Clair16 komentáře u knih

Anotace je nepřesná – kniha totiž nemá úvod, který by popisoval životní podmínky postav. Začíná zátahem v domácnosti 15leté vypravěčky, který pro rodinu znamená začátek deportace s nejistým koncem.
„Naše paní učitelka ve výtvarce říkávala, že když člověk zhluboka dýchá a představí si nějaké místo, ocitne se na něm. Vidí ho, cítí ho. Během těchhle nocí jsem se to naučila. Bylo ticho a já se držela svých ošuntělých snů. A když na mě mířili, chytala jsem se každičké naděje a dovolila jsem si z celého srdce si něco přát.“
Příběh „války ve válce“, kterou zažívali nežádoucí obyvatelé pobaltských republik, odsunutí do ruských pracovních táborů, je založený na skutečných svědectvích. Velmi realisticky tak v jednotlivostech ukazuje každodenní strach i zhoršující se životní podmínky, všechny odstíny „šedých“ tónů... Vlastně je to stále stejná situace: zneužití moci, snaha o vyhlazení určité skupiny lidí, etnika, zfanatizování „většinového“ davu – i tak dobře prozkoumané a popsané mechanismy jsou dodnes účinné a v nekonečných obměnách se opakují. Už proto je víc než potřebné, aby knihy jako je tahle vycházely. Ruta Sepetys, sama s litevskými kořeny, navíc uchopila vyprávění citlivě, bez ostnu výčitek, s odkazem na důležitost smíření – a zároveň uchování v paměti.

38 17.06.2022

Mám ráda skromnost Aleny Mornštajnové, která je zřejmá ze všech jejích knih i poskytnutých rozhovorů. Vzhledem k její spisovatelské zručnosti a důkladné rešeršní práci nepochybuji ani o tom, že by námět možného odlišného historického vývoje uměla zpracovat obsáhle a spletitě.
Za tím, že je příběh Listopádu srozumitelný a přímý, je podle mě především snaha o jasnou výpověď. A ta je navíc podpořená autorčinou zkušeností s totalitním režimem. Sama jsem ho zažila jen v dětském věku, a přesto mi kniha nečekaně přinesla spoustu vlastních, dávno zasutých vzpomínek. Vybavila se mi nejen atmosféra strachu nebo izolace v kolektivním zařízení, ale třeba i důsledky určité propracovanosti v (tehdy naštěstí už dost liknavém) systému, v němž i podněty, které měly potenciál zaujmout, byly podávány tak, aby zapadly. Při popisech organizovaných procházek, které patřily k denním povinnostem dívek ze zdejší „ozdravovny“, jsem se v myšlenkách vrátila k nesmyslným pochodovým cvičením za nejhoršího počasí, anebo školnímu výletu do Kutné Hory, na který jsem se dlouho těšila, abych pak překvapeně stála v zaprášené městské zatáčce, v níž nebylo nic kromě špinavé nástěnky s torzy rudých písmen…
Je velká škoda, že si knihu patrně nepřečtou horliví zastánci starých pořádků, kteří v internetových diskusích s přesvědčením tvrdí, že 50. až 80. léta minulého století nebyla tak zlá, dalo se v nich slušně žít a ještě byla i sranda. Ale i přesto má kniha velký význam, právě tím, že připomíná, co mnozí nechtějí slyšet. Alena Mornštajnová přitom nestraší ani nemoralizuje, jen rozlišuje mezi dobrem a zlem.

„Dávno věděla, že není jediná, s kým život hraje ošklivé hry, kdo přišel o děti, o manžela, kdo nemohl naplnit své sny. Podobných osudů byly plné věznice. Vědomí, že nešťastných lidí je na světě hodně, však příliš velkou útěchu neposkytuje. Obzvlášť když těžkosti nepřináší vyšší moc, ale působí si je lidé navzájem.“

36 30.04.2021

"Když se člověku nedaří, má se vrátit tam, odkud přišel. Kořeny máme jenom jedny," radí jedné z hlavních postav její starší přítelkyně. A je patrné, že autorka Šikmého kostela má ke Karvinsku úzký vztah, který na stránky přenáší. Vážím si toho, že zvolila neotřelé téma, a navíc ho podložila důkladnou rešerší.

