Nevědění

„Donekonečna se budou kritizovat ti, kteří deformují minulost, kteří ji přepisují, falšují, kteří zveličují význam jedné události a zamlčují jinou; tyto kritiky jsou správné (nemohou nebýt), ale nemají velký význam, nepředchází-li jim kritika elementárnější: kritika lidské paměti jako takové. Neboť co ta ubožačka doopravdy zmůže? Je schopna podržet si z minulosti jen žalostný malinký kousíček, aniž kdokoli ví, proč právě tento a ne jiný, ta volba se u každého z nás děje záhadně mimo naši vůli a naše zájmy. Člověk nepochopí nic z lidského života, bude-li tvrdošíjně pomíjet první ze všech samozřejmostí: skutečnost taková, jaká byla, když byla, už není; nelze ji obnovit."

Z francouzsky psaných knih mi přišlo Nevědění nejvíc zajímavé. Je to tím, že se tematicky vracíme do Čech? Nevím, ale neřekl bych. Spíš se mi zdá, že se zde vypráví víc o něčem obecně lidském než specificky českém.
Zato specificky kunderovského zde bylo požehnaně: Irena i Josef (i Milada, trochu) jsou svým stvořitelem uvrženi do situací, které sice dokáží inteligentně rozebrat, leccos správně popsat a pojmenovat. Ale stejně jsou obětí toho, že člověk (v kunderovském světě, ale vlastně zřejmě i v reálném světě) je jen loutkou na provázcích vlastní nevěrohodné paměti, která znova a znova den za dnes přepisuje realitu interpretací reality. Nespolehlivá paměť tím vytváří z chybně vybavené minulosti mylně vykládanou současnost; a ta nevyhnutelně směřuje k budoucnosti, která může být šťastná asi jen náhodou.

Na krátkém prostoru toho Kundera nemůže vytvořit mnoho, nelze mu tedy vyčítat, že Nevědomí působí víc jako skicář (soubor situací a postřehů), zvlášť třeba proti promyšlené struktuře Nesmrtelnosti. Také nelze k postavám přilnout, jako k Tereze, Tomášovi nebo Ludvíkovi, na to je prostě známe příliš málo – jsou prostě příliš nejasní na to, aby vzbuzovaly skutečně empatický soucit, natožpak sympatie.
A tak zbývá jen lítost, nejvíc asi pro Irenu – v sestavě vnitřně mrtvých postav v téhle novele se zdá být jedinou, u které lze v nějakou lidskost alespoň doufat.

Kundera je u mě 50 na 50 – jedna kniha mi sedne, druhá vůbec. Tahle patří do té první kategorie, až mě překvapilo, jak moc jsem se do téhle útlé knížečky vžila. Krásný příběh o osudu migrantů, kteří se po letech vracejí do své vlasti. Doporučuji, pokud jsou na vás jiná autorova díla příliš těžká.

Kundera mě zatím nikdy nezklamal. I tahle útlá kniha je výborná a nemá cenu zde v komentáři uvádět to, co člověka při četbě napadá, a je pak mnohem lépe vyjádřeno v obou zajímavých doslovech na konci knihy. Snad jen malý vlastní postřeh – myslím, že Kunderovi navrátilci do vlasti (a nejen tyto postavy) se necítí sami a nepřijatí jen proto, že nemají s domorodci onu společnou zkušenost let uplynulých po jejich emigraci, ale protože jsou to z podstaty solitérní osobnosti, příliš zaujaté svým vlastním obrazem nebo pochybnostmi, než aby se dokázaly s někým jiným opravdu sblížit.

Na zhodnocení knihy jsem si dala časový odstup. Nechtělo se mi s ní loučit. Příběh jako takový a hlavně závěrečné kapitoly mě příliš nenadchly, ale hvězdičky dávám za Kunderu filozofa a velmi inspirativniho myslitele. Některé pasáže jsem četla několikrát, k mnoha se vracela. Děkuji.

Krátká a nostalgická kniha pomalejšího tempa o nepovedeném pokusu o návrat do někdejší domoviny.

Exulant je totiž navěky sám a pociťuje úzkost, ne přímo ze samoty, ale z nemožnosti syntézy tehdy a teď. Tato úzkost jako by se táhla celou knihou a samozřejmě něco z ní dopadne i na čtenáře.

Naštěstí není Nevědění jen pouhá beletrie, ale obsahuje i vydatnou dávku filozofie. A právě díky filozofii Milana Kundery dalece uniklo tohle dílko "tuctovosti" a já mám (po delší době) díky jeho knize, zase jednou důvod se smysluplně ptát...

