Laskavé bohyně

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/1318/big_laskave-bohyne-Sbk-1318.jpg 4.4393
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Les Bienveillantes, 2006


více info...
Nahrávám...

Komentáře (95)

Kniha Laskavé bohyně

LadikRS
20. července

Fiktivní paměti důstojníka SS. Dějový popis knihy výše je velice výstižný, nicméně co mně zaujalo nejvíce je "obraznost" s jakou je kniha napsána. Autor musí mít neskutečnou představivost, připomíná mi to trochu romány Louise Ferdinanda Celina. "ich" forma dodává knize velice intenzivní psychologický náboj. Můj osobní názor je, že mnoho lidí, kteří se angažovali v SS, případě jiných strukturách nacistického Německa v podstatě mohli události kolem sebe vnímat s osobní odtažitostí, jaká je prezentována v této knize, tzn. snažili se uplatnit v systému a nevnímali jej jako zločinný. Zajímavá je kombinace skutečných (např. Himmler, existující členové einsatzgruppen a wehrmachtu) a fiktivních postav (stranický lobbista dr Mandelbrod, nutriční specialista Dr Hohenegg, specialisté na kavkazské národy Dr Voss a Dr Weselohová, a mnoho dalších). Podobné postavy možná existovaly a podílely se na chodu nacistické mašinerie, jen o nich třeba nikdo nenapsal, nebo nenatočil film.
Kdo hledá možné odpovědi na otázky jako mohli lidé páchat tak odporné zločiny, měl by si tuto knihu určitě přečíst.

Akana
18. března

Představovat si vykonavatele hrůz holokaustu jako nelidské zrůdy je zjednodušující, pohodlné a nebezpečné, ačkoli samozřejmě i pochopitelné. Tím způsobem se od věcí, které se tenkrát odehrály, distancujeme, ubezpečujeme se, že něčeho takového bychom přece MY nebyli schopni. Littellův hrdina, v úvodu naléhavě zdůrazňující, že se od nás čtenářů příliš neliší, se nás snaží přesvědčit o opaku. Aue není možná úplně příkladem ctnostného a statečného občana (ale kdo z nás ano?), přesto není ani zdaleka netvor, alespoň ne od začátku. Dělá svou práci. Nevyžívá se v krutosti, dokonce se jí do jisté míry snaží bránit, i když ne zrovna z těch ušlechtilých důvodů, které bychom my "spravedliví" asi rádi slyšeli. Jeho zajímá hlavně efektivita. Ty sáhodlouhé úřednické pasáže plné zkratek, čísel a šarží mají v románu velkou důležitost a je jistě záměr, aby se jimi čtenář prokousával ztěžka a úmorně. To aby pochopil, že pro Aueho a nepochybně spoustu jemu podobných to všechno byla z velké části hlavně administrativa, logistika, plnění úkolů. To nejděsivější na holocaustu je skutečnost, že nešlo o vzedmutí nějaké abstraktní temné síly, ale že to všechno je, bylo a nejspíš i vždycky bude naší součástí a záleží jen na okolnostech, které si nás ohnou k obrazu svému. Stejně jako Littell i jeho hrdina nevěřím na ONI, ale na MY. V dobrém i ve zlém.

Tohle osmisetstránkové románové monstrum jsem dost dlouho odkládal. Ne že by mě odrazoval námět, ale spíš jsem se obával, že se Laskavé bohyně budou těžko číst. To se ale nepotvrdilo, kupodivu ani odstavce přes tři strany ani zmíněné administrativní pasáže nedělají knihu nezáživnou. Na druhou stranu její čtivost nijak nesnižuje hloubku a závažnost toho, co Littell o holocaustu vypovídá. Rozhodně jedna z nejpůsobivějších knih, co mi za poslední léta přišla do ruky.


Maggot.87
05. března

Velmi náročná kniha a po mém soudu také velmi zbytečná.

Pokud ji budu hodnotit jako román - pak je absolutně nečtivá a zdlouhavá, pokud jako odbornou publikaci - pak je neúplná.

Chtěl jsem dát dvě hvězdičky, ale nečekaný kousanec pobavil, jednu tedy přidávám.

