elenai komentáře u knih

Pan Čapek zcela právem patří mezi největší spisovatele nejen české, ale i světové literatury. Jeho prostřednictvím jazyk krásně plyne a člověka těší číst každé slovo.

14 10.06.2017

Violette Dušičková, jak pochmurně poetické. Ostatně, jméno Violetta je svým významem překládáno jako tmavomodrý květ, a tím se dostávám k tomu, že název knihy krásně koresponduje s celým příběhem. Violette, sirotek, matka, správkyně závory a nakonec správkyně hřbitova. Květina, která během svého života svou vodu, životní energii, ztratí a vymění několikrát. Kniha je plná různých forem lásky, moudrosti, vhledu, ale zároveň určité rezignace, která je v některých momentech, kdy Violette odmítá svůj kousek štěstí, bolestná. Příběh je velmi spletitý, rozhodně spletitější než-li román Tři, ale nakonec je uspokojivě uzavřen. Závěrem bych ráda vyzdvihla popis prostředí hřbitova, protože to místo mě díky tomu až magneticky přitahovalo. 95%

13 02.05.2024

František Kotleta je pojem. Ve spojení s českou science fiction zcela určitě a díky svému specifickému humoru by mohl být velmi čtenářský stravitelný i pro ty nejzarputilejší odpůrce četby, pokud by ovšem četli. Máme tady rozjezd série a musím přiznat, že start je velmi povedený. Pravda, začátek a konec mě bavil o něco víc než prostření část, ale i tak to byla jízda. Na čem ale tenhle díl stojí, jsou pevné charaktery vesmírného prdítka Kraksna. Nesourodá směska antihrdinů, kteří se spolu snaží nějak vycházet i přes velké kulturní i mezigalaktické rozdíly. A samozřejmě se nezabít. Už se moc těším na další díl. Kam se všude s těmi týpky podívám, koho s nimi potkám. Bude to mazec! 88%

13 14.02.2024

Příběh plynule navazuje na první díl. Na můj vkus je zde málo Geralta, o něco více stránek je věnováno Ciri, ale nejvíc prostoru dostávají vedlejší postavy. S tímhle ale určitě problém nemám, naopak, je neuvěřitelné, jak bravurně autor mezi těmito POV přeskakuje a jak umně dokáže zpracovat jejich život (v některých případech i smrt) na pár stránkách. Mně vždy neskutečně nebavila kapitola odehrávající se na poušti. V sáhodlouhých popisech jsem objevila Sapkowského Achillovu patu. Thanned to naštěstí jistí - velkolepé finále, které přichází již ve třetí čtvrtině knihy. Děj pak plyne o poznání pomaleji, nicméně je stále velmi zajímavý. 90%

No, já jsem jak v Jiříkově vidění. Ale to je tím, že jsem do toho šla s nějakým očekáváním. Chtěla jsem se o Perninku něco dozvědět z hlediska historického, protože jsem se mylně domnívala, že je to román psaný obdobně jako Chaloupky. Knihu bohužel odkládám. Nějak jsem nemohla skousnout ta navrstvená klišé, ploché postavy, popisy i děj.

Tak jako pokaždé, na novou knihu Petry Soukupové jsem se velmi těšila. Miluju její zpracování běžných témat, která jsou součástí života každého z nás. Díky stylu psaní a svižnému tempu si vždy odpočinu, ale přitom mi četba přináší pocit uvědomění, pozastavení se nad vlastním životem. Nikdo není sám pro mě bylo aktuálnější víc, než jsem si myslela. Veronika jako by zrcadlila dilema, které v sobě nosím už víc než rok, byť s pár odlišnostmi. Každopádně, jsem fakt moc ráda, že byly teď ty čtyři dny volna, jinak bych si asi okousala nehty do krve z toho, že bych nemohla číst. Byť mi někdy popis situací z pohledu více postav přijde jako vycpávka, u Petry Soukupové tomu tak není. Zde jsme vtaženi do příběhu prostřednictvím Veroniky a jejích dvou dětí a sledujeme, jak se jim jejich životy smrtí matky a babičky změní. Moc mě bavila postava Máji, asi proto, že mám dceru v podobném věku, byť ty dvě spolu mají společné jen to, že chtějí na gymnázium. Výborné jako vždy. 95%

