Zvuk slunečních hodin

„Uvažoval jsem, kolik tváří má smrt a proč někdy přichází nepozorovaně a tiše jako letmé políbení uprostřed spánku a jindy s řinčením a bolestí, kterou oběť vyždímá jako plátek citronu.” – s. 243

Tohle bylo silné. Hana Androniková má neuvěřitelný jazyk – poetický, citlivý, a přitom popisuje ty nejhorší hrůzy. Bavilo mě, jak do sebe zapadají časové roviny jako puzzle. Člověk se v tom neztrácí, naopak ho to táhne dál, aby zjistil, co se stalo.

„Ty příběhy osvobozovaly.“ Je fascinující sledovat, jak se dá přežít peklo díky fantazii a lásce.

Úvaha o tom, že smrt milionů je statistika, ale smrt jednoho psa je tragédie. Androniková dokázala vykreslit osud Ráchel a Tomáše tak, že ta statistika zmizela a zůstal jen čistý, lidský příběh.

Asi jsem měla příliš velká očekávání. Ten základní příběh byl velmi silný, ale přišlo mi, že veškeré doplňkové linky byly překombinované a odváděly pozornost. Ve výsledku mě kniha ani nenaštvala, ale ani nenadchla.

Autorčina prvotina je napsána vyzrále, krásným jazykem a čtivým způsobem. Právem je kniha vysoce hodnocena. Střídání časových rovin mi nevadilo, ba naopak je mám obecně v knihách ráda. Do příběhu, který se odehrává v době okupace s přesahem do doby předválečné a poválečné jsem se začetla rychle. A i když jsem se občas setkala s momenty, které mě překvapily, knize jako celku to na hodnotě neubírá. Zabíhání do dějových linek, které děj zásadně neovlivní, syn jménem Daniel, což nebylo v té době vůbec běžné jméno a kniha Kámasútry v rukou dítěte s vědomím otce bylo to, co mě při čtení překvapilo. Ale to jsou otázky, které si kladu já a jinému čtenáři vadit nemusí. Autorka, stejný ročník jako čtenářka (já) bohužel již další knihy nenapíše. A protože na našem domě jedny sluneční hodiny ,,tikají",.... na příběh Ráchel a Tomáše si vzpomenu pokaždé, když k nim zvednu hlavu.

Byla to zajímavě napsaná kniha. Bohužel jsem se někdy ztrácela v tom, kdo zrovna vypráví příběh. Některé pasáže se schválně špatným skloňováním, časováním mi vadily. Námět byl klasický - Židi, sudety, koncentrák, láska.

Co tohle bylo! Jsou knihy do kterých se potřebuju začíst. Tahle mě chytla hned. Krásné a kvalitní čtení. Škoda že autorka už nic nenapíše.
Zlín. Praha. Amerika. Indie a Baťovy závody. Terezín. Fronta v sev.Africe. Vylodění v Normandii....
Prolínání vypravěčů, časových rovin i míst.
Osobitý styl psaní. Bavilo mě to. Při jedněch pasážích jsem se usmívala, při jiných skoro nedýchala a při dalších mi úsměv zamrzl. Dokonalá duševní potrava.
Čím víc čtu, tím víc krásných knih potkávám. A tahle taková je. Posadila mě do křesla a jenom neochotně mě pouštěla. Tu si dám znovu a snad i koupím.

krásná kniha, hlavně jazyk, občas se jen špatně orientuje v ději a v postavách

Trochu jako Hana od Mornštajnové... Dojemné a krásné.

Tuto knihu si budu pamatovat dlouho..
Byla to literární nádhera - tak krásná až poetická čeština se jen tak nevidí...
Skvělé bylo střídání prostředí a času, silný osud postav, které si zamilujete a celá kniha šlape jako sluneční hodiny..
O té těžké, smutné, hrozné a nepochopitelné části týkající se židovské otázky a koncentráků se rozepisovat nebudu, nicméně autorka to uchopila se ctí a několikrát mi vehnala slzy do očí..
Překrásná kniha

Ach, to bylo tak krásné. S hlavními postavami jsem žila, viděla je před sebou, souzněla, smála se a plakala a znovu plakala. Jako kdybych byla jejich sousedka, které jsou její sousedé blízcí. Přála bych si vidět tento příběh ve filmu, abych se k nim mohla vrátit v obrazech. Nezapomenu, bylo mi s nimi bolavě krásně.

Jazykový um, vytříbenost, slova poskládaná do vět, kterými je vyjádřeno tolik přesahujícího samotná slova. V překrásném příběhu. Smutném, protože tahle doba přinesla tolik smutku celému světu. A i přes bolest je tam tolik lásky. Lásky ve všech podobách.

Z knihy:
My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. Hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdařovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a hladily. Rukopisy milovaných.
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. Jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?

Knizka cloveka udrzuje ve strehu, nejen poutavym dejem a neotrelymi prirovnanimi, ale i skoky mezi jendotlivymi postavami a casem. Vlastne me to udivuje, ale skoky v textu pri trose snahy fungovaly i bez jakehokoli upozorneni (krom toho, ze zacal novy odstavec), ze ke skoku doslo a bez upozorneni v jake casove rovine nebo ci je to prave pribeh. Na konci knihy se vsechny praminky slily do jedne reky a vse do sebe zapadlo. Opravdu do puntiku promyslene dilo.

