Mengeleho děvče
Komentáře knihy Mengeleho děvče
Přidat komentář
Noo.... Ufff...
Zatím nejsilnější kniha, kterou jsem kdy na toto těžké téma četla.
Zařadila bych ji jako povinnou četbu, nejen dětem na školách....
5*/5*
Kandidát na nejlepší knihu tohoto roku. Viola Sternová vypráví část svého životního příběhu, vzpomínání začíná za slunečných dní 30. let a končí těsně po válce. Na začátku spolu s ní prožijete šťastné dny, očarování prvními romantickými zážitky, ale už tušíte, že příští stránky budou jen černější a černější a naplněny hlubokým zoufalstvím.
Od doby, co jsem objevila díla A. Mornštajnové, se stále více zajímám o dějiny světové i české a tato kniha mi ukázala upřímný, zajímavý pohled na 2.světovou válku. Četla se mi neuvěřitelně rychle - od chvíle, kdy se v ději stupňují špatné zprávy a rodina je odvážena do koncentráku, jsem se nemohla odtrhnout a četla jsem až do noci, jen abych věděla, co sakra bude dál. Autorka předkládá realitu, jakou viděla ona, která je podána krásně lidským způsobem a bez příkras. Díky poznámkám překladatele jsou události občas doplněny dalšími fakty, které čtenáři rozšíří obzory.
Jedná se o velmi silnou knihu podávající svědectví o hrůzách války. Přestože jsem byla zvědavá hlavně na Mengeleho experimenty, Violiny vzpomínky z táborů byly dosti odstrašující a hrůzyplné i bez rozsáhlejšího popisu pokusů na lidech.
Jsem hrdá dobrovolnice Českého Červeného kříže a moc ráda jsem četla o zmínkách, jaké aktivity Kříž v minulém století organizoval a jak se snažil pomoci potřebným :).
Toto by měla být povinná četba a doporučuji všem, kteří si ve svém životě pravidelně stěžují na malichernosti. Otevře vám to oči.
... nedávno jsem opět začala číst knihy s touto tematikou - co si budeme, každý tento žánr nedává ... ale toto je jedna z mála knih, které chytnou za srdce. Životní příběh je napsán tak čtivě a tak "od začátku" (bez toho by člověk asi všechno nepochopil) - že jsem si jej zařadila do trojky nej ...
Ano, člověk o těch zvěrstvech ví. Už uplynulo tolik let a pořád je to v paměti živé. Někteří zločinci byli exemplárně potrestáni, jiní si radši sami vzali život a dalším se podařilo uprchnout. Argentina byla jejich oblíbená destinace. Jenže číst zpověď mladé ženy, to je docela jiná káva. Slušná rodina plná vzdělaných lidí, kteří měli před sebou celý život a kterým skrček Hitler nesahal ani po kotníky. Jediné jejich provinění byla jejich víra, jejich židovství. Židé byli pronásledováni po staletí, přisuzovaly se jim tajemné praktiky, rituální vraždy dětí, otravování studní a všecko, co nežidé nemohli pochopit. Nejsnadnější bylo obvinit ty, kteří byli mimo většinovou společnost, a proto jim nerozuměli. Hitler to dotáhl dál. Ten vraždil po tisícovkách a s pověstnou německou organizovaností dokázal prostřednictvím svých soukmenovců takovou genocidu, kterou historie nezaznamenala. Nesmíme zapomenout, co dokáže fanatik, jak mistrně zfanatizuje davy, které za ním slepě jdou. Kniha by měla být povinnou četbou školáků na vyšším stupni. Aby se přesvědčili, jak je snadné zmanipulovat lidi. Zvlášť v dnešní době.
Neskutečně silná a emotivní kniha. Během čtení mi nejednou ukápla slza a často jsem se přistihla, jak přemýšlím nad tím, že já tento příběh pouze čtu, zatímco tisíce lidí si podobné hrůzy skutečně prožily. O to více mě osud hlavní hrdinky zasáhl. Je to bolestné, ale velmi důležité čtení, které ve mně zanechalo hluboký dojem..
