Ellinek komentáře u knih

Každý střípek z této ponuré historie je důležitý a je neméně důležité, aby se na něj nezapomínalo. Příběh Arthura Dodda byl pro mě novinkou a jsem ráda za tento náhled do života válečných zajatců, kterým nebylo lhostejno, co se děje nejen jim, ale také lidem kolem. Hrdinství těchto mužů, kteří se snažili sabotovat jakýkoliv pokrok Třetí říše i zpoza zdi jednoho z nejhorších koncentračních táborů, si zaslouží to nejvyšší uznání. Každý člověk, který tehdy jakýmkoliv způsobem bojoval proti celému tomu šílenému kolotoči bezpráví a brutality, si zaslouží, aby se na něj vzpomínalo a nikdy nezapomnělo.

5 30.12.2020

Zpočátku jsem si k příběhu nedokázala vytvořit žádný vřelejší vztah, koupila jsem především kvůli krásné obálce a výskytu baletky, navíc mě anotace zaujala.

V první třetině jsem si říkala, že je to nějak moc rychlé, že už chudáka tahá zpoza zdi, co tam pak chtějí takovou dobu ještě dělat? Nakonec k tomu autorka přidala zajímavou zápletku, zpočátku jsem myslela, že to bude klišé krásná baletka a dva muži, úplně odlišní, což se nakonec nestalo a byla jsem za to vděčná. Ale někdy v půlce jsem se začala opravdu bavit, především kvůli Jonahovi. Moje number one. Clara byla taky skvělá, ale do příběhu možná až moc dokonalá. Za to Jonah byl úžasně vykreslený, věřila jsem mu úplně všechno a chtěla jsem mu přes stránky knihy nějak pomoci. K tomu oceňuji i pro mě netypické prostředí New Orleans, to město má magickou atmosféru a jsem ráda, že posloužilo jako kulisa pro příběh. :)

Není to dokonalá knížka, ale nakonec z toho byl jímavý, půvabný příběh, který mi kazily jen chyby v korektuře a překlepy, až mě to rušilo. Ale za to autorka nemůže. Možná se někdy podívám i na jiná díla autorky. :)

3 21.12.2020

Opět jsem se pracovně dostala k dalšímu autorovi, který mě příjemně překvapil. O Shustermanově celkovém úspěchu jsem věděla už dávno, ale nikdy mě nelákalo si nějakou knihu od něj přečíst. Až teď mě mezery ve znalostech autorů přiměly podívat se na nějaké to dílko a musím říct, že se rozhodně podívám i na další.

Za mě to byla naprosto skvělá jízda. Connor a Risa mi byli hrozně sympatičtí, u Leviho jsem chvíli váhala, jestli mě jeho kapitoly budou posléze bavit, ale ani jeho linka nezůstala pozadu a dobrodružství se CyFym bylo skvělé, nabídlo to další pohled na rozpojování a co všechno z toho může vzniknout za problémy. Všechno bylo skvěle vykresleno a popsáno, legenda o akronském zběhovi taktéž poutavá a opět nám ukázala něco důležitého o společnosti.

Já jsem knihu opravdu hltala. Sice mi kvůli pracovní vytíženosti trvalo, než jsem ji přelouskala, ale to nebyla vina autora. Zbožňuji knihy s nějakým poselstvím, které se skrývá pod povrchem, schované tak, aby nad ním při čtení člověk přemýšlel a uvědomoval si ho, tvořil si vlastní názor a hodnoty. Takové příběhy mě oslovují nejvíce a já jsem ráda, že jsem zprostředkovávány mladým čtenářům, které třeba také donutí k přemýšlení.

12 19.12.2020

Chápu, o co se autorka snažila. Chápu, že se mermomocí snaží pohádkovou formou předat dětem něco z těch vážných témat. Ale někdy je méně více.

Mně se Ikabog líbil. Bylo to čtivé, krátké kapitoly svižně ubíhaly, rozuměla jsem všemu, co se nám autorka snažila říci, ale...když jsem se na to podívala očima dítěte, bylo toho trochu moc. Ano, četla jsem ke zkoušce dětské pohádky a kroutila jsem hlavou nad tím, jak jsou brutální a že z toho děti musí vyjít s traumatem. Ale děti vnímají především to, že dobro zvítězí a zlo je potrestáno. Jenže tady...to prostě bylo opravdu brutální! Jedna vražda za druhou a navíc, které malé dítě pochopí intriky lorda Flusbrocka? Dospělý s tím nebude mít problém, ale autorka chtěla dětem předat tolik mouder a vysvětlit jim tolik věcí, až toho bylo moc a udávané věkové kategorii vlastně nevysvětlila vůbec nic. Jak by dítě mohlo sledovat všechny ty kličky a návaznosti? Jak by se vůbec mohlo smát těm vtipům, když byly některé sarkasticky oklikou podané, že tomu dítě, sotva znalé života, těžko porozumí?

