Ellinek komentáře u knih

Druhý díl vnímám jako přemostění mezi tím prvním a posledním, kde by to tedy celé mělo vybouchnout. V Jiskře se buduje atmosféra, poznává se druhá strana barikády a nejde ani tak o akci, jako spíše o to, aby si čtenář vytvořil vlastní názor a rozhodl se, kterou stranu bude podporovat, aby nakonec mohl ve třetím díle sledovat celou tu válku.

Osobně hodnotím druhý díl velmi kladně, protože zobrazuje to, co mám ráda - že nic není jen černé nebo bílé, ale je to směsice obojího a byť má každá kultura svou vlastní pravdu, nikdy není absolutní a zcela prázdná. Jak říká autorka v Jiskře, nesejde na příběhu, ale na samotném vypravěči. Vranov nám ukázal svou vlastní pravdu, své příběhy, víru a naděje. Ale ani to není to nejlepší pro všechny. Leora a její původ jsou krásným přemostěním mezi oběma světy - chápe a soucítí s prázdnými, ale přesto pořád věří něčemu ze světa potetovaných a neobrátí se k potetovaným zády jen proto, že je původem částečně prázdná.

Akce zde příliš není, ale to mi osobně nevadí, protože to právě vnímám víc symbolicky a jako most mezi oběma díly. Samotné zvraty pro mě nebyly příliš překvapující, dalo se to čekat, ostatně je to princip všech takových příběhů. Příběh se mi opět četl úplně sám, po chvíli jsem ani netušila, jak jsem se dostala do poloviny knihy, která nakonec padla hned druhý den od započetí čtení. Mně se tato série velice líbí a byť YA nečtu, tohle je pro mě krásný příklad toho, že v každém žánru můžu najít něco pěkného.

1 10.06.2020

Silné téma a krásně zpracovaný příběh. Každá výpověď o životě s autismem je důležitá, protože každý má jiné zkušenosti a obsáhnout celé spektrum je prakticky nemožné. Pro mě to bylo první setkání s podobnými projevy, jako měl Jack. Celá rodina byla sympatická a dostalo se mi úplně jiného přístupu k dítěti s autismem, stejně jako úplně jiného přijetí. Vnímala jsem rozdíl mezi Amerikou a naší zemí. U nás je autismus skoro sprosté slovo, ale Jack vyrůstal v otevřeném prostředí, kde se na něj sice někteří lidé dívali skrz prsty, ale rodina neměla problém brát ho na veřejnost a poskytovat mu zážitky jako každému jinému dítěti. Dopisy matky vlastním dětem pak byly krásným dovršením celého příběhu. :)

2 10.06.2020

Námět, který si Colleen zvolila, je v podstatě docela vypsaný a neexistuje už moc způsobů, jak jinak ho uchopit a najít v něm něco nového. Ale víte co? U Colleen to vůbec ničemu nevadí!

Někde před stou stránkou mi bylo jasné, jak příběh dopadne, kde nastanou jaké zvraty a kdo je nakonec ten padouch a kdo ten "lepší". A bylo mi to fuk. Čtenářský požitek mi to vůbec nezkazilo. Naopak, Colleen je mistr vypravěč a každá její kniha mě baví. Umí čtenáře vtáhnout do děje, nutí ho prožívat všechno s postavami a cítit každou emoci, kterou do knihy dá. Verity (zůstávám u původního názvu) je skvělý psychothriller a myslím, že snad neexistuje nic, co by Colleen nedokázala napsat. Jestli někdo dokáže povýšit slovo dokonalost, pak je to právě Colleen. Ještě více oceňuji v příběhu to, že byl tak propletený s procesem tvůrčího psaní. Všechno bylo naservírováno přesně tak, jak mělo být. Všechno bylo odhaleno v tu správnou chvíli. Já osobně byla z konce zvráceně nadšená, protože sama ho otevřeně nevnímám. Vzala jsem si z toho to, co jsem z příběhu cítila, a to mi stačí. V tom je kouzlo příběhu - každý si z něj vezme něco jiného, jinak na něj působí, jinak ho vnímá a v konečném důsledku ho chápe jinak. Ano, byť nejsem matka, pracuji s dětmi a ten mateřský pud je ve mně silně zakořeněný, takže asi u dvou pasáží jsem měla co dělat, abych potlačila ten nepříjemný pocit, kdy jsem se musela schoulit do sebe a přemlouvat žaludek, aby se tak zběsile nepřevracel. Bylo to silné, podobně jako celá kniha.