Počáteční tempo vyprávění je pomalejší, ale zhruba od poloviny knihy nabírá na intenzitě. Spletité příběhy jsou podány srozumitelně, a přestože jejich jednotlivé části nemusí být pro všechny stejně zajímavé, zůstává pověstný drápek pro udržení pozornosti zaťatý po celou dobu čtení. A to navzdory tomu, že řada postav a vlastně i širší anonymní společnost dává v čase vyniknout spíš negativním povahovým rysům.

Na knihu jsem se velmi těšila, a možná právě proto mě několik věcí zarazilo natolik, abych je tu zmínila. Předně nadbytečné opakování, a to jak "faktické", týkající se například industrializace původně zemědělské oblasti, tak čistě fiktivní, kdy se o jistých událostech ze života hlavních protagonistek dozvídáme několikrát. Pak je tu rozpor, který pro mě ubírá knize na autentičnosti. Nejen sama vypravěčka (román je převážně psaný v er-, resp. sie- :-) formě), ale i kurážné hrdinky posouvají svými vzpomínkami a úvahami děj kupředu. Jenže tady jako by se zapomnělo, že patří obyčejným ženám, které se sice ve škole naučily číst a psát, ale vedly jen prostý život. Jak si tedy vysvětlit, že ve svém přemítání užívají slova jako iluze, existence, vize, případně sofistikovaný, apokalyptický a nebo dokonce sentimentální? Celkově ty ženy uvažují spíše v intencích našeho současného světa...

Román je zručně napsaný a popis života lidí potýkajících se s těžkými okolnostmi vzbuzuje soucit i pochopení. Za přijetím knihy stojí kromě toho jistě i nezanedbatelný marketing, jehož nástroje mi občas připadají až naddimenzované. Mám na mysli zejména webové stránky autorky, které v palcových titulcích uvádějí četná superhodnocení, což pro mě se skromnými podmínkami horníků a jejich rodin kontrastuje až příliš ostře :-).

34 31.10.2020

Alena Mornštajnová ve mně umí vyvolat vzpomínky. Kromě toho, že jsem taky byla malá holka, nemám s dětskými hrdinkami popsanými v Haně, Listopádu nebo Lesu v domě nic společného, a přece stačí nepatrná zmínka a vybavují se mi dávno zapomenuté předměty, situace nebo dobové kulisy.
V případě téhle knihy to vzhledem k tématu není důvod, proč se mi líbila. Cením si poctivosti, s níž autorka ke každému dílu přistupuje. A jejího vidění světa, v kterém je vždycky aspoň špetka naděje, i když se dobro a zlo prolínají. Příběh je vystavěný přesvědčivě, se smyslem pro detail a dávkování náznaků, které se postupně potvrzují, aby k nim zároveň pokaždé přibyl kousek nového zjištění.
Tísnivá atmosféra, z níž se vyprávění nevymaní ani na okamžik, je možná zároveň vysvětlením, proč se násilí a manipulaci tolik daří – stačí jen vytvořit podmínky, za kterých není nic jisté.
Zápletka mohla být základem pro detektivku, reportáž, psychologický rozbor. Ale takhle, v každodenním popisu souvislého řetězce ubližování a lží schovávaných pod povrchem, má pro mě mnohem větší přesah.

