Ellinek komentáře u knih

Pěkná a milá knížka, která mě vrátila do doby, kdy jsem četla série typu Klub záhad. Slizzík byl super, příběh nese krásné a důležité poselství, které hravou a příjemnou formou předává mladým čtenářům. Rozhodně je to knížka, kterou stojí za to přečíst. :)

1 15.10.2020

Jsem ráda, že někdo v našich vodách sepsal podobnou knížku. Není to žádné velké čtení, není to žádná velká literatura, ale nese v sobě důležité poselství, které by si měl uvědomit každý člověk. Pes není věc, je to živá bytost se svými pocity. Mnoho myšlenek v knize jsem objevila již dříve, díky tomu, že jsem vyrůstala se smečkou psů kolem. Pes tady není pro nás, ale my jsme tady pro psy. Co jiného mají, než právě nás? Bylo by naivní myslet si, že tahle kniha něco velkého změní, ale pokud si alespoň pár lidí uvědomí, o co ve skutečnosti jde, zamyslí se nad sebou a sám u sebe zkusí něco změnit, pak máme vyhráno. Svět nezměníme, ale můžeme začít u sebe. Je to příjemná povídka, která otevře oči každému, kdo příběhu skutečně naslouchá.

7 14.10.2020

Lapenu jsem si chtěla přečíst, abych věděla, o čem a jak píše, protože je to docela populární autorka, tak když už něco někomu podstrkávám, tak ať vím, co to vlastně je.

Na to, jaké má tahle autorka ohlasy, to zase takové terno nebylo. Příběh nebyl špatný, byl krátký a ubíhal rychle, nepracovat, přečtu ho za odpoledne. Ale na to, že je Lapena očividně považována za mistryni zvratů a nečekaných překvapení, mi to překvapení tak nějak chybělo. Už jsem přečetla tolik detektivek, thrillerů a psycháren, že mě stěží nějaký zvrat dostane. Pro mě osobně to bylo předvídatelné a po pár stránkách snadno odhalitelné, ničemu nepomohl ani závěrečný zvrat. Když už člověk ví, co hledat a jak jsou podobné příběhy strukturovány, nepřekvapí ho to. Nicméně si umím představit, že pro někoho to bude velké wau. Místy mi to připomínalo několik různých filmů a z pohledu Brigid zase Dívku ve vlaku zmutovanou ještě s jedním dalším filmem.

Snadné, oddechové čtení, které neurazí, ale ani nijak závratně nenadchne.

7 13.10.2020

Od tohoto příběhu jsem nečekala nic závratného, ale nakonec se z toho stala moje čtecí láska letošního roku. A to nejsem zastánce romantiky a mnohem více se vyžívám v drsných psycho thrillerech!

Zpočátku mi nesedl styl psaní a místy mě rušil ještě i ke konci knihy. Přítomný čas mi zkrátka nesedí, zvlášť když je špatně kombinovaný s minulým časem. Možná je to v ofiko verzi lepší, já četla recenzní výtisk. Každopádně, velmi brzy jsem chemii Chase a Hailee propadla. Normálně párům v knihách nefandím, ale tyhle dva jsem si zamilovala. Příběh snadno plyne, je to takové krásné letní čtení o překonávání vlastních možností, lásce i ztrátě. U Jasperova dopisu jsem si i poplakala. Musím říct, že z toho, jak se Hailee vyjadřovala, mi bylo velmi brzy jasné, jaké jsou její plány na konec léta, Chase musel být asi hodně zaláskovaný, když si toho nevšiml, takže konec pro mě nebyl žádným velkým překvapením, ale...autorka ať si okamžitě sedne za stůl a co nejrychleji vydá druhý díl! Vzhledem k tomu, kde uťala tento, si nejsem moc jistá, jak dalece chce rozvádět pokračování, byť nějaké ty linky mě napadají.

Tak nebo onak, chci zpátky Hailee a Chase, chci jeho dodge, chci žít ve Fairwoodu a procházet se národním parkem Shenandoah. Do téhle knížky a jejích postav jsem se natolik zamilovala, že do dalšího dílu to snad ani nevydržím. Je to přesně to, co jsem teď potřebovala - teplo, léto, příjemní hlavní hrdinové se skvělými přáteli, úžasné prostředí a na první pohled obyčejné dobrodružství jedné mladé lásky, které v sobě ale skrývá kromě bolesti také hluboké poselství.

