Nevědění

17.11.2021

To nekonečné otálení s vydáním bylo celé věci dost na škodu. Vznikla tak zcela přehnaná očekávání. Kunderova fr. tvorba tady měla vyjít už dávno, měla být zařazena do střízlivého kritického a interpretačního diskurzu, čímž by taky Nevědění nemuselo dostávat natolik polarizovanou reflexi. Náměty jsou zajímavé, jeho zpracování spíš nedotažené – u řady paradoxů jsem měl pocit, že by si zasloužily hlubší rozpracování. Takto je výsledek příliš tezovitý – někde na půli cesty mezi nadhozenými myšlenkami a nápady z výborů Kunderovy esejistiky a jejich adekvátním zpracováním v románové formě. V tomhle případě Kunderova snaha o maximální úspornost nevede imho k tomu nejlepšímu výsledku. Trochu to celé působí jako rozpracovaný koncept – dobré nápady, občas zajímavé scény, ale když začne být některý rozpor u postav zajímavý, text jej utne a poněkud křečovitě symbolicky ukončí, jakoby to celé už chtěl mít rychle za sebou. Nedořečenost je v tomhle případě slabostí, protože se nezdá, že by už nebylo co k věci říct. V rámci toho vyvstává pozoruhodný nesoulad mezi Kunderovou tendencí věci relativizovat, vztahovat k sobě rozpory, a jejím kolapsem v kýčovitě jednoznačné řadě významů (např. hudba vs. hluk – hluk = eklekticismus = nevědění = ignorace = opak kultury a paměti). Protože věci nejsou takto jednoduché a autor, jakým je Kundera, to nejspíše dobře ví/věděl (nebo vědět měl). A k tomu se příliš vysvětluje (např. odysseovské analogie jsou fajn, ale jsou zde zbytečně omílány furt dokola).

Co se týče doslovu Sylvie Richterové, tak u něj platí přesně ta nesmyslná a směšná vyhrocenost. Richterová vlastně ani nenapsala doslov, ale jakési zaříkávání (to samé platí pro její předchozí doslov u Slavnosti bezvýznamnosti) – opakuje banální myšlenky stále dokola v podstatě prázdné formě, přepjatě hovoří o mistrovství a transcendentním významu a fuze témat, a do toho občas vykřikne Kusánský! Hölderlin! Husserl! Heidegger!, aniž by z odkazů plynulo cokoli zajímavějšího než slovní pěna. Stačí si po dočtení vytvořit myšlenkovou mapu, co k celé věci Richterová vlastně říká, a čtenář nutně dojde k tomu, že vlastně nic moc (v podstatě vůbec nic, než co není nabíledni, akorát k tomu přidává 200 kg exaltace). Adekvátnímu kritickému přijetí tak dělá medvědí službu.

14.11.2021

Ach a já jsem naopak uspokojena tím "starým (ne)známým" Kunderou! Netřeba s jeho myšlenkovou explozí a priori souhlasit, on provokuje svým filozofováním, svým pohledem na naprosto banální situace, byť snad opakovaně analyzované. Na rozdíl od jeho skutečně velkých děl je Nevědění pouhopouhou úsečnou novelou, esejí emigranta, jakousi obhajobou jeho ne příliš líbivého postoje k Čechám a jejím obyvatelům. Jsem