No nevím. Pro dospěláka je to taková příjemná oddechovka, u které se může nad některými věcmi zamyslet a nad jinými zase pobavit. Pro dítě je to příliš komplikované a zmatečné. Chytit se toho může možná generace 10+, pokud to budou zdatní čtenáři. Ti malí tady možná budou vnímat začátek a konec. Že bych to četla jednoho dne svému dítěti...buď by nic z toho nepochopilo, nebo by nakonec celou noc řvalo strachy. Tak úplně pohádka to není. Ale vnitřní dítě ve mně by toho Ikaboga klidně potkat chtělo!

9 08.12.2020

Není to typická Colleen ve vší své drsné syrovosti, kdy z vás vyždíme i tu poslední kapku slzy, ale tahle její (pro mě) nová poloha se mi taktéž líbí. Je to svým způsobem jednoduchý příběh, který hezky, docela svižně plyne. Matka a dcera k sobě v těžkém období hledají cestu a Colleen nám opět ukazuje, co my lidé umíme nejlépe. neumíme si naslouchat a neumíme spolu komunikovat. Ale jako první vždycky fungují emoce, takže se ani hlavním hrdinkám, především Claře, nemůžete vlastně vůbec divit. Za mě to byl opravdu sympatický příběh, který možná není to dechberoucí čtivo, jak jsme zvyklí, ale má v sobě přesně tu správnou dávku hloubky. Jen si ji tam musíte najít. :)

5 06.12.2020

Od první stránky mi kniha silně připomínala Dopisy, které nikdo nečetl. Od první stránky mi ale bylo jasné, že Světlo nad Londýnem je mnohem lepší.

Vyklubal se z toho opravdu nádherný, půvabný příběh o lásce, ale také o přátelství a rodině. Cara, jejíž dobrodružství náleželo současnosti, byla velice sympatická, inteligentní a milá žena, ke které jsem hned přilnula. Její dějová linka byla zajímavá, lehce napínavá a poznávání s Liamem bylo kouzelné a člověk jim to prostě přál. A Rufus byl dokonalý!
A Louise z minulosti? Sledovat její přerod z uťápnuté dívky v sebevědomou a odvážnou ženu mi bylo takřka ctí. U Dopisů mě minulost nebavila. Tady, vše inspirované osudy autorčiny rodiny nebo psáno jako úctyhodný odkaz historii žen ve válce, bylo všechno zajímavé, napínavé a zároveň obohacující. O ženách v řadách protivzdušné obrany jsem dosud opravdu neslyšela, o to víc bylo všechno fascinující.

Nádherná knížka, která se možná nestane pro čtenáře klenotem, ale má své osobité kouzlo. Ideální příběh na nějaký ten romantický večer, kdy se necháte prostě jen nést příběhem dvou skvělých žen, které byste chtěli poznat i ve skutečnosti. A já bych chtěla ještě toho Rufuse!

4 02.12.2020

Čteno spíše z pracovní nutnosti, než proto, že bych opravdu chtěla. Asi jsem nějak podvědomě tušila, proč nechci.

Knih z tematikou zvěrstev druhé světové války mám načteno spoustu a dlouho už jsem je nečetla, protože jsem jimi přesycená. Dávám přednost starším titulům. Většina z toho, co vzniká v současnosti, je pro mě spíše už jen rýžováním profláklé tematiky, která přitahuje pozornost.

Porodní sestra nepřináší nic nového, v zásadě jde o skutečnosti, které již byly popsány v jiných knihách. Pár silných momentů se našlo, ale ne proto, že by to byly novinky, spíše to zkrátka byly situace, které opravdu zasáhly. Na téhle knize mi vlastně ani nevadilo, o čem pojednává, ale jak. Styl, jakým autorka všechno vypráví, mi vůbec nesedl. V jedné části se konečně naladíte na ten chaotický systém, abyste se v dalším oddílu přesunuli zase jinam a tohle mě tak strašně štvalo. Nedokázala jsem se pořádně soustředit a nakonec jsem to i vzdala a dočetla to tak, abych se prostě jen dostala na konec. Nějaká dějová linka tam byla opravdu jen v zárodku, jinak jde spíše o sled myšlenek a úvah. Také mě hrozně vytáčelo, když jsem se na začátku kapitoly musela zorientovat a ujasnit si, že teď je to Paříž po válce. Proč? Abychom se v dalším odstavci vrátili do tábora. Tyhle přeskoky mě strašně vytáčely. Jeden velký chaos.