PS: Clayton je hvězda!

5 12.10.2020

Na postavu Darii jsem paradoxně narazila teprve nedávno, když jsem hledala informace pro svou povídku z baletního prostředí. Rozhovory s naší nejúspěšnější tanečnicí byly velmi podnětné, takže když jsem na druhý den v práci objevila tuto novinku, musela jsem ji hned mít.

Uznávám, že to možná není ta pravá kniha, která by měla o této velké osobnosti naší scény vyjít. Určitě by si zasloužila něco většího a propracovanějšího. Já ovšem hledala především fakta a těch jsem se díky paní Klimentové dobrala. Ráda jsem se dověděla něco o povaze londýnského prostředí, které krásně popsala, stejně jako o tom, jak funguje balet uvnitř, tam, kam my, obyčejní smrtelníci, nemůžeme nahlédnout. Přesto mi nakonec přišlo už velice otravné autorčino: to jsme odběhly, pojďme se vrátit, co vy a volný čas, koníčky? Tahle otázka zazněla tolikrát, až jsem ji začala nenávidět.

Fotografie uvnitř knihy jsou nádherné, některé bych si s chutí vystavila, kdyby bylo možno je zakoupit na nějaké výstavě. Nešťastná obálka tedy zamrzí. Na první pohled nezaujme, splývá, i v práci vidím, že s tím bílým pozadím v regále zkrátka zaniká. Když jsem si ji po dočtení dlouze prohlížela, musím uznat, že i vyobrazení tanečnice mělo být šťastnější, není to úplně lichotivá fotografie, byť umění paní Klimentové je opravdu obdivuhodné.

Na nějaké první počtení a seznámení se s postavou naší největší primabaleríny to není kniha špatná. Jakmile ale pochopíte, kdo ve skutečnosti paní Klimentová je a jaký obdiv k ní najednou pocítíte, přijde vám to opravdu velice málo.

1 10.10.2020

V rámci pracovního nasazení jsem se rozhodla přečíst si něco i do Mony Kasten, abych tedy věděla, o čem píše a především jak. Nejspíš jsem asi nesáhla po tom nejvhodnějším díle.

Nejlepší na celé knize byl Blake. Toho si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Z celého příběhu mám ale dojem, že brzy zapadne v propadlišti zapomnění. Hlavní hrdinka mi nebyla dvakrát sympatická, Nolan mě deptal tím svým zpátečnictvím a něco se začalo dít až asi tak kolem strany 250, což je pro mě zoufale málo. Jakmile se objevil na scéně otec, stal se pro mě příběh alespoň trochu zajímavým, ale jakmile se jeho místo v příběhu dořešilo, pořád zbývalo nějak moc stran a já si říkala, co tam sakra ještě chtějí dělat? Posledních sto stran jsem se už přemlouvala, abych to konečně uzavřela a mohla přejít k něčemu jinému.

Nedivím se, že jsem se Moně tak dlouho vyhýbala - nejsou to příběhy pro mě. Autorka píše dobře, text snadno plyne, ale za mě se v něm zoufale nic nedělo. Svým způsobem ve mně přesto rozdmýchal jiskřičku zvědavosti, že bych jednou možná zkusila i další díly, ale to pnutí není natolik silné, abych všechno musela zhltnout najednou. Někdy v budoucnu, až si nebudu moct vybrat něco ve vlastní knihovně, bych ale po Moně nejspíš i sáhla.

06.10.2020

Nelze říci, že by to byla špatná kniha, ale za mě se opětovně drží stejného vzorce a odhalení toho, kdo za řetězem vlastně stojí, není nikterak překvapující. Nejde ani o to, jakým stylem nám toto odhalení autor naservíroval, ale spíše o to, kdo to vůbec byl. Snaha dostat se čtenáři pod kůži tím, že začneme sledovat minulost toho, kdo je nám podsouván jako ten geniální strůjce, moc nevychází. Takto totiž funguje většina knih založených na tomto principu. Když se pak sami sebe zeptáte, kdo z okolních postav by mohl být onen strůjce, aby to bylo údajně nejméně očekávatelné, odpověď přijde docela sama. Nebaví mě znát padoucha už v půlce knihy, ale prakticky pořád se to děje a na to, jaký byl kolem mé osoby ohledně této knihy hype, to zrovna nestačí.

