Gentleman v Moskvě

Poslouchal jsem audio knihu a díky tomu jsem to asi doposlechl do konce. Je to nekončící příběh z jednoho hotelu, sonda do konce aristokracie v Rusku. Přednes byl však skvělý a tak jsem to doposlouchal do konce. Knihu bych odložil. Děj se nijak nevyvíjí, pouze plyne na místě.

26.04.2026

Ve třetině poslouchání audioknihy jsem už přejedená, ale dotáhnu to, když to mám ve výzvě. Původně jsem ji měla v nedočtených. Jsem s příběhem v nesouladu, protože tenhle pán, byť má být nepřítelem režimu, je internován v luxusním hotelu a vlastně mu nic nechybí, i když venku je to i pro přátele režimu mnohem méně pohostinné a příjemné.

Nevěřila jsem, že mě tato kniha zaujme. Stalo se. co víc, ona mě docela vtáhla a stala se nezapomenutelnou. Doporučuji.

Gentleman v Moskvě je zvláštní, ale výborný román. Byť kníže Rostov je zavřený za zdmi luxusního moskevského hotelu, dějiny kolem něj splašeně běží. Towlesův román pokrývá jak dějinné změny a zvraty, tak malé či větší příběhy lidí z hotelu, z nichž někteří jsou těmi dějinami ovlivněni více, než by si přáli.

Takže na začátku jsem pociťovala, že už dál tu přeslazenou knížku číst nezvládnu. Jenže pak se vše změnilo: kniha najednou začala nabízet mnoho dalších chutí, které společně tvořily dokonalou harmonii, a já si na ni báječně pochutnala, jako hrdinové na oné věhlasné Emilově bujabéze.

Pěkná kniha, která nádherně zachycuje ztracený svět ruské aristokracie po nástupu komunistů. Vybráno do výzvy a rozhodně nelituju.
Hlavní hrdina je totální sympaťák. Aristokrat každým coulem, který má ovšem úžasnou schopnost přizpůsobit se každé situaci. Skrze něho autor nabízí velice netradiční pohled na ruskou kulturu a zejména odlišnost světa carské aristokracie a bolševiků. Moc se mi líbil konec, kde mě trochu překvapil osud hlavního protagonisty, přestože see jednoznačně čekat dal.
V některých pasážích, zejména v prostředku knihy je ovšem spousta vaty, která dost nudila. Některé postavy jsou skvělé, některé jsou epizodní, ale důležité. A pak je tu hrstka těch, které mají prostoru dost úplně zbytečně, protože nejsou ani zábavné, ani zajímavé a jejich role pro děj je také pochybná.
Pokud tuhle knihu budu brát jako komorní drama, pak je výborná. Ale vzhledem k jejímu rozsahu bych potřeboval trochu lepší tempo a více napětí, které by mě ponoukalo číst dál a být zvědavý, jak to dopadne. To se dostavilo až v posledních kapitolách.

Musím se přidat ke skupině spokojených čtenářů - ano, byla to krásná kniha. Dějiny 1. poloviny 20. století v Rusku, po převratu v r. 1917 se odehrávají za zdmi hotelu Metropol... A zde jakoby se čas na chvíli zastavil. Plyne si svým tempem a bouřlivé dějiny tak vmínáme pouze okrajově... A přitom ovlivňují životy všech protagonistů příběhu. Ale pouze jako kulisa... nebo nám to při čtení alespoň tak připadá. Možná je to noblesou a kultivovaností hlavního protagonisty - hraběte Rostova, který přes nepřízeň osudu (doživotní vyhnanství v hotelu Metropol) nepropadá skepsi a špatné náladě, ale s grácií jemu vlastní proplouvá mezi zaměstanci a dalšími hosty hotelu.
Není to o historických faktech ani o přesném popisu "ruské duše a mentality". Myslím si, že záměrem autora nebylo podat realistický obraz doby. Je to kniha, jejíž děj plyne pomalu. Je však noblesní a určitě si zalouží svoje místo mezi oblíbenými knihami.

