Burinkacdbd komentáře u knih

Z vlastní zkušenosti nedoporučuji knihu číst na veřejnosti (čekárna u lékaře, dopravní prostředek). Některé pasáže jsem znovu předčítala dceři a přestože jsem věděla co bude následovat, nebyla jsem schopna artikulovat, protože jsem hýkala smíchy a tekly mi slzy.
Manžel četl knihu několik dní přede mnou a právě tímto chováním mě navnadil a přesvědčil ať si ji také přečtu.
Každodenní život na "nejchudším" zámku Kostka a jeho trošku praštění obyvatelé dokáží čtenáře pobavit a přivést na jiné myšlenky.
2019

14 06.06.2019

Během četby této knihy se mi náhodou (náhody neexistují) dostal do ruky časopis Týden č. 5/2019, kde je tématický článek "Mengele na mně dělal pokusy". Stejně jako v tomto článku přeživší pamětník Jiří Fišer, měl velké štěstí i hlavní hrdina knihy Tatér z Osvětimi - slovenský žid Lale Sokolov (Ludvík Eisenberg) . Příběh je to jistě silný, všichni přeživší mají velkou dávku štěstí. Ale ve srovnání s ostatními knihami o holocaustu se mi zdá napsán povrchně. Jednoduše - ne zcela dotažený do zdárného konce. Kniha se čte sama a rychle, přesto jí však něco podstatného chybí. Většina přeživších nechce o svých zážitcích hovořit, Lale však o svých zážitcích vypráví poměrně často a ochotně (viz. strana 240).
Domnívám se, že pokud by se v Osvětimi choval Lale skutečně tak, jak je v knize popisováno, tak by pravděpodobně tak dlouho nepřežil (drzost, odmlouvání nadřízenému, pašování potravin, směňování drahých kamenů za potraviny ... to je příliš). Hlavní postavě se nedá upřít tvrdohlavost, drzost, smělost a zřejmě (v jistém smyslu slova, ačkoliv to zní zvláštně) i pozitivní energie a chuť žít a přežít...
Kniha je to jistě zajímavá, stojí za přečtení, ale já osobně nebudu mít potřebu se k ní znovu vracet.
2019

11 08.06.2019

K. H. Borovský: "Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nesežral."

Oj, raduj se, katolická chaso,
máme boží krev a boží maso,
ještě boží střeva-potom na Letnice
bude dělat papež boží jitrnice.

Nechoď, Vašku, s pány na led,
mnohý příklad máme,
že pán sklouzne a sedlák si
za něj nohu zláme.

Co dodat? Snad jen, že satira Karla Havlíčka Borovského je nesmrtelná, jeho štiplavým veršíkům se smáli lidé v době jejich vzniku a smějeme se jim i dnes my.
2019

9 08.06.2019

Příběh o síle přátelství, o snech a o nutnosti se rozhodnout i když vám to rozhodnutí trhá srdce. Lennie mi připomíná postavu Blazeho od Richarda Bachmana alias S. Kinga...
Knihu jsem předčítala manželovi a našim dvěma puberťákům a i ty (kupodivu) příběh chytl za srdíčko.
Přečteno: červenec 2019

8 15.07.2019

Obsahuje spoiler!! A budu hodněěě spoilerovat :-)
Dva lidé, kteří knihu četli (manžel a naše paní knihovnice) mě před přečtením této knihy varovali, že budu závěrem hodně překvapená. Byla jsem překvapená. O postavě vraha jsem vůbec neuvažovala vzhledem k danným okolnostem.
Atmosféra sklonku osmdesátých let (1986) se prolíná se současností (2016) v ospalém anglickém městečku Anderbury. Třicet let od zločinu zasáhne do životů spousty lidí z tohoto městečka a hlavně někdejších zhruba dvanáctiletých dětí. Téma interupcí, zneužívání (nejen dětí, ale i církevních funkcí) je aktuální asi i dnes.

"Pod nátěrem dospělosti, pod vrstvami zkušeností, které sbíráme s tím, jak léta stoicky mašírují vpřed, zůstáváme všichni dál dětmi s rozbitými koleny a usmrkanými nosy, dětmi, které potřebují rodiče...a své kamarády."

