elenai komentáře u knih

Na tak krátký text bylo v knize opravdu moře postav. A děje se toho opravdu hodně, je potřeba sledovat každé slovo, abyste se neztratili. Autorka má tendenci přeskakovat z minulosti do současnosti a zpět, z postavy na postavu. Vlastně si vůbec neuvědomíte, kdo hraje prim. Mě nejvíc zaujala Viera, připomněla mi někoho z mojí minulosti. Paralela s rozdělením Československa mi přišla zajímavá, stejně jako spojení identity člověka s jazykem, kterým mluví. No, a pak je tu samozřejmě otázka emancipace, která byla skrze něžné pohlaví jemně, ba až sametově servírována čtenářům. Já bych ocenila, kdyby kniha byla ještě delší, protože bylo příjemné ji číst. Ne proto, že by bylo příjemné téma, spíš pro samotnou kvalitu textu. 80%

Když jsem se na střední od spolužaček dozvěděla o Gaimanovi, tak jsem chvilku pochybovala o tom, zda to bude můj šálek čaje. A ouha, nebyl, byl jako lahodná káva s čokoládovými podtóny (já totiž radši piju právě to kafe). Knihu jsem tenkrát přečetla během dvou měsíců dvakrát a moc jsem toužila podívat se do Londýna. To se mi splnilo až o nějakých 18 let později, protože na některé sny se vyplatí čekat. A od první návštěvy se tam vracím každé dva roky a zkoumám a objevuju. Nasávám genius loci. A za to může právě Gaiman a jeho neskutečná fantazie, hra se slovy, umění hravého popisu, který vás nenudí. To všechno v této knize je. Většinou taky sympatizujeme s kladnými hrdiny, neni-liž pravda. Tady ovšem na celé čáře vítězí pan Croup a pan Vandemar, bizarní duo zabijáků, kterých se zároveň bojíte a zároveň si rochníte v jejich slovních přestřelkách. Tak, tak. Toto je pro mě jedna z knih, které se do mě obtiskly a nedají mi pokoj do konce života. 100%

Při čtení mě pořád dokola napadalo, že by z této knihy mohl být úžasný film. Záběry na cumbrijskou krajinu svrchu, plnou bečících ovcí... Robert Pattinson jako Steve, Tom Hiddlestone jako William a Claire Foy jako Helen. No, to jsem se trochu zasnila. Nicméně, bylo to působivé ve své drsnosti a nehostinnosti, tamní farmáři neznají nic jiného než tvrdou dřinu, která leckdy vyjde vniveč. Vnitřní monology a úvahy (ale není to žádná nuda) jsou protkané pragmatickými popisy péče o ovce, krajiny a denního režimu. Je to ale něco, co mi hodně sedlo, a mám velkou touhu tento kraj navštívit. 85%

To teda byla síla. Uf, uf, uf. Úplně se mi to nepodařilo po přečtení rozdýchat, a to jsem ještě knihu dočetla v noci před spaním. Jistě si dovedete představit ty sny. Já a horory nejsme moc velcí kamarádi, a tohle jsem opravdu nečekala. Nevím, co ve mně víc budilo hrůzu. Jestli příběhová linka z minulosti nebo ta z budoucnosti. Nicméně, po řemeslné stránce nelze autorce nic vytknout, sakra, kdybych taky uměla takhle psát... No, myslet na to budu ještě dlouho. 90%

Tohle je hodně zvláštní kniha. Na jednu stranu se mi četla moc hezky, na druhou jsem se někdy totálně ztrácela v množství jmen. Taky mi zabralo hodně času přemýšlení nad tím, co chtěla autorka příběhem vlastně vyjádřit. Myslím, že toho měla na srdci opravdu hodně a možná by se témata dala zpracovat jinak nebo do více knih. Ty dějové linky mi přišly nějak na sílu na sebe naroubované. Ale jednotlivé příběhy jsou opravdu takové hladící a některé roztomile příjemné. Takže jsem celkem rozpolcená, co se týče hodnocení. 80%