(SPOILER)
O holocaustu jsem přečetla hodně knih, takže si troufnu napsat, že za opravdu hodnotné považuji vzpomínky skutečných pamětníků. Je to něco, co se nedá předat a kdo nezažil, nedokáže pochopit ani autenticky převyprávět. Vzpomínky slovenské židovky Violy Sternové jsou jedny z nejlepších, které byly v tomto žánru napsány. Nejlepší myslím ve smyslu ryzosti, čistoty a opravdovosti.
Viola vypráví svůj příběh chronologicky od šťastného a láskyplného dětství v předválečném Lučenci, které prožívá s rodinou, kamarády a svou první velkou lásku Arturem. Osudy rodiny Sternů jsou dobře zasazeny do historického kontextu, takže i v dějepise méně zběhlý čtenář pochopí, co se dělo na Slovensku před válkou a na jejím začátku a jak se vyvíjelo potlačování Židů, zabavování nejen jejich majetku, ale i postupné ztrácení všech občanských práv. Rodina je nejprve vyhnána z domu, pak umístěna do ghetta. Otec je vyhozen z práce. Viola a její dva bratři nesmí studovat. Bratři jsou odvlečeni na nucené práce. Violka s tatínkem a maminkou v červnu 1944 nastupuje do transportu do Osvětimy. Čtenář si říká, už je jen necelý rok do konce války, tak třeba budou mít štěstí… Ale přežila jen Viola, která byla nucena podstoupit nelidské pokusy Josefa Mengeleleho . Prošla čtyřmi koncentračními tábory a v dubnu 1945 se jí podařilo uprchnout z pochodu smrti. Návrat domů nebyl šťastný, jak bychom doufali. Nebylo vracet se kam a ke komu. Domy a majetek Židů byl rozdělen a noví majitelé se s ním nechtěli rozloučit. Z velkých krásných rodin nepřežil nikdo nebo jen jednotlivci… Nakonec se Violka setkává s bratrem Ďurim (druhý bratr Alex zahynul na nucených pracích). Setkává se i se svou velkou láskou Arturem, ale jejím mužem se nakonec stal přítel z dětství Juraj Fischer, kterému se podařilo ze Slovenska uprchnout, bojoval u Dankerku a stal se rytířem Čestné legie Francouzské republiky. Violka porazila Mengeleho ještě jednou, poprvé když přežila a podruhé, když se jí navzdory pokusům narodily dvě dcerušky Helenka a Věrka. S Jurajem prožila 61 let….
„Možná to zní neuvěřitelně, že lidé, se kterými jsme se roky žili, přátelili se, znali nás, najednou uvěřili, že my jsme ti zlí židáci. Ale vlastně to chápu. Pro ně to bylo jednodušší. Uvěřit bylo jednodušší než jít proti celé společnosti."
„Cizímu se ty hrůzy říkají lehčeji než blízkým. Protože je by ranily. Ti cizí se jen leknou, otřesou odporem, možná budou pár dní spát hůř a víc objímat své děti, ale nakonec to po nich i tak sklouzne. Zůstane to v nich jako informace ne jako pocit. Ale milovaným by to rozežralo duši. A to jsme nechtěli.“
„…A ti kteří přežili o tom mnohokrát nechtějí vyprávět. Zdá se jim to příliš kruté, příliš bolestné, aby to bylo možné pochopit. Protože na to se nedá jen říct: „to bylo hrozné.“ Bylo to víc než hrozné.“
"
Skutečný příběh ohromně silné ženy, kterou právem milovali dva úžasní chlapi. Hodně drsná, i když začíná líbezným milostným příběhem. Výborná.