Osobně by mi ani nevadilo, kdyby se Colleen do takových vod pouštěla častěji. Skvěle jí to sedlo a ona zkrátka dokáže nemožné. Je opravdu mimořádná vypravěčka, která vás zkrátka přikurtuje ke knize a nedovolí vám odejít. Nenávidím na ní jen to, že mám její novinku tak rychle přečtenou a nemám se zase do čeho tak parádně začíst. Colleen je úžasná autorka s úžasným stylem a Verity nám nabízí jiný pohled na její tvorbu. Je zvrácený, šílený, ale pořád stejně návykový. Až vyrostu, chci být jako ty. :)))

9 06.06.2020

Z úcty a podpory autorce jsem si koupila i druhý díl. Než jsem ho otevřela, napadlo mě, že mi celý ten příběh vlastně hodně připomíná takové jednoduché Hunger Games. A jakmile jsem začala číst, odškrtla jsem si to jako svou pravdu.

Vlastně vůbec nevím, proč jsem musela číst to všechno, abych se dostala k jedné jediné kapitole, kde se všechno vyřešilo. Tohle bylo za mě velké zklamání. Čekala jsem, že velkému útoku bude věnovaná alespoň závěrečná třetina, jenže místo toho jsem u 29. kapitoly hlasitě zanadávala, proč se sakra všechno odehraje v té 32., když to ani nemá šanci mít nějaký spád?

Autorka se nakonec rozhodla, že budou pouze dva díly, ale mnohem více by Městu slušela trilogie. I kdyby byl poslední díl jen o tom, jak se lidé s dušemi snaží začlenit do velkého světa. To by na tom totiž bylo to nejzajímavější. Chtěla bych vědět, jak to probíhalo. Jak se vedlo kamarádům Raven, především pak Lucasovi, protože na konci musel projít jednou velkou zásadní změnou a linka, kdy se se svým skutkem vyrovnává, by mohla být opravdu zajímavá. Celý přerod Soulcity by byl velice zajímavý, stejně jako cesta, díky které Raven dospěla ke konečnému rozhodnutí ohledně Karen. Jenže ničeho z toho se už nedočkáme a to je velká škoda. Tam by totiž autorka mohla čtenáře pořádně zruinovat.

Samotné Město zrady se konečně přesunulo mimo školu, což jsem ocenila. Asi mě to školní prostředí nějak vnitřně irituje natolik, že nenávidím každý příběh v něm. Byla jsem vděčná za postavu Debry, protože to byl ten správný charakter do vedení, navíc její postoj k Raven byl zajímavý ke zkoumání. Chriss prošel velkou změnou, jen je škoda, že se odehrála v mezidobí, které už nikde nebylo popsáno. A konečně se alespoň náznakem ukázaly duše i v jiných podobách, než jen šelmy! Sokol a červenka mě mimořádně potěšili! V podstatě se ale pro mě celou knihu nedělo nic zajímavé. Za mě Raven zrovna žádným převratným vývojem neprošla, v mnoha postojích v závěru příběhu mi přišla stejná jako minule a chtěla jsem jí dát pár výchovných, aby se konečně vzpamatovala. Byla jsem ráda, když jsem mohla sledovat kluky, protože minimálně Lucas a Ben dostali mnohem více prostoru a někam se posunuli. A oblíbila jsem si především Maxe Andersona, i když se pořád držel svého klasického postoje. Mnohokrát jsem se ale přistihla, jak mi u některých scén vyvstávají jejich dvojníci právě z Hunger Games. Toho dojmu jsem se nemohla zbavit.