Už jste se někdy zamysleli nad tím, jaké by to bylo žít v jiné zemi? Já na to myslím docela často a moc děkuju autorce, že dala dohromady tuto knihu. Představila nám ženy, které se toho nebály a z České republiky odešly. A to za mě chtělo velkou odvahu. Ale jak to tak bývá, ten návyk funguje i opačně. Ty ženy by se snad do rodné vlasti už ani vrátit nechtěly, ačkoliv některým se upřímně divím. Příběhy mi taky vyvrátily některé moje smyšlené demagogie, domněnky, které jsem aplikovala automaticky na všechny. Zkrátka a dobře, mě kniha rozhodně obohatila. Byly to příběhy hutné, silné a zajímavé. Skvělý počin. 100%

Konečně jsem se dostala k této vychvalované a proslulé fantasy legendě. Všichni mi ji doporučovali a tvrdili, že je Sanderson skvělý vypravěč. A já tedy musím souhlasit. Ze začátku jsem si to tedy úplně nemyslela, přiznávám, ale jak jsem postupně objevovala nejen kouzlo allomancie a feruchemie (mimochodem, oboje jsou naprosto fascinující), a poodkrývala i životní příběhy postav, a to nejen těch kladných, propadla jsem tomu. Co mě naprosto dostalo, byli inkvizitoři, ta představa jejich vzhledu je přinejmenším znepokojující. Jak už jsem zmínila výše, potřebovala jsem trochu víc času na to, abych nějak vstřebala Sandersonův styl vyprávění. Hlavně jsem si ale musela zvyknout na Vin. Úplně mi totiž nesedla, což se ale v určité chvíli změnilo, v jaké, to nebudu prozrazovat. Naopak partu kolem Kelsiera včetně jeho samotného jsem si zamilovala okamžitě, takže radši ani nepátrám, proč mám takový problém s mladými dívkami, které jsou super nabušené? No jasné, to je vlastně ono, hehe. Tak to snad je jediná taková vada na kráse tohoto díla. Jinak posledních sto stran bylo velmi epických, ani jsem nedýchala a potřebovala si knihu rychlo dočíst. 95%

Tak tohle přesně jsem potřebovala. Doktora Patrika. Naordinovala jsem si ho ve chvíli, kdy si potřeboval můj přetížený mozek odpočinout. A bylo to skvělé, příjemné (byť se neřešily jen příjemné věci), laskavé a vtipné. Mojí favoritkou pak jednoznačně byla Helenka, Páťova máma a sestřička v ordinaci v jednom. Jako pacoš bych ji potkat nechtěla, zato jeho určitě. Velký doktor s velkým srdcem. Jasně, bylo to předvídatelné, ale já jsem si knížku užila. A co jsem si z příběhu vzala kromě odpočinku? Že každý má někde tu svou spřízněnou duši, se kterou mu bude dobře, jen si to třeba vůbec neuvědomuje. A to je kýč jak bič. :-D Trošku mě ale mrzí, že se nějak nedotáhla do konce ta záležitost s Patrikovým sourozencem. Bylo to tam jen letmo zmíněno a pak už nic. 95%

A už je tady zas, Sváťa jeden. Člověk by řekl, že po prvním dílu mě nemůže nic překvapit, ale opak byl pravdou. Příběh navazuje přesně na vteřinu poté, co skončil první díl, takže vesele pokračujeme dál. Vlastně co to plácám. To, co Engelbert Prim napsal, vůbec není veselé. Je to naopak drsné, brutální a hrůzné, místy až nechutné. Ale i tak jsem musela vědět, co se stane. Protože Sváťa a Sofie. To jejich černohumorné špičkování a vtipkování je prostě něco, co mě dostalo jak v prvním, tak i teď ve druhém dílu, a doufám, že to tak i zůstane. 90%

Příběhy, které zaujmou malé i velké. Moc se mi líbil celkový nápad, byť byl zpracovaný trochu fantaskně. Úplně si nejsem jistá kategorií čtenářů, pětileťáci ve školce se některých věcí docela báli. A výtvarné zpracování je samozřejmě krása. 80%

