Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35576/bmid_zvuk-slunecnich-hodin-mKf-35576.jpg
5
1314
1314
Debutový román Hany Andronikové spojuje několik časových rovin – Prahu v době okupace nacisty, Baťův Zlín, Indii třicátých let 20. století a americké Colorado „současnosti“. Ústředním motivem je příběh Tomáše Kepplera, za první republiky pracujícího pro firmu Baťa, a jeho ženy Rachel, židovské dívky, viděný jejich synem Danielem. Daniel po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických, kde se v Coloradu, v předvečer silvestrovské noci, setkal s majitelkou hotelu, starší ženou Anne, jež poté, co přežila koncentrační tábory Terezín a Osvětim, opustila Československo. Oba nečekaně zjišťují, že se jejich životní osudy v minulosti velmi prolnuly. Hana Andronikova za tento román získala Literární cenu Knižního klubu (2001) a cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku (2002). Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
"Osvětim byla jiná planeta. Jiná galaxie. Bez života, bez lidí. Ukrutný hlad a vlezlá zima. Lidská důstojnost na kolenou. Hrdost u katova špalku jako hlava Marie Stuartovny."
Z počátku mi trochu trvalo začíst se a pochopit střídání časových rovin a pohledů, ale poté vás příběh pohltí a nepustí. Tušíte, že ta velká láska tenhle velký třesk, pohlcující a srdcervoucí až za hrob, smysl jeho života - neskončí dobře, ale stejně budete doufat. O Baťovské éře jeho velkém rozmachu jsem toho věděla pramálo, stejně tak o historii a zvycích Indie. Krásně napsáno, tak že najednou máte pocit, že se procházíte přeplněnými uličkami v Kalkatě a to dusné horko na vás dýchá z každého koutu stejně tak, mrazivý chlad na apleplace, protkané toliko životní moudrostí, že číst jednou určitě nebude stačit.
"My jsme příběhy, My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek."
Dlouho jsem ji odkládala. Knihu si soukromě řadím do kategorie pocitové. Láska otce k synovi vyvažuje hrůzy holokaustu.
Pokud jste přečetli jednu knihu o holokaustu, přečetli jste je všechny. Vzájemně jsou si vesměs podobné. I tady to všechno bylo, všechny hrůzy, které si dovedete představit, všechny jsou nám v knize předloženy, takže někdy ji budete muset odkládat a možná si i popláčete. Já tohle téma nevyhledávám, ale přiznávám, že ve Zvuku slunečních hodin bylo uchopeno velmi sugestivně a literárně vyzrále. Co mi ale nesedělo bylo promíchání s příběhy vedlejších postav. Autorka je chtěla propojit, což se nakonec stalo, ale velmi kostrbatě. A tak se nemohu zbavit dojmu, že kdyby nám nechala jen příběh Ráchel, Toma a Daniela, byl by výsledný dojem ještě lepší.
Nejvíce se mi líbily pasáže o Rachel a Tomovi, syrově popsaný pobyt v koncentračním táboře. Občas jsem byla zmatená o kom kapitola je, popisování z fronty mě úplně nevtáhlo. Celkově krásná kniha.
Líbí se mi, že i na 300 stránkách byla autorka schopna obsáhnout emoce ohledně druhé světové války, těch co koncentrační tábor zažili, i těch, kterým tam jejich příbuzné poslali. Občas mi teda dělalo problém se zorientovat v ději, na jakém kontinentu či v jaké době se nacházíme.
Magický realismus! A Ráchel je jeho středobodem! Kam se hrabe Màrquéz.
Úžasná kniha.
Po prvních pár stránkách mě kniha pohltila a nepustila. Moc me bavila první část o Indii a poznávání jiné kultury, druhá část z koncentračního tábora, tu bych nepotřebovala číst. Takové věci by měl člověk vědět - přečíst v pár dobrých knihách. Ale protože už mám několik za sebou, další přidávat nepotřebuju. Akorát mě to uvádí do deprese. Nicméně celá kniha je psána velmi zvláštním stylem, hodně přeskakuje mezi vypravěči, což mě velmi bavilo a udržovalo v pozoru. Plno myšlenek a vět mě velmi vzalo u srdce a budu si je ještě dlouho pamatovat. Děkuji autorce za to a neskutečně mě mrzí, že jsme o ni všichni čtenáři přišli.
Knihu jsem objevila čistě náhodou v e-knihách zdarma a zaujala mě její anotace, proto jsem si ji přiřadila do výzvy. Překvapivě mě velice bavila celá kniha, přestože se děj odehrával v rozmanitých místech. Ráda jsem se dozvěděla o Baťovo aktivitách v Indii, neměla jsem ponětí, že tam vybudoval nějaké město. Část odehrávající se za války byla velmi smutná, naštěstí ne moc dlouhá. A setkání, které příběhy obou rodin propojilo, bylo taky velice dojemné. Jsem ráda, že jsem knihu objevila a určitě se k ní ještě někdy vrátím.