Jak jsem zmiňovala, dávám přednost starším titulům. Možná je to tím, že byly té válce blíže. Současné taháky typu někdo nebo něco z Osvětimi pro mě nemají tak velkou výpovědní hodnotu, aby mi něco přinesly. Postava porodní sestry byla zajímavá a její zatvrzelost je hodna obdivu. Jako největší přínos této knihy ale vnímám spíš to, že jsem na postavu ženy, matky a její sílu a nezdolnost začala pohlížet zase trochu jinak a více jsem si toho uvědomila. Symbolika ženy jako matky ve spojení s přírodou je zde opravdu krásně popsána.

8 27.11.2020

Nechápu, že mi tak dlouho trvalo, než jsem se pustila do nějaké knihy od C.J.Tudor. Tahle byla naprosto bombastická! Přesně čtení pro mě. Bylo to fascinující, strhující, tajemné, bylo to wow a autorka umí zakončovat kapitoly tak dokonale, že se zkrátka musí číst dál. Její styl je jednoduchý a stručný, na nic si nehraje, nic zbytečně neprotahuje, všechno je jasné a naprosto úderné. Postupně rozkrývá jednotlivé detaily, ze kterých si čtenář sám může skládat mozaiku událostí a přemýšlet, co kdo kdy kde a jak. Lehké nadpřirozeno nebylo na škodu, ale jsem ráda, že hlavními zločinci byli obyčejní lidé. Takové, jaké můžeme potkat někde na ulici a vůbec netušíme, jaký příběh se za jejich tvářemi skrývá. Skvělá kniha, přečtená za den a určitě se pustím i do starších, stejně jako budu s napětím očekávat novinky.

6 23.11.2020

Tohle byl hodně těžký boj. Jestli ještě někdy někde uvidím to příšerné "mmmm", osobně autora najdu a minimálně mu rozbiju klávesnici.

Věděla jsem, že nemám očekávat žádnou vysokou literaturu, ale z ohlasů kolem této autorky jsem předpokládala, že to bude příjemný, humorný příběh o potřeštěné holce. Jenže...tohle bylo až moc. Četla jsem jen z pracovní povinnosti, od začátku mě to nebavilo a zábavné mi to taky nepřišlo. Všechny ty rádoby vtipné situace byly až moc vyeskalované, příliš umělé, než abych jim věřila a smála se. Kdo se před svým šéfem fackuje? Kdo na poradě skáče na stůl a jede po něm jak po tobogánu? No, Poppy, ale Poppy je přehnaná ve všech směrech.

Na Ryana si nemůžu stěžovat. Jeho postava, rysy jeho chování, stejně jako následná proměna, tomu jsem věřila bez výtek. Chápala jsem jeho vnitřní bolest, to, že se chránil tak brutální maskou i to, že nakonec zjihl, protože po tom všem potřeboval někoho, kdo by mu pomohl zvolnit. Vlastně mě Ryan zajímal víc než Poppy. I Emmy jsem si oblíbila. Jen ta Poppy se mi do celého příběhu vlastně vůbec nehodila.

Umím si představit, že kniha člověka pobaví a bude minimálně stejně populární, jako S láskou tě nenávidím. Na mě byla ale až moc vyhnaná do extrému a hlavní hrdinka mi k srdci taky nepřilnula.

4 21.11.2020

Dlouho mi trvalo, než jsem se k nějaké knize paní Mornštajnové dostala. Jsem ráda, že jsem začala právě Hanou. Obratem se díky ní autorka stala mou hvězdou mezi českými autory. Její styl je jednoduše dechberoucí. Krásné popisy, bohatá slovní zásoba, nádherně formulované věty, je v tom jistá jednoduchost, ale zároveň preciznost. Autorka je mimořádná vypravěčka.

