Neděle odpoledne

Přečteno jedním dechem. Tísnivou až skličující atmosféru, která se táhne celým příběhem, a psychologii jednotlivých postav umí Hanišová skvěle vystihnout. Příběh vyprávěný ze tří úhlů pohledu tří hlavních postav - členů jedné rodiny. Od začátku jsem Theovi fandila a věřila, že se vymaní ze své strohé reality a bude se mu dařit líp. Bylo pro mě těžké připustit si, že jeho životní příběh jde pořád víc a víc do kytek. Osvětlení příběhu z pohledu matky a otce v druhé části knihy doplní celou mozaiku zmaru. Použitý hovorový jazyk mi v tomto případě vůbec nevadí, právě naopak. Při čtení takových knih si vždycky uvědomím vděk za svůj život. Asi i proto si je vybírám.

Nebudu lhát, tohle nebylo žádné odpočinkové čtení. Celá kniha má neuvěřitelně tísnivou, až depresivní atmosféru, takže jsem ji musela několikrát odložit. Co mi ale při čtení vadilo, byl styl psaní. Na to, že v knize není nijak označená přímá řeč, se dalo zvyknout, ale používání hovorových výrazů (obecné češtiny) jako „různejma, vytejkat, žádnej, druhej...“ mě rušilo, já chápu, že to měl být umělecký záměr, aby to působilo autentičtěji, ale mně to zkrátka vadilo.

První část s Teem byla nejdelší. Začíná to, když je mu dvanáct. Je to takový pomalejší kluk, učí se doma s mámou a chodí do divného náboženského komunitního centra. Dlouho jsem přemýšlela, jestli je Teo nějak postižený, nebo jen tak zaostalý kvůli izolaci od světa, do které ho máma uvrhla. Vztah s rodiči je ledový. A do toho má Teo imaginárního kamaráda jménem Hyn, který ho neustále ponižuje. Teo si nachází nového skutečného kamaráda Vychcana, který ho učí ohýbat pravidla a různé lumpárny. Pak přijde nečekaný šestiletý skok, Teo dospívá a Vychcanův slovník i to, jak hnusně mluví o ženách, je vážně nechutné. A navíc se tady otevírá hrozné téma vykořisťování seniorů, ze kterého mi bylo úzko.

Druhá část z pohledu matky nám ukáže její těžké dětství a to, jak našla útěchu v Bohu, což ale hraničí se sektářstvím. Teprve tady začínáte chápat, proč je taková, jaká je. No a třetí část z pohledu otce konečně vyjasní celý příběh a záhadu nedělních odpolední. Jen mě trochu mrzelo, že konec zůstal takový otevřený.

Kniha ukazuje, jak moc nás formuje naše minulost a rodinné zázemí. Autorka sama říká, že lidé často vypínají rozum a upínají se k falešným prorokům nebo nevědeckým teoriím, protože je vede slepá víra, nikoli logika. To se přesně odráží v chování matky. Hanišová v románu mění perspektivy – to, co se v první části zdá jasné, se v další rozostří, a skryté věci vyplouvají na povrch. Ukazuje nám, že nikdo není stoprocentní padouch ani oběť, a že každý má pro své chování nějaký důvod, i když je sebedestruktivní. Velkým tématem je tu kromě rodinných traumat i společenská kritika, zejména odporné praktiky „šmejdů“ zneužívajících seniory, což autorku neskutečně štve a proto se to promítlo i do děje.

Nemohu říci, že by mi tato kniha nedělní odpoledne zpříjemnila. Styl vyprávění v oddíle Syn je dost odpudivý. Žádná z hlavních postav nevzbuzuje sympatie, takže místo zvědavosti, k jakému cíli se nakonec doplahočí, vzrůstá spíše lhostejnost k jejich osudu.

Kniha o nezpracovanych traumatech, které se jako nit tahnou životem. Je to síla a deprese, ale zároveň to člověka nuti číst dál a dál, aby se dozvěděl proc to všechno. Skvele napsané, ale zároveň je člověku místy z toho zle.

Bohužel, jsem tuto knihu nedočetla a to se mi opravdu nestává. Na straně 90 jsem toto utrpení ukončila. Zřejmě jsem očekávala něco jiného. Od Viktorie Hanišové jsem přečetla Houbařku a ta se mi líbila, tudíž jsem sáhla po dalším díle této autorky. Odkládám a časem zkusím ještě nějakou další...