Silná kniha. Když jsem si zvykla na autorčin styl (přímé řeči bez uvozovek a přeskakování v osobách, čase i prostoru), děj mě vtáhl a musela jsem číst a číst. I když jsou tam popsány hrozné věci. Historie, o které člověk čte po sté a stejně se hrůzou svírají vnitřnosti a do očí jdou slzy. Ale tahle kniha v sobě měla i hrozně moc hezkého, naději, poezii vztahu Toma a Ráchel. Dávám do doporučených.

Tuto knihu jsem nedokázala přečíst na jeden zátah. Musela jsem ji prokládat jinými knihami a to se mi jinak nestává. Je to sice výborný příběh, ale člověk vždycky musí část knihy strávit, aby mohl pokračovat dál.

Silný příběh, že kterého jsem někam chvílemi husí kůži. Bohužel zde byly I pasaze, ktere byly zbytečně zdlouhavé a moc mě nebavily. Take jsem byla občas zmatená a nevěděla, o kom a v jakem časovém období se dej odehrává. Za to vše ubiram jednu hvezdicke. Celkove však knihu ke čtení doporučuji.

To je tak krásná kniha! Jsem moc ráda, že jsem ji díky Databázi knih objevila. Velmi se mi líbily autorčiny popisy, hlavně indického prostředí a budování Baťových závodů v Kalkatě, všechny ty vůně, barvy, chutě, je vidět, jak velkou práci si dala s rešeršemi a jak dobře pracuje s jazykem. Velká škoda, že už žádnou knihu nenapíše. Popis lásky mezi Ráchel a Tomem byl úchvatný, bez přehnaného sentimentu, zkrátka tak, jaký vztah muže a ženy bývá, i přes všechny neshody a rozdílné charaktery. Přeskakování v čase a mezi postavami mi nevadilo, někdy jsem sice trochu tápala, ale ve výsledku se vše spojilo v jeden ucelený, velmi dojemný obraz. Moc doporučuji!

(SPOILER) První dvě třetiny knihy jsem byla nadšená. Ústřední dvojice je skvělá, prostředí příběhu ve Zlíně a v Indii fascinující, historické vyprávění o Baťově firmě tak zajímavé. Rozhodně mi nevadilo množství postav ani moderní rozcupování děje různě po časové ose. Skvělé.

A pak přišlo to osudové rozhodnutí vrátit se do České republiky v předvečer druhé světové války. No budiž, postavy nemohly tušit jako čtenář, jak moc zlé to bude. Ale od té doby mi přišlo, že se to dramatizuje silou i navzdory realnosti příběhu. Vrzala jsem zuby nad nelogicky tragickými zvraty-např. skončit ve vlaku do Osvětimi omylem (vlastní blbostí), poznat vlastního ukradené psa v cizí zemi... Rahel byla v červeném kříži, dělala v Indii osvětu v chudých vesnicích o tuberkulóze a sama pak tu nemoc nepozná, nelečí, i když už v té době Němci válku prohráli. Šest týdnů nejede domů (co teda dělá, jak se živí, proč nenapíše rodině) a pak zase chce jet domů tak moc, že na doktora nemá čas, ale pak zas obrátí a zůstane na louce... uff. To nedává jiný smysl než ten, že se ze mě snaží někdo mermomocí vyždímat i poslední dávku citu. K tomuto pocitu přispěli i vsuvky o essákovi a o Marii Mendelové, která s našimi hrdiny nemá nic společného, ale tak bylo to dojemné, tak to tam dáme. Hmm... Bohužel se mi poslední třetina z těchto důvodů protivila. Ovšem, i tak tam byla dobrá scéna, většinou s Tomem, ale ten konec si mě z daných důvodů nezískal.

Krásný ač smutný příběh odehrávající se v Indii, Zlíně, Terezíně i jinde. Časté přeskakování v čase, vzpomínání přeživších na válečné hrůzy i život před válkou. Nečte se to úplně lehce, ale když Vás příběh chytne, vydržíte až do konce. Jazykově bohatý text, na prvotinu hodně dobré. I proto, že jsem ze Zlína, je mi období před válkou, kdy se Zlín bouřlivě rozvíjel blízké. Pět hvězd si kniha určitě zaslouží, i kdybych ve Zlíně nežila :-)

Ze začátku trošku těžké čtení, ale postupně se zlepší. Mám poměrně rád přeskakování děje, ale v určitě pravidelnosti. Často jsem musel hodně přemýšlet , kde jsem o čem to je. Bylo se i poměrně těžké orientovat se v postavách, kromě těch nejhlavnějších. Ale celkově dobrý příběh.

Nádherně napsané. Jazyk citlivý a silný, příběh hluboký, bolestný i krásný. Chvílemi jsem musela zpomalit, abych si některé pasáže vychutnala. Nečte se to lehce, ale stojí to za každou stránku. Kniha, která ve mně zůstala ještě dlouho po dočtení.

Stale si nosim v sobe neco z tohoto romanu i dlouho, predlouho po docteni. Je tezke hodnotit, kdyz hodnotit nelze.
Literarne i obsahove skutecne plne a jedinecne. A ja se nedokazu zbavit toho, co ve mne porad rezonuje, natoz pak zapomenout.