32 20.02.2024

„Nikdy si nedávám novoroční předsevzetí. Nejsem totiž moc dobrý v jejich plnění. Je lepší si nedat žádná předsevzetí a pak se příjemně překvapit. Což mi ovšem taky moc nejde.“
Jeden kolega se mi kdysi svěřil, že trpí podprahovou nedůvěrou k bytostně, až programově dobrým (veřejně známým) lidem. Jeho obavy nesdílím, ale občas se přece přistihnu, že nemám úplně příjemný pocit očekávání, když v anotaci nebo recenzi zaznamenám, že je dílo „pohlazením po duši“ nebo „vykouzlí úsměv na tváři.“
V případě Marka Ebena a jeho sloupků ale tíseň ani předpojatost nejsou na místě. Jeho krátké, chronologicky řazené texty jsou mírné a laskavé. Autor vzpomíná a komentuje s rozhledem, optimismem a mírnou ironií, kterou obrací převážně vůči sobě. Zbytečně; má jazykový cit, smysl pro věrohodnost a dokáže být zábavný i při vyprávění o zdánlivě obyčejných věcech.

31 30.10.2021

(SPOILER) Podobně jako hlavní hrdince knihy, houbařce Sáře, mi zejména při začátku čtení vířily myslí úvahy, které mě odpoutávaly od děje. Opravdu nerada totiž kritizuji něčí dílo, zvlášť když je jako v tomhle případě zřejmé, že si s ním jeho autor dal práci.

Viktorie Hanišová si zcela jistě předem připravila podrobnou osnovu, týkající se postav, kulis i rozvinutí příběhu, včetně rozvržení obou časových rovin. Jenže mně přesto pořád připadalo, že čtu obsáhlejší slohovou práci, vyprávění, které je sice dobře zvládnuté, ale postrádá nadhled anebo aspoň podprahový druhý plán…

Tíživé základní téma je zpracované velmi realisticky a nerozhoduje přitom, zda s ním má autorka osobní zkušenost, nebo se důkladně věnovala rešerši. Jenže vypravěčka, ať je jí současných 25, anebo dětských 9, 10 let, na mě ve skutečnosti působila jako neměnně mladá dívka, u níž bylo vlastně překvapující, že problémy dokázala vůbec pojmenovat a alespoň nějak řešit. Současně jsem ale neměla pocit, že je to tvůrčí záměr, který by měl pomoct dokonalému ponoru do postavy.

Fandila jsem vypravěčce a fandím i autorce. Cením si postřehů, které v průběhu knihy přece přišly, i popisů, díky kterým jsem se mohla se Sárou procházet mezi stromy a sdílet její rozpoložení. Jen to něco málo, co se tak obtížně definuje a i v dobré literatuře ne vždy objeví, nějaký specifický, utajený, originální rozměr příběhu, mi tady při čtení trochu chybělo.

PS, možná odpověď pro čtenářku soukroma níž ohledně závěru:
Podle mě hlavní protagonistka opouští (vlastním rozhodnutím) svou minulost. Samozřejmě i spolu s tím, co měla ráda, ale je si vědomá toho, že pokud to neudělá, bude se dál držet v představě, že aspoň mladší z bratrů o ni jeví opravdový zájem. Uvědomuje si zkrátka, že chce a musí začít sama za sebe, bez stínů minulosti, které se v lese tak dobře schovávají... :-).

31 26.06.2021

Clevelandské předměstí Shaker Heights není tak úplně novodobým Stepfordem, i když ho nastavováním pravidel i obecnou snahou o úpravnost připomíná. Zdejší obyvatelé se ovšem s údělem korektního a vymydleného městečka, v němž se potíže zametají pod koberec, ztotožňují, a to už po několik generací, což samo o sobě působí trochu utopisticky. Samotný příběh vyprávěný nezúčastněným, až reportážním stylem se ale soustředí především na otázku mateřství v téměř všech myslitelných podobách. Zhruba ve dvou třetinách začíná sklouzávat do morality, ale závěr, v němž jednotlivé postavy skládají pomyslné puzzle získaných informací, přičemž celá pravda se neodhalí žádné z nich, má přes otevřené otázky silnější vyznění.
Nejsem si jistá, jestli má odstup od jednotlivých postav i úsporný způsob vyprávění podtrhnout „přefiltrovanou“ atmosféru, ale spíš tipuji, že za ním jednoduše stojí autorčin rukopis. Kniha mi nabídla řadu témat k zamyšlení, ale podobně jako Stehlík Donny Tarttové mě zanechala v roli pozorovatele, který se s dějovou kompozicí neumí tak docela ztotožnit.