13 11.04.2023

Kniha mě zaujala hned po vydání svou anotací. Na českou autorku je to celkem netradiční téma, navíc zajímavě zpracované. Text se mi četl moc hezky, s postavami ryze obyčejnými s osudy ne nepodobnými s jinými lidmi na světě jsem soucítila. Proplouvaly knihou jako rybka Anna ve svém akváriu a najednou zmizely, byť se jejich příběhy více či méně dovyprávěly. Jediné, co mi přišlo neukončené, byl "rodinný" trojúhelník Olivie-Pavel-Lenka. A z konce mě popravdě trošku zamrazilo. Byl totiž tak definitivní. Doufám, že paní autorka Kateřina brzy něco napíše, protože aspiruje na úspěšnou spisovatelku nejen dětské literatury, ale i té pro dospělé.

13 19.11.2021

Příběh trojice zasazený do přelomového roku 2000, který se následně přesune do roku 2020, aniž by autorka tušila, že vlastně píše alternativní historii, hehe. Při čtení na mě padly vzpomínky na moje roky strávené na základce, a ty vzpomínky byly hořkosladké. Proto jsem se dost ztotožnila s malým Kryštofem, který mi byl pak sympatický i v dospělosti. Koho jsem ale nemohla vystát, byla Aneta. Takový tip člověka nikdy záměrně nevyhledávám, ačkoliv její konečné rozhodnutí nejspíš chápu. Nely mi bylo hlavně líto. Kniha se četla moc pěkně a strávila jsem s ní hezké chvilky, jen by si zasloužila trochu více péče páně korektora, objevila jsem nékolik chybek, které byly trochu mimo mísu. A byla ukončena dost nevhodně - člověk chce opět vědět víc, ale ty další stránky už tam prostě napsané nejsou.

13 30.06.2021

Tak co víc se dá ještě napsat k páté Aristokratce? Za mě plus dostala změna prostředí, podívali jsme se do světa, jaj! Vrátili se staří známí z Kostky, mnoho prostoru si tentokrát ukrojila kromě Marie také Vivien a paní Tichá, která je mou favoritkou už od prvního dílu. No a v neposlední řadě ubylo sprostých slov. Humor je konzistentní a stále "na jedno brdo", ale zatím pořád funguje, ačkoliv zabijačku podle mě nic nepřekoná. Tak se i docela těším na pokračování. Konec byl zatím ze všech dílů zvládnutý nejlépe.

13 15.03.2021

S Johannou Sinisalo jsem se poprvé setkala ve sbírce Lesní lišky, kde mě rozsekala svou povídkou Transit. Chtěla jsem víc a dostala jsem se k Jádru slunce. Po přečtení anotace jsem čekala cosi jiného, ale tohle tedy rozhodně ne. Bylo to totiž brilantní. Dystopické Finsko zapůsobilo velmi věrohodně a byť je to moje oblíbená destinace, nedostali by mě tam ani heverem. Ke čtivosti hodně pomohla forma zpracování - objevují se dopisy, narace hlavních postav, úryvky z knih, hesla z encyklopedií... Jako by to bylo skutečné. Jakožto osobu něžného pohlaví (ha ha) mě samozřejmě velmi zaujalo postavení žen a jejich ponižujíci klasifikace na ubohé morloky a snad ještě ubožejší eloje. Utvrdila jsem se v tom, že moje životní cesta je správná. V neposlední řadě zde máme chilli, rostlinu známou po tisíce let, zde povýšenou na drogu, která má až magické účinky, což je velmi originální prvek v knize a má správnou říz.

13 14.09.2020

Pro mě bez diskuze jedna z nejlepších knih tohoto roku. Hynek Grábl je typický rádoby polepšený chlap po čtyřícte, který už toho moc nečeká, jen že si bude moct v klidu fidlat žlučníky. Ale ono ejhle! Nakonec je všechno jinak. Zezačátku jsem nemohla přijít na to, jakým směrem se bude tato kniha ubírat. Počítala jsem s tím, že nebude mít happyend, s hlavní postavou to vypadá opravdu bledě. Co můžu vyzvednout, je skvěle vykreslené lékařské prostředí a některé šokézní případy. Vztah doktor-pacient není černobílý, stejně jako samotný člověk. To, že mi kniha odsýpala jako po másle, nemusím ani dodávat.