Otřesný příběh z Lučence a koncentráku za druhé světové války. Pravdivý životní příběh židovské dívky, která toho děsného zažila opravdu mnoho. Kniha je podobná mnohým jiným z této doby a tohoto etnika, ale některé události jsou přeci jen originálněji vypíchnuty – např. pokusy Dr. Mengeleho. Není to tedy četba na dobrou noc, ale jde tu opětovně o povahu člověka v krajních událostech doby, což by mohlo leccos vysvětlit i dnes a leckomu hodit.
Za mě další z úžasných knížek podle skutečnosti. Poutavý příběh krásné Violy, která prožila život jak v utrpení, tak i v hezkých časech. Vyslechla jsem jako audioknihu ve skvélěm podání Vilmy Cibulkové, ale hlavně Jitky Ježkové. Kniha, na kterou se nezapomíná a ještě dlouho bude rezonovat v mysli.
Tak takhle kniha byla úplně božská a vřele všem doporučuju. Nechybělo jí vůbec nic. V necelých 400stránkách byla celá druhá světová válka. Velice spisovatelku a přeživší Violu obdivuju. A opět jsem se utvrdil, co lidi prováděli za nehorázné, nepochopitelné zvěrstva a to i po válce.
Příběh o tom, jak se mladá "holčička" stane obětí nenávisti jen proto, že si dovolila narodit se jako Židovka. Neumím si představit se zítra probudit a být nenáviděná a opovrhovaná jen za to, že mám třeba zelené oči. Celá ta doba druhé světové války vyznívá jako hon na čarodějnice (a nejhorší je, že v určitém ohledu a v určitých kruzích trvá stále; a lidstvo si postupně vytváří i nové skupiny "čarodějnic", které kolektivně nenávidí prostě proto; od války se vůbec nic nezměnilo, lidé jsou pořád stejní, snadno manipulovatelní, a když dojde na jejich osobní potřeby a jejich omezení, klidně nadále dokážou nenávidět a zabít) a přijde mi to absolutně aburdní. O zvěrstvech, páchaných na jiných lidech dalšími lidmi ani nemluvě. Chápu i nechápu současně, jak se toho tehdejší doba dokázala dopouštět.
Samotná kniha a vyprávění má určité mezery a obsahuje menší faktické nebo logické chyby, ale tento jev se projevuje ve vícero autentických vyprávění pamětníků/obětí, které jsem až dosud četla (z mé zkušenosti k tomuto dochází nejvíc právě u těch pamětníků, co po válce desítky let mlčeli a rozhodli se promluvit až na sklonku života, přičemž už jejich vzpomínky byly zastřeny léty života ve vlastním traumatu). To mě trochu rušilo a upřímně nejsem ten druh čtenáře, který potřebuje, aby jeho smysly byly tak trochu vynuceně stimulovány nadbytečnou nebo zintenzivnělou pravdou (jednalo se o faktické chybky kolem sledu některých událostí a transportu do Osvětimi apod., nic zásadního, čím bych chtěla snad naznačovat, že Viola dost netrpěla). Mně veškeré zkušenosti Violy a její rodiny přišly dost děsivé samy o sobě. Knihu četla i moje 15letá dcera a na základě dojmů plánujeme za měsíc navštívit v knize často zmiňovanou Budapešť i Violin rodný Lučenec se synagogou.
Tento svazek se pro mě zařadil k těm, které mrazivě vykreslují strašlivé osudy lidí, jenž se provinili pouze tím, že se narodili v židovských rodinách. Nemohu o sobě říct / napsat, že by se mi v hlavě občas nevynořila nějaká ta rasistická myšlenka; jsem ale rasistou selektivním a tyto mé myšlenky směřují jen a pouze k našim rádžastánským přišelcům, a to jen pro mé osobní a velmi negativní zkušenosti. Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč byli (a jsou) vždy a všude pronásledováni Židé. A teď nemám na mysli pouze Holokaust; starověk, středověk, vždyť k poslednímu pogromu na našem území (v ČSR) došlo v roce 1918! No jo, nedokážu to pochopit, protože jsem ateista, ti, kteří nastavují druhou tvář, to zřejmě vždycky vnímali jinak... Tato kniha ve mně vzbudila celou řadu emocí, ale nad soucitem jasně převládly hněv a zlost. A tentokrát jsem nebyl vzteklý na indoktrinované německé nácky, kteří to celé začali, v tomto případě mě neskutečně vytáčel Tisův teokratický Slovenský štát, který Němcům platil za každého odsunutého žida. A už jsem zase vzteklý, jen co na to pomyslím. I to je důkazem toho, jak je pro mě svědectví paní Fischerové silné.
