Nevědění
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483655/bmid_nevedeni-Fjz-483655.jpg
4
419
84
Česká emigrantka Irena žije ve Francii od svého útěku z Československa po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V roce 1989, kdy sametová revoluce svrhne vládnoucí Komunistickou stranu Československa, se Irena po dvaceti letech života v emigraci rozhodne vrátit do svého domova. Během cesty se náhodou setkává s emigrantem Josefem, který byl v Praze krátce jejím milencem.... celý text
Přidat komentář
Vinou vlastního "nevědění" jsem tuto novelu během četby vnímal jako pozoruhodné dílo téměř devadesátiletého stařečka Kundery a teprve v doslovu jsem se dozvěděl, že Nevědění vzniklo před více než dvaceti lety. Rázem byl můj obdiv menší, nicméně způsob, jakým Kundera pár let po Sametové revoluci sám sobě i ostatním umělecky zdůvodňoval (nebo spíš obhajoval) své setrvání ve Francii namísto návratu do rodné vlasti, určitě stojí za přečtení. Už jsem od mého oblíbeného autora četl lepší knihy, ale také jsem se protrápil mnoha horšími.
Spolu s Žertem, Nesnesitelnou lehkostí bytí a Nesmrtelností zřejmě nejlepší a nejsilnější román (byť rozsahem spíše novela) Milana Kundery! Román o nadčasovém a universálně srozumitelném a platném tématu - emigraci a jejími důsledky - v tomto případě - na jedince (zajímavá by byla jistě i kniha o důsledcích tohoto fenoménu na společnost a národ - zrovna v našem českém případě národ krvácel odchody těch nejschopnějších jedinců a elit často, opakovaně až cyklicky - po Bílé Hoře, po roce 1848, po Mnichovu, po bolševickém Vítězném únoru, po vpádu ,,spřátelených" bolševických hord Vašavské smlouvy - Kundera to s až hudebním rytmem popisuje takty ,,dvacetiletí"). Formálně skvělá kombinace příběhové a esejistické části, tyhle dvě vrstvy spolu výborně kooperují. Kniha o bolesti nuceného odchodu a o nemožnosti pozdějšího návratu, zapustí-li člověk již nové kořeny...
Nejdřív jsem jásala, jak se opakují motivy z předchozích Kunderových děl (chladná a dominantní matka, které se dcera nedokáže vzepřít či neúnavný lovec žen), ale pak mě to opakování vlastně spíš začalo trochu nudit. V Bezvýznamnosti jsem se skrz to cítila jako doma (příteli), zde jsem toho byla již přesycená. Další věc je vyjadřování postav - těžko říct, zda je to překladem či to tak Kundera opravdu myslel, ale poprvé během čtení jeho díla jsem se přistihla, že mi ty věty tak trochu šustí papírem.
Kladů je ovšem tradičně spousta. Krásně vystihnuté myšlenky a jejich podstaty, námět nostalgie a polemizování nad návratem či jeho nemožností, úvahy o paměti a její pomíjivosti, přiblížení života československých emigrantů...ačkoliv se Kundera snaží odosobnit od svých děl, zde mi přišlo, že ze stránek velmi promlouvá on jako osoba, co má zkušenost s emigrací a nenávratem. Jakoby na mě z knih sálalo, že postavy jen nevypráví příběh, který jim vytvořil, ale používá je k vyprávění příběhu sebe sama. Ze všech jeho románů mi tento přijde nejosobnější.
Nevědění... invasio z latiny vniknutí. Byla by překvapivá osvoboditelská invaze NATO, kdyby se občané ve volbách rozhodli pro socialismus, protože deme-demokracie se neujala ? Mladí nezaplatí bydlení a ve stáří nebudou mít penzi, to již dobře víme, kam jsme se to vlastně dostali? Bude cenzura nebo úvahy, jak to zlepšit?
ani neviem, či som už od Kunderu niečo čítal, nejako ma neláka. aj toto mi spočiatku pripadalo ako blábolení o ničem, hlavne, že pribúdali riadky. neskôr sa k tomu pridali postexistencialistické plky a keď som sa cez ne prehrýzol, začal byť príbeh hodnoverný. občas až veľmi, lebo som mal možnosť porovnávať so situáciou iných emigrantov, ktorí doma neboli vítaní a po ich odchode - návrate si všetci vydýchli. v našej krajine naozaj nepotrebujeme ľudí, ktorí sa dokázali presadiť inde a navyše pritom žiť reálny život na vlastné triko, bez kurately a barličky neviditeľných nepriateľov, ktorí môžu za všetko, čo sa nám nepodarilo... žiaľ, záver bol zasa taký tuctový, takže nemám dôvod siahnuť po ďalšom Kunderovi...
najzábavnejšie bolo, že som českého autora, píšuceho po francúzsky , ktorého kniha bola prvýkrát vydaná v španielčine, čítal v slovenskom preklade. existuje lepší dôkaz absurdity dnešných dní?