Jako hlavní postavu /i dle názvu knihy/ vnímám Kříďáka alias pana Hallorana. Ten je díky své vadě /ztráta pigmentu/ solí v očích některým obyvatelům městečka. Nejen jeho zvláštní zjev, ale i zakázaná láska dráždí obyvatele městečka.

Elisa nebo-li Kolotočenka zde hraje další z hlavních rolí, byť už vlastně posmrtně.

Hannah - kamarádka Kolotočenky je vlastně matka spolubydlící (Chloe) vypravěče knihy - Eddiho Adamse přezdívaného Příšerka.

Eddie nás provází lety 1986 - 2016. Jeho matka je lékařka a vedoucí projektu interupcí na klinice. Jeho otec je ne příliš úspěšný spisovatel (novinář), kterého v ranném věku postihla metla lidstva Alzheimerova choroba. Ediho barva křídy je oranžová (a spoileruji !!! samozřejmě bílá). A Eddiho matka, kterou nejvíce kritizoval a ubližoval jí (v r. 1986) , byla jedna z mála, která ho celá léta navštěvovala (a nenapíšu koho).

Nicky - dcera reverenda Martina, který zřejmě dceru mlátí, pije víno a káže vodu. A samozřejmě mnohem víc... Nicky používá křídu žluté barvy.

Mickey Cooper alias Dráťák používá křídu modrou a vždy má své zájmy nadřazené kamarádům. Hodně ho zlomí smrt jeho bratra a možná předurčí jeho další život a pozdější osud.

Sean Cooper - ten sice do party nepatří, ale má nakročeno ke dráze zločinu a ponižuje a šikanuje druhé. Skončí špatně...

David nebo-li Hop je tak trochu outsider, jeho matka uklízí. Používá zelenou křídu. Přijde o svého oblíbeného psa a za jeho smrtí je zcela někdo jiný, jemu blízký...

Gav či-li Špekoun pochází z honosnější rodiny a zdědí hospodu. Bohužel (jak je několikrát zmíněno v příběhu) karma se vrací a za své hříchy skončí ochrnutý od pasu dolů na vozíku. Prý za to může Mickey. Ale co provedl v dětinské nerozvážnosti Gav? Trápí se s tím celá léta. Barva jeho křídy je červená.

Debut autorky v podobě této knihy se mi líbil, děj se mi nezdál vůbec zamotaný ani překombinovaný (jak zde naznačovaly některé komentáře) a ta hlava nakonec, to rozuzlení bylo super!! Dávám plný počet hvězdiček a případně ubírat budu této autorce v jejím příštím díle. Kniha tak nějak popisuje naši generaci, přerod z bezstarosnosti do problémů dospívání a dospělosti. Spousta postav této knihy má špatný osud (nemusí to být ani zmiňovaná karma), stačí víra v roce 1986 a dnes. Je to propastný rozdíl, ale ani tehdejší představitelé víry ji nebrali zcela vážně a porušovali pravidla. A nejen oni, ale i policisté. Super, stojí minimálně za jedno přečtení. Příjemné zpestření předvánočního shonu.

A nakonec jsem si vzpomněla, co důležitého se stalo v roce 1986 v SSSR. I když tenkrát jsem coby malá holka lítala po lese a sbírala ty radioaktivní houby :-)
Přečteno: prosinec 2018

8 08.06.2019

Kdybych nedržela v ruce druhý díl, tak bych nepoznala změnu. Navazuje a pokračuje přesně tam, kde první skončil. Zase jsem se nasmála, ale za poměrně kratší dobu.
2019

8 06.06.2019

"Birkenau - a jsem si jistá, že i jiné koncentrační tábory-bylo peklo. To nebyl drsný tábor s přísným režimem a brutalitou dozorců. Bylo to čiré peklo, které si dokázali navzájem vyrobit lidé pro jiné lidi ještě na Zemi."