Jde to lépe, mnohem lépe. V této souvislosti doporučuji:

https://www.databazeknih.cz/knihy/na-smrt-426217

https://www.databazeknih.cz/knihy/krvave-zeme-evropa-mezi-hitlerem-a-stalinem-176769

Gural
07. února

Zlo v čisté, krystalické podobě. Temnota, ve které se derou na povrch ty nejhorší lidské vlastnosti. Vše o této knize již bylo přede mnou popsáno v jiných komentářích. Monumentální dílo, které autor psal mnoho let, není určitě pro každého. Mnoho lidí bude touto knihou znechucených a většina by ji nikdy ani nečetla. Není se čemu divit. Kombinace systematického vyvražďování Židů na Ukrajině s detailními popisy incestního vztahu s vlastní sestrou okořeněné homosexuálními zážitky hlavního hrdiny to zkousne málokdo. Přesto musím uznat, že se jednalo o jednu z nejlepších knih, kterou jsem o operaci Barbarossa četl. Všechny historické detaily jsou ověřené z několika pramenů, na tom si autor zakládal. Popis Berlína v posledních dnech války je taktéž neskutečný, dokonalý obraz apokalypsy. Samotný závěr, ač zde často haněn a nepochopen, je důvod, proč dávám knize 5 hvězd - mě naprosto fascinoval a musel jsem si ho přečíst víckrát, abych se přesvědčil, že mě opravdu nešálí zrak. Je to už pár let, co jsem tuto knihu četl a stále se odhodlávám ji přečíst znovu. Myslím, že by si ji měl přečíst každý, kdo se o témata holocaustu a 2. světové války zajímá.

Finn69
04. února

Tak tohle byla s přehledem ta nejlepší, nejhorší, nejsilnější, nejodpornější, nejzajímavější, nejpoutavější, nejděsivější a nejpornografičtější kniha o holocaustu a druhé světové válce, která se mi kdy dostala do rukou. Vážně pochybuju o tom, že bych letos objevil ještě něco, co by přebilo můj dojem z téhle odyssey SS-Obersturmbannführera Maxe Aueho.
Většina knih o holocaustu k tomuhle tématu přistupuje spíš dokumentárně, jako by si autoři chtěli držet nějaký distanc, což je asi pochopitelné. Ovšem Jonathan Littell na to jde jinak, jeho hrdina celý děj vypráví v "ich" formě a je přitom přímo uprostřed toho všeho. Dostanete pohled na holocaust takříkajíc z "úřednického" pohledu, z pohledu statistik a produktivity práce, a garantuju vám, že z toho budete mít noční můry, tak jako Herr Doktor Aue. A ten apokalyptický závěr mě totálně dostal, ještě teď to mám v hlavě a hned tak se toho myslím nezbavím.

marvarid
30.12.2020

Vyprávění se valí mohutným proudem jako špinavá široká řeka, bez odpočinku. Antihrdina-vypravěč příslušník SS dr. Aue je inteligentní a všímavý. Hned v úvodu knihy shrne všechny podstatné otázky týkající se viny kolektivní i individuální. A pak se pustí do vyprávění toho, co zažil - na východní frontě na Ukrajině a u Stalingradu, v koncentračních táborech, v bombardovaném Berlíně. A vypráví puntíčkářsky přesně, včetně všech naturalistických detailů, až mi bylo občas nevolno.
Sám se během válečného běsnění, jehož je svědkem i spolupachatelem, citově nijak zvlášť neangažuje. Nepohoršuje se příliš nad tím co se děje, příšerné scény po něm kloužou, aniž by se ho podstatněji dotkly. Se zájmem studuje své pocity (některé jsou pravda občas nepříjemné), ale o všech těch mrtvých lidech příliš nepřemýšlí. Z jeho pohledu se jedná o problémy spíše organizační, logistické.
Jen místy, když už je všeho opravdu moc i na něj, se racionalita vytratí a vyprávění sklouzne přes groteskní absurdní scény až do psychózy. Ty pasáže na pomezí reality a absurdna mi bavily asi nejvíc.
Kritiky románu zmiňují perverzní incestní sexuální scény, ale ve srovnání s popisem válečného běsnění vyzní takový incest vlastně nepodstatně. Navíc mi po nedávném přelouskání Nabokovova opus magnum zas tak moc nešokoval (odnáším si, že femme fatale, které nejde odolat i přestože je to vlastní sestra, musí mít černé husté vlasy a bílou pleť.. Ať už se jmenuje Una nebo Ada).