Fantastická kniha od ještě lepšího spisovatele. Již několikáté dílo mám od něj přečtené a i tentokrát nezklamal mou duši. Pochopil jsem možná, proč nechce opouštět "novou domovinu" a jak pohlíží on na nás a my na něj. Vnitřně se k Nevědění budu vracet, stejně jako se vracím pravidelně k Nesnesitelné lehkosti bytí. Díky!
Nevím proč, čekal jsem už nějaké "odcházení" slavného spisovatele, ale místo toho jsem si přečetl další geniální dílo. Takhle to prostě umí napsat jen Kundera. Smekám.
No, na Kunderu nic moc, teda. Možná je to taky tím, že tenhle román vyšel v češtině příliš pozdě. Upřímně, koho to dneska po třiceti letech ještě zajímá, nějaké pocity zahořklých emigrantů?
Mě teda už ne.
Jenže ani jako román podávající historické svědectví o určité době to není moc dobré. A co se týče Kunderova proslulého filozofického pohledu na svět, tak tento román je taky slabší. Prostě čas Kundery se už naplnil, ať si myslíme, co chceme. A to píšu jako někdo, kdo ho čte už asi 25 let.
Když se Josef po návratu z exilu ptá dávného přítele, zda by jeho děti položily život za vlast, dozvídá se: „Zemřít pro svou zemi, to už neexistuje. Možná že se pro tebe během tvé emigrace zastavil čas. Ale oni už nemyslí jako ty. Jsou jinde.“ Nevědění mělo být posledním románem Milana Kundery (nakonec napsal ještě Slavnost bezvýznamnosti) a možná proto se rozepsal o svém nejpalčivějším a nejosobnějším tématu – „velkých návratech“ z emigrace, které jsou ve skutečnosti spíše rozpačité a bolestné. Emigranti totiž zamrzli v minulosti a touží s ní vypořádat, zatímco „ti, co zůstali“, na ni hledí s rozpaky a raději by zapomněli. Popisuje nespravedlnost, že se o jejich těžký život v cizí zemi (který by teď snad měli spálit, aby se „směli“ plnohodnotně vrátit) nikdo nezajímá a že jim je vyčítáno, že si „pohodlně“ žili ve svobodném světě, zatímco doma lidé trpěli (leckdy i právě kvůli jejich emigraci). Románu neprospělo, že vychází až po vlastních dvou dekádách ve „vyhnanství“ (kam jej poslal sám autor nechutí k českým překladům), protože v době svého vzniku měl co říci k tehdy ještě živým otázkám i ke Kunderově komplikovanému vztahu k nim; zdaleka ne každý emigrant však byl tak nepochopený, zahořklý a neschopný se posunout dál, zanechat vymítání duchů minulosti a žít v současnosti. Přesto stojí za přečtení, jednak jako zajímavý dokument své doby, jednak pro svou nadčasovou vrstvu, plné kunderovských témat jako paměť, citová vyprázdněnost či falešná osudovost. „Skutečnost taková, jaká byla, když byla, už není; nelze ji obnovit“, což platí nejen pro emigraci, ale i pro lidské vztahy – co se přetrhlo, se už obvykle nevrátí, nanejvýš zůstanou nesouvislé útržky v paměti. Ale jak dlouho…? A titulní téma vystihuje tato myšlenka – s ohledem na naše relativně krátké životy jsme odsouzeni k tomu, dopouštět se nenapravitelných chyb ve „věku nevědění“, kdy „se člověk žení nebo vdává, má první dítě, volí si povolání. A pak jednoho dne ví a chápe hodně věcí, ale je pozdě, neboť celý život se rozhodl v době, kdy nevěděl nic.“ (8/10)
Kam zmizel, kam se poděl ten mnohovrstevnatý, břitce si s realitou pohrávající, do prekérních a výsostně trapných situací své hrdiny uvrhávající, a nečekanými (i filozofickými) kontexty obalující Milan Kundera? Určitě někde je, ale v jiných románech, než v Nevědění. Toto je jeden z nejjednodušších, nejpřímočařejších (proč ne - jakoby se navracející ke Směšným láskám), ale bohužel také nejbanálnějších a nejplošších textů, které jsem od něj četl. Velmi mě zklamala jednostrunnost všech postav, Kunderův proslule mnohotvárný svět je tu omezen na postavy, které mají fakticky jen jeden motiv - všechny před něčím utíkají (taky před sebou), hledají sice domov (nebo sebe), jsou všechny zklamané a zjišťují, že není návratu. Není tam jediná figura, která by měla jiný pohled na svět (s výjimkou Gustafa, který neemigroval z Československa), všechny jsou vlastně zaměnitelné, ať už se umně splétají a souloží spolu napříč. Paralela k Odysseovi a jeho návratu je naprostou banalitou, nefunguje o to víc, že text není o návratu, ale o emigraci samotné - teprve v reakci okolí při návratu se zjevuje pravá podstata toho, co emigrace způsobila, co se přerušilo, kolik let najednou bylo vymazáno. Je to přeci jako když něco skončí, někdo odejde a teprve po té si většinou uvědomujeme jeho hodnotu.