Jako vždy, Kundera je sázka na jistotu. Velmi zajímavá psychologie emigrantů, originální příběh, nádherný jazyk a klasické kunderovské tabu na závěr. Bravo!

Literární lahůdka, opojně krásný jazyk, poeticko-filosofický námět, prostě mistrný ,,Kundera,,.

Srdcovka Kundera se vším co k němu patří : lidskost, úvahy, filosofie a do až dekadentně promyšlené do nejniternějších hloubek myšlenek.
Zachycení dvojí emigrace a zároveň oboustranné lásky dvou lidí a její proměně u obou bytostí.

Knihu jsem si vybrala skrze název a taky se mi hodila do čtenářské výzvy, nevím už které - doplňuji komentáře zpětně ze čtenářského deníku.

Začátek mě chytil - autorovy úvahy jsou hodně podobné mým vlastním myšlenkovým postupům, takže to bylo trochu jako povídat s někým, kdo stejně přemýšlí. Navíc to šlo dost do hloubky a přitom neztrácelo konzistentnost, což se jen tak nevidí.

"Příběh" (nevím, proč ho mám v uvozovkách) mě pak už tolik nenadchl. Psychologie postav naštěstí zůstala, takže jsem se nenudila, ale milostné avantýry jednoduše nejsou můj šálek čaje. Od autora ale asi nic jiného čekat nelze.

Celkově solidní čtivo, u kterého nemám problém dát 5 hvězd. Do knihovničky si ho nezařadím, ale v knihovně po něm někdy sáhnu znovu.

Čtyři roky jsme žili v zahraničí a pocity po návratu byly podobné tomu, co prožívala v knize Irena a Josef. Z pohledu okolí odstřihnout to, co bylo "tam", protože opravdový život je přece "tady". Ale právě ten život "tam" člověka ovlivnil, tam člověk vyrostl.
Pasáže na téma Odyssea úplně nedocením, k tomu filozofickému nadhledu jsem ještě nedorostla.

Kundera zůstává i v tom novějším francouzsky psaném románu svůj. Jsou to lidské příběhy, je to doplněné o filozofování a úvahy, je to velmi promyšlené, a to až tak, že každé slovo má své místo, každý správný tvar slova... Je to prostě Kundera. Je to mírně náročnější čtení, nemusí každému vyhovovat. 75-80%, 19. 1. 2025.

Doslova já, když se po 3 letech na vysoký vrátim do hometownu, 10/10.

Dlouho jsem se Kunderovi vyhýbala a toto byla má první kniha od něj. A nebylo to tak špatné a zlé čtení pro mě, ale pořád to pro mě není asi můj šálek. Příběh je zajímavý, líbil se mi rozdíl mezi postavami a jejich pohledy na situace, ale celkově mi vadili filozofické a popisné pasáže, které příběh doprovází, prodlužují jej a pro mě jej dělají méně zajímavým. Možná Kunderovi dám ještě šanci, ale oblíbený autor to pro mě nejspíš nebude.

V rámci Výzvy jsem si po 20letech znovu přečetla tento Kunderův román, opět v originále. Krásný jazyk, jemné filozofování nad tématem návratu po letech do místa doby dávné, nad vztahy. Jak očekávání, že by to mělo být relativně jednoduché, je mylné. Dvojnásob, jedná-li se o návrat z emigrace. Ale někdy stačí i z druhého konce republiky. Určitě k zamyšlení...

"Vždy považovala za samozrejmosť, že jej emigrácia je nešťastie. Ale v tejto chvíli si položila otázku, či to nebola len ilúzia nešťastia, ilúzia vnuknutá spôsobom, akým všetci vnímajú emigranta? Nevnímala vlastný život podľa návodu, ktorý jej tí druhí podstrčili? A povedala si, že jej emigrácia, hoci vnútená zvonku, proti jej vôli, bola možno bez jej vedomia najlepším východiskom v živote. Kruté sily Dejín, ktoré siahli na jej slobodu, ju vlastne oslobodili."

S ľahkosťou napísané dielo o ťažkých životných rozhodnutiach, vzťahoch (k sebe, k iným, k vlasti) či o živote a jeho nuansách všeobecne. Do popredia vystupuje téma (e/i)migrácie, zvlášť tej politickej, ale vďaka kunderovskej optike nie je prvoplánovo zobrazená ani interpretovaná.

"Život, ktorý sme za sebou zanechali, má zlozvyk vystúpiť z tieňa, posťažovať sa na nás, súdiť sa s nami. Ďaleko od Čiech sa Jozef odnaučil rátať so svojou minulosťou. Ale minulosť tu bola, čakala na neho, pozorovala ho. Jozef, celý nesvoj, sa usiloval myslieť na niečo iné. Ale na čo môže myslieť človek, ktorý navštívil krajinu, kde prežil minulosť, ak nie na svoju minulosť?"

