bosorka komentáře u knih

Jedním slovem - ANO!!! Zařazuji do knihovny s tím, že se k sobě určitě ještě vrátíme. Skvělá kniha, báječné osudy, nádherný vypravěč. A jak mě štvalo, že je konec! Měla jsem prostě pocit, že každá z postav toho má ještě tolik co říct a musí se kolem ní toho zákonitě hodně dít. A pak některé nedořečené věci... ač docela mám ráda nedořečené příběhy i s otevřenými konci, tak tady bych třeba ráda věděla, co se stalo s hlavním hrdinou, jak dál pokračoval jeho život a setkal se s lidmi, které ztratil? Atd. atd.
A navíc, nikdy by mě nenapadlo, jak může být šachová partie napínavá.

11 04.04.2013

Líbilo fakt hodně moc. Bylo to smutné, přitom hlášky malého Jacka i nutily k úsměvu. Možná i proto, že mám stejně starého syna, jsem neměla chvílemi daleko k slzám. Naprosto mě dokázala dostat autorka, která perfektně vystihla myšlení pětiletého dítěte. To, že je příběh vyprávěn řečí pětiletého, je neuvěřitelné plus knihy. A vůbec, všechny nápady mě dostaly. To, co maminka vymýšlí, aby pro syna udělala v pokoji 3,5x3,5 metry život srovnatelný s tím, co ona zná z normálního světa, je až neuvěřitelné. Tímto vlastně chválím i autorku, která nápady do hlavy románové Mami vložila. A zvykání si na následný "normální" život mě rozesmutňoval snad ještě víc než ten zamčený v "Pokoji". Doporučuji!

11 12.03.2012

Velké léto je takové to léto, které se vám navěky zaryje a vždy zůstane jedinečné. Proto, že jste v něm prožili něco výjimečného, nebo to tehdy bylo nějaké to poprvé. A nemusí se zrovna jednat jen o první lásku, ale třeba i starosti, které jsme dříve nepoznali a museli je najednou řešit. Ewald Arenz nádherně popsal jedno takové léto a kdo ví, jestli nebylo právě to jeho jedinečné. Popsal ho s veškerou atmosférou, která k němu patřila, s vůněmi i zvuky léta, které bylo až hmatatelné. Stejně jako hmatatelné bylo zamilování hlavního hrdiny. To překvapení nad láskou, ale i pochyby, vztek na sebe i na okolí. Prožívání přesně takové, jaké v mládí bývá, naprosto na dřeň, nic není polovičaté, prostě se jede naplno, v tom krásném i v tom zlém. Parádní návrat do podobné doby, přiměl mě zavzpomínat a trošku zalitovat, že to na dřeň už tak dobře neumím (nebo vlastně ani nemůžu nebo nemám umět). Fakt krásná knížka, obyčejná i neobyčejná.

10 24.10.2023

Naprosto mě dostala. Stylem takovým, že se mi těžce začítá do jiných knih. A že jsem chtěla raději sáhnout po něčem lehčím, protože tohle byla neskutečná emocionální nálož. Jak už bylo zmíněno, tahle kniha by měla být povinnou literaturou, určitě už pro vyšší střední školy, protože takové věci se nesmějí zapomenout, a že už k tomu bylo pomalu nakročeno. Takhle úzko mi už dlouho nebylo. Byla jsem smutná i naštvaná, emoce mnou fakt zmítaly. A musím říct, že Petra Klabouchová jednak skvěle píše a jednak umí pracovat s prameny. A jsem jí vděčná, že připomíná. Napsala pro mě nezapomenutelnou knihu.

Mimochodem, četla jsem před ní Neviditelné kořeny od Hynka Čapky a je to vcelku náhoda, že se v jeho knize objevily podobné motivy, a proto pro mě nelze nesrovnat. Petra Klabouchová ve svém příběhu zatínala sekeru velmi hluboko, ona i ty kořeny ze země vyrvala, aby se dostala co nejhlouběji, Čapkovy kořeny se jen ploše vinuly po povrchu a rozhodně se tak nezaryly. (Dokonce zpětně u něj i změním bodování.)

