Jezero

(SPOILER) Velmi zvláštní kniha, kterou je fajn si narušit běžné čtení. Četla se strašně dobře, ale ani vlastně nevím, co bylo smyslem, což teda neberu negativně. Délkou mi to přišlo úplně akorát, jediné co snad vytknu je otevřený konec, ty vůbec ráda nemám, i když to zde sebevíc sedělo. Od autorky už jsem četla jinou knihu a velmi mi vyhovuje její styl psaní, za sebe hodnotím velmi pozitivně.

Audio ČRo: Po první epizodě jsem nevěděl, co, kdo, komu ani proč.

Bezpochyby zajímavá kniha, trochu divná, trochu mystická svým bezčasím, krajinou, společností a jejími lidmi.
Něco, co se děje někde jinde, ale může se stát i zde.
Každopádně silná atmosféra a jinakost.

Zřejmě jsem od knihy čekala něco trochu jiného, více tajemna, hrdinství, možná i mystiky. Ale jsem spíše zklamaná. Ano, je tu ponurá atmosféra a mnoho zoufalství, ale rušivých aspektů je tu také více než dost.
Postavy jsou takřka všechny nesympatické, Naomi nepůsobí ani jako dítě, ani jako muž. Vše je jen hodně okrajově popsané, dětství, vztah, hledání i vodní příšera. Žánrově je to směs, která nejde dohromady.
Konec se mi líbil, možná kdyby byl začátkem, mohla být kniha o dost zajímavější.
Bohužel je to moje první kniha autorky a nemyslím si, že brzo dostanu odvahu na další.

Před několika léty jsem tuto knihu přečetl. Líbila se mi ta její ponurá a beznadějná atmosféra. Nyní jsem se k ní vrátil díky aplikaci mujRozhlas a byl jsem zase zděšen. Proč? Protože ta kniha realisticky popisuje, jak si člověk může zničit životní prostředí a jak si tím zničí i vlastní existenci. Ačkoliv se v tom příběhu nezmiňují žádné zeměpisné názvy, lze jej celkem jednoduše lokalizovat do oblasti Aralského jezera, které bylo kdysi čtvrté největší jezero na světě světa a vlivem neuvěřitelně barbarského zásahu sovětských plánovačů se během posledních několika desetiletí proměnilo v ekologickou katastrofu a s ní spojenou katastrofu sociální. Nelze jinak, než knihu doporučit.

Jezero je temný příběh, který vás nepustí. Vytváří obrazy v hlavě, které zůstávají i po dočtení a doznívají ve vás a nutí vás k zamyšlení. Při čtení vás zasáhnou emoce, které vás dojmou, překvapí. A možná i zjištění, že tuto knížku stojí za to přečíst za nějakou dobu znovu. Za mě výborná kniha.

Jezero je z mého pohledu silný a syrový román. Autorka velmi úsporným, ale zároveň působivým jazykem zachycuje atmosféru beznaděje, chudoby a hledání smyslu života v prostředí, které je předem odsouzeno k neúspěchu.
Kniha se čte poměrně rychle, přesto v člověku zanechává nepříjemný, ale silný dojem. Nejde zrovna o příjemné čtení, spíše o román, který nutí k zamyšlení a který (alespoň u mě) dlouho dozníval. Místy může text působit poněkud tíživě a monotónně. Přijde mi ale, že to k celkovému vyznění patří.

Bylo to depresivní čtení. Doufám, že Boros existuje pouze v knize, takový zmar, smutné lidské osudy a Nami, který pořád hledá svou vlastní identitu a asi ji nikdy nenajde.

Hravé co se užití jazyka a stylistiky týče. Stejně tak je třeba pochválit nenucený jakkoli na pozadí pečlivě budovaný genius loci i "ne tak zcela magickorealistickou" stylizaci. Ovšem pak jsou tu dva aspekty, které je nebývale těžké správně podchytit; úsečné dialogy a dětský pohled. A ani u jednoho se to nezdařilo.

Zdejší úsečné dialogy jsou toho šustivě papírového druhu, kdy "co na srdci to na jazyku" a nezbývá nic nevyřčeného. Co hůře, optika desetiletého chlapce je hrubě netrefená; a ne, předčasná vyspělost skrze rány osudu v tom nehraje roli. Což má za následek, že postava Namiho ani jednou nezapůsobí jako živoucí čili je degradována do role pouhé loutky.

Výsledkem je novela, která je sice o poznání více zajímavá než opravdu dobrá, ale zároveň je dostatečně zajímavá, aby byla i tak dobrá.

Kniha sleduje dospívání chlapce v prostředí, které má k idyle daleko. Namísto hrdinských gest dostáváme obyčejnou, syrovou cestu člověka, co hledá vlastní místo, hranice a kořeny. Celé je to vyprávěné s jednoduchostí, která se zavrtává pod kůži. Atmosféra je hutná, ale přitom čtenářsky přístupná, takže se nebrodíš bahnem zbytečných popisů, jen tím, co je třeba cítit a pochopit.