29 19.07.2022

Životní příběh lékařky Vlasty Kálalové Di Lotti je natolik silný, že si kniha, která ho mapuje, ani jiné než vysoké hodnocení nezaslouží. Není to ale jen tím. Vyprávění Ilony Borské je možná kaleidoskopické (a místy se mi nevstřebávalo úplně jednoduše), ale je za ním patrná spousta mravenčí práce i šťastných náhod v pátrání. Tomu se autorka věnovala s evidentním nadšením a i když by se snadno mohla opírat jen o pár stěžejních událostí, obohatila Vlastino putování o řadu podrobností, které její příběh přirozeně dotvářejí. Trochu mě mrzí jen popis poválečných let, který opomíjí historické souvislosti a zanechává prázdná místa. Rozumím tomu, že nejspíš z nutnosti – kniha vyšla poprvé v roce 1978, ale celistvější obraz by měl samozřejmě ještě větší vypovídací schopnost.
Doktorka Kálalová byla nepochybně výjimečná, nejen inteligencí a houževnatostí, ale i odvahou a snahou za všech okolností pomoci. Násilný čin, který ji po všech přežitých útrapách ve světě připravil v jednom okamžiku a nepochopitelně přímo v rodném domě o všechno, jako by opravdu dokládal osudovost, o níž mluví například přeživší koncentračních táborů... Vlasta Kálalová si zaslouží obdiv, vážím si ale i Ilony Borské, která lehkým perem a podrobným hledáním a propojováním informací zásadně přispěla k obnovení jejího odkazu.

28 21.05.2021

"Pokud se člověk nevypořádá s okolnostmi, okolnosti se vypořádají s ním." Rozsáhlý román nepostrádá humor, nadhled ani napětí. Přes vykreslené dobové souvislosti ho nelze pokládat za autenticky historický – mnohem víc je příběhem o tom, že bohatý vnitřní svět si silný člověk dokáže zachovat navzdory víc než nepříznivým vnějším podmínkám.

28 14.07.2020

Těžší téma, obdivuhodně zpracované. Příběh by byl silný sám o sobě, vybírá si ale kromě hlavní dějové linky i další odbočky, které jsou neobvyklé, vyžadují důkladnou přípravu a pro mě byly nečekané a zajímavé (baťovský Zlín, pobyt v Indii). Velmi talentovaná a zodpovědná autorka, která bohužel nestihla ukázat všechen svůj potenciál.

28 21.06.2020

Neznám nikoho, komu by se Hrdý Budžes nelíbil. Rozehraných nápadů je tam opravdu spousta, navíc míra autenticity pro všechny, kteří popsanou dobu pamatují, dosahuje maxima. Irena Dousková je skvělá vypravěčka, která umí vyvážit humor a smutek tak, aby odrážel skutečný život.

27 14.07.2020

(SPOILER) Měla jsem obavy – jak z nakladatelství Jota, tak z anotace, díky níž se mi vybavovala poměrně chválená Nestvůra z Essexu, kterou jsem si nedokázala oblíbit. Přesto jsem se zhruba do poloviny knihy následně obviňovala z předpojatosti, protože příběh se zdál být snadno vstřebatelný. Když si člověk odmyslí možná až přílišnou lyričnost, dokáže sledovat osud malé holčičky, která se v důsledku neutěšeného rodinného prostředí sžívá radši s přírodou než s lidmi. I první náznaky romance se dají přijmout, i když se s detektivním pátráním snoubí trochu neobratně.
Jenže v čase se objevují trhliny; informace, které byly svěřeny jen vyšetřovatelům, jsou doslova přes noc obecně známé, černoši začínají mluvit dialektem, jenž předtím nepoužívali, hlavní hrdinka, která se v pubertě učila číst, dosahuje jen o pár let později samostudiem znalostí vědců napříč obory a zároveň, jakkoli po celou dobu žije na samotě, rozumí vztahům mezi lidmi i očekáváním vnějšího světa tak, jako by ho důkladně znala… Soudní přelíčení působí podivně zkratkovitě a samotný závěr osciluje mezi kýčovitostí a smířením.
Když se sama sebe ptám, jestli bych chtěla umět psát jako autorka nebo zda mi příběh připadá uvěřitelný nebo hodný následování, musím pokaždé odpovědět záporně. Co mě v knížce oslovilo, je přirozeně prostupující obdiv k zákonitostem přírody. A i když tomu výše popsané zrovna nenasvědčuje, vlastně bych si přála, aby bylo možné, že i odstrčený jedinec s mizivými vyhlídkami dokáže uspět před ostatními i sám před sebou, byť v obou případech s nějakou tou ztrátou kytičky. Pocitově přesto hodnotím kolem 60 procent.