10 09.06.2023

Sharon Bolton mám hodně ráda a speciálně mám slabost pro sérii s Lacey, která mě před časem hodně uchvátila. Pátá kniha této řady se ubírá malinko jiným směrem, byl to víc thriller, chyběla taková ta temně magická stránka, kterou mívá většina autorčiných knih. Ale i tak se to četlo pěkně, téma vybrané zase pečlivě, tady se umí SJB vždy trefit, je to místy fakt dost napínavé, ale proti některým knihám (pro mě stále top Už mě vidíš? a Tak to je, tak to bude trošinku něco chybí. Proto 4*.

10 21.03.2023

To bylo skvělé. Hrozně dobře napsaný životopis, čtivý, vtipný, ale místy vlastně i dojemný. Výpověď pokorného člověka, kterého by mohla sláva lehce změnit, ale vypadá to, že se tak nestalo. Dave Grohl je pořád jak ten dospívající kluk, co ve vanskách a džínách objevil rockovou hudbu a od té doby byl ztracen. A hudbou žije, pro hudbu žije, hudba žije jím.
Některé jeho historky jsou až dechberoucí, to, že se může setkávat s jinými osobnostmi hudebního světa, bere stále s údivem, jako by ani nebyl jeden z nich. Zároveň ale lpí na rodině a nebetyčně obdivuje a miluje svoji mámu. Z téhle knížky mi je tak sympatický, že bych ho až objala.

10 06.10.2022

Tohle je přesně můj šálek jakéhokoli nápoje, na který mám zrovna chuť. Tohle je můj typ knih, které se mi zaryjí a u kterých moje srdce plesá. Tohle je styl, kterým bych chtěla umět vyprávět příběhy. Poetické, nádherné, plné různých emocí, které jsou zpracované fakt dokonale. Ať už jde o lásku, trápení, rodinu, sourozeneckou lásku, umírání, smrt. Annette Bjergfeldt je umí plasticky zpodobnit naprosto nádherným jazykem. Měla jsem chuť dělat si výpisky a pak si je nahlas předčítat, možná je občas i hulákat z okna, abych z toho neměla potěchu jen já. Samotný děj nemá nějaký zcela pevný ucelený příběh, jde ale o příběhů mnoho, přesně tak, jak se udály v čase jedné rodině. Obyčejně, ale i neobyčejně. Brečela jsem i se usmívala. A chtěla bych si jednou zase přečíst.

10 13.06.2022

Dcera, prostřední sestra, jakože holka žije v Severním Irsku v 70. letech. Má několik bratrů a hodně sester, má máti, nějaké švagry a nejstarší kámošku. Má jakože kluka a taky má stalkera. Kterého nechce mít, jenže zároveň má kolem sebe tunu klepů, v nichž vyhlíží dost jinak, než je tomu ve skutečnosti.
Prostřední sestra mi byla okamžitě sympatická, i pro to, že se vymykala a chtěla se vymykat. A nechtěla podléhat místním tradicím a nechat se zaplést do vztahů, do kterých byla vtahována společností.
Mlíkař autorky Anny Burnsové mě uchvátil, stačilo se naladit na její vlnu a pak už to jelo jak dobře promazaná kola. Její styl je nezapomenutelný, tok psaní připomíná tok řeči. Odklání se od původního a uskakuje stranou, načež se zase vrací a posouvá se vpřed. Někdy zase vzad a do stran, když seznamuje s vedlejšími postavami, přibližuje a vzdaluje se. Ale stále se umí vrátit tam, odkud poodešla. Její jazyk je bohatý a živý a průzračný (klobouk dolů i před překladatelkou), vysloveně mě těšilo se jím proplétat.
PS: Krásná obálka.

10 21.04.2022

Téma odloučení a návratů, neukotvenosti. Téma času, stesku, loučení i shledávání. Smutek, místy až beznaděj. Krátká novela, z které na mě ovšem kapala tuna mazlavé beznaděje. Kundera s celou svojí odtažitostí a přitom zásahy přímo na solar.