Určitě se ale knize nedá upřít čtivost. Je to svižné, krátké kapitoly lehce ubíhají a v určitých částech funguje i to napětí, kdy i já jsem se hnala dál, protože mi to přeci jen trochu zvedlo hladinu adrenalinu. Jen jsem si v půli knihy říkala, co všechno se sakra ještě musí stát, když už je to hlavní uzavřené a na další polovinu knihy už toho je málo? I tak to ale autor natáhl, byť by se to možná dalo zkrátit ku prospěchu věci.

Ve skutečnosti řadím Řetěz i přes své výhrady ke kvalitním thrillerům, na které po týdnu nezapomenu, ale v případě potřeby bych ho určitě někomu, kdo má tenhle typ knih rád, doporučila. Plus dávám za přidanou hodnotu v podobě zamyšlení se nad tím, co je vlastně ta pravá rodičovská láska a co všechno jsme ochotni udělat pro své děti. Mám ráda knihy s přesahem a bylo milým překvapením, že Řetěz v tomto nadmíru předčil očekávání.

5 27.09.2020

Většinou se knihám, kolem kterých je strašný hype, vyhýbám, ale tohle jsem pracovně přečíst musela. Za sebe mohu napsat, že kniha není špatná, ale není ani tak mimořádná, aby z ní kecla na zadek pomalu celá republika.

Není to kniha, kterou by si měl přečíst každý. Není to ani kniha, kterou bude každý opravdu číst. Ačkoli ji tak prezentují, myslím, že to chce velmi specifický okruh čtenářů. Dlouho mi trvalo, než jsem překonala averzi ke stylu, jakým je kniha psána. Překonala jsem to až za polovinou a jen proto, že jsem četla celý den. Když jsem předtím četla dva dny s pauzami kvůli práci, často jsem se vztekala, že zase nevím, kdo je kdo, kdo je ten člověk, který tam byl jen jednou, tak jak si mám sakra pamatovat nějakého recepčního? Upřímně, nakonec jsem to vzdala a některá jména jsem už nechala tak, prostě jsem jen vzala jejich komentář na vědomí, ale už jsem se nepídila po jeho pozici, protože listovat pořád na začátek je otravné. Ale jakmile to člověk čte v jednom zatáhu, tak se to dá.

Daisy Jones mi lezla neuvěřitelně na nervy. Přestože měla možnost vyjádřit se ke všem situacím a popsat své pocity a konečně říct, jak to tehdy bylo, nedokázala jsem ji litovat, sympatizovat s ní, soucítit. Mě naopak spíše zajímaly pasáže o The Six, protože chemie mezi tolika lidmi je velké téma. Nejvíce jsem chápala a rozuměla Billymu. Všichni udělali špatné věci, nezachovali se v určitých chvílích špatně, ale vlastně tohle samo o sobě taky není špatně. Neudělat ty chyby, člověk se nepoučí a nezmění se. A o tom pro mě celá kniha je. Je to kniha o tom, že člověk dělá špatná rozhodnutí, která se snaží napravit a už je znovu neudělat. Je to o sebekontrole každého z nás. Také o tom, co já sama sobě říkám už dávno: každý člověk, kterého potkáme, v sobě skrývá svůj vlastní příběh, který my neznáme, takže nemáme právo nikoho soudit nebo odsuzovat, protože netušíme, čím si ten člověk prošel, co má za sebou a jaké problémy zrovna řeší. Především pro mě ale v této knize vynikala skutečnost, která je psána hned na obálce - všichni tam byli, ale každý si to pamatuje jinak. Pro mě tady nejvíce vynikalo právě to, že každý člověk si dané situace pamatuje jinak. Někdo je sám na sebe mírnější a řekne, že tomu druhému prostě vrazil prášky do ruky a odešel. A přitom je po dotyčném hodil. Někdo si myslí, že jedná s kapelou tak, aby všichni byli spokojení, vychází všem vstříc, aby z toho nakonec vzešlo to nejlepší a když odporuje, dělá to jen pro dobro všech. Přitom ale netuší, že to druhé zraňuje a cítí se upozaďovaní, nevyslyšení, jako kdyby jejich názor nebyl dost dobrý a hodnotný.