Tenhle příběh mi zlomil srdce. Ne kvůli historickým okolnostem, ani kvůli zničenému osudu, ani zvůli, které se lidé dopouštějí na lidech. Láska je to, co nás drží při životě a co nám ho, pokud milujeme celou duší i tělem, vezme.
Knihu jsem za 14 let, co jsem ji měla doma, odkládala z jedné police do druhé - pořídila jsem si ji po přečtení Nebe nemá dno. Věděla jsem, že bude silná a náročná na čtení a na to se člověk musí cítit. Díky za čtenářskou výzvu, díky které jsem ji konečně vzala do ruky. Tento příběh si budu pamatovat.
Četla jsem už podruhé a opět se nemohla odtrhnout. To přeskakování v prostoru i čase se mi líbilo. Barvy, vůně, hlasy a chutě také. A ta nádherná slova o lásce! Ráda bych si přečetla podobnou knihu.
Spousta obrazů, barev, vůní, chutí, mění se v divoký vír,
dechberoucí ornamenty míhají se kolem dokola,
všude kolem svět – jenže, než zjistíš, kde jsi a co se děje,
praští s tebou o zem – válka!
Proměnlivé nálady, dávné lásky, nejkrásnější sen – co z toho je doopravdy?
Orientální Tádžmahal či válečný Terezín?
Nejkrásnější sen a nejtemnější noční můra!
Část života je nenávratně pryč!
Znáš vůbec cenu života?
Křehký, emocemi nabitý příběh „ochutnáš“ snad všemi smysly – jak jinak bys chtěl poznat Orient?
„Placky a pracky. Tady si na jídlo nejdřív sáhnou, promnou ho v prstech, pomazlí se s ním, přivoní a pak teprve přijdou na řadu chuťové pohárky. Zrak, hmat, čich a pak teprve chuť.“
V náznacích a symbolech budeš číst – prožiješ tak skoro celé století – historických milníků, ale především hlubokých lidských tragédií – jak jinak bys chtěl poznat svět?
„Indie … jen tři procenta obyvatel chodí v botách. Ostatní chodí bosky. Jejich nohy netrpí mrazem, ale horkem a sluncem, které rozžhaví půdu a kameny tak, že kůže na nich jen zasyčí. Baťa věděl, že musí vyrábět něco hodně levného, aby si to mohli dovolit právě ti, kteří na boty zatím neměli.“
Dokážeš unést holou tvář skutečnosti? Nezastřenou podobu bídy, nemocí, umírání? - jak jinak bys chtěl poznat bezbřehou radost či hlubokou bolest ze ztráty? Inspirující či destruktivní sílu!
Zvuk slunečních hodin je příběhem plným protikladů – z propletence lidí, kultur a náboženství taháš to nejlepší i to nejhorší – hledáš smysl v obrazech víry, ve starověkých slunečních mýtech, v poezii orientálního světa, v extrému nejvyšší možné harmonie i mizérie světa, v bohatství šťastných i tragických osudů …
„Tomáš Baťa … chtěl by, aby spisovatelé psali o lidech, kteří to ženou vpřed. Zabývat se pesimisty a maniaky mu připadá zbytečné. Nemá pochopení pro pasivního hrdinu.“
„Ten den, 12. července 1932, se ozubená kola velikého stroje zastavila. Jen na malý zlomek vteřiny, jen na jedno nadechnutí. Práce, kterou děláme, nemůže potřebovat lidi, kteří touží po nepostradatelnosti, říkával sám šéf. Kdyby se pár dní po své smrti vrátil, musel by být šťastný. Firma, kterou vybudoval, šlapala dál, stejně dobře, stejně nerušeně jako dřív. Nemohla ji poškodit ani jeho smrt.“
„Někdy zvítězíš proto, že ten druhý nebojuje. A někdy zvítězíš tím, že nebojuješ ty. Necháš toho druhého, aby si myslel, že vyhrál. Podle rčení, že moudřejší ustoupí.
A Slunce bylo moudřejší, tak ustoupilo. To si může dovolit jenom ten, kdo je tak silný, že nemusí svoji převahu nikomu dokazovat.“
„Hloubka lidského poznání se nedá změřit množstvím vědomostí …“
Tato kniha se mi hodně těžko četla. Skákalo se z jednoho časového pásma do druhého.
Vyprávělo to více lidí, takže jsem se ztrácela v tom, kdo to zrovna vykládá.
Jsou tam úryvky z deníku, z války, ale vůbec nevím, kdo je vykládal a proč tam byly.
Pasáže z koncentračního tábora byly velice zajímavé a ty mě pohltily nejvíc.
Toto nebyla kniha určená pro mě.
Obdivuju autory, kteří dokáží poskládat příběh z doby, kterou nezažili, z kultury, z níž nepochází a o událostech, o nichž není lehké mluvit. A poskládat ho tak, že vás stěží někdo přesvědčí, že to není skutečné, že ty postavy neexistují. Protože takové příběhy se skutečně mohly stát a taky staly.