Je to v podstatě velmi komorní a jednoduchý příběh. Dvě duše - dívčí, starší, navrácená a jinošská, mladší a odcházející - se potkají na hodech na malé dědince neznámého názvu a prožijí spolu jedno hořkosladké léto. Příběh protknutý hodovním folklórem je mi blízký a vlastně vzdálený. Sama pocházím z města, ve kterém se slaví hody, a je to sakra velká událost, zároveň mě tato slavnost nikdy tak nepohltila jako jiné. A to z důvodu pití alkoholu. Takže ano, vlastně se mi to líbilo, protože jsem šla do neceho známého, na druhou stranu to bylo až příliš jednoduché. 65%

Samotná hra byla hodně dobrá. Ok, místy to na mě bylo už moc metaforické a asi nejsem takový literární fajnšmekr. Asi to tak mělo být napsané - od konkrétního k abstraktnímu a nést stejnou hodnotnou myšlenku. Rozhodně mě tento text zaujal. Což se ale nedá říct o rozsáhlém spektátlu V-Day. Já naprosto chápu poselství a význam, ale najednou se mi to četlo strašně blbě a bylo to nekonečné. Nevím proč. Ale co tak pozoruju, nejsem jediná. 60%

Jana Seymourová byla laskavá, tichá a nevýrazná. Stejně nevýrazná jako její role v této knize. Začátek byl slibný, poté se ale děj opět stočil ke Kateřině Aragonské a Anně Boleynové. Jako já rozumím tomu, že to tak být muselo, ale už to byla dost obehraná písnička. Snad dvě třetiny knihy se neřeší nic jiného než Jindřichovy spory s Kateřinou, Annou nebo Marií a Jana ze začátku jen mlčky přihlíží a potichu se rozčiluje, potom leze králi do postele a furt se potichu rozčiluje. Do toho se Jindřich ukáže jako totální hovado (jako promiňte, to fakt ani jinak nazvat nejde, takový chlap). Když už se Janě konečně dostane té cti být hlavní hrdinkou své knihy, zbývá do konce asi 150 stran. Co hodnotím jako velké pozitivum, je posledních pár stránek knihy, které počítají Janiny poslední minuty. To autorka umí napsat opravdu bravurně a konec se mi líbil stejně jako u knih předchozích. 70%

Můj nový objev a děkuju za to, protože tohle byl dost masakr. Sice si úplně nedokážu představit osmdesátiletého dědouše na cestách po české postapo krajině, ale někdo asi jo. Kniha je rozdělena do dvou časových linií - jedna se odehrává několik let po vypuknutí pandemie viru Magdeburg, kde se masí různé militantní skupiny (většinou ultrapravičáci všechny lidi tmavé pleti) a my sledujeme Sváťu s jeho ženou Sofii (což je hodně vymazlená dvojka), a druhou po 22 letech, kdy se Sváťa vydává za kamarádem na Blaník, aby mu předal semínka. A řeknu vám teda, že v obou liniích po sobě zanechává slušnou paseku, ale on to vlastně myslí v dobrém! A vy jenom čekáte, kdy na to dojede. Co se mi líbilo úplně nejvíc, byly dialogy a vnitřní Sváťovy úvahy. Byly vtipné, hořkosladké a hlavně dost trefné. Skvělá byla scéna s medvědem a taky peprný sen. Naopak dost nechutná jedna z těch závěrečných mučících. No a ten konec?! Co to jako mělo znamenat? Ale nějak čuchám, že se z toho autor vypíše (jakože musí, protože jinak to má spočítaný). 85%

Máme tady zimu, kdy se v Muminím údolí nic moc neděje... do doby, než se Muminek probudí. A to se vám potom dějí věci! Zapomeňte na Čmuchálka (fňuk), Mimlu, maminku, tatínka... Ti všichni jsou mimo. Kromě jedné, schválně, kterápak to asi je? Nicméně, objevují se nám postavy nové, neméně zajímavé. Já si oblíbila Tiki, protože mi trochu připomíná právě Čmuchálka. Nejkrásnější scénou pak bylo, když Muminek viděl padat sníh. A když potom mamince povídal o tom, jak moc ji má rád. Přes mrazivou atmosféru to bylo krásné, hebké, hřejivé a jemné. Zkrátka další krásný Muminí příběh. 95%