Tohle si z celé knihy odnáším já. Atmosféra drog, chlastu, divokých let dávno minulých, vlastně to na mně ani nijak silně nezapůsobilo. Větší cenu podle mě má to skryté poselství mezi řádky. Daisy Jones & The Six podle mě není kniha, která by atakovala cenu za nejlepší knihu roku, největší jízdu roku apod. Není to ani příběh pro všechny. Ale v podstatě v sobě nese skryté poselství, které by si měl uvědomit každý z nás. Ne každý ho tam ale najde. Jenže...ani to vlastně není špatně.

5 23.09.2020

Ke knize mě přivedla přednáška na Knižním festivalu a příběh o dvou sourozencích, kteří se chtějí navzájem zabít, jsem si zkrátka přečíst musela! :D Čekala jsem od toho něco trochu jiného, ne takové překlenutí těch samotných pokusů, ale nijak zvlášť to nevadilo. Bylo to napínavé, rychle to ubíhalo, snadno se to četlo, pro mladé čtenáře úplně ideální. Pro mě sice předvídatelné, ale je to prostě milá knížka se super námětem. Akorát já sama jsem se na konci už trochu ztrácela v tom, kdo je kdo, kdo s kým byl, kdo co udělal. Bylo to nahuštěné moc najednou a už jsem ztrácela orientaci, ale snad jsem z toho vybruslila se vším podstatným. :D

1 30.08.2020

(SPOILER) No. To ale blbost. Podle anotace a ohlasů jsem čekala něco úplně jiného. Sexuální fantazie neznámého člověka jsem pročetla bez sebemenšího zachvění. Nevím, ta erotická literatura ve mně nic nevyvolává, nechává mě úplně chladnou. Konec mě ale rozohnil. To byla totiž skutečná blbost! Jako očekávala jsem různé variace Malcolmova původu, ale tohle bylo už vážně moc.

SPOILER!
Jako že se z toho vyklube prakticky duchařské porno, to byl nápad za všechny prachy. Chtěla jsem si přečíst něco smysluplnějšího z tohoto žánru, než byl Jeho banán, ale to i taková ptákovina s banánem byla daleko lepší, než rádoby paranormal erotika.
KONEC!

Knížka jako taková se čte snadno, díky formátu text snadno odsýpá, za pár hodin je přečteno, ale nic hlubšího se od příběhu očekávat nedá. Úvod a už jen sex a sex a sex. Tři čtvrtina kapitol je pouze o sexuálních fantaziích jednoho rádoby sexy týpka, který působí nebezpečně, ale ženská se od něj z nepochopitelného důvodu nechá stejně zbičovat a ještě prosí o přídavek, jinak by snad nutností š**at s ním asi i umřela. Ze závěrečného rozuzlení člověk mlátí hlavou o desku stolu, načež začne znovu, když si uvědomí, že by tohle mělo mít pokračování. Jako...proč? Abychom sledovali další podivné sexuální fantazie v podání pokračování rodové linie?

2 24.08.2020

Svérázný příběh jednoho herce s obrovským egem a růžovými brýlemi. V zásadě prostý příběh, kde se nic zásadního neděje, ale člověk má možnost nahlédnout tak trochu za oponu. "Nenápadné" změny ve jménech nebo oceněních mile pobavily, cena Jájá je, jak říká jeden Milan, úplně nejvíc! Alberta Čubu a celé jeho seskupení kolem jeho osoby mám hrozně ráda a nadchlo mě, že se rozhodl také pro knížku. Sice krátkou, jednoduchou, která nikdy nebude mít nějaký zvláštní přesah, ale o to tady ani nejde. I takové milé příběhy z toho našeho okolí tady potřebujeme a autorův humor i jeho knížečka mi neskutečně sedí a pobadím se díky tomu zákonitě vždycky. :)

1 14.08.2020

Krásný a především živý příběh z jedné dědiny. A je jedno z jaké. Valnou část situací znám z první ruky, protože jsem na dědině taky vyrostla. A ti lidi, to je ten největší kříž. Příběh je skvěle vyprávěný, netáhne se, odsýpá, i když je to obyčejný příběh ze života, tak právě takové umí autorka vyprávět ze všeho nejlépe. Čtivě, živě, barvitě. Co charakter, to perla, co člověk, to problém. Líbilo se mi především to, jak může čtenář nahlédnout do hlavy jedné postavě, která si myslí, že není tak špatná, ale z pohledu druhé osoby je to taky drbna a závistivec. Hodně jsem to viděla třeba na příkladu Maruny z obchodu. Začínám mít čím dál raději obyčejné příběhy ze života a především paní Dvořákovou. :)