Zvuk slunečních hodin je zlomeným, nešťastným příběhem o lásce partnerské, manželské, rodinné a mateřské. O lásce, která vzbuzuje naději i v těch nejtěžších časech, která pomáhá vydržet i to nejhorší utrpení, která dává sílu vydržet i nejdelší odloučení a bez které už nemá smysl žít. Příběh z baťovské Indie protkaný bájnými mýty, válečného Československa zmítaného krutými časy, koncentračních táborů, kde je pohřbena lidská důstojnost, i emigrace, v níž hlavní hrdina nachází lepší zítřky.
Příběh je vyprávěn očima stárnoucího Daniela, který vzpomíná na nekonečnou lásku svých rodičů, ale také očima Anny, která strávila s Danielovou matkou tu nejhrůznější dobu, kterou ani jedna nemohla trávit se svými nejbližšími. Autorka s úctou a pochopením proplouvá zeměmi, různými světy i časy a skládá obraz smutné reality, na kterou bychom neměli nikdy zapomenout. Vyzrálé poetické obrazy, dynamika, atmosféra, cit pro detail a vybroušený jazyk nám dávají možnost proniknout do hloubky, porozumět složitosti lidských vztahů, konání, žasnout nad odvahou, kterou je v sobě člověk schopen najít, aby ochránil ty, které miluje.
Ještě dlouho to ve mně bude rezonovat, děkuju a doporučuju!
Dala bych i 6*. Knížka má dvě polohy: baťovský Zlín a 2. SVV. K té první mě vážou dětské vzpomínky (70 léta) na strýce Emana, který stejně jako Tom otevíral Baťovy provozy v Indii a v Africe. Jeho neuvěřitelné vypravění o světě. Ta druhá část... jsem dočetla se slzami v očích, nikdy nesmíme zapomenout!
Tato kniha se nečte snadno. Zvláštní, ne vždy srozumitelné mýtické obrazy, těžce stravitelný, i když nádherný jazyk, ještě těžší příběh, který vás jako balvan zavalí. Zbudou jen rozdrcené kosti, puklé srdce, šrámy na duši a prázdno.Je to nádherná kniha o životě. A také o smrti. Kniha o Baťově Zlíně a Indii třicátých let. O druhé světové válce a o holocaustu. Ale také o velké, nezměrné lásce. Lásce rodičů a k rodičům. Je mi smutno. O to víc, že vím, že paní Hana Androniková už nic podobného nenapíše. Na její Nebe nemá dno nemám odvahu.
Přečetla jsem si , po přečtení knihy , něco o autorce. Je mi tíživé líto jejího osudu. Kniha byla naprosto bezkonkurenčně napsána, nechápu, jak se takhle mladá spisovatelka tak totožně mohla vžít a popsat dění světa. Vzpomínku a klidné spaní tam nahoru, paní Androníková..
Pěkný, silný příběh. Ale zpracování takový trochu zmatek. Chvílemi jsem vůbec nevěděla, kdo zrovna příběh vypráví ani kde a kdy se zrovna nacházím. Ani ten květnatý jazyk mi moc neseděl.
Střídá se několik časových rovin a míst. Československo v době okupace. Hned jste ve Zlíně, hned zas v Praze, Olomouc, nechybí Terezín, posléze Osvětim. Chvílemi jste v Indii ve 30.letech minulého století. Ty sny a vzpomínky mě nebavily vůbec. A ta třetí časová linie je Amerika, konec roku 1989. Ještě příběh vypráví víc osob. Normálně s tím problém nemám, ale tady mi to nějak nesedlo.
Příběh je fikce, ale historické události v knize jsou skutečné, tak jako místa a některé postavy, které se prolínají s těmi smyšlenými postavami.
I tak doporučuji
"To vzpomínky dělají. Vracejí se v podobě snů, zrazují a popírají samy sebe, vysmívají se paměti. Ve spánku se mozek proměňuje ve zmatenou telefonní spojovatelku, která strká kolíky s telefonními hovory do nesprávných dírek,, spojuje lidi, kteří spolu nechtěli a neměli mít nic společného. Vznikne zmatek, zašmodrchaný chumel, který nerozluští ani ti nejlepší vykladači snů."
Kniha mě mile překvapila, na českou autorku (bohužel již nežijící) hezký jazyk, příběh z různých koutů světa... pokud by to bylo "jen" o holokaustu, asi bych to ani nečetla. Díky autorce na mě opravdu dýchlo kouzlo Indie. Bohužel se nemůžu ubránit dojmu, že od Ráchel byl návrat a setrvávání v Československu před válkou čirý nerozum... ale asi si ani v nejdivočejších snech nedovedla představit, co ji čeká. Moc jsem si přála šťastný konec.
Štítky knihy
Indie koncentrační tábory prvotina láska česká literatura Zlín (Gottwaldov) ságy holokaust, holocaust historické romány Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2001 |  Zvuk slunečních hodin |
| 2010 | Nebe nemá dno |
| 2014 | Vzpomínky, co neuletí |
| 2002 | Srdce na udici |
Stale si nosim v sobe neco z tohoto romanu i dlouho, predlouho po docteni. Je tezke hodnotit, kdyz hodnotit nelze.
Literarne i obsahove skutecne plne a jedinecne. A ja se nedokazu zbavit toho, co ve mne porad rezonuje, natoz pak zapomenout.