Město zrady je krátké, pro mě ne moc dějové, hrozně uspěchané, stručné a málo využité. Sérii by opravdu slušela trilogie a mrzí mě, že autorka nakonec zazdila to, co mělo největší potenciál, tedy vyobrazení lidí s dušemi a bez nich, jak se snaží fungovat společně v jednom světě. To bych chtěla vidět a je škoda, že se toho nedočkáme. I tak jsem ale ráda, že jsem si sérii konečně přečetla a autorce přeji hodně úspěchů do dalšího psaní. Jsem zvědavá na její další počin, na němž v současnosti pracuje.

3 27.05.2020

Colleen to umí. I když mě kniha nezaujala na první dobrou, jakmile jsem se dostala Merit do hlavy, už to jelo. S těmi puberťáky to ale nebylo tak dobré jako jiné knihy, co jsem od Colleen četla.
Celá jedna rodina byla tolik přepráskaná problémy, až to nebylo příliš uvěřitelné. Byť to všechno Colleen podala citlivě a skvěle vše popsala, rozvedla a vykreslila, v určité části už jsem si začala říkat: "Vážně? Další adept na terapii?" Když se pak Merit slušně rozjela, začínala jsem mít navíc problém s tím, jak sluníčkové to vlastně bylo. I já si prošla nějakými vnitřními potížemi a celou dobu jsem si říkala, že tohle je až moc dobré. Merit vedle sebe měla kluka, který ji miloval, líbila se mu a on dokázal říkat ty naprosto přesně správné věci, které ji mohly posunout vpřed. K tomu měla po boku nevlastního strýce, který si prošel něčím podobným, takže ji opět mohl svými dobře mířenými větami popostrčit k něčemu, jako je "uzdravení". Smutné je, že většina lidí s podobnými problémy nemá ani jednoho takového člověka, natož dva. A že to uvědomění Merit není tak rychlé a obrat tak velkolepý. Kdybych já došla k prozření během týdne, skákala bych radostí do stropu.

Neříkám, že je to chyba Colleen. Naopak, myslím, že spíše chtěla vyjádřit naději a vystavěla příběh tak, aby každý došel svého štěstí. Jenže když se člověk potýká s takovými problémy, není to zrovna takhle šťastné. Tento aspekt mě trochu mrzel, ale stále to byl skvělý příběh. Nepředčil ale To nejlepší v nás a Námi to končí. Mnohem více se mi líbí právě příběhy s vyspělými a dospělými hrdiny. Tam za mě Colleen opravdu válí. I tak je ale Na obtíž zdařilý počin, který v člověku alespoň probudí pocit, že něco přeje jen může dopadnout dobře. :)

5 27.05.2020

Příběh to byl krásný, ale vzhledem k ohlasům jsem čekala víc. Dlouho jsem si zvykala na styl, jakým je příběh napsán, a první váleční kapitoly mě dokonce ani nebavily. Samotnou mě překvapilo, že mě nakonec více zajímal osud Jess a Willa a jejich linka mě bavila mnohem více. Se Stellou jsem moc nedokázala soucítit, pro mě to byla hodně zvláštní postava. Dan byl zase až moc hodný a dokonalý, na sklonku života snad ještě víc. Příliš jsem tomu nevěřila. Ano, na konci jsem trošku zaslzela, ale mnohem více mi přirostla k srdci právě Jess spolu s Willem. Čekala jsem něco, co mě chytí a nepustí, místy to bylo až příliš dlouhé. Určitě bych tuhle knihu nenechala bez povšimnutí, ale třeba filmový Pearl Harbor se mi líbil mnohem víc a působil na mě silněji. :)

4 26.05.2020

Film je moje srdcová záležitost, takže jsem si vždycky chtěla přečíst i knižní předlohu. Nakonec to bylo docela zklamání. Povídka je hezky napsaná, nápad je zajímavý, ale celá ta logika je vlastně úplně mimo. Že se narodí sedmdesátiletý stařec vysoký 170 cm, to se moc pochopit nedalo. Film byl zpracován mnohem lépe, věrohodněji, půvabněji. Autora mám ráda, film je úžasný, celý příběh miluju, ale samotná povídka mě neoslovila. Je to silné čtení s hlubším významem, ale čekala jsem od toho víc.