Kniha bola také intelektuálne potešenie, pritom žiadna akademická nuda či umenie pre umenie; nazdávam sa, že Kunderu (minimálne tohto) zvládnu, pochopia a ocenia aj tí, ktorí zväčša preferujú tzv. oddychové čítanie. Zatiaľ čo však môj intelekt si hýčkal, prosté človečenstvo strádalo. Postavy sú sebecké, nevyrovnané či labilné, nie je sa kým inšpirovať, koho obdivovať; a hoci vďaka autorovi ich môžeme skvelo chápať (alebo to minimálne skúsiť), poviem to tak (parafrázujúc klasika), že čím som staršia, tým viac oceňujem dobrých ako úspešných či múdrych ľudí. Skrátka u mňa na konci ostal pocit, že mi práve rukami (a hlavou a srdcom) prešlo dielo o ľuďoch, ktorí si (z)ničili, ničia a ďalej budú ničiť život; a presne to robili, robia a budú robiť aj so životmi okolo seba. Žiadna katarzia, žiaden zvrat, prosto nič, čo by ma aspoň na konci zohrialo, povzbudilo.

Možno SPOILER: Jednoducho by sa celý dej knihy dal zhrnúť do konštatovania "dvaja ľudia odišli, dvaja ľudia sa na chvíľu vrátili, dvaja ľudia odišli naspäť zistiac, že sa vlastne ani nechceli vrátiť; a medzitým si stihli ublížiť a zistiť, že ich podstata ostala naprieč rokmi a mnohými zmenami nezmenená, možno až nemenná". Ešteže to v Nebedomosti nie je len o fabule; gro je inde, napríklad v psychológii postáv, myšlienkovom bohatstve autora, jeho úprimnosti zoči-voči životu (nielen) emigranta...

"Dvacet let myslel jen na návrat. Ale když se vrátil, s údivem pochopil, že jeho život, sama podstata jeho života, jeho střed, jeho poklad tkví mimo Ithaku, v těch dvaceti letech jeho bloudění."
Kundera se v jeho původně zamýšleném posledním románu vrací zpět do Čech a filozoficky rozjímá nad smyslem návratů a nostalgie. Ač je děj zasazený do období po sametové revoluci, kdy se hlavní protagonisté, emigranti, vrací po dlouhých letech "domů", je možné se s mnoha myšlenkami i dnes ztotožnit. Ráda bych vyzdvihla filozofické pasáže a konverzace mezi emigranty a jejich známými z dob před normalizací, na druhou stranu mi tolik nesedly hlavní postavy a popis některých událostí. 3/5

Mám s Kunderou určitý problém - jeho vztah-nevztah k zemi, v níž se narodil a v jejímž jazyce napsal většinu svého díla, jsem nikdy moc nechápala. Dokud žil, vnímala jsem ho jako nerudného staříka, který svou původní vlastí tak trochu pohrdá. Nevědění z tohoto mnohé vysvětluje, ale neomlouvá. Rozčarování emigrantů na návštěvě ve své rodné zemi mimo jiné z toho, že se nikdo neptá na jejich příběh, je možná spravedlivé, ale taky tak trochu jejich chyba - i oni jsou zodpovědní za to, jakými lidmi se obklopují. Ano, teď už možná o něco víc chápu, proč řada emigrantů neměla touhu vrátit se natrvalo "domů", když tady už jejich skutečný domov neexistoval, ale hořké pachuti z toho, že to tu vlastně autor neměl rád, jsem se nezbavila.
Kniha je psaná nádherným jazykem, v tomto byl Kundera skutečný mistr svého řemesla, opravdová "poezie v próze". Raději se ale budu vracet k mému oblíbenému Žertu (který autor napsal v době, kdy to tady možná ještě rád měl).

Naposloucháno. "Nevědění" klade spoustu otázek o emigraci a návratech někam, co už není "doma"

Ukázková oscilace kolem všudypřítomných témat - neprolínání těla s duší, mocnářský vztah matky s dcerou a fatální interpretace chování ostatních - už působí vyčpěle. Na sto padesáti ubohých stránkách prosvítá silné téma, které se cyklí samo v sobě jako fraška a dává čtenáři jasně najevo, že se mu do rukou dostal generický Kunderův román, od kterého sice může čekat silnou prozaickou úroveň, nikoliv však orgastické vyvrcholení dokončeného díla, které převyšuje samo sebe a pokaždé se nutí ptát na nové otázky.