Smekám za takto složitý příběh, který autorka dokázala s grácií a půvabem sepsat a předložit jej čtenářům. Hrůzy nejen války, ale také všeho, co jí předcházelo, vykreslila opravdu bravurně. To tiché zlo, které se pomalu blížilo k jednomu malému městečku, ve čtenáři vzbuzuje tísnivý pocit, který je ještě umocněn tím, že dnes už ví, jak to všechno skončilo. Hana je ukázkou mimořádného vypravěčského talentu, stejně jako citlivého předávání hrůzných událostí čtenářům. Uměla bych si představit, že se zrovna Hana dostane do seznamu doporučené literatury k maturitě, protože má rozhodně co nabídnout nejen ze stylistického hlediska, ale především příběhově. A samozřejmě fakticky.

Skutečně mimořádná kniha od mimořádné autorky. Na Hanu budu ještě hodně dlouho vzpomínat. A takové knihy, které se do vás otisknou, jsou nejlepší.

38 19.11.2020

Jednoduchý romantický příběh, předvídatelný svým námětem, ale...no a co? Zpočátku jsem si ke knize hledala cestu, úplně mi nesedl styl, jakým je psána, ale nakonec jsem si zvykla a ke konci jsem si říkala, že rozvitější popsání by tomu vlastně ani nesvědčilo. Šlo o ten přerod, o to zamyšlení se, překopání života, aby se skutečně žilo, ne přežívalo. Je to další příběh ze života. Proč by se nemohl stát? A mnoho takových se skutečně tam někde venku odehrává. Mně se ale líbí především to, že autorka zobrazuje naději. I když nám odejde někdo milovaný a ano, bude to vždycky bolet, pořád nám ten člověk v životě zanechá něco důležité. Pořád je tu s námi, i když ho nemůžeme vzít za ruku nebo obejmout. Každá ztráta je tragédie, ale neznamená to, že tím končí i náš život. Pořád máme pro co žít. Pro mě je Karin objevem mého čtenářského roku a budu se těšit na další její knihy. Vždycky se mě dokážou dotknout. :)

5 18.11.2020

Neotvírat! Saje! krásně navazuje na předchozí dva díly a mám dojem, že je snad ještě lepší, ačkoliv se laťka u podobných sérií pro mladé překonává jen těžko. Opakující se námět ale vůbec neuspává, naopak, oživení upíří panenky je dobrodružné a podtrhuje to především fakt, že jsme se od typických hraček přesunuli k lidské bytosti. Tedy, skoro. Ale Vampirie je v podstatě člověk a to přidává příběhu na tempu. Vrtošivá puberťácká panenka se zálibou v líčení je zkrátka k popukání. Člověk by čekal, že nic nového se už vymyslet ani nedá, ale Neotvírat! Saje! ukazuje, že autorka ještě nevynesla všechny trumfy a rozhodně nás má čím překvapit. A mě sakra zajímá, kdo je tajemný odesílatel a kam všechny balíčky skutečně posílá. Jestli bude čtvrté dobrodružství opravdu zrovna s takovou hračkou, tak se vážně máme na co těšit. A možná se dovíme víc i o tajemném odesílateli.

3 16.11.2020

Příjemná kniha pro menší čtenáře, která pobaví i dospělé. Vrátila jsem se do mladších let, kdy jsem četla série typu Klub záhad apod. Celá série je skvělá, milé příběhy pro děti, z nichž si mohou vzít také ponaučení. Příšerky jsou všechny úžasné, kdo by v tom věku nesnil o tom, že mu ožije nějaká hračka. Já bych se tomu nebránila ani teď. :D

3 16.11.2020

Erotický román tahle kniha neviděla ani z rychlíku. Mnohem lépe by to fungovalo jako nějaký seriózní příběh, který odhaluje zákulisí fungování vysoce ceněného časopisu, jaká je jeho vnitřní hierarchie, odhalování manipulátorských technik ze strany vlivného šéfa, který si dokáže všechny zpracovat tak, aby z toho co nejvíc profitoval. Kdyby se příběh ještě upravil a cílil by především na toto, možná by to i byla dobrá kniha. Ale úpravy by musely být opravdu velké, protože v téhle podobě to vůbec nefunguje. Erotiky je tam po málu a je až smutně komické, jak hrozně je sepsaná, obloukovitě, zkratkovitě, jako kdyby se snad i autoři styděli o něčem takovém psát. Byla to hodně těžká četba, opravdu jsem se hecovala, abych pokračovala dál, abych to vážně dočetla. Kladně hodnotím jen Tylera, který si mě získal. Vedlejší postavy mají leckdy větší moc než ty hlavní. Carmen a Lucas mi byli upřímně jedno a příběh jejich vztahu je asi tou nejbizarnější milostnou linkou, jakou jsem kdy četla (a to už jsem četla opravdu šílené výplody). V jiném podání si to umím představit jako dobrý seriózní román, na který ale člověk musí mít v danou chvíli buňky, aby ho dokázal zhltnout. V této formě to bohužel nefunguje ani na jedné frontě.