26 18.02.2022

Tři příběhy se společným podprahovým mottem: nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř... Autorka se přitom nesnaží šokovat ani násilně vyvolávat kritické situace; jen jako by psaním odrážela své životní postoje a zkušenosti. V několika obměnách vypráví o dětství, které je komplikované v důsledku konkrétní události, anebo jen souhrou každodenních maličkostí.
Zejména první dva příběhy vyvolávají autentický dojem, udržují čtenáře v napětí a evokují nejednu vzpomínku. Navíc je ozvláštňuje minimalistické, ale sugestivní a věrohodné jazykové podání s někdy až "fonetickým" záznamem hovorové řeči. Závěrečná povídka pro mě v tomhle ohledu trochu pokulhává – může to ale být i volnějším tempem nebo opakujícími se motivy.
Text se čte snadno a plynule, a současně zanechává stopy, které nejsou zrovna příjemné. Spolu s nimi ale možná i víru, že pokud věci nekončí tragicky, jsou vlastně dobré.

26 04.08.2021

Moje první setkání s Tomem Robbinsem provázelo očekávání i nejistota. Stejně jako se tvrdí, že pro správné uchopení některých knih musí člověk dozrát, mám za to, že někdy je čtenář na určitou knížku zkrátka už starý. Třeba já ve 20 na Hobbita... Ale u románu, jehož hlavním tématem je dlouhověkost a nesmrtelnost, je to vlastně úplně lichá obava.
Parfém bláznivého tance je zvláštní knížka, nabitá pozitivní energií, neobvyklými jazykovými obraty a slovními hříčkami. Nemyslím, že jde o kalkul. Naopak mám pocit, že Robbins píše, protože chce a musí. Předkládá svůj příběh tak, jak mu připadá nejlepší (a určitě se u něj sám dobře baví), a čtenáři neponechává moc prostoru pro připomínky. Z hlediska literárních postupů je vyprávění poměrně standardní, různé postavy postupně odkrývají charaktery a motivaci těch druhých, zároveň se prolínají časové roviny, což v 80. letech jistě tak běžné nebylo, zvlášť v téhle fantaskní podobě. Struktura je na tak originální zpracování až překvapivě přehledná a překladateli se podařilo zachovat autorovu lehkost a stylovou čistotu.
Přes množství myšlenek se vyprávění nevyčerpává, naopak s přibývajícími stránkami spíš získává na síle. Jeho poselství jsou zřejmá a témata v řadě případů až nečekaně aktuální. Asi to není čtení pro každého a ani všechny pasáže nemohou zaujmout stejnou měrou, ale něco z té smršti si nejspíš odneseme všichni :-).

26 31.12.2020

Souhlasím, atmosféra 80. let je v Rybí krvi vykreslená tak přesvědčivě, že mě od prvních stránek vrátila do té doby s až děsivou samozřejmostí.
Ani já jsem vypravěčce stoprocentně nerozuměla v žádné z jejích poloh, ať už připomínala Kateřinu z Kopretin pro zámeckou paní, Erin Brockovich nebo alter ego Ivy Pekárkové.
Ale Jiřímu Hájíčkovi jsem po celou dobu věřila jeho snahu podat autentickou výpověď o vztazích – k přírodě, domovu, i mezi lidmi.