23.05.2020

Pro mě skvělá knížka. Celé to poselství knihy se mi moc líbilo. Boj mezi dvěma "odlišnými" rasami, útlak slabších, nesympatický starosta, kterému nevěřím ani nos mezi očima, manipulace systému - vlastně jsem nejdřív ani netušila, co za příběh to čtu, ale jakmile jsem si uvědomila všechny tyhle detaily, kniha hned dostala nový rozměr. Ano, děj se sice poklidně táhne, ale v tomhle případě mi to ani nevadilo. Nápad s tetováním je skvělý a celý ten svět, především jeho legendy a pověsti, mi učaroval. Zápletka a tajemství kolem hlavní hrdinky sice byla předvídatelná, ale Leora byla po dlouhé době sympatická dívčí postava, které jsem nutně nepotřebovala vrazit pár výchovných. Těším se na pokračování, které musím okamžitě sehnat.

13.05.2020

Poezie nejsou moje vody, ale jestli něco takového chápu, pak jsou to právě Shakespearovy Sonety. Stále nesmrtelné, stále pravdivé, aktuální tehdy i dnes. Nesou v sobě velkou pravdu a nutí k zamyšlení.

10 11.05.2020

Netušila jsem, co od knihy mám čekat, ale nakonec mě obsah knihy překvapil. Velmi upřímná zpověď člověka, který si prošel pro veřejnost dost zkresleným světem. Při čtení jsem se docela děsila toho, že by za mnou jednou moje vlastní dítě přišlo s tím, že chce být baletka. Upřímně netuším, jak bych po přečtení Baletek reagovala.
Byl to zajímavý vhled do světa, který je běžnému smrtelníkovi takřka nepřístupný. Jsem ráda, že se autorka rozhodla takový příběh zveřejnit. Bylo to také mé první setkání s du formou a byť to není styl, který bych preferovala, pro takovou zpověď se hodil skvěle, čtenáře to zasáhne o to silněji.
Hodně by mě zajímalo, jaké by bylo pokračování.

7 08.05.2020

Dvakrát jsem se pokoušela přečíst něco od Kinga a neuspěla. Třetí pokus už ale zvládnu, řekla jsem si. A vybrala jsem si Misery, protože to byl námět, který mě zaujal a měla jsem k němu blízko.

Ani napotřetí ale nemůžu říct, že by mě King bavil. Jeho styl psaní mi vůbec nesedí a četla jsem pořád dál spíše proto, že jsem opravdu chtěla dočíst kingovku do konce. U pasáží s příběhem Misery jsem nadávala, proč k tomu musím číst ještě tohle. Spousta jiných částí mě příliš nebavila, nemusely tam vůbec být, docela mě štvalo, že se pořád oddaluje to podstatné. Postava Annie byla zachycená opravdu dobře, to ano. To její vypínání, náhlé záchvaty apod., skvěle zpracovaná postava s psychickými problémy. Paul byl taky skvělý. Jeho myšlenky byly zajímavé, metafora se sloupem, přílivem, odlivem a Měsícem byla mimořádná, ale Paul jako spisovatel často tíhl ke zdlouhavému přemýšlení právě nad tím, co mi přišlo zbytečné.

Co se týče děje, čekala jsem...něco děsivějšího. Jistě, konání Annie bylo šílené psycho a řezat do člověka mi přijde na vyvrácení žaludku už třeba jenom na chirurgickém sále, ale s tím, jak každý vychvaluje děsuplnost Kingova psaní, jsem zkrátka očekávala něco víc. Příběh jsem proletěla jedna dvě, ale žádný výjimečný pocit strachu ve mně nezanechal. Memoáry o řemesle pro mě tedy byly mnohem hodnotnější čtení.

Přesto je Misery klasika, která vlastně každou generaci někoho vyděsí. Kinga jako autora i jako člověka respektuji a obdivuji, ale do houfu jeho čtenářů se nepřidám. Ale i tak je Misery zdařilé dílo, které vlastně člověka donutí k zamyšlení a...možná taky k lehké paranoie. :D Potkat takovou Annie...brrr. Jenom to setkání s Kingovou Annie mohlo být kratší. Častokrát jsem se ptala, co tam chce ještě na tolika stránkách dělat.