1 13.11.2020

Já jsem tedy moc ráda, že taková kniha u nás vznikla. Přestože je její téma tak těžké. Přečetla jsem na jeden zátah za necelé dvě hodiny, nemohla jsem odložit.

Autorka skvěle vykreslila charaktery všech postav, jejich vztahy i smýšlení pubertálního dítěte. Ovšem při čtení mi bylo hrozně úzko, protože takhle by se zkrátka nikdo k dítěti chovat neměl. Jistě, já jsem taky kolikrát dostala pár výchovných, ale ne že bych měla modřiny. To byla prostě jen výchova. Tady už si rodiče vylívali svou frustraci na nevinném člověku. Ubližování dítěti je to nejodpornější, protože chudák dítě se nemůže bránit. Musím vyzdvihnout postavu výchovné poradkyně, protože byla velmi necitelná a už jen kvůli jejímu přístupu se dítě prostě šprajcne a nic nepřizná. Autorka v tomto skvěle vystihla myšlení malého dítěte, pro které je spousta věcí normálních, protože si je ještě neumí vysvětlit, bojí se, dává si za vinu problémy okolo sebe...opravdu výborně napsané.

Ke každé postavě bych měla hodně co říct, ale to bych tady psala hodně dlouho. Tak aspoň ta matka mě šíleně vytáčela. A že se žádná postava nijak nevyvinula, jak se psalo v jednom komentáři? No, v životě to tak chodí. Semetrika zůstane semetrikou, frustrovaný otec v jejím područí to bude ventilovat na dítěti a...nic se nezmění. Takových případů je dnes a denně spousta, zrovna nedávno jsem pročítala kazuistiku matky, která chtěla děti znovu do péče a opravdu se snažila, ale nakonec stejně spadla opět na samé dno. To jsou zkrátka příběhy všedního života. Všechno nekončí vždycky dobře, lidé často neprozřou. Bylo by krásné, kdyby ano, ale je to utopie.

Já jsem opravdu velice ráda, že autorka takovou knihu napsala, dala nahlédnout pod pokličku v podstatě mnoha domácností, protože takto žije opravdu spousta dětí a to je na tom nejsmutnější. Právě to, že tento příběh se možná právě teď někde děje. Ovšem není to čtení pro každého, to uznávám.

20 04.11.2020

Mile mě překvapilo, že vlastně pokračujeme v Banánu a poznáme i Williama. A ještě víc mě překvapilo, jak moc se mi Třešničky líbily. U Banánu jsem si říkala, že je to taková blbost, až je to boží, ale Třešničky byly vážně hrozně fajn. Příjemné oddechové čtení, prostředí pekárny naprosto okouzlující, koláče, bagely a cukroví voní i ze stránek a celé je to takové milé a roztomilé. Bábi byla naprosto dokonalá a při prvním setkání s ní jsem se naplno rozesmála (a taky pořádně nahlas). Bratři Chambersonovi tedy mají stejný chlapský problém - rovnou tě odsoudím a ani tě nevyslechnu. Za to jsem chtěla Willa proplesknout. Ale přičtu mu body za Gremlinu (abych mu je za to jméno zase ubrala).
Jsem spokojenější než u Banánu. I ta Hailey mi byla mnohem sympatičtější a přirozenější než Natasha. Ta tady naopak byla mnohem vyzrálejší. Ale její malinký karambol v závěru byl roztomilý. Hlavně to, jak už její nemotornost bere Bruce jako běžnou součást jejich životů. :D

3 03.11.2020

Za mě tedy hrozná nuda. Přeskakování v čase mě vysloveně točila, délka kapitol jakbysmet. Erotické scény úplně mimo, v tomto žánru jsem četla tedy mnohem lepší. Překlad byl také místy až k smíchu. Právnické prostředí až příliš suché, takový prototyp. Bavila mě až poslední kapitola, kde jsem Olce a Orlovi začala dokonce i fandit. Četla jsem pouze z povinnosti, ale kniha mě vůbec nepřesvědčila. Hvězdou příběhu je pro mě Michal. Policejní Madonna byla prostě neskutečně boží!