10 14.12.2021

Nelze jinak než za 5*. I když mě občas Winterberg těmi svými historickými záchvaty mírně štval (být Krausem, asi by mi z něj praskla hlava doslova), i když mě štval Kraus tou svojí smutnou letorou (jasně, asi na to měl i nárok, ale nebyl s to zkusit ukročit stranou, takže být Winterbergem, asi bych měla chuť ho neustále nějak provokovat), i tak to byla jedna velká historická jízda. Zas další z knih, co by mohla v určitém směru doplnit výuku dějepisu. Zas jsem se tu toho tolik dozvěděla. Zas jsem měla chuť listovat dál, pročíst si o událostech, které Winterberg předkládal. Sednout na vlak a jet, jet prostě někam. Semtam na nádraží vystoupit a koukat, zvlášť teda, když tam bude nádražka, kterých bohužel ubývá (smutné), dát si tam pivo a utopence a nasávat. Nejen to pivo, ale i historii, atmosféru a třeba zase pivo. A zase jet dál. Až tam, kam to půjde. Kam dá můj život a život těch okolo. Tohle byl train trip jako jeden vychlazený půllitr za druhým. A train trip through the history. Mám ráda knížky, co popouzejí k dalším činům, byť by to bylo jen listování další knihou, nebo hledání souvislostí.

10 29.11.2021

Není to čistých 5 hvězdiček, ale musím říct, že mě knížka vlastně velmi dojala. Možná je láska mezi dvěma hlavními postavami naivní, jak někteří naznačují, ale ono co... Jiná doba, místo, které mnoho let bylo svázáno danými konvencemi, kam nezasahoval vliv zvenčí, kam jinam by se hodila naivní mladická láska než sem. V uspěchaném konci roku se mi velmi líbilo číst něco tak krásně čistého, přestože tehdejší doba byla spíše ušpiněná. Jako nadstavba jednoduchému milostnému příběhu tu pak stojí Francova doba, 50. léta ve Španělsku, silný vliv diktátora, nelehký úděl jeho odpůrců, kšefty s dětmi - to mě kolikrát až přikovalo k židli. A přinutilo si o tomto španělském období přečíst víc. Bylo to krásně posmutnělé, pár slz mi ukáplo, ale zároveň plné naděje. Milostný příběh v historických kulisách, přesně takový, jako má být.

10 18.12.2020

Timothée de Fombelle prostě umí, tohle byla tak nádherná pohádka, dobrodružná, napínavá, prostě parádní. Fascinuje mě styl autorova psaní, je poetické protkané zvláštní melancholií, přitom ale doslova hladí. A jeho postavy jsou skvělé a zajímavé, člověk se s nimi až nerad loučí. Vango samozřejmě, tahle osoba žijící v oblacích mě dojímá dosud. Statečný Zefiro, smutná Ethel, tajemný Andrej, skvělá Madmoisselle, komisař Boulard a jeho matka, šéf vzducholodí Eckener... A nejvíc ze všech mě vzala Myšice, úžasná, statečná, skvělá dívka, co zná všechny střechy světa.
Příběh byl takový, jaký má být: zrada, láska, pomsta, pronásledování, kladní i záporní hrdinové, smrt i znovuzrození, přátelství. Zasazené do reálné doby, s některými reálnými příběhy, až by se chtělo věřit, že se to celé opravdu stalo. Srdce se mi po dočtení úplně tetelí a bude se tetelit ještě dlouho. Jo, a naprosto nádherná obálka.

10 10.01.2019

Do třetice Josefína a ještě vtipnější než předchozí příběhy. Autorka tentokrát mírně potlačila detektivní zápletku a dopředu vyšoupla problémy jednoho maloměsta, které se tentokrát točí okolo voleb. Řekla bych, že tohle je autorčina největší přednost, umí krásně nahlédnout na charaktery a vztahy lidí v českém malém městě. Josefína je vtipná a ostrá jak břitva a skvěle jí přitom sekunduje nový kolega Jakub Stehlík, jejich slovní přestřelky jsou výborné. S Josefínou se ráda setkám i příště, být reálnou postavou, zašla bych s ní s radostí na pivo.