01.05.2020

Oddechová knížka, která nemá mít žádné hlubší poselství, nemá být inteligentní, poučná, nic z toho. Zkrátka jenom vtipně glosuje seznamování a soužití muže se ženou. Na jednoduché pobavení naprosto vyhovující. Je to prostě typický Landsmanův humor, prakticky by se dalo říct možná až debilní, ale na tom on zkrátka staví. :D Na odlehčení a zasmání ideální knížka, ve které se někdo možná občas i najde. Nikdy od toho neočekávám vysokou literaturu, takže pro mě je účel splněn na sto procent. :)

2 28.04.2020

Celkový koncept knihy se mi zamlouval. Zpověď tří největších svědků Drákulova života, to byl skutečně skvělý nápad, akorát místy postrádal smysl a stejně tak ho mohl vyprávět někdo sám k sobě. Vzhledem ke konci knihy to ale bylo potřeba, tomu rozumím.

Na několika místech jsem se občas ztratila a musela jsem se vrátit, abych si ujasnila čas a místo, i postavy, protože na jedné straně jsem byla s Vladem a Černým Iliem a aniž by tam byl nějaký nový odstavec jsem byla s Raduem a Ionem, což bylo trochu matoucí vzhledem k tomu, na kterých stranách barikády stáli. Ale v podstatě mi to vůbec nevadilo. Četlo se to nádherně, nemohla jsem se odtrhnout a hltala jsem každé slovo a na konci každé kapitoly jsem přemlouvala sama sebe typickým: už jen jednu kapitolu.

Bylo skvělé podívat se mému oblíbenci více na zoubek. Některé historické momenty byly skvěle popsány a ozřejmeny, něco je třeba brát s rezervou, protože ani tady se autor nemohl držet jenom faktů, ale něco si musel i upravit. Kolem postavy Vlada Tepeše pořád existuje příliš mnoho slepých míst, kam už nedohlédneme. Byl to ale skvěle vyprávěný příběh o jedné mimořádné postavě. Chápu, že pro spoustu lidí je Vlad šílenec, psychopat, krvežíznivý maniak a nemůže mu být odpuštěno, natož aby byl pochopen, ale...ve světle této knihy mnoho jeho pohnutek a způsob jeho uvažování chápu. Nikdy jsem nečekala, že se mým největším favoritem stane známý Napichovač a zahořím láskou k zemi, jako je Rumunsko, ale už dlouho tahle láska trvá a pořád se prohlubuje.

Názor na Drákulu si každý musí udělat sám. A žádný snad ani není správný. Jen lidé té doby ví, co se stalo, mnohdy ale i oni byli krmeni jen snůškou keců. Protože většinu příběhů vypráví vítězové. A když vyhraje Turek, do světa se rozletí mnoho nepravdivých zpráv o Vladovi, jeho činech i jeho povaze. Tak to zkrátka je. A já jsem ráda, že autor ho nesoudil, ale pouze předložil jeho příběh čtenáři. A ten ať si udělá názor sám.

Ovšem největší hrůzou v celé knize byl její závěr. To si autor mohl odpustit. Příliš romantické, příliš sluníčkové, příliš nadějné. Ne každý život končí šťastně, ne každému se dostane toho, po čem touží. Vlad zemřel, pošpiněn a s pověstí, jaké není rovno. Tak bylo, je a bude. Pro celkový koncept, jakým autor příběh vyprávěl, to snad bylo i nezbytné, ale chtěl-li se toho faktického opravdu držet, pak měl příběh končit smrtí bez odpuštění. Tak jak Vlad skutečně skončil. Nebylo to fér, ale tak už to v životě chodí.

3 27.04.2020

Ani do třetice se mi nedaří koukat na Darcy jako na hororovou autorku. Ano, u prvních dvou dílů jsem zpočátku měla trochu husinu, ale jakmile se ukázalo, co tam řádí za zlo, už to bylo v pohodě. Zde bylo podle námětu jasné, co tady straší, takže děs se...jaksi nedostavil.