Rozumím tomu, že Kundera tento text nepsal pro Čechy, ale pro celý zbytek světa. Smutné je, že stejně jak jsou postavy jednoduchoučké, tak i Kunderův pohled na Čechy je krystalicky prostinký - nesnáší je. Všechny jeho postavy při návratech do vlasti narážejí na tupost, pokrytectví, naprostý nezájem bývalých přátel, milenců, milenek, ale i rodin, které si prostě přivlastnili domy a obrazy, a místo nabízeného vína dál pijí své pivo. Toto naprosté zjednodušení je u autora Kunderova formátu tristní a kladu si otázku, jestli nám to vůbec stálo za to tento román překládat do češtiny. Bohužel ani Čechům tento plivanec nepřinese katarzi, protože není (podle mě) chytrý. Že je Kundera životně zklamán a Čechy ze svého života odstřihl, to o něm víme. Že to musí takto dávat intenzivně na odiv celému světu, vzbuzuje lítost.
Je to napsáno velmi čtivě, ale ne hluboce, Anna Karenina odvedla opět skvělou práci. (Viz její vysvětlení o nepřeložitelnosti stesku po domově.) Sylvie Richterová opět (podobně jako u Slavnosti bezvýznamnosti) exaltovaně a naprosto nekriticky pěje chválu a domnívá se, že Kundera tímto románem klade otázky bez odpovědí. Nejsem odborník na Kunderu, ale domnívám se, že nečekaná plochost Nevědění spočívá v tom, že právě neklade vůbec žádné otázky, ale snáší za sebou pouze samé odpovědi: Z emigrace není návratu. Stejně utíkáme sami před sebou. Domov neexistuje. Češi jsou nesnesitelní pokrytci, zahledění jen do sebe. Vášeň a touha je marnost sama. A podobně. Nečekaně slabé dílo.
Abych skončil pozitivně, zajímavá je mj. pasáž, ve které Kundera vysvětluje, jak Češi měli ve 20. století svá dvacetiletí, ve kterých vždycky čekali, že bude trvat navždy (např. první republika). A charakteristiku normalizačního dvacetiletí považuji za trefnou: "Po ruské invazi, kdy o budoucím konci komunismu neměli nejmenší tušení, si zase představovali, že obývají nekonečno, a nebylo to utrpení jejich skutečného života, ale prázdnota budoucnosti, co z nich vysálo síly, co zdusilo jejich odvahu a učinilo toto třetí dvacetiletí tak zbabělí, tak ubohé."
Téma odloučení a návratů, neukotvenosti. Téma času, stesku, loučení i shledávání. Smutek, místy až beznaděj. Krátká novela, z které na mě ovšem kapala tuna mazlavé beznaděje. Kundera s celou svojí odtažitostí a přitom zásahy přímo na solar.
Velké Návraty - a směšné lásky po čtvrtstoletí. Emigrace ne jako prokletí, ale jako úděl. Propletené osudy a volby v čase nevědění. Deprese? V žádném případě. Ani slovo navíc. Brilantní.
První kniha, kterou jsem z těch nově vydávaných nepřečetla hned v den vydání. Asi stárnu, což mění i moje vnímání děl pana Kundery.
Tato kniha je o neuskutečněných loučeních a Velkých Návratech. Téma se mi hodně zamlouvalo a líbily se mi zamyšlení i přirovnání či příklady, jež knihu provázely. Jako vždy se zde na konci můžeme dopátrat spojitosti mezi postavami a stesk po starých, již vybledlých vzpomínkách. Z knihy mi pak jasně vystupuje mimo jiné i myšlenka sobectví, kdy všichni chtějí mluvit vlastně jen o sobě.