10 23.07.2018

Po Slepé mapě od Mornštajnové, která mě docela zklamala, jsem vlastně už po žádné její knížce neměla ani chuť sáhnout. Jsem ale moc ráda, že mě hned několik lidí přesvědčilo, že to udělat mám, a ani trochu toho nelituji. Slepé mapě jsem vyčítala jistou neživotnost, suchost, chlad, to, že jí chyběla duše a byla až cituprostá. A když o tom takhle zpětně uvažuji, ani si moc nevzpomínám, o čem byla. Jsem si ale téměř jistá tím, že u Hany se mi to nestane. Na tu se ani jedno z výše uvedených slov použít nedá. Navíc se ten příběh doslova vyryje do kůže. Byla to velice silná jízda, která strhla už od samého začátku a sevřené hrdlo nechala utažené celou dobu, ba utahovala ještě víc. Všechny postavy byly zajímavé a lákaly k hlubšímu prozkoumání. Hana z nich pak nejvíc proto, že sice působila studeně a neproniknutelně, ale čtenář tušil, že ji osud rozbil na prvočástice a chtěl zjistit, co za jejím neživotným jednáním stojí.
Příběhy několika žen probíjejících se těžkou dobou jsou smutné a depresivní, ale stojí za to je číst. Neskutečné, jak některé zdánlivě obyčejné věci, které nesprávně vyhodnotíte, můžou život obrátit mnohokrát naruby. Jak některá rozhodnutí mohou být tak špatná, že vás i další zúčastněné odkloní na kolej, která může skončit v propasti. A jak je strašné žít s tím pocitem, že to, co už se jednou rozhodlo, nelze vzít zpátky.

10 06.03.2018

Eleanor je Saga Noren, je Ove a dalších spousta zvláštních figur, které se v poslední době objevují. Všechno má nalajnované, den za dnem se odehrává ve stejném sledu a Eleanor svůj život přežívá (na těstovinách, pizze a vodce) uzavřená ve svém světě, kam nikoho (dokonce ani sama sebe) nehodlá pustit. Že se stane něco, co ji odchýlí jiným směrem, je nasnadě. Občas jsem se nad jejím konáním musela usmát, občas mi jí bylo tak líto, až se mi chtělo brečet, občas jsem se snažila ji až popostrkovat trochu jiným směrem, i když na ten svůj divnosvět prostě měla nárok. Ale byla to postava, která si mě naprosto získala. Eleanor je prostě skvělá! 4 a půl.

10 12.02.2018

Jsem ráda, že jsem před přečtením Trhliny o ní vůbec nic nevěděla, zaregistrovala jsem ji, zaujala mě obálka, ale do poslední chvíle jsem netušila ani, jaký žánr budu číst. To mi přiblížila až kamarádka těsně před čtením. A jak tak zpětně čtu reakce, bylo to to nejlepší, co mě mohlo při čtení této knížky potkat. Vědět na počátku co nejméně a teprve po přečtení zjišťovat další. A spekulovat, jestli na tom je aspoň kapička pravdy, nebo je to celé výborná mystifikace. Líbilo se mi, jak je atmosféra vystavovaná hodně jemně, pomalu, žádné šoky a přitom husí kůže se dostaví. Přistihla jsem se při tom, že dumám o tom, jestli bych se na Tribeč vydala a že mě to vlastně i láká, nebo mě tahle knížka natolik ovlivnila, že bych se toho bála. Jak někde řekl sám autor, hranice mezi fikcí a realitou je velmi tenká. Což asi nejlépe charakterizuje Trhlinu. Jak k ní kdo přistoupí, je už jen na něm. Vytkla bych možná pomalejší rozjezd, nějaké stránky ubrat by nevadilo. A druhá věc, za kterou jsem ráda, že jsem si ji přečetla ve slovenštině, krásný jazyk!