Nádherná kniha, kterou už nyní mohu zařadit mezi své nejoblíbenější. Ze stran románů doslova sálá elegance, noblesa a jedinečná atmosféra, jež je umocněna skvěle popisovaným prostředím hotelu. Odhlédněme od úvah o tom, zda by bylo reálné, aby hrabě v Rusku dostal domácí vězení právě v takto luxusním prostředí, protože to bychom shodili celý nápad a devízu tohoto díla. Užíval jsem si každou kapitolu a každou stránku, protože na malém prostoru, v němž se děj odehrává, sledujeme i veliké dějinné události. Vrcholem celého příběhu je pro mě vztah s Ninou a později Sophií, který je silný a jímavý a zejména z debat hraběte s těmito dívkami vycházejí i velice zajímavé myšlenky, jež by mnohdy zasloužily tesat do kamene.

Knihy s dějem na jehož pozadí probíhají historické události mám vždy rád. Tady bohužel je celkový výsledek nemastný a neslaný. Místy bohužel to bylo pomalé utrpení číst jak mne kniha nedokázala pořádně udržet začteného. A ten závěr? Bohužel takhle mi to nedává smysl a je to škoda neboť by to dávalo větší smysl.

Tak pro mě bohužel byla tato kniha zklamáním a jsem rád, že už jsem ji dočetl. Únavné čtení. V hotelu je muž, který několik stovek stran nedělá téměř nic… Začalo to dobře, asi první čtvrtina knihy, pak se ale začala vkrádat nuda, děj začal být mdlý a humor se pozvolna vytrácel a já měl najednou problém udržet pozornost. Bylo mi vcelku jedno, co bude dál následovat a kdy knihu vezmu znovu do ruky. Autor je Američan a dle mého názoru se ukázalo, že nemá a nemůže mít cítění, vnímání, rozhled a autenticitu ruských klasiků, vize Ruska přes všechny autorovy "postřehy" postrádá hloubku, skutečný ruský realismus mi zde chybí. Takže do hlubokých zákoutí ruské duše,jak se praví v anotaci výše, při vší snaze nenahlédneme, to bychom museli mít v ruce Tolstého, Dostojevského, Turgeněva nebo Gončarova.Mimochodem, faktická poznámka - krásný a obrovský hotel Metropol v Moskvě opravdu neleží přes ulici od Kremlu a také z jeho oken není vidět Rudé náměstí. Nechápu, proč si tak základní informaci autor neověří... Kniha je po řemeslné stránce napsána dobře, styl je vytříbený a elegantní, ale mnohdy je vyprávění plytké, povrchní, načančané, vyumělkované, přeslazené, spousta dialogů je o ničem. Příběh jako takový je vcelku slabý a květnatý jazyk mi nedostatek zápletky a akce bohužel nenahradil. Postavy románu a jejich charaktery jsou ploché, nezajímavé, chybí jim hloubka a větší přesvědčivost, nijak se ani nevyvíjí a za 30 let se o nich vlastně nic bližšího nedozvíme. A tak to celé táhne a drží nad vodou jen malá Sofie….
SPOILER: Konec knihy mi přišel úplně nesmyslný. Proč byla Sofie poslána pryč jako uprchlice do Ameriky, když nikdy nechtěla opustit své přátele a rodinu v hotelu a měla záviděníhodné místo v moskevském orchestru? A když už, proč hrabě neutekl s ní ? To k ní nic necítil? Celou knihu čteme jak ji bezmezně obdivuje a citově na ní visí a pak se jen tak navždy rozdělí a on zůstane sám? To jako vážně? Vždyť toto by žádný otec nebo příbuzný neudělal....
A konečně - 470 stran je na tak prázdný příběh opravdu příliš.

Jaká slast, když narazíte na skvost.

Kniha vám možná neposkytne naprosto věrný a realistický obraz ruské historie, nicméně nabízí něco mnohem lepšího - přátelství, noblesu a kouzelnou atmosféru. Díky tomu si tento mistrně napsaný příběh brzy zamilujete a s radostí přehlédnete všechny drobné nesrovnalosti, které by se snad daly najít.

Pro mě to byla pohádka o Rusku a Rusech, kterou napsal Američan.
Četlo se to hezky, ale přidanou hodnotu jsem tam nenašla.
Jediný, co mě skutečně nadchlo byl Miškův projekt, ten opravdu stál za to!