Po překonání první stovky stránek mi připadalo, že čtu spíše paranormální verzi Deseti malých černoušků, načež to za polovinou zmutovalo spolu s filmem Strašidelný dům. A funguje tady ještě jakýsi třetí mutagen, ale nedokáži ho přesně přiřadit. Zlo zde nebylo překvapující. Duchové a přízraky byli rozmanití a skvělí. Dům byl mimořádný, společenská místnost obzvlášť. No a po událostech kolem Taje pro mě začala asi nejpůsobivější pasáž. Nebylo to překvapující, ani nijak mimořádně děsivé, padouch byl jasný, ale jakmile se parta pustila do protiútoku, začalo to mít pořádné grády. Tohle Darcy umí. Jak všichni postupovali domem a honili se za vším možným, četla jsem a četla, adrenalin mi proudil žilami a celá ta akce a energie se mi opravdu líbily. Jenže pak se ke slovu dostala opět Marjorie a bylo jasné, jak to celé dopadne. Ono to bylo jasné už od začátku, ale ten největší boom vyšel najevo právě s Marjorie a upřímně...to byla tak nehorázná blbost. Na to, jak temně chce Darcy psát, má pořád strašně sluníčkové konce. Jako kdyby se na světě nemohlo dít žádné bezpráví. Jak zaznělo níže: co bylo mrtvé, mělo mrtvé zůstat. Takhle je život krásný a traumata jsou pryč.

Mimo akci v druhé půli knihy a celkový náboj ještě chválím postavy. Skupinka byla opravdu rozmanitá, můj favorit byl Bernard. :D Chemie mezi Remy a Markem byla uvěřitelná, Mark byl celkem sympoš, ale nejvíc tleskám za Remy, protože jsem neměla chuť ji zabít. A já bych většinu ženských postav nejraději zabila. :D Darcy ale umí psát sympatické ženské hrdinky a Remy byla ta nejlepší. Zdravě odvážná, zdravě bojácná, vůči své pozici průvodkyně zdravě zodpovědná. Taková vyvážená postava. Oproti minulým dílům mi tu chyběla kočka. :D

Celkovou atmosférou a laděním příběhu je to nejpovedenější kniha z celého tria. Co se týče konců, ty Darcy zkrátka moc nezvládá. Prozatím vede závěr Craven Manor, protože co umře, to taky umře. A hlavně to mrtvé zůstane.

10 23.04.2020

Od příběhu jsem měla úplně jiná očekávání. Forma vyprávění mě už na začátku překvapila, čekala jsem vyprávění z pohledu Jekylla, jeho pohled a vnímání, pana Uttersona jako průvodce příběhem jsem nečekala už vůbec. V tomto směru mě dílo trochu zklamalo. Nezdálo se mi to ani hororové. Ale přesto si stále cením hlavního námětu - v každém z nás žije dobrák i démon a záleží na nás, zda necháme to zlo uvnitř, aby nás ovlivnilo a utvářelo. Každý z nás má v sobě nějakého pana Hyda. Přestože samotný příběh díky svému stylu nakonec nebyl mým šálkem kávy, poselství Stevensona pro mě stále zůstává živé a dosti významné.

1 16.04.2020

Četla jsem na prvním stupni a vlastně mě to docela bavilo a místy jsem se i bála. :) Takové milé čtení pro mladé čtenáře. Chodící kostlivci, pátrání po ztraceném druhovi, paralelně se odehrávající loupežný plán...v podstatě všechno, co dítě v tomto žánru potřebuje, na jednom místě. Odlehčeno humornými situacemi. Chodící kostry prostě děti baví!

15.04.2020

Mé dětské trauma. :D

Je to myslím jedna ze tří knih, které jsem si na základní škole objednala z katalogu, který jsme dostávali. Přestože jsem čtenář tělem i duší, tehdy to byla na můj věk asi docela těžká četba, ale zanechala ve mně silné stopy. Četlo se mi to docela ztěžka, možná to bylo příliš velké sousto, ale příběh červenky byl pro mě jako dítě zkrátka důležitý natolik, abych se prolouskala až na konec. Jisté alegorie vidím dokonce až zpětně, jako malá jsem toho ještě tolik nepobrala. Ještě dlouho jsem se nemohla smířit s koncem Kirika a následné dobrodružství Portie už bylo jakousi obdobou první části, ale...já prostě pořád chtěla vědět, co Traska. :D Vždycky jsem tíhla k temné straně!