10 30.01.2018

Čtu O dívce Grace, za oknem šedivo, stromy už holé a mně je smutno. A celou dobu si říkám, že ta knížka je tak smutná, že nevím, zda ji neodložit do nějakého nadějnějšího období. Ale Anthony Doerr mi to nedovolil. Ač zádumčivě, přece jen úžasně mě vodil v patách Davidu Winklerovi, s ním hledal, poznával, osahával, očichával, poslouchal. Porozuměl mrakům, vodě, sněhu, hmyzu a lecčemus dalšímu. Jen ti lidé mu trošku dělali problém. Jak já byla na Davida Winklera kolikrát naštvaná, že je tak mlčenlivý a že nechá věci dojít zbytečně tam, kam vůbec dospět nemusely. Že ztratil tolik času. A taky mi ho bylo líto, ten smutek bych z něj nejraději vyhnala, ale to by zase nevznikl tak smyslů plný příběh, ta cesta skoro obyčejným lidským životem. Neměla bych pak chuť zkoumat vločky a zakuklené můry, sbírat to, co vyplaví moře a nemohla bych držet palce. Sice mám teď za krkem melancholickou deku, která je malinko těžší. Ale vlastně docela hřeje. Koukám z okna a padají obří vločky.

10 04.12.2017

Výborná detektivka. Styl S. J. Bolton mi naprosto sedl. Čistě náhodou jsem se dostala nejdřív k třetí knize ze série Lacey Flint Tak to je, tak to bude a uchvátila mě. Takže jsem se musela pustit i do předešlých dílů. I když jsem se leccos o postavách už dozvěděla předtím, nevadilo to. Už mě vidíš? bylo zábavné a napínavé, a ač čtenář posléze tuší, kam ho autorka asi povede, stejně hltá až do konce (a dobře dělá, protože ten je výborný). Baví mě i hlavní postavy a vůbec, našla jsem si prostě paní autorku detektivek podle mého gusta.

10 15.05.2017

Vlastně tak zcela nevím, co o knize Laskavé bohyně psát, protože to mnozí již učinili přede mnou a plně se tu s většinou komentářů shoduji a asi bych se jen opakovala. Je to silné, děsivé, zlé, hnusné, ale vtahující. Až nepříjemně vtahující mnohokrát. Laskavé bohyně byla knížka, kterou jsem nejspíš četla nejdéle. U knih podobných rozměrů jsem se asi nikdy nezdržela tak dlouho. Přitom Laskavé bohyně jsem skoro nemohla opustit, ač pojednávájí o obře děsivých i ohavných věcech, musela jsem číst a číst. A občas si dát pauzu, proložit něčím lehčím. Občas se četlo pomaleji, protože kláda textu, milion jmen, semtam autor zpomalil sám, když podrobně popisoval tehdejší byrokracii, při filosofických úvahách na téma rasa, pak zase přidal na tempu a provázel čtenáře zásadními okamžiky druhé světové války. Ani jednou jsem ale neměla pocit, že bych chtěla přestat číst, jen jsem to pak už chtěla mít co nejdřív za sebou. Co mi úplně nesedlo, byly dlouhé Aueho snové fantazie, tam bych poněkud krátila, ale i tak z mého hlediska nelze než nedat plný počet. Ale bylo to náročné. Uff, trochu se cítím, jako bych se sebe shodila ledově mokrý nacucaný kožich.

10 19.04.2017

Stále váhám nad počtem hvězd, ale nakonec ustálím na čtyřech, ač bych ještě půlku přisolila. Čtyři proto, že po Skále už mě May nepřekvapí, jelikož v poslední knize své trilogie užívá stejný postup - tj. střídání časových rovin. Pátrání a snaha o rozuzlení tajemství v současnosti (a psáno erformou) a pohledy do minulosti, kde možná leží zakopaný pes (to v ichformě). Půlka bodu proto, že se mi Šachové figurky líbily víc než Muž z ostrova Lewis. Půlka proto, že jsem ke konci knihy takřka se slzou na kraji nebyla daleka od toho dát 5 hvězd, jelikož Peter May si mě svým psaním a silnými osudy doslova podmanil. Hodnocení knih je ryze subjektivní záležitost a May u mě trefil hřebík přímo do srdce a vlastně neumím smysluplně říct, proč mě tak sebral. Každopádně jeho příběhy mi uvízly hodně hluboko a skoro mě mrzí, že už se s postavami z Hebrid musím rozloučit, pořád mají dost co říct, i když další "tajmeství" už jim vlastně nepřeji. Za tuhle sérii megadík.

10 13.10.2014