„K hovorům s dětmi neměl hrabě moc příležitosti, ale byl natolik dobře vychovaný, aby věděl, že dítě by nemělo jen tak přijít za úplně cizím člověkem, vyrušit ho uprostřed jídla a už vůbec by mu nemělo klást otázky osobního rázu. Copak už ve školách neučí, že si má každý hledět svého?“

Dějová zápletka, ve které nepraktický starý mládenec narazí na živé dítě, které je mu ovšem nakonec místo očekávané katastrofy požehnáním (když se dříve odehraje množství humorných i dojemných situací), je natolik nosné, že ho Amor Towles úspěšně použil hned dvakrát. A proč by ne? On celý Gentleman v Moskvě je vlastně ukázka dobře (občas až bravurně) zvládnutých a dobře poskládaných osvědčených literárních postupů, prvků a motivů.
Nemyslím to ve zlém. Ostatně, Gentlemana jsem dočetl a dočetl ho s chutí (jakkoli ke konci už jsem se začínal cítit trochu utahán). Hrabě Rostov je dobře napsaná figura, jeho chemie se Sofií i Annou dobře funguje, vedlejší postavy příběh osvěžují, dialogy mají spád, dějové napětí je plynule kombinováno se zklidňujícími pasážemi, moudrosti a životní pravdy jsou prezentovány srozumitelně a čtenář se k nim dostane bez nutnosti vynakládat přílišnou námahu na jejich vydolování z textu. Dohromady to vytváří atmosféru, ve které se můžeme cítit dobře, protože bezpečně (zní to divně, vím, příběh o nepříteli režimu v Sovětském svazu by měl vyvolávat spíš strach o Rostovův osud, ale opravdu se o něj bát je asi stejně zbytečné, jako bát se... třeba o Jamese Bonda).

Největším limitem knihy je v mých očích to, že vůbec nepřekračuje hranice žánru feel-good románu. Autor dosti důsledně ochraňuje své čtenáře před tím, aby ho události na stranách Gentlemana jakkoli víc znepokojovaly. A to jak vnější (hladomor na Ukrajině je sotva zmíněn a druhou světovou raději celou přeskočí), tak vnitřní (hlavní hrdina se chystá k sebevraždě, ale o jeho pocitech se dozvíme pramálo; hlavní ženská postava vyrůstá bez rodičů, ale pokud by čtenáře zajímalo jak to vnímá, má smůlu). A také zmíněná životní moudra a poselství někdy působí poněkud instantně, jako hesla ze sušenek štěstí (ovšem už na titulní straně je motto „opravdové bohatství nosíme v sobě“, takže nikdo nemůže říct, že nebyl varován :-).
To srovnání Gentlemana s klasickými romány (vnějškově mi Rostov připomíná z ruské literatury nejvíc Živaga - i přes vědomí rozdílů, jasně, Rostov je aristokrat a ne vzdělanec a necestuje Sovětským svazem, ale Sovět přichází za ním do hotelu) není pro pana Towlese zrovna lichotivé, obávám se. Když si ho postavím třeba vedle Dostojevského či Bulgakova, je to podobně zásadní rozdíl, jako mezi putováním neprozkoumanou divočinou a pohledem na odzbrojené šelmy skrze plot zoologické zahrady.

Bohužel musím jít tentokrát proti proudu. Po přečtení Lincolnovy dálnice a reakcí v jejích komentářích, že na Gentlemana nemá jsem byl nemálo zklamán. Já mám rád komplexní příběh, ale toto byla bohužel spíše povídková knížka. Ano, některé povídky byly vyloženě dobré, některé slabší a některé jen vývar z těch předchozích. Ovšem řemeslnou zručnost nelze autorovi upřít, takže se to většinou četlo dobře. Ale přišlo mi to tak nějak málo. Zkusím ještě další knížky, snad to bude lepší.

Život se dá smysluplně prožít i na malém prostoru ale každopádně s lidmi okolo. Super

Krásný příběh. A před autorem smekám. Plný počet *

Nezbývá mi než se připojit k těm mnoha pozitivním až obdivným komentářům

Tak tohle byla parádní jízda. Čtenářský zážitek prvního čtvrtletí, možná i celého roku. Vysoká kultura a kultivovanost jazyka, politika na pozadí pouze pro dokreslení atmosféry, příběh plynul naprosto přirozeně, hrabě Rostov získal mé sympatie po pár prvních stránkách, zejména ke konci se choval velmi lidsky, chybujíce i nevědouce. Balzám na duši pro mé literární srdce, více takových laskavých potěšení pro duši.