Achich ouvej, tak tohle mi nesedlo. Dlouho jsem se na knihu třásla, až si ji přečtu, ale očekávání se nesešlo s výsledkem. Začátek byl velmi slibný, ale pak jsem bojovala s tím, že hodně pasáží bylo rozbředlých a pomalých, a jiné byly zase jako blesk. Nejzajímavější byla možnost nahlédnout do amišské komunity, jinak si z knihy nic moc neodnáším. Z postav mě nezaujala žádná a co mě dokonale dostalo, byl výsledek soudu. Co to sakra bylo? Ale asi se to tak v Americe dělá běžně. K úplnému konci nemám co dodat, tak nějak jsem to tušila už nějakou dobu a bojovala jsem s tím, abych nepřeskočila na úplný konec. 50%

Knížka mě na první pohled zaujala poutavou obálkou, která vlastně hezky koresponduje s tématem, ale vlastně je pravým opakem toho, co se dozvíte. Ostrá růžová dokonale kontrastuje s tím, co se dozvíte. Bylo tady zmiňováno, že je to kniha především o udržitelnosti, s čímž nemohu souhlasit. Udržitelnost je pouze zlomek obsahu, ačkoliv kvůli té jsem c%htěla knihu číst především. Ony ty další tématické větve jsou neméně zajímavé - historie a sociální status, ale i zkušenosti lidí přímo z branže vám můžou dát na módu poněkud jiný pohled. Každá kapitola je doplněna vlastními zkušenostmi samotné autorky, respektive veoducí rozhovorů. Aha, to jsem zapomněla zmínit - je to kniha rozhovorů, a to já mám hodně ráda. Suma sumárum - byla jsem spokojená, dozvěděla jsem se zajímavé informace, ze kterých budu určitě ještě čerpat. 90%

Co se poselství a vizuální stránky týče, je kniha neuvěřitelně bohatá. Ani si nedovedu představit, kolik práce musely naaranžované scény dát! To je podle mě nejsilnější stránkou knihy. O něco slabší mi pak přišel samotný příběh. Mohl být trošku peprnější. Nechci toho moc prozrazovat, ale mohlo dojít alespoň k nějakému střetu pana Barona s madam Čekes a trošku to zdramatizovat. Ale i tak se mně i dcerce kniha líbila a můžeme ji doporučit dál. 80%

Tak to mě dostalo. Vůbec jsem nečekala, že mi z knihy bude až tak svíravě úzko. Já zhruba do poloviny knihy tápala, kam se děj vrtne, když hlavní antagonistka příběhu zmizela. Pak ale přišel záporák a to se rázem z dramatu dostáváme na rovinu psychothrilleru. Bylo mi zle a zmenšovala jsem se společně s Danielou. Někdo přede mnou psal, že nevidí v těch dvou částech smysl, já to vnímám tak, že autor se tam snažil vytvořit nějaký kontrast mezi fyzickým a psychickým týráním a manipulací, a nakonec také závěrečnou smyčku. Bylo to opravdu neuvěřitelně sugestivní. Jediné, co bych ocenila, by bylo hlubší propracování postavy Štěpána. Ale i tak je to výborný literární počin. 85%

Upřímně, jsem v rozpacích. Proč, proč se autorka rozhodla spojit ty dva velké příběhy? Nějak mi unikal smysl. Samostatně jsou vynikající, poetické, s vytříbeným textem. Ale za mě je to propojení nekoherentní. I přes tu schizofrenní rozpolcenost cítím po přečtení krásnou melancholii. Je to asi nejpoetičtější autorčin počin a byla radost v něm být, a že to bytí bylo místy hodně intenzivní. 80%