26 17.10.2020

Bezprostředně po dočtení jsem si vzpomněla na Mawerův Skleněný pokoj. I v Malém domě dávají jeho protagonisté přednost vlastnímu mikrosvětu před dějinnými událostmi, jakkoli dramatickými a ovlivňujícími jejich životy. Ale přes společnou lásku k obývanému prostoru, zasazení do stejného časového období i nejasné vztahy, stejně intenzivní jako utajované, je tenhle příběh přece jiný.
Hlavní zásluhu na tom má vypravěčka, někdejší služebná Taki, tradičně loajální, ale současně věcná a bystrá, úsporná spíš než vřelá, ale vnímavá a pomáhající. Bez ohledu na naznačenou vztahovou linku, která právě k téhle postavě možná úplně nesedí, je radost Taki sledovat – v jejích odhodlaných dvanácti, úspěšných čtyřiadvaceti i bilancujících a občas sarkastických devadesáti letech.
Román Kjóko Nakadžimové možná nevyniká rozsahem, ale pro mě především smyslem pro detail. Protože jsou to přece právě drobnosti, vzpomínky a pocity, které vytvářejí naši vlastní minulost, často odlišnou od učebnicových shrnutí... Tenhle druh beletrie zkrátka asi patří k mým nejoblíbenějším :-).

24 31.01.2023

„Oblíbení jedinci se někdy musí smát věcem, které jim nepřipadají moc vtipné, dělat něco, co se jim úplně nechce, a navíc s lidmi, jejichž společnost je dvakrát netěší. To já nemusím. Před lety jsem se rozhodla, že jestli si mám vybrat mezi tímhle a samotou, tak beru samotu. Že to bude jistější. Říká se, že za lásku se platí zármutkem. Podle mě je to příliš vysoká cena.“

Snad by se mnou Eleanor i autorka, která jí vtiskla život, souhlasily: zdá se, jako by tvůrci anotací knížku často ani nečetli, nebo jen hodně povrchně. Naproti tomu komentáře čtenářů níž trefují na hlavičku jeden hřebík za druhým. Třicetiletá vypravěčka tohohle lehkou rukou napsaného, ale abnormálně tíživého příběhu není ve svém samotářství zas až tak výjimečná – společnost by jí snadno mohli nabídnout Pokrevní bratři, Holčička se sirkami nebo Micah Mortimer z Rusovlásky u cesty. Ale přesto je originální. Eleanor má skvělé vyjadřovací schopnosti, specifický náhled spojující ironii s až dětskou nevinností a vtipné postřehy, jimiž umí relativizovat nejednu situaci. Mohlo by to celé být jinak, ale proč vlastně? Vždyť čtenářsky příznivě a s přesahem ukazuje odvahu k hledání vlastní cesty, překročení strašáků minulosti a novým začátkům.

24 01.07.2022

Tahle knížka by měla obsahovat varování pro autorčiny fanoušky. Třeba pásku, kterou někdy na přebalu používají obchodníci, jen by na ní místo reklamy mohlo být vytištěno upozornění: Tak trochu jiná Tana Frenchová. Protože předchozí tituly (aspoň pro mě) tvořily svým způsobem ucelenou řadu, které se Slídil vymyká.
Autorčin rukopis zůstal naštěstí nezměněný. Ale jiné atributy zmizely: všudypřítomné napětí, ironie, rychlé dialogy mezi sehranými policisty – a především to, co všechny jmenované body společně vytvářejí, tj. spád. Protože i když má atmosféra svoje kouzlo a jazykově a stylisticky se není třeba ničeho bát, děj je až příliš pozvolný. Troufám si tvrdit, že někoho, kdo trpí spánkovou deprivací, by tahle četba mohla spolehlivě uzdravit.
Past je už ve výchozím nastavení. Kdyby na irský venkov zavítal detektiv z Dublinu, zůstala by mu vazba na kolegy, odpadla potíž s poznáváním místních charakterů a zvyklostí a zápletka by pak mohla působit nevěrohodně. Bývalý vyšetřovatel z Chicaga se naproti tomu může nerušeně věnovat údržbě domu a v pátrání postupovat jen na vlastní pěst, s vědomím toho, že v běžném policejním životě by měl k dispozici sofistikovanější nástroje (obrazně i doslova, vzhledem k tomu, kolik prostoru na stránkách získal například smirkový papír).
Nebyla by to Tana Frenchová, kdyby i tak z příběhu nedokázala vykřesat víc, ať už jde o hrdinovy úvahy, otázky přijetí, přátelství nebo milé dohady s havrany. Jen to tempo bylo nezvykle líné a donutilo mě srazit hodnocení.