13 10.05.2020

Ke knize jsem přistupovala s docela velkým očekáváním. A častečně jsem dostala to, co jsem chtěla. Autorka dle mého velmi věrohodně vykreslila atmosféru 60. let amerického Jihu. Panebože, to je neuvěřitelné, že se to dělo! Dnes jsem se dívala na MS v atletice a hádejte co? Téměř všichni američtí závodníci byli tmavé pleti. Co tím chci vlastně říct? Já nevím. Asi že mi nad tím kontrastem padesáti let zůstává rozum stát. Ale zpět ke knize Byla na mě opravdu dost roztahaná. Ze třech příběhových linií mě nejméně zaujala ta od Skeeter, někdy mi přišla úplně mimo. To Minny a Aibileen byly jiné kafe. Líbilo se mi, jak je autorka vykreslila, nebyly si ani trochu podobné, takže mě obě linie dost bavily. Ta Minnyina byla občas trochu přitažená za vlasy, ale budiž. U posledních cca sto stran jsem ani nedutala a chtěla jsem jen číst a číst. A konec mě roztrhal na cimprcampr. Málem mi i slza ukápla, jak jsem byla dojatá. Moc pěkná knížka to je. Výsledný dojem ale poněkud kazí odbytá redaktorská práce.

13 30.09.2019

Nádherná kniha oslavující ženskou sílu, možná trošku šmrnclá feminismem, ale není to nic, nad čím by se měl případný mužský čtenář pohorošovat.
Nejvíce se mě dotkl osud Smity a její dcerky Lality. Jejich živoření (promiňte, ale tohle opravdu nebyl život) bylo popsáno velmi sugestivně a je mi zle z toho, že se s ženami v dnešní době ještě takto krutě zachází. O to víc jsem přála těmto knižním hrdinkám lepší život. Sarah byla už takovou typizovanou a docela často se objevující hrdinkou v moderní literatuře. Na téma rakovina dostanete přesně to, co už jste někde předtím četli. Ale i tak si zaslouží úctu. Giulia pak tvořila důležitý spojovací bod mezi oběma světy. Moc se mi líbilo líčení života sicilské rodiny a její romantický poměr s exotickým cizincem.

Na prvotinu to byla kniha výborná, ve Světové knihovně Odeonu pak přímo excelentní. Jedna z těch, ke kterým se moc ráda vrátím.

13 31.07.2019

Mám se smát? Nejde to. Je to smutný humor. Sladkobolný. Z autora čiší osamělost jak bolavý prst. A přesto je v té knize cosi povzbudivého. Ty děti to jsou, dělají život pestřejší a zajímavější, a možná proto je lehčí věnovat jim velký kus svého srdce a soukromí.

13 21.12.2018

Pozor, konec této knihy je zveřejněn hned na prvních stránkách! A vůbec se dozvíte mnoho věcí dopředu. Přesto chcete číst dál a prožívat osobní příběhy Liesel, Hanse, Rosy, Maxe, Rudyho a dalších, kteří se sešli na Nebeské ulici. Každý z nich si prožívá svá osobní dramata, která vás berou za srdce. Krásné a bolestné vyprávění.

13 04.08.2018

Temný příběh, který vás obestře jako škrtící smyčka a postupně se stahuje. Kniha není nijak rozsáhlá, je napsaná stručně a stroze, o to víc mě její téma tížilo. Nejednou jsem se zamyslela nad současným fungováním světa a srovnávala jej s Gileádem. Určitě prvky podobnosti zde jsou, a na to je třeba dát si pozor. Vždy se snažím si z knih chmurnějšího typu vytvořit nějakou pozitivnější zpětnou vazbu pro sebe, ale tady to nějak nešlo. Musím na Fredovu pořád myslet. Jak asi dopadla? Budu doufat ve šťastnější konec.

13 20.01.2018

Dokud Harry neobdržel svůj dopis do Bradavic, říkala jsem si "Ježiš, co z toho asi vyleze? A fakt to bude o těch Dursleových?" Pak střih a zlom - a já se ponořila do tak fantastického světa, že se mi jen velice těžko opouštěl.

