí fantazie a vtip!
Ze tří knih, které jsem od Stančíka četl (kromě této ještě Andělí vejce a Mlýn na mumie), je pro mě tato nejslabší (ale v kontextu české literatury stále nadprůměrně originální stylem i obsahem). Bizarnost, která předchozí knihy zajímavě okořeňovala, už zde často překračuje hranice čiré magořiny. Oproti předchozím knihám mi také chybí větší hloubka postav, především té hlavní, abych s nimi jako čtenář mohl navázat nějaký vztah. Zde všichni působí spíše jen jako karikatury. Dal bych tři a půl hvězdičky, kdyby to šlo.
Hodně bláznivé čtení, ale protože už jsem se s tvorbou Petra Stančíka setkal, tak jsem tušil, do čeho jdu. Mohu říci, že se mi příběh docela líbil. Pokud se rádi necháte pohoupat a někdy i hlavou dolů, tak se bude líbit i vám.
Citace: Noční tramvají jsem odjel na Václavské náměstí a obálku hodil do schránky na zdi novorenesanční budovy hlavní pošty v Jindřišské ulici. Ve čtrnáctém století se tu rozkládala zahrada magistra Anděla z Florencie, dvorního lékárníka císaře Karla IV., ale dnes tu místo léčivých bylin rostou jen fronty u přepážek.
To byla zase báječná fantasmagorie. Říkám si, co to ten Stančík asi bere, to musí být kvalitní matroš. Ne, že bych si toho chtěla zobnout taky, jen ať si autor dopřává a píše dál. Mně stačí přečíst si výsledek.
Vybroušeným jazykem plným zajímavých obratů a prapodivných vlastních jmen, což se mi vážně dobře čte, se v knize popisují a na sebe vrší více či méně pravdivé historické události, obskurní lahůdky, konspirační teorie, sexuální prasečinky i zajímavé lokality. Ani mi nevadí, že děj je občas až příliš kostrbatý nebo se jaksi vytratí.
Čas od času nevydržím to napětí a použiju dar přítele Googla, abych si prohlédla Černé jezero od Jana Preislera, zjistila kde stojí vily Bělka nebo Serpontka a jestli existuje Orderland. A pořád chci číst dál, protože nutně potřebuju vědět, co se stane v další kapitole.
Chápu, že pro někoho je to možná až moc velká magořina, ale já si to fakt vychutnala do poslední stránky, kde se kupodivu celé vyprávění i vcelku rozumně uzavřelo. Doslova.
Už se těším na další jízdu!
Opět jako u Mlýnů na Mumie jsem se královsky pobavil a knihu jsem zhlt jak dobře načepovaný plzeňský ležák. Autor rozehrává příběh plný konspiračních teorií jak z péra Dana Browna, tajných společenství a vražd a chlastu a bizarních situací a pitoreskních postaviček, to celé okořeněné typickým stančíkovským humorem a citem pro hraní si s českým jazykem. Po dočtení ve mně přetrvává takový spokojený hřejivý pocit jako po vyzunknutí dobrého šnapsu. Rozhodně jeden z nejoriginálnějších českých literarů, který stojí za to být čten a ctěn.
Opět jsem se výborně bavila, Mlýn na mumie sice nasadil laťku proklatě vysoko, ale zklamaná jsem nebyla, hra s jazykem, fakty, realitou a fantazií je nesmírně osvěžující, těším se na další lahůdky...
Autorovy další knížky
2014 | Mlýn na mumie |
2021 | Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
2016 | Andělí vejce |
2017 | H₂O a tajná vodní mise |
2008 | Pérák |
Od autora mě ohromně nadchnul Mlýn na mumie. Autorův styl je pro mě sympatický a neotřelý. Umí si krásně hrát s jazykem, používá slovní hříčky či archaismy.
I když mají knihy detektivní zápletku, nečtou se jako detektivka. Příběhová zápletka je protkaná kuriozitami a fantazii se vymykajícími obrazy. Zároveň se mi líbí prostředí Prahy, o které autor píše velmi zajímavě a poutavě, vezme vás jako takový průvodce na známá i neznámá místa.
Postava komisaře Lavaby byl opět takový požitkář s hlavou v pejru.
Příběh byl opět velmi zamotaný a zapeklitý, na to, jak je kniha vlastně krátká, se tam toho stihlo odehrát dost.
Nemůžu říct, že bych se v příběhu neztrácela, celé je to takový fantasmagorický chaos, ale naprosto obdivuji a užívám si autorovu fantazii.