24 01.04.2022

Nechci příliš zobecňovat, ale připadá mi, že jsme v české kotlině trošku přecitlivělí, pokud cizinci neprokazují aspoň základní znalost naší historie a současnosti… Jestli mi tahle knížka něco ukázala už od první stránky, pak to, jak málo toho vím o Nigérii. A moc si cením toho pohledu zevnitř, který je autenticky samozřejmý a zároveň prostý nadbytečného vysvětlování.
Pokud tedy netušíme, co obnáší příprava drceného jamu ani že je možné rýži vařit v listech maranty, pokud běžně nepřemítáme o tom, jak se křesťanství v každodenním životě snáší s polygamií nebo jak vypadají domy v Lagosu, musíme si taková fakta dohledat. A stejně tak i pozadí dějinných událostí…
Dalo by se očekávat, že vzhledem k převratům, jejichž dozvuky nejsou zřejmé ani místním obyvatelům, nebo k tradicím, které se střetávají s realitou dneška, bude román jakousi ságou, výpovědí své doby. Jenže autorka vystavěla příběh jinak, zaměřila se na osud muže a ženy, bolest z nedorozumění i ztrát ve vztahu k sobě navzájem a především k dětem. Ukazuje oběti a hrůzy, které sice mohou mít základ v setrvávání na starých pravidlech, ale ještě se prohlubují civilizačními chorobami, somatickými i psychickými.
Kniha Ayobami Adebayo má pro mě opravdový náboj, jakkoli mě v jejím závěru přes silné vyznění pár detailů vyrušilo. Ráda ji doporučuji a děkuji čtenářce s přezdívkou Ozinka, jejíž komentář mě inspiroval k přečtení.

24 02.02.2022

Pro mě zase jednou tak trochu projížďka po Mulholland Drivu... Vnímáte příběh a říkáte si, co je vlastně na režisérovi (ať už D. Lynchovi nebo v tomhle případě Ishigurovi) tak nepřehledného. Vyprávění je lineární, srozumitelné, což v knize Klára a Slunce podtrhuje i fakt, že ho zprostředkovává úpéčko, tedy robot, vyvinutý k tomu, aby poskytoval společnost a ochranu teenagerům, na něž nemají jejich rodiče čas. Klářina vnímavost i kulisy, které popisuje, sice do značné míry naznačují, že nový, technicky vybavený svět má i své temné stránky, ale s nimi se všichni aktéři zdají být více méně smíření.
Až po otevření pomyslné Pandořiny skříňky masky padají a jednotliví protagonisté získávají zase nové charakteristiky, v kterých je najednou nejistot ještě víc.
Ishiguro nebere naději, ale ani ji nerozdává. Přes zasazení do odlišného prostředí se atmosféra knížky asi nejvíc blíží jeho románu Neopouštěj mě. I zdejší hrdinové jsou v podstatě odevzdaní, dokonce ale i v situacích, kdy by nutně nemuseli.
Kromě nenapravitelných optimistů, které by mohla rušit stále přítomná pochybnost o správnosti rozhodnutí doprovázená narůstajícím smutkem, doporučuji všem – protože bez ohledu na to, jakou zkušenost máte se sci-fi a fantasy, je tenhle jednoduše odvyprávěný příběh vrstevnatý a silný.

23 16.11.2022