Bianca Bellová má dar říct hodně málem. A právě v Jezeře tenhle styl funguje skvěle. Autorka, která skládá lidské příběhy i společenský tlak do úsporných, ale zato přesných vět. Není patetická, ale člověka i přesto dojme. V několika scénách zvládne naznačit ekologii, chudobu, manipulaci, rodinu, vinu i naději. A neříká čtenáři, co si má myslet. Nechává tě v tom stát a přemýšlet, co bys udělala ty.

Po dočtení člověk necítí jen příběh jednotlivce, ale i zvláštní ozvěnu světa, který se klidně může podobat tomu našemu víc, než bychom chtěli. Pro mě osobně je Jezero jedna z těch knih, které se tváří nenápadně, ale je to silný příběh. Je to kniha pro „náročné“ čtenáře, žádná jednoduchá oddechovka.

Kniha poukazuje na to, že život člověka je často formovaný prostředím, které si nevybral. Že hledání identity může být drsné, ale nezastupitelné. A nic není samozřejmé: ani vztahy, ani čistá voda, ani bezpečí.

Kniha je fikce, ale co mi trošku vadilo, bylo to, že jsem nedokázala příběh zařadit do času a místa. Je to někde na konci světa a je to příběh starý jako lidstvo samo. Konec knihy je symbolický, ale pro mě je neuzavřen.

Aj po ôsmych rokoch keď sa ma opýtate na túto knihu, poviem... čosi tak podivné a zároveň podmanivé, surové, som dovtedy asi nečítal. V hlave som mal obraz Aralského jazera, čo je v podstate už len púšť ktorú brázdia vraky lodí.
Prečítal som znova. A stále to má pre mňa silu. Je to postavami, štýlom, drsnosťou, zúfalstvom a pritom je to pútavé a skvele čitateľné.
Napodiv som nič iné od autorky nečítal. Jazero mi príde ako záblesk miernej geniality ktorá spisovateľa postihuje tak raz za život ak má šťastie. Stálo by sa pokus preskúmať iné knihy? Možno. Jazero zanecháva až pocit špiny ulepenej na vás keď idete okolo nemytých tiel. Výnimočná vec.

Když čtu převážně záporné komentáře, vycházím z toho, kolik lidí, tolik názorů, pro mě Jezero nezapomenutelná, úžasná kniha, která se mě zadřela pod kůži. Připomínala mě Kosinského "Nabarvené ptáče".

Páni, už dlouho se ke mně nedostala tak nesympatická a nezajímavá kniha. Odporné postavy a prostředí pro mě nemělo jiné poselství než popudit.

Pohoršující a okouzlující

Píšu po delší době po přečtení knížky z knížky jsem neměla dobrý pocit… Ale nyní jsem si přečetla že autorka má bulharské kořeny a pochopila jsem….

Archetypálny hrdina Nami, ktorý putuje. V krátkej novele s úsečným jazykom ho sledujeme od raného detstva až do mladej dospelosti. Ústredným motívom Namiho života je jazero, okolo ktorého sa točí, putuje.
Postapo prvky, šmyknuté akoby komunizmom. Mala som pocit, že sa to odohráva v akejsi pridruženej sovietskej krajine...
Kniha bola onoho času veľký boom, spievali sa ódy o jej vycibrenosti. Ku mne neprenikla. Škoda, sľubovala som si od nej veľa...

Originální propojení dávného mýtu a dnešní klimatické krize, reálna a magična, exotického a důvěrně známého. Jezero přináší velmi dobré, i když poměrně neradostné čtení.

Překvapivě dobrý, realistický i magický, až postapokalyptický příběh Namiho, který pozoruje, putuje a pak i koná. Hned od prvních kapitol mě to pohltilo: kdo vyrůstal v ČSSR, nemůže se při popisu slavnostního výlovu a řečnění předsedy pod sochou Státníka zakončeném ohňostrojem ubránit vzpomínkám, při kterých tak trochu mrazí v zátylku. Sovětské sídliště na dohled, bezmoc a snaha o normální život původních obyvatel, pozorování poměrně rychlého kolapsu v přírodě, tak z toho dnes mrazí snad ještě víc. Fakt dobré.

Chtěla jsem vědět, proč byla oceněna Magnesiou Literou. Styl Bellové je svůj, to se musí nechat. Ovšem počtení je to nehezké, brutální, nepříjemné. Čtete jen proto, abyste se dozvěděli, jak to dopadne. Zajímalo by mě, zda o tom, co se v knize odehrává, spisovatelka někde četla nebo slyšela, a v knize ponurou skutečnost zpracovala, nebo jestli je vše výplodem její fantazie.