O knize Laskavé bohyně

Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.... celý text

Co říkají o knize uživatelé?

Kniha "Laskavé bohyně" vyvolává rozporuplné reakce. Někteří čtenáři ji považují za mistrovské dílo, které je náročné, ale fascinující. Jiní se potýkají s obtížným jazykem a složitou strukturou textu. Styl psaní je pro mnohé příliš komplikovaný, což ztěžuje ponoření se do příběhu. Přesto je kniha chválena za svou hloubku a schopnost vyvolat silné emoce. Obsahuje podrobné popisy hrůz holocaustu a válečných událostí, což mnohé čtenáře zasáhlo a zanechalo v nich hluboký dojem. Většina komentářů zdůrazňuje, že kniha není pro slabé povahy a vyžaduje silné nervy. Více v komentářích.

Komu by se kniha Laskavé bohyně mohla líbit?

Čtenáři, kteří hledají náročné literární zážitky
Milovníci historických románů s hlubokou psychologií postav
Ti, kdo se zajímají o holocaust a jeho literární ztvárnění
Čtenáři ochotní čelit těžkým tématům a emocím

Kniha Laskavé bohyně v seznamech uživatelů

(aktualizováno 1x za hodinu)

v Právě čtených	31x
v Přečtených	681x
ve Čtenářské výzvě	56x
v Doporučených	97x
v Mé knihovně	431x
v Chystám se číst	778x
v Chci si koupit	126x
v dalších seznamech	15x

Koupit knihu

Citáty z knihy (2)

„V první řadě tu byli ti, kteří - i když se to snažili nedávat najevo - zabíjeli s rozkoší. To byli zločinci, jejichž sklony odhalila válka. Pak tu byli takoví, kteří zabíjeli s nechutí, z povinnosti, a svůj odpor překonávali s úcty k řádu. Konečně tu byli tací, kteří židy považovali za zvířata a zabíjeli je, jako když řezník podřízne krávu, byla to pro ně podle nálady a okolností práce příjemná nebo krušná.“

„" Vagina i rektum jsou také díry do těla, ale v nich je živá tkáň, tvoří povrch, vlastně to žádný otvor není. Co je tedy otvor, co je prázdno? To, co zbývá v hlavě, když se myšlenka odváží uprchnout,odtrhnout z těla, tvářit se, že žádné tělo neexistuje, že můžeme myslet bez tèla, jako by se ty nejabstraktnější myšlenky, třeba ta o mravním zákonu jako hvězdném nebi nad námi, nesnoubily s rytmem dechu, s tepem krve v žilách, s vrzáním chrupavek."....str 783“