Je to zvláštní kniha, nemohu si na ni pořád vytvořit jasný názor. Ale na druhou stranu...takové knihy mám nejradši. Nutí mě přemýšlet a hledat. Pořád. :)

15.04.2020

Od knihy jsem měla vysoká očekávání, chtěla jsem pořádně temnou detektivku, kde budu napjatá, možná se budu i bát a anotace to docela slibovala! Nakonec ale...žádná velká sláva. Jak se zde již psalo, špatná prezentace tomu ublížila.

Přestože to nehodlám hodnotit jako horor, ale jako detektivku, musím říct, že žádné velké nadšení ze mě po dočtení nesršelo. Pro mě to bylo takové neslané nemastné. Ano, místy bylo prostředí hezky vykreslené, ale nemohla jsem se do toho ponořit. Četlo se to snadno a postupovala jsem lehce, ale nic to ve mně nezanechalo. Vrah nebyl zrovna dobře skryt, tichá voda břehy mele, a přestože střídání pohledů dokázalo odkrýt nové souvislosti a připravit půdu pro další malé kličky, v celkovém kontextu to vlastně bylo docela k ničemu. Skoro 400 stran se probíráte nějakým pátráním a úvahami a konec se vám rozuzlí v posledních asi deseti stránkách? Převládal ve mně pocit, že jsme si polovinu toho zbytečného kličkování mohli ušetřit. Nemohu říct, že to bylo špatné, ale po dočtení jsem měla dosti rozporuplné pocity. Ani teď netuším, jak se mám na knihu vlastně dívat.

Nejkladněji hodnotím obálku, samotnou povídku Cizinec a především Herberta. :D

3 15.04.2020

To byla taková hovadina, až to člověka bavilo. :D S literaturou tohoto typu nemám zkušenosti, takže jsem netušila, co mě uvnitř knihy čeká, kromě toho, že to prostě bude dvojsmyslná blbost. Což byla. Ale když od toho člověk nic nečeká a chce na chvíli vypnout od těch složitých příběhů s množstvím postav, tak je to vlastně celkem vděčný kousek. Jednoduchý, prakticky nesmyslný, postavy nemají žádné místo, vývoj, ani ta chemie není zrovna kdo ví jaká, prostě tam oba jsou a jedou po sobě hned, ale na odlehčení...proč ne. Stejně byl nejlepší Charlie, láska mého života. :D

3 09.04.2020

Po velice dlouhé době jsem se rozhodla přečíst si nějaký horor. Autorka umí skvěle naladit atmosféru a popsat prostředí. Asi jsem trochu morbidní, ale já bych v domě klidně bydlela, ale už bez duchů. :D

Samotná zápletka a její zpracování už mě spíše zklamaly. Ona výstavba zápletky byla v pořádku, autorka si hezky hraje s rodinným rodokmenem a kličkuje, ale...když jsem dorazila k části, kde se hlavní hrdinka setkává se svým nepřítelem, musela jsem vrtět hlavou nad tím, jak je to...divné. U scény, kdy se ona ztrouchnivělá věc promenáduje po střeše, mi v hlavě spustila hlásek: to jako vážně? Toho se má člověk bát? Jistě, zažít někdy něco takového, podělám se strachy, ale v knížce je to zkrátka zvláštní. Takový...zombík. Hrozně mi to připomínalo matku Malkin z Učně lovce duchů, což byl v mých asi dvanácti letech nejděsivější literární zážitek a matka Malkin se na dlouho stala mou nemesis, která mi nedala spát. Ale v této knize už mi to přišlo spíš...absurdní.

Přesto se ale knížka četla sama, Darcy nutí čtenáře postupovat stále kupředu, i když už třeba ví, co se stane. Není to zrovna to, co si představím pod pojmem horor, ale jako taková "odpočinková" duchařina to funguje skvěle. :)

5 08.04.2020