Mohla bych popsat tři stránky, citovat desítky odstavců o zverstvech, která prováděli lidé jiným lidem jenom proto, že se cítili nadřazenější a protože prostě mohli. Ale proč bych to dělala, když každý, který si o této etapě dějin něco zjistil a něco načetl, ví, že to jen málokdy dopadlo dobře... Ale právě těch několik, co přežilo, nám ostatním ukázalo nejenom nezlomnou vůli přežít...

Toto není spoiler, toto se skutečně dělo...
Brečela jsem, když jsem dčeři četla nahlas úryvek jak Mengele oddělil kopancem matku s dcerou - jedna do plynu, druhá na pokusy...
Několik dní jsem myslela na umučeného asi 21. letého chlapce, na kterém se fašisté "učili" vyslýchat vězně a jehož tělo ani díky způsobeným zraněním nevrátili rodině... Představte si, že by to byl váš, nedávno plnoletý syn, vnuk, příbuzný...
Hlavní hrdinka se z idylického života a první lásky dostane přímo do válečné nenávisti, vyhnání z domovů, cestě za smrtí... s dovětkem "návrat nežádoucí".

Jedna z mála naprosto perfektních, letos přečtených knih. Taková, co by si zasloužila deset hvězdiček...

Přečteno: srpen 2019

7 10.08.2019

Tak tentokrát na mě bylo moc mrtvol, moc násilných smrtí, moc zbytečných smrtí (děti)... Nechci psát, že jsem manželským duem autorů přesycena, ale dávám tak 3,5 hvězdičky... Příběh byl napínavý, o tom žádná, ale jak může být jeden zloduch tak nadprůměrně inteligentní, že je vždy o krok napřed (viz. nezničitelný skrytý bunkr, který lze dobýt pouhopouhým výpadkem elektriky???). A ten konec byl fakt smutný. Neumím si představit, že na toto autoři volně navážou další knihou... A nebo, že by sami autoři už měli dost neohroženého Joona Linny a překrásné Sagy? Ach jo...
2019

7 06.06.2019

Ani jsem nedoufala, že se ke knize dostanu tak brzy. První vydání bylo snad během tří týdnů rozebráno a kniha se ke mně dostala od kamarádky, která autorovi nafotila obálku (to jsem netušila, není z těch, co se chlubí). Ta fotka toho vypovídá mnoho. Stačí do těch míst dojít (dojet) a uvidíte sami. Ano, mám k okolí Chaloupek či Jelení osobní vztah, znám to tam.

V příběhu sledujeme velkou spoustu osob. To mě zpočátku možná trochu mátlo. Není to jen nešťastný příběh českého lesníka Floriána a Němky Rity. I když rozlišit v knize, kdo je Čech nebo Němec je celkem zbytečné. Ti lidé tu žili od nepaměti spolu a vedle sebe...

To, že Hitler dokázal zfanatizovat davy je všeobecně známý fakt. Ale, že byli Němci zfanatizovaní i tak poměrně daleko od Berlína, v čistém lůnu našich hor, je zvláštní ( "V jejích horách ji nechtěli, že je Češka, tady ji nepřijali, že je Němka" ).
V pohraničí se nežilo špatně jen za válek, ale život tu byl těžký i mezi nimi. Než přišel Hitler k moci, tak už česko-německé vztahy poměrně dlouho gradovaly a sousedé, kteří spolu dříve normálně vycházeli, se začali nenávidět...

A co se dělo po válce? Ani babička o tom příliš nemluvila, protože lidé, kteří to na vlastní kůži zažili, na to všechno chtěli hlavně zapomenout...

Mohla bych polemizovat ještě asi dlouho, každopádně si myslím, že tato autorova prvotina stojí za přečtení. Protože nestraní ani Čechům, ani Němcům...

6 17.11.2020

Do posledního dechu opravdu svižně ubíhá až "do posledního dechu". Kromě vyšetřování zločinu řeší sympatická náčelnice Kate Burkholderová také svoje temné tajemství, jehož následky vyplouvají na povrch po mnoha letech...
Jen tak dál, tahle série mě ohromně baví. Sledujeme i rozvíjející se vztah mezi Kate a agentem Tomasettim.