Hodně moc silný příběh ženy. Měla jsem celou dobu husí kůži. Měl by tohle přečíst každý.
Číst tuhle knihy je jako horor,který nikdo nechce zažít.
Proč může být někdo tak krutý.To co se dělo v táborech byla hrůza.Tuhle knihu by měli zavést jako povinnou školní četbu.
Je dobře že Viola Stern Fischerová promluvila o tom co zažila, usvědčila krutou dozorčí.A hlavně že přežila,má děti i přes hrozné pokusy Mengeleho.
Kniha začíná jako by to byla červená knihovna. Samozřejmě, že už podle názvu si člověk domýšlí, jak to bude pokračovat, ale první kapitoly se opravdu věnují tomu, jak hlavní hrdinka Viola studuje střední školu a zamiluje se do jednoho fešáka… Všechno je normální a kdyby se někde v Německu nedostal k moci jeden magor, asi by se ti dva z té velké lásky vzali a měli by pár dětí a žili by si až do smrti. Jenže pak se to začne měnit, ten blázen v tom Německu vymyslí celou teorii o nadřazené rase a taky o podřadné rase. Když mi někdo tvrdí, že člověk je něco víc než zvířata, pak ať mi také vysvětlí, jak je to možné, že se lidé mohou dopouštět takových zvěrstev. Viola měla štěstí, Viola měla obrovské štěstí, že to přežila. Tahle kapitoly, které popisují cestu do Osvětimi, pobyt tam, a potom další její osudy jsou opravdu jen pro silné nátury. To co Viola musela prožívat je jen těžko představitelné. A pokud jsem si to začal představovat, musel jsem knihu na chvíli odložit.
A když se pak Viola dostane zpět domů a lidé před ní zabouchnou dveře v domě, kde před válkou žila a přecházejí na druhou stranu ulice, aby se s ní nemuseli potkat. Tady už prožívám vztek. Na konci knihy jsem však naměkko a, přiznám se, i slza ukápla.
Je tam tedy široká škála emocí. Zařazuji mezi knihy, které doporučuji jako knihy pro uvědomění si lidskosti.
(SPOILER)
Příběh skutečné hrdinky Violy Sternové je něco, co by si měl přečíst opravdu každý. Viola prošla nejen Osvětimí — byla svědkem těch nejhorších hrůz — ale i dalšími čtyřmi koncentračními tábory. To, co zažila, si většina z nás nedokáže ani představit. A právě proto její vzpomínky patří k těm nejcitlivějším a zároveň nejbolestivějším svědectvím, která jsem kdy četl.
Tento historický román vás chytí hluboko za srdce a zanechá po sobě drobnou, ale neustále pulzující ránu.
Je dojemný, krutý, ale i nečekaně krásný — příběh, během kterého vám tuhne krev v žilách. Čím víc jsem se nořil do Violina vyprávění, tím víc se do mě vkrádal smutek, strach… a obrovský obdiv k její síle.
Autorka vypráví o dětství, rodině i prvních láskách tak něžně, že téměř cítíte svět, který byl válkou nenávratně zničen. O to silnější je chvíle, kdy přicházejí první hrozby — přátelé náhle mlčí, známí mizí a všechno hezké se hroutí pod tíhou strachu. Viola ztrácí rodinu, jistoty i naději a propadá se do temnoty, z níž se možná už nedá vrátit. Každý z koncentračních táborů v ní zanechal nesmazatelnou stopu hrůzy a utrpení. A bolest nepřicházela jen od Němců, ale bohužel i od některých uvězněných Židů. Moc, byť sebelehčí, dokáže z lidí udělat stíny sebe samých — stvůry toužící po jakékoli výhodě.