Téměř ve všech svých recenzích se se svým názorem u dané knihy ztotožňuji s názorem většiny. Kdybych to však udělal v případě knihy Neděle odpoledne, lhal bych sám sobě. Literární styl paní Hanišové se mi libí a za ten jí dávám alespoň ty dvě hvězdy. Ovšem námětem a obsahem se tahle kniha řadí k těm dílům, kterým se chci raději vyhýbat. Jen proto, že jsem zvyklý každou knihu dočíst do konce, jsem to protrpěl i tady, i když to trvalo. Zřejmě jsem totiž očekával něco jiného. Marně bych vzpomínal, kdy jsem četl tak depresivní knihu. Sugestivně depresivní. Je to esence deprese. Ani smířlivá poslední věta knihy to nezachrání. Tak si kladu otázku: PROČ bych vlastně měl něco takového číst, proč se nechat do depresí tlačit? Autorčina Houbařka taky neměla přímo pozitivní náladu, ale přesto v ní bylo, alespoň v rámci možností, pozitivní myšlení. Byl v tom cítit pro protagonistku jakýsi alespoň krátkodobý cíl, jakási naděje. Byla to prostě skvělá kniha, kdežto o Neděli odpoledne to za sebe nemohu říct. Chápu, že je to pouze můj názor a jak je z reakcí vidět, spoustu čtenářů příběh oslovil. Jak se však říká: sto lidí, sto chutí. A za mě určitě ne. V žádném případě to však neznamená, že zavrhuji autorku. Určitě si na její další knihy čas udělám.

Velmi čtivý příběh vyprávěný hlavním hrdinou Theodorem odhaluje čtenáři jeho podivné dětství a dospívání, život v pavučině tajemství, které de/formuje životy každého člena rodiny.
Není tedy s podivem, jaký život dál Theo vede. Překvapující je pak možnost vidět další úhel pohledu, a pak ještě další.

Jsem si hodně nejistá ohledně hodnocení. Hrozně cením a líbil se mi styl, kterým byla kniha napsaná, zvlášť matoucí začátek a pohled z první osoby malého, izolovaného kluka s bujnou fantasií. I to, jak se styl psaní lehce měnil v průběhu knihy podle toho, kdo ho zrovna vyprávěl. Theovo vyprávění jsem četla, stejně jako jeho velmi komplexně napsanou postavu, hodně ráda. Velké objasnění na konci příběhu už nebylo tak šokující, dalo se odhadovat, ale stejně jsem závěr četla se zatajeným dechem.
Ale celkově mi příběh nějak nesedl. Nevadí mi pochmurná atmosféra, tragické motivy, nebo popisy hodně nepříjemného prostředí a extrémně vyhrocené situace, ale v něčem mi to nesedlo a zanechalo to na mě divnou, hořkou pachuť.
Každopádně styl vyprávění, více POV, obecná struktura knihy, vše dokonalé, forma mě tady asi bavila více, než obsah :D

(SPOILER) Hodně zajímavý příběh. Už od začátku člověk cítí, že v té rodině je něco špatně a zdaleka to nejsou jen otcovy nedělní odchody. Mně je vždy podezřelé, proč rodič chce vzdělávat své dítě doma, a definitivním potvrzením byla matčina účast v sektářské církvi. I když vše bylo podezřele snadno vysvětlitelné Theovou psychickou nemocí. I když... Co je to za nemoc? Příznaky jsou podivně. Proč ho matka nenechá na hřišti v přítomnosti jiných. Otázky, otázky, otázky. Odpovědi se mi začaly vynořovat ve chvíli, kdy jsme se ocitli u rozhledny na Čeřovce. Dobře napsané, zajímavá kompozice a skvělé postavy. Ne sympatické, ale provokující k hledání odpovědí, jak to s nimi vlastně ve skutečnosti je.

Tohle bylo strašně zvláštní čtení. Pořád mě to nutilo číst dál, chtěla jsem pochopit, proč se tohle všechno dělo... Temné, smutné čtení, kde byl veškerý děj pouze naznačován a úsudek ponechán na čtenáři... Hodně zvláštní kniha.