Přečteno: červenec 2019

6 24.07.2019

Zpočátku jsem se obávala, že jsem omylem otevřela červenou knihovnu. První část knihy mě zoufale nebavila a viděla jsem hodnocení na 2-3 *. Od druhé části se konečně děj rozjel - hlavně díky tomu, že manželka nebyla taková naivka, jak se zpočátku jevila.
Empatie, mateřská láska, moc, ovládání, závist, psychoteror... To vše se v této knize vystřídá.
A moc se mi líbil konec, vše dopadlo jak mělo.
Myslím, že se autorkám povedla vykreslit psychopatická osobnost, která byla po zásluze potrestána, protože ji dohonily i předchozí hříchy...
2019

6 08.06.2019

Poprvé jsem tuto knihu četla krátce před maturitou v roce 1996, nyní (2017) jsem jí četla o prázdninách se synem znovu. Téma je jako "dělané" pro kluky, takže syn byl spokojen a mně po letech došly některé skutečnosti, které jsem před lety tolik nevnímala. Mínus dávám snad jen některým zvláště rozvláčným kapitolám.
Přečteno: září 2017

5 09.06.2019

JAK HASNOU BESKYDŠTÍ GORALI
ZA ZVUKŮ VERŠŮ TAK KRÁSNĚ:
CO CHCEŠ TY RAPSODE ZOUFALÝ?
JSOU LIDÉ, KTEŘÍ ČTOU BÁSNĚ.

Sbírku Petra Bezruče (byť se dodnes vede spor o autorství) jsem znala ze školy, pamatovala jsem si jen Maryčku Magdónovou (Dále jen MM) a došla jsem k názoru, že je třeba "uzavřít kapitolu" a přečíst sbírku básní celou.
Toto dílo prý bylo "jednorázovým" vystoupením proti útlaku slezského lidu. Sbírka vznikala od 90. let 19. století do Bezručovy smrti v roce 1958.
Proto si dovolím být jízlivá (a možná si to i myslím špatně), ale zajímalo by mě zda bylo Bezručovi alespoň líto cca. 6 milionů udávaných židovských obětí (žen, dětí, starců, mužů) za 2. světové války...
Ze školy jsem si pamatovala MM a do historických souvislostí jsem si vše začala dávat opravdu až nyní, kdy nad každou básní přemýšlím a čtu ji klidně několikrát za sebou.
Básně jsou úderné (nemyslím to jízlivě, jen, že mají řízný zvuk při přednesu a sílu slova), Bezruč vyčítá "cizí" školy, černé doly, rudé hutě, fabriky a nikdy nekončící dřinu za kterou si horník takřka nic nekoupí, neuživí s ní rodinu a často pod zemí umírá...

PADÁTE SEKEROU
NA ROZKAZ Z VÍDNĚ,
HYNETE POMALU,
HYNETE KLIDNĚ!
MLČÍTE, HYNETE,
SMRKOVÉ MOŘE,
BEZ KONCE, BEZ KONCE,
SLEZSKÉ VY HOŘE!

Nejvíce mě kromě notoricky známé MM zaujala báseň CHYCENÝ DROZD, báseň LEONIDAS a báseň SLEZSKÉ LESY.
Přečteno: prosinec 2018

5 08.06.2019

Úplně nejraději mám notoricky známou báseň: Jak lvové bijem o mříže. Neodradilo mě ani to, že jsme se jí museli asi v 7. třídě učit nazpaměť.
Další moje oblíbená je: Seděly žáby v kaluži, hleděly vzhůru k nebi...Ta nemá chybu...
I většina ostatních se mi líbila...
Kompletní sbírku Písně kosmické jsem přečetla až letos. Básničky v sobě mají naději, budoucnost, ale setkáváme se i s "definitivností" (tak to alespoň nazývám já...).

Ty věčné hlasy proroků,
že také mrtví budem,
nuž ano, ano, víme to -
my Světa nepřebudem!

Co rozkvétá, to odkvětá,
co vzešlo, zase chřadne,
a Zem i s lidstvem rozkvetlým
jak bílá růže zvadne.