Nejsilnější pasáže jsou ty zdánlivě obyčejné, lidské „maličkosti“, které byste v prostředí táborů nečekali. Viola je popisuje bez patosu, a právě proto z nich mrazí. Když vypráví o tom, co se dělo během Mengeleho experimentů, dochází vám skutečná hloubka lidského barbarství — temnota, která přesahuje chápání.
Její výpověď je syrová, nepříjemně pravdivá. Některé scény jsou tak detailní, že máte chuť knihu na chvíli zavřít. A přesto v nich najdete záblesky lidskosti — ženy, které jedna druhou podpírají, i když samy sotva stojí.
Mengeleho děvče pro mě nebylo jednoduché čtení. Střídaly se ve mně lítost, vztek, bezmoc… i naděje. Viola je důkazem, že i z úplného dna se dá přežít a znovu vybudovat život.
Kniha je díky své jednoduchosti, srozumitelnosti a množství informací ideální i pro ty, kteří se s touto tematikou setkávají poprvé. A je to příběh, který nesmí být zapomenut.
Violina síla a odhodlání jsou dechberoucí. Prošla hrůzami, které by zlomily většinu lidí, a přesto dokázala založit rodinu a znovu žít. Měla štěstí… ale především neuvěřitelnou vůli.
Její „vítězství“ nespočívá jen v tom, že přežila, ale v tom, že navzdory všemu dokázala žít dál.
Jednou z nejbolestnějších částí jejího vyprávění je návrat domů. Po všem utrpení ji čeká další rána — místo pochopení přichází závist, odmítnutí a nenávist. A tehdy si člověk uvědomí, že zlo nekončí posledním výstřelem války.
Část svého utrpení svěřila rodině, která měla problém to přijmout. Nikdo nechce slyšet bolest někoho, koho miluje. Ale právě tato svědectví potřebujeme — čím víc jich zazní, tím větší máme šanci, že dějiny nebudeme opakovat.
Kniha nám připomíná jedno zásadní poselství: každé číslo v historických statistikách byl člověk. Někdo, kdo mohl vést krásný život, kdyby mu ho někdo jiný neukradl.
Spravedlnost byla po válce nedostižná. Ale Viola konečně mohla žít bez strachu ze smrti. A i to je vítězství.
Obrovský obdiv patří také autorce, která dokázala Violinu výpověď přenést na papír. Muselo být nesmírně těžké se k tomu všemu vracet… ale díky ní máme knihu, která nás nutí nezapomenout.
Ig: pribehy_stranek
Krásná kniha, nemůže vás zklamat. Je mi líto, že jsem ji nečetla, dokud žila má babička, dokázala bych mnohem lépe pochopit některé její zvyky. Člověk který prožije bídu ve válce, se už musí navždy chovat jinak.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Vypněte si reklamy na Databázi
Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:
Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) nacismus boj o přežití fašismus rasová diskriminace pokusy na lidech holokaust, holocaust podle skutečných událostí přeživší holokaustu experimenty slovenští ŽidéAutoři knihy
Externí recenze
- Mengeleho děvče | Veronika Homolová Tóthová, Viola Stern Fisherová / Blog na pergamenu
- MENGELEHO DĚVČE / Knižní střípky
- Mengeleho děvče / daramegan.cz

75 %
56 %
80 %
Tuto tématiku čtu často, ale prvně mi při čtení bylo fyzicky špatně a musela jsem na chvíli knihou odložit. Část kde se psalo o Mengeleho pokusech, byla pro mě neuvěřitelná, nechápu, že to vůbec mohl někdo vymyslet, natož to někomu provádět.
Tolik hrůz a utrpení.