Ačkoliv je kniha útlá - nebo jinak: kniha je útlá a nenachází se zde zbytečná výplň, naopak u tohohle autora je to výplň málokdy a klidně bych snesla i více stránek.
Asi bych ji zařadila na třetí nejoblíbenější - Nesmrtelnost, Nesnesitelnou lehkost a Nevědění (samé Ne-, zajímavé…).
Nebudu se pouštět do hlubokomyslného rozboru. Podělím se pouze o letmý čtenářský dojem. Poctivě čtu všechny Kunderovy romány. Nemohu říci, že je to můj oblíbený autor, není. Čtu to, abych byl "v obraze." Něco se mi líbilo víc, něco méně. Nevědění pak kupodivu docela dost. Poněkud kacířsky bych vlastně řekl, že to bylo příjemné překvapení.
Mé velké očekávání a pak jsem dostal jen slabý odvar z autorovy tvorby, spousta mnohdy zbytečných úvah a slov, tok děje se často mění ve stojatou vodu, takže výsledek pro mne jen velké zklamání.
“.. její bolest není tak silná jako údiv, jejž zakouší, když objevuje čas; vidí ho, jak ho předtím nikdy neviděla:
Až dosud se jí čas ukazoval v podobě přítomnosti, jež postupuje vpřed a polyká budoucnost; obávala se jeho rychlosti (když čekala něco nepříjemného) nebo se bouřila proti jeho pomalosti (když čekala něco krásného). Tentokrát se jí čas jevil zcela jinak; není to už vítězná přítomnost poražená, zajatá, unášená minulostí. Vidí mladíka, který se odděluje od jejího života a odchází, navždy nedosažitelný. Hypnotizována nemůže dělat nic jiného než dívat se na ten vzdalující se kousek života, může se na něj jen dívat a trpět. Zakouší zcela nový pocit, který se nazývá stesk.
Ten pocit, ta nepřekonatelná touha se vrátit, jí naráz odhaluje existenci minulosti, moc minulosti, její minulosti..”
Román o navracení se a pro mě byl zrovna toto čistý zásah. Smekám především před Kareninovou.
Nejdepresivnější, nejvíc osamělá a nejbezvýchodnější Kunderova kniha, to je aktuální a tenké Nevědění.
Kundera popisuje ukřivděnost emigrantů, to jak je jejich rodiny a přátelé po sametové revoluci nechápou, jak je nezajímají a jak vlastně žijí v představě, že si vybrali jednoduchej a krásnej život a ti co zůstali doma to za ně odtrpěli.
Snaží se vysvětlit a ukázat, že vstup do emigrace bylo často odvážné řešení, skok do absolutní nejistoty, po kterém následovala těžká adaptace a samota.
A zatímco emigrant se vzmohl ke změně a k těžkému aktivnímu kroku, který jeho život někam posunul, ten, kdo zůstal, jen pasivně nechal se svým životem nakládat, přijal hru vstupu do strany, lepení ruských vlajek a chození do průvodu a to, jaký žil život, bylo přeneseně také na něm, protože si ho nechal sám a dobrovolně dirigovat, on se toho řízení vzdal ze strachu nebo lenosti.
A tak emigrantskejma očima popisuje deziluzi z návratu, kdy všichni, co tu zůstali mluví jen o sobě, mají pocit, že si to tu za emigranty vytrpěli a vůbec je nezajímá, co se dělo na druhé straně.
Každý se v této knize cítí jako oběť - ať už pasivní nebo aktivní a vlastně to hezky přeneseně popisuje i dnešní polarizovanou společnost. A nikdo není bez chyby, každý svým chováním vlastně někomu ubližuje, ať vědomě nebo nahodile.
Nejsmutnější a nejosamělejší Kunderova kniha míří přímo na komoru. A jakoby zcela obracela tvrzení optimistů a Zvířete jménem Podzim: “Nikdy nejsi sám” přesně naruby.
V jedné části tu Kundera píše “kdo propásl loučení, nemůže čekat nic zvláštního od shledání”. A zatímco jeho hrdinové všichni do jednoho loučení propásli nebo odbyli, v životě to snad není vždycky pravidlem. Doufám.
Štítky knihy
vzpomínky exil domov 90. léta 20. století čas exulanti návraty domů
Autorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kniha Nevědění je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 551x |
| Čtenářské výzvě | 164x |
| Doporučených | 21x |
| Knihotéce | 121x |
| Chystám se číst | 170x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 2x |
Rozhodně moje nejoblíbenější autorova kniha. Četl jsem s krátkými přestávkami téměř na jeden zátah. Krásná práce s jazykem - tedy spíše pochvala překladateli