2019

5 07.06.2019

Težko se mi to píše, ale tento díl mi přišel z celé série nejslabší, hodnotím 3,5 *. Moc sympatické mi nebyly ani nové postavy (Angelika, Sony, Majerovi). Už se mi ani nestávalo, jako v předchozích dílech, že bych znenadání vybuchla smíchy a nemohla smích zastavit. Je to taková jednohubka na srovnání myšlenek na deštivý víkendový den.
2019

5 06.06.2019

Předně musím zdůraznit, že se kniha četla velice dobře a velice rychle. Ale na druhou stranu mě hrozně iritoval David Raker, kterému snad zcela chyběl pud sebezáchovy (v některých situacích bych mu snad pomohla stisknout spoušť, aby mu neutíkaly cenné vteřiny)...
2019

5 05.06.2019

Další autorčin příběh z amišského prostředí. Příběh je uvěřitelný (i když těžko pochopitelný) , policejní náčelnice Kate Burkholderová je sympatická a hlavně schopná vyšetřovatelka. Je to moje třetí přečtená kniha od Lindy Castillo a rozhodně doporučuji.
Přečteno: červenec 2019

4 23.07.2019

Tato útlá knížečka vtipů Ondřeje Suchého (bratr Jiřího Suchého) mě dokázala pobavit v době, kdy jsem neměla náladu na čtení "pořádných knih".
Nejvíce mě pobavila hláška: " Ty mě chceš poučovat? Mě, kterej už se prokousat všemi díly Ottova slovníku naučného?!!" :-)
Přečteno: červen 2019

4 08.06.2019

Žádný spisovatel netouží po tom, aby čtenář rozluštit zápletku příliš brzo. V tom jsem ho nezklamala a to, co mi "ťuklo" v mysli v průběhu ubývajících stran, se mi potvrdilo až na straně 406. Kupodivu jsem neměla potíže s "propletencem" osob či střídáním časových období, jen mi trvalo poměrně dlouho než jsem se začetla a dostala se na tu spávnou "frekvenci".

Pochmurný a nešťastný příběh lásky Juliána Caraxe a Penelopé Aldayové vyprávěný prostřednictvím Daniela Sempera čtenáře vtahuje postupně a rozmotává před ním několik postav a dějů, které se odehrávají v letech 1919 - 1966.
Nejen láska milenecká (a nešťastná), ale i láska rodičovská a přátelství mezi kamarády z dětství je v tomto románu silně zastoupeno. Bohužel i nenávist až (jak se říká) za hrob... City a emoce mají v tomto příběhu opravdu bohaté zastoupení.
O 2. světové válce se zde tolik nehovoří jako o té občanské (1936-1939), která nenechala takřka nikoho z obyvatel bez viny. Je to hodně temné (a nepřehledné) období španělských dějin, kdy se k moci dostávali nejen morálně čistí lidé (spíše naopak).
Barcelonu si pozitivně a zcela letně vybavuji z dovolené (Sagrada familia, stavby Anthonia Gaudího) a v té době jsem si (přiznávám) nedokázala představit jak velkou historiií Barcelona "dýchá"...

"Jedině to nás dva spojuje. Vzpomínka. Člověk se v životě dopustí spousty chyb. Ale uvědomí si to, až když je starý."

Knihu bych zrovna nenazývala bestsellerem, ale svůj velký potenciál rozhodně má (hlavně historické hledisko a pohled na válečné konflikty) a s radostí si někdy přečtu něco od tohoto autora.
Přečteno: prosinec 2018

4 08.06.2019

Po několika prvních stranách jsem se děsila, aby kniha nebyla obdobou knihy Hořké moře (to už bych podruhé dočíst nedokázala). Naštěstí se tak nestalo a i přes nostalgii a smutek, který z knihy čiší, stojí toto dílo za přečtení. A zkuste si rovnou přečíst i něco o ekologické katastrofě u Aralského jezera. Člověk toho dokáže zničit mnoho (takřka všechno) a jen velmi pomalu se příroda vrací do původního stavu (pokud je toto vůbec ještě někdy možné).
Přečteno: květen 2018

4 08.06.2019