2 31.10.2020

Půvabný příběh, který se příjemně čte, je takový prostě ze života. Proč by se tohle nemohlo stát? Otec a dcera k sobě hledají cestu zpět a babička kdesi tam nahoře doufá, že to nakonec přeci jen dokážou.

První setkání s autorkou a musím říct, že se nejspíš pustím i do Za sny. Hvězdy na cestě jsou melancholickým, ale krásným příběhem, který lehce ubíhá, i když místy mě trošku mátly změny vypravěčů. Pes Kluk byl příjemným zpestřením, dokonce i ten psí pohled na věc byl skvěle vystižený. Velmi jsem ocenila postavu Anny, protože na ní autorka ukazuje, kolik nám toho mohou dát lidé, se kterými se v životě jenom tak lehce mineme. To samé by se vlastně dalo říct i o Mateovi, u něhož by mě hrozně zajímalo, jak se se vším nakonec vypořádal, ale chápu, proč to autorka dále nerozváděla. Příběh byl plný hloubavých myšlenek, které ke mně přišly tak nějak postupně, že jsem se k nim v mysli vrátila a neustále je v hlavě převalovala.

Vše bylo navíc skvěle vykresleno, příběh mi ožíval před očima jako film a cítila jsem se jako na té prosluněné Krétě!

3 23.10.2020

Téma knihy nechci nijak znevažovat, je to vážné a poprat se s něčím takovým není opravdu vůbec jednoduché. I já jsem trpěla záchvaty paniky, ale...bože, Sage mi byla tolik protivná! S největší pravděpodobností ji pasuji na svou nejméně oblíbenou postavu. Luca, April, Gavin, ti všichni byli úžasní a jejich příběhy mě opravdu zajímaly a bavily, ale se Sage jsem si nerozuměla vůbec.

Příběh mě šíleně nebavil. Mám dojem, že pro něj byly zásadní především ty zvratové situace, ale abychom se k nim mohli dostat, musela autorka hodně vyplňovat vatou, kterou představovaly psychologické rozbory a myšlení Sage. A to byla tak děsivá nuda. Nějaké emoce se u mě projevily až čtvrtinu před koncem, což je zoufale málo. Chtěla jsem mí srovnání s Monou Kaste, ale tedy, raději bych přečetla celou její sérii, než se znovu piplat s Nedotýkej se mě.

Téma je vážné. O tom žádná. Ale způsob, jakým byl celý příběh vyprávěn, mě šíleně nebavil a doslova mě nudil. Přemáhala jsem se jen proto, že knihy dočítám a chtěla jsem to mít už za sebou. Závěr byl úplně na facku a jestli někdy najdu kuráž na pokračování, tak to bude jen kvůli Lucovi.

Stále přemýšlím, jak si mohla Sage myslet, že ji otec nenajde, když je kurňa policajt a jeho dcera mu určitě ukázala Lucův instagram? Skoro na každé stránce jsem měla chuť ji proplesknout. A to jsem si sama prošla těžkými psychickými stavy.

10 22.10.2020

Neslané, nemastné. První knihy jsem ještě docela dokázala přijmout, ale zdá se mi, že autorka s postupem času úplně neví, co by měla s příběhem udělat.

Oceňuji, že se tentokrát setkáváme s mladými hrdiny, to je alespoň pro mě něco nového. Ale že by si knížka udržela alespoň trochu toho napětí, na jaké jsem byla zvyklá, se říct nedá. Přečetla jsem, zavřela jsem, konec. Žádné emoce, žádný prožitek, nic. Prostě příběh. Dům byl sice opět krásně popsaný, ale ani to celkový dojem moc nezachránilo. Možná by knize slušelo větší rozpracování, ale v konečném součtu mi vlastně ani nevadí, že byla tak krátká, aspoň jsem to měla rychleji za sebou. Nic převratného se v příběhu neděje, jakmile se objeví náhrobky, je jasné, kam to všechno směřuje, protože Darcy se drží stále stejných vzorců a zvratů, kterými se snaží překvapit, ale jakmile si uvědomíte, jak se to všechno opakuje, už vás to nepřekvapí. Stále je to ovšem čtivé, o tom žádná. Připomíná mi to Selekci. O ničem, vůbec mě to nebaví, ale z nějakého nepochopitelného důvodu mě to nutí část dál. A stejně kvůli obálkám budu sbírat další díly!

3 16.10.2020