Každá rodina má své tradice. Některá má však navíc i tajemství. Tak zní dvě úvodní věty v anotaci a už toto mě nalákalo k přečtení. V příběhu poznáváme Tea. Malého chlapce, který žije s rodiči a zažívá každodenní stereotyp. Jeho maminka je přísná a odtažitá. Navíc ho učí doma. Tatínek je muž, který se mamince do výchovy neplete a navíc každou neděli odpoledne někam jde. Prostě odejde a Teo neví kam. Ani maminka mu na to nikdy neodpoví. Jak roky ubíhají a Teo roste, nechce být pouze s mámou. Nechce přicházet o kamarády a žít v ústraní. A co chce, je přijít na to, kam otec každou neděli odchází.

Příběh je rozdělený do tří částí. V té první prožijeme s Teem jeho dětství a část dospělosti. Utváříme si obrázek nejen na něj, ale i na jeho rodiče. A když zhrzený kluk a poté muž vypráví, jak jsou máma a táta špatní, jak se cítí nedoceněný a nemilovaný, tak se přikláníme na jeho stranu. Jenže poté přijde pohled matky. A nám se ten pohled na Teovu rodinu mění. Ve třetí části k nám promlouvá otec a dostaneme tak ucelený obrázek jedné rodiny.

Nebudu vám lhát, tenhle příběh mě rozsekal a na konci i slzička ukápla. Je to, jak už jsem někde slyšela tento termín, česká depka. Autorka bravurně vykreslila povahy a chování všech tří postav a každému dopřála vlastní pohled a vyprávění, což je ve výsledku naprosto skvělé a vy během čtení tolikrát změníte názor…

Pokud se chcete nechat emočně vyždímat, tak vám Neděli odpoledne stoprocentně doporučuji.

Viktorie Hanišová je jednou z mála českých autorek, kde vždycky vím, že sahám na jistotu. Ani zde tomu nebylo jinak, opět bolestivé, opět šokující, opět nádherně napsané

Knížky s více POVs jsou pro mě vždy zážitkem, nicméně tady mi trochu vadilo nevyužití plného potenciálu postav rodičů, klidně mohli dostat stejně prostoru jako syn a mohlo být více vysvětleno.

Skvělý, čtivý, hodně silný a bohužel moc smutný příběh, vyprávěný ze tří úhlů pohledu. Syn, matka, otec. Syn má největší prostor pro svůj příběh a na konci matka a otec mají sice menší prostor pro svoje pocity a svůj příběh, ale o to důležitější.
Matka mě neskutečně vytáčela celou dobu, až při vyprávění otce jsem ji trochu odpustila uff... Když se teď namátkově vracím zpátky ve čtení u Tea, tak to má úplně jinou sílu a pochopení.
Líbila se mi hovorová, pubertální mluva a i ty vulgarismy k tomuto příběhu bohužel patřily.
Moje první kniha od autorky a určitě ne poslední.
Jo...a já si myslím, že NIKDY není pozdě na nápravu a odpuštění.....

silný příběh.

Do půlky jsem nechápal, obyčejný, zmařený život od ničeho k ničemu. Ale tušil jsem, že odpověď přijde. Nejprve pohled mámy, Matriky, na naději, která ne a ne přijít, pak objasňující pohled otce, Jindřicha. A usmíření a poučení - mluvte, vnímejte, jednejte, nikdy není pozdě. Vlastně nejoptimističtější kniha autorky.

Kniha na mě asi až moc vulgární, ale přesto mě děj zaujal, byla jsem zvědavá na rodinné tajemství, které nebylo vůbec veselé.

Dokonalé ve všech směrech! Takhle by se mělo psát. Nedokázala jsem knížku zavřít, dokud jsem to po půlnoci nedočetla celé. Zpočátku jsem si myslila, že půjde o příběh duševně postiženého chlapce, ale to by bylo moc jednoduché. I jeho rodiče byli něčím postiženi. A kvůli tomu neprožíval právě pěkné dětství. Dětství plné vnitřních otázek a osamění. Jediný kamarád, ke kterému ho dovedla jeho matka, byl pěkný parchant. Proto si sám zvolil přiléhavou přezdívku Vychcan. Líbilo se mi i rozdělení románu, kdy ke konci dostávají slovo jak jeho maminka, tak i otec. Závěrem mi to připomnělo antickou tragédii. No - klobouk dolů před naší autorkou!!! Bravo!!!!!!

Příběh byl velmi temný a depresivní. Byl ale zajímavý a dostatečně napínavý. Všech hlavních postav mi bylo vlastně líto. V podstatě nikdo z nich nemohl za to, jaký život vedl. Smutné.