6 14.08.2020

Z první knihy od Petry Dvořákové jsem nadšená. Autorka umí bravurně vykreslit charaktery, nikdo není černý nebo bílý, každý má své dobré stránky, stejně jako chyby. A přesně takoví lidé jsou. Něco udělají s dobrým úmyslem, ale skončí to katastrofou. Snaží se, seč jim síly stačí, ale nakonec je okolnosti stejně pohřbí a oni zahučí do bahna.
Pro mě byl Hynek sympatický. Měl své chyby a mít ho za manžela, beztak bych ho hnala, ale jako nestranný pozorovatel jsem s ním sympatizovala. Vlastně mě nakonec i mrzelo, že v tom špitále zůstal. Jinde by mu možná bylo líp.
Nemocniční prostředí bylo vykresleno naprosto bravurně. Každá sestra jiná, každý doktor jiný. Staniční jako přes kopírák, co jsem slyšela od holek ze zdravky, jejich staniční byla taky pořádná stíhačka. Asi se to na té pozici nějak dědí. Je vidět, že si na knize dala autorka záležet, nepíše žádné blafy, naopak, všechno je psáno s přesností a jistotou, každá operace vám probíhá před očima. No a že je nemocnice jeden velký byznys, to není žádné překvapení. Je skvělé, že autorka nic, o čem píše, neodsuzuje. Tak to zkrátka je, předkládá skutečnost čtenáři, ale nepodsouvá mu žádná stanoviska, ať si na to každý udělá názor sám.
Po dlouhé době nějaký obyčejný příběh ještě obyčejnějšího člověka, který mě stáhl k sobě a nepustil. Knihu jsem musela dočíst během jediného dne, autorka píše velice čtivě. Přestože se nejedná o žádný převratný příběh s mimořádnou zápletkou, právě takové obyčejné příběhy skutečných lidí potřebujeme. A Petra Dvořáková je psát umí.

17 05.08.2020

Ani po dvou dnech pořádně nevím, co si o knize myslet. Ani pořádně nechápu ten poprask kolem.

Začátek byl hrozně nudný, vůbec se mi nechtělo číst, ale nutila jsem se pokračovat, abych si tedy mohla sama udělat vlastní názor. Celou dobu mi tam haprovala především logika toho světa. Jednou to podle popisu vypadalo na středověk, o něco později se v ději objeví věc, která odkazuje na něco modernějšího. O tom, že se jedná o Francii, si člověk může nechat jen zdát. Přeložená slovíčka ten dojem rozhodně nezachrání. Princip kouzel byl také dosti různorodý - když už si autorka zadá pravidla používání kouzel, měla by je také dodržovat. Na začátku si sice zlomíme prstík, ale pak už čarodějnice vysílají ohnivé vlny a jiné podobné skvosty, aniž by musely něco obětovat, kvůli té pořád omílané rovnováze. Která v příběhu ale dost chyběla.

Romantická zápletka taktéž nebyla nic převratného. Domluvené svazky jsou základním motivem podobných příběhů, že se nakonec do sebe zamilují, nebo se alespoň respektují, to známe z historie. Autorka ale až příliš kombinuje. Příbuzenská a rodinná pouta mezi postavami byla na sílu tlačená, jako kdyby autorku napadlo: aha, to by mohl být šok, to tam ještě není, tak to tam dám! Jenže už toho zkrátka bylo moc. Už jen chybí, aby byl s někým spřízněný Ansel. Který byl snad spolu s Coco jediná postava, která mi nelezla na nervy. Lou je možná populární, ale mně na ní nepřišlo nic vtipného. Za celý příběh jsem se zasmála jen dvakrát. Vtípky, nadávky a narážky byly příliš uměle vyhnané, než aby opravdu všechno najednou pobavilo.

Příběh jsem nejspíš četla ve chvíli, kdy jsem si něco takového potřebovala přečíst. Na oddech a zahnání špatných myšlenek to stačilo. Holubice a had nepřináší vůbec nic nového, je to basic young adult literatura, která neurazí, ale za mě ani nenadchne. Kdyby se to lépe uchopilo, stačila by tomu bohatě jedna kniha. Druhá už je moc, ale jen tak ze zájmu si ji přeci jen přečtu. Už jen kvůli Anselovi!

1 02.08.2020

Za mě osobně musím napsat, že debilněji napsanou knihu jsem opravdu ještě nečetla. Prokousala jsem se na konec čistě proto, že se jednalo o dárek, jinak bych to odložila už dávno.
Nevhodné střídání minulého a přítomného času mě mimořádně iritovalo, odosobněný styl psaní jakbysmet. To typické: Hess souhlasně přikývl a ještě dodal, že by bylo dobré s ohledem na nedávné události důkladněji prošetřit stopy z místa činu. Random vymyšlená věta, ale přesně tohle mi vadilo. Minimum přímé řeči, všechno se odehrává jen tak mimochodem, člověk nemá šanci vytvořit si k postavám nějaký vztah. Všichni mi byli totálně jedno, paradoxně až na Genze. Ten byl aspoň fajn. Thulinová tak suchá a nudná, až to bolelo, potenciál jsem viděla alespoň v Hessovi, ale vzhledem k příběhu, v němž figuruje, neměl pro mě moc šancí ho naplnit.

Za mě ne. Uznávám, že po dlouhé době je to první kniha, která mě ohledně pachatele překvapila, ale zbytečná překombinovanost případu, otřesný styl a ploché postavy pro mě udělaly z Kaštánka docela dost nezáživné počtení. Jen ten kaštanový panáček byl takový hezký zlověstný detail.

4 20.07.2020

Sérii o Cormoranu Strikovi zbožňuji a hrozně ráda sleduji, jak se osobní i profesní život jednonohého detektiva vyvíjí. Čtvrtý díl šel ale s kvalitou poměrně dolů...tedy, ne přímo s kvalitou, ale s přílišnou kombinací.

V případě Smrtící bílé mám dojem, že si toho na sebe autorka naložila až příliš. Já vlastně s větší části knihy neměla žádný problém. Ráda sleduji tok vzpomínek hlavních postav, jejich myšlení, konání, úvahy apod. Vlastně mě to možná baví víc jak samotná zápletka a ta pro mě hraje jen roli takového šmrncovního dochucení. Největší problém mám se závěrem. Rowlingová si jako každý jiný autor vytyčila vlastní vzorec, podle kterého je zkonstruovaná každá kniha. Jenže v případě prvních tří dílů to nebylo nijak výrazně násilné. Corm si najde jeden detail, kdy se nakonec dostane do stavu, kdy mu mozek uhání, všechno spojuje, vyřeší záhadu, kterou si poté nechá ještě chvíli pro sebe a naservíruje nám ji při závěrečném střetu. S tím bych ani neměla problém, protože samotný Corm to pro mě podal vždycky jasně a srozumitelně. Jenže v případě čtvrtého dílu už toho bylo moc. Nevím, jestli za to mohl fakt, že tentokrát nám celý příběh předložila Robin, ale těch informací bylo tolik, zacházelo se zpátky na začátek, k drobným detailům, které čtenář vzhledem k rozsahu knihy ani nemá šanci udržet v paměti, když navíc musí zákonitě číst s velkými mezerami. Někdy jsem se kvůli pracovnímu nasazení ke čtení nedostala i dva dny a to se pak drobnosti snadno vykouří z hlavy. A v takové změti informací pak nastane nehorázný bordel a mně už nakonec bylo jedno, jak to celé bylo, prostě ať si to Robin odkecá a zase se posuneme dál, podíváme se, jak nakonec dopadl pachatel. Rowlingová tady vytvořila tak spletitou zápletku s tolika různými odbočkami, kde se navíc mísilo neskutečné množství možných pachatelů, že konečný obrázek je spíše chaotický, bezduchý, čtenáři je to úplně jedno, prostě nám tady dejte zase Corma a Robin v civilu, ať se dovíme, jak to s nimi bude dál. V tomhle to Rowlingová absolutně nezvládla. Nemám problém s tím, jak často odbíhá od současného dění do minulosti, kdy postavy vzpomínají nebo přemýšlí nad něčím, co se přímo netýká toho současného případu, ale tahle zápletka byla příliš velké sousto i na tak vypsanou autorku, jako je Rowlingová.

Na druhou stranu jsem ráda, že nechává Corma a Robin kolem sebe zatím jenom kroužit. Je zcela jasné, že Strike považuje Robin za tu, která by ho mohla definitivně odpoutat od Charlotte a dát mu konečně něco většího a skutečnějšího, ale on se umí držet zpátky, za což jsem mu vděčná. Robin začíná prozřívat a začíná v duchu převalovat myšlenku, zda se náhodou nezamilovala. Docela mě štve tak zajetý a typický vzorec - skvělý detektiv potká ženu, ze které se stane jeho asistentka, později parťačka, pročež se do sebe zákonitě zamilují a skončí spolu. V 99 % případů mě tahle linka neskutečně vytáčí. Trošku mě mrzí, že se v tomto duchu nese celá série, je nám všem jasné, že ti dva spolu prostě skončí. Jsem ale ráda, že na to jde Rowlingová opravdu pomalu, nikam nespěchá, nechává je se patlat ve vlastních pocitech a nemusí nutně stavět na tom: miluju tě, ale spíše na tom: teď jsme přátelé, já ti rozumím a jsem tu pro tebe, kdyby něco. Z toho snad potom vyplývají i ty nejhezčí vztahy.

Musím říct, že Smrtící bílá pro mě není detektivka pokračující ve stylu předchozích dílů. Výrazně se odklání od té linie, kterou v tom já vidím, je více rozvitější, ale v podstatě vám ani tolik nepůjde o samotný případ, jako spíše o to, jakým směrem se díky tomu posouvají Corm a Robin. Ten případ je tam spíše v pozadí. Což mně osobně zase tolik nevadilo, protože Corm mi tak přirostl k srdci, že budu s nadšením sledovat všechny jeho cesty, ať už ho zavedou kamkoliv. Tedy, snad ho nezavedou zpátky k té jeho mrše bývalce. :D Vzhledem k tomu mi trochu vadil konec, kdy se na deseti stránkách dovíte celé řešení, ale vlastně vám možná ani nebude dávat pořádně smysl, protože je to tak spletité a složité, že se vám to brzo vykouří z hlavy. Ani Rwlingová není všeuměl. Já jí i přesto děkuji právě za postavu Cormorana Strika. :)

11 05.07.2020

Krásná a stále aktuální knížka. Četla jsem ji dětem před odpoledním spaním ve školce a pokaždé jsem se musela usmívat, když jsem četla o neposlušnosti dřevěného panáčka, která v dané kapitole naprosto přesně kopírovala počínání některého z mých dítek přesně ten samý den. Kniha plná poučení, která krásnou formou děti učí, jak by se měly správně chovat, co se smí a co ne. My jsme měli vydání s nádhernými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, takže se na to i krásně koukalo a děti každý obrázek zajímal. Do budoucna tuto knihu určitě zařadím i pro své děti.
Přestože někdy byly situace dost brutální a samotnou mě to překvapilo a říkala jsem si, že tohle přece dětem číst nemůžu, posluchači byli úplně v pohodě a onu brutalitu vnímaly jen ty starší děti na prahu první třídy. Nikoho to netraumatizovalo, takže super. :D

3 05.07.2020

Zajímavý kousek, který mě zaujal především proto, že šlo o Cejl. O téhle části Brna jsem v životě neslyšela, až když jsem byla na výletě v Brně a čirou náhodou jsme se dostali do ulice Cejl a já se dověděla o tom, že existuje takové to pochybné místo, kde se necítíte úplně dobře a ono to ani nemá zrovna valnou pověst. Povídky z tohoto koutu naší země mě proto zaujaly.

Každý krátký příběh je jiný, každý je psaný stylem toho autora, který ji zrovna píše. Proto pro mě bylo těžší některé z nich číst, protože mi nesedl styl autorova psaní, z čehož jsem někdy ani nepostřehla tu pointu v závěru. Některé byly ale opravdu povedené a nejvíce oceňuji nápad zadat každému autorovi jeden novinový článek, na jehož základě pak nechá pracovat vlastní fantazii a pojme jej podle svého. Nahlédnout takhle to mysli autora nebylo vůbec špatné!