Hltala jsem informace o famfrpálu a litovala, že si jej nemůžu zahrát, chtěla jsem, aby se mi po zahradě s naším pejskem proháněl ještě Tesák, a nad hlavami je škádlil svým dračím dechem Norbert. Chtěla jsem mít ve škole taky takové úžasné předměty, vlastnit kouzelnou hůlku, která by si mě sama vybrala... No co vám budu ještě psát? Harry Potter mě uhranul (však je taky čaroděj, že?).

A především kvůli němu jsem rozšířila svůj literární okruh o fantasy. V podstatě bych řekla, že se ve mně začal formovat nový člověk - snílek a fantasta, který si na rozdíl od svých vrstevníků dokázal žít ve svých vlastních imaginárních světech a neskutečně si to užíval.

Dodatek (21. 7. 2017): Včera mi poštou došlo ilustrované vydání, které ještě znásobilo mou lásku k této sérii. Ty ilustrace od Kaye jsou naprosto dechberoucí a úžasně výstižné!

13 13.07.2017

Petra Dvořáková má tematicky už docela rozsáhlý repertoár a každou z jejích knih vyhlížím s velkým očekáváním. V této knize toho bylo tolik, že ani nevím, kde mám začít. Děj se odehrává na pozadí dějin Československa a potažmo Česka od poloviny osmdesátých do zhruba poloviny let devadesátých a sledujeme jej z pohledu tří postav - otce Jirky, mámy Aleny a dcery Pavlíny. Jirka na se jeví jako velký dříč (což tedy rozhodně) a chce mít hlavně svůj klid doma, kterého se mu ale nedostává, a tak se obrací do minulosti a k alkoholu. Z jeho stavu dost přímočaře obviním jeho ženu, protože toto jsem dlouho nezažila. Mít takovou ufňukanou, ublíženou, věčně nespokojenou a nesnesitelnou ženskou jako je Alena, asi bych taky začala pít. Opakuje se tady motiv z Vran, kdy matka okatě upřednostňuje jednu dceru před druhou. Tady to ale nejde do takového extrému. Ale při čtení Aleniných kapitol se mi věčně otevírala kudla v kapse . Poslední POV Pavlína svět kolem sebe reflektuje nejdříve jako dítě, poté puberťačka a následně mladá dospělá. Její prozření je bolestné, ale nehodlá sedět s rukama v klíně jako její rodiče. Navíc je v knize vykreslen její vztah se sestrou Janou, který bych označila jako moc pěkný navzdory všemu, co se v této rodině děje. Konec byl kapku šokantní, možná trošku moc dramatický. 90%

12 11.03.2024

A máme tady další syrový příběh, který měl pro mě vlastně celkem překvapující závěr a po pravdě, nechápu příliš komentář Ehvaz. Ano, knihy Viktorie Hanišové se převážně zabývají temnými zákoutími lidské duše, já jsem ale zrovna v této pocítila nějakou naději, vzepření se osudu. Teovi jsem fandila, ještě o to víc, když jsem knihu dočítala. Ze začátku jsem si o něm opravdu myslela, že s ním není něco v pořádku. Nu, není, ale nakonec úplně jinak a kvůli něčemu jinému. Střípky informací jsou nám poskytovány postupně a z několika úhlů pohledu. Za mě rozhodně skvělý start do tohoto čtenářského roku. 95%

12 03.01.2023

Monika Benešová má můj velký obdiv, že šla s kůží na trh, navíc s takovou intimní věcí. Proto si zaslouží ty tři hvězdy. Ale pokud chtěla napsat knihu, možná to mohla udělat nějakým jiným způsobem a spojit se s někým, kdo je vypsanější. Celý příběh byl na můj vkus podán zkratkovitě a tak trochu zmateně. Nicméně, i přesto ve mně vzbudila hlubokou touhu se někam vydat - za to mohly především fotografie. Rozhodně ne do Ameriky, to vůbec! :-D Ale na "trail" po Česku se vydám i s rodinou. Už jsme začali s plánem cesty. :) 65%

12 07.11.2022