petrarka72
04.12.2020

Všechno řekl Sobolosh - díky za precizní formulace. Dodávám pouze: 1. racionalizace holocaustu a jeho líčení přes praktické problémy typu produktivita práce, zásobování, doprava, personální zajištění je úhel pohledu, s nímž jsem se dosud nesetkala - a emocionálně je velmi vyčerpávající vůbec na něj přistoupit; 2. podoba s Vojnou a mírem je očividná, ať si ji autor popírá, jak chce; 3. inspirace antikou, od Aischylovy Orestey (vražda - incest - Erínye) přes Sofokla (Elektra) po Euripida (Bakchantky), plus motivy převzaté z římských komedií (hlavně ono zakousnutí se do nosu toho, jehož jméno se nesmí vyslovit), mě neskutečně bavily - autor je literární maniak, což je patrné i z dalších odkazů i dějů (číst si na útěku před Rusy Flauberta - hezké); 4. průvodce po hrůzách druhé světové a zároveň jejích zásadních krajinách (Ukrajina, Stalingrad, Polsko, lágry od Sobiboru přes Oranienburg po Auschwitz, Berlín, Pomořansko...) je puntičkářsky přesný; 5. grotesknost posledních dvou částí, pornografického pobytu Maxe v zámečku a berlínské apokalypsy, je dechberoucí, člověku se chce zvracet a zároveň nemůže přestat číst - přesný pendant realistického (?) líčení překlopení lokálních pogromů do holocaustu, praxe v KL i jejich likvidace... Vůbec to prolínání nočních můr se skutečností, jež si s nimi nezadá, je fascinující a čtenářsky velmi účinné (vzpomněla jsem si na dojem že závěru Weissová Domu o tisíci patrech)... Stejně jako pojmenování podstatných otázek na prvních necelých dvaceti stranách - a jejich zodpovídání na dalších osmi stech... Stejně jako postupné odkrývání filozofického zázemí šoa - a srovnání nacismu s bolševismem... Nebo míra tajemství, jež navzdory zdánlivé doslovnosti zůstává... Dočetla jsem před chvílí a jen chrlím, co mě napadá. Vychladnutí nutné, ale obávám se, že zasažení a otazníky zůstanou.

Sobolosh
10.11.2020

"Toho, čeho jsem se dopustil já, byste se bývali dopustili taky... Možná jste měli víc štěstí než já, ale nejste lepší." Slova hlavního hrdiny důstojníka SS, který projde vyvražďováním na Ukrajině, Stalingradem, koncentrační lágry, transporty do nich a porážkou Německa, bombardováním a zmarem posledních dnů války v Berlíně. Nečekal jsem, že to bude snadná procházka. A nebyla. 850 stran prakticky jednolitého textu v dlouhých až nekonečných větách prakticky bez odstavců, do kterých je začleněna i přímá řeč, navíc však komplikovaná struktura říšské moci, řada německých složenin (ale ty hodnotím kladně, protože jsou výstižné), nezapamatovatelné zkratky, množství postav, nepřehledné vojenské a policejní hodnosti, výčty faktů, dlouhé pasáže zabíhající do podrobností (např. kavkazských národů a jejich jazyků), to vše a mnohé další cestu neusnadňuje. Stejně jako všichni musím ocenit přípravu autora a ovládnutí obrovského množství podkladové látky, to je až neuvěřitelné. Jako poznatek o válce z pohledu příslušníka SS jistě velmi poučná kniha - rozpoutaná mašinérie války a vyvražďování, řešení technických a logistických problémů hormadného zabíjení, i to, že to nefungovalo a ani nemohlo fungovat bez šumu, skřípání a zadrhávání. Cenné jsou úvahy o nacistickém Weltanschaung, úžasný je rozhovor se sovětským špionem a porovnání obou režimů. A našlo by se toho jistě víc k ocenění, namátkou např. setkání s tlupou zdivočelých militarizovaných dětských sirotků. Ale nemohl jsem se ztotožnit s větou, kterou jsem vepsal na začátek. Snažil jsem se dr. Aueho pochopit a zpočátku se mi to i dařilo, ale postupně se odhaluje jako do sebe zahleděná anetická zrůda. Nechci kazit budoucí zážitek ze čtení prozrazováním děje, ti kteří četli pochopí. Pochopil bych jeho anomálie i zločiny řekněme do 3/4 knihy, ale celá závěrečná část, zejména pobyt v Pomořanech a úplný konec, to mě zhnusilo. Stala se z něho zrůda v důsledku válečných hrůz nebo to v něm bylo? Tohle přeci už není obdoba Stanfordského experimentu či Pána much. Vytkl bych příliš vyhraněné a vykonstruované zápletky i přespříliš barvité a protahované líčení jak zvrácených osobních intimních prožitků, tak apokalyptických válečných hrůz hlavně v Berlíně (tím myslím to opakované narážení na oběšence a plovoucí mrtvoly). Knihu jsem si vytipoval na základě recenzí, vůbec nelituji, že jsem ji četl, určitě ve mě zůstane, ale doporučit ji bez znalosti osobnosti případného čtenáře nemohu. Moje hodnocení v průběhu čtení klesalo od pěti ke třem, u kterých zůstávám. Je to průměr, něco by bylo jasně na pět a něco jako odpad.

1