Možná to není čtení pro každého, ale určitě jde o zajímavý kousek z české literatury, který stojí za povšimnutí.

4 22.06.2020

Zprvu jsem si říkala, že je to sice zajímavé, ale zároveň je to stejné jako Hvězdy nám nepřály. Jsem ráda, že se to nakonec přehouplo tak, až jsem mohla uznat svou mýlku. Tohle byl daleko lepší příběh. :)

Byla jsem zvědavá hlavně na konec, jaké poselství se autoři rozhodnou předat dál. Jsem ráda, že se to neneslo v duchu Hvězdy nám nepřály a tady ten konec nebyl tak smutný, jako především nadějný. Že i s takovou nemocí člověk může prožít velké věci, může jít za svými sny, zamilovat se...zároveň je to velké poselství lásky, kolik jsme toho schopni obětovat pro člověka, kterého skutečně milujeme. Možná je to o to silnější, že jde o lásku, která se nezakládá na ničem fyzickém, na kontaktu apod., jde čistě jen o lidskou duši a o tom, že se do někoho zamilujeme kvůli tomu, že zkrátka je. A je tu pro nás. K tomu všemu je velmi poučné a zároveň bolestné sledovat život člověka s tak brutální nemocí. Nemocnice, léky, operace, záchvaty, všemožné problémy, přísný harmonogram...je to šílený kolotoč, ze kterého se dá vyskočit jen jediným způsobem.

Úžasná knížka. Nijak složitá, je jednoduchá, příběh hezky plyne a byť se tam neděje nic extra velkého, je to tak čtivé a zajímavé, že člověk nemůže přestat číst. Má v sobě hluboké poselství a jsem hodně zvědavá na film. Dávám si ho na seznam a doufám, že bude co nejvěrnější. :)

2 22.06.2020

Námět knihy je bezesporu zajímavý a upoutal mou pozornost, přestože se YA vyhýbám. A navíc je to detektivka, což jsou moje vody! Podařilo se mi ale začíst až někdy po 150. straně.

Největším plusem příběhu je rozhodně jeho svět. Myšlenka kontinentu, který je rozdělen na čtyři kvadranty, z nichž každý funguje podle svých norem a principů, ale zároveň se všechny potřebují, má hodně co do sebe. Místy mi ale svět jako celek přišel nedotažený. Zůstali jsme v Torii a okrajově se štrejchli do Eonie, ale dost mě mrzelo, že další kvadranty přišly nazmar. Zvlášť Ludie by mohla být docela zajímavá, sledovat život takového typu národa.
Královny...měly svá tajemství, ale místy mi to přišlo jako přes kopírák. V podstatě byly vystavěny na jednom totožném principu.
Hlavní hrdinku bych propleskla už v úvodu. Já jsem ta nejlepší, já jsem ta nejdokonalejší, já já já. To už je tak otřepaný charakter, že už ho doslova nenávidím. Nedokázala jsem ke Keře přilnout, vlastně mi byla úplně jedno. Alespoň ten Varin byl jaksi komplexnější, protože byl Eonijec, ale zároveň prostě lidská bytost se všemi svými chybami, touhami, potřebami a pochybami.
Romantická linka předvídatelná a očekávaná, jede podle jedné a té samé linky. Věřím ale, že spoustu čtenářů stejně nadchne.
Mně se vlastně nejvíc líbil inspektor. Ani nevím proč. Jako jediného jsem ho nechtěla praštit.

Na to, jak a kým byl zločin vlastně spáchán, mi to přišlo až příliš rozvleklé. Přes čtyři sta stran, kde se vlastně k něčemu pořádnému dostáváme až někdy kolem strany 350. A potom vše odhalíme na pár stránkách. Proč každému rychlému závěru musí předcházet sáhodlouhé opisy? Kniha je rozhodně čtivá, ale pořád mi v hlavě hlodalo něco jako: už jsme dost daleko, kdy se konečně něco posune tak, aby to mělo nějaký zásadní význam? Nedokázala jsem se do čtení úplně ponořit.

Námět rozhodně skvělý, ale nebylo to žádné terno, z něhož bych měla být uchvácená. A možná mě docela neuspokojil ten konec. Jenom Varinova linka pro mě byla taková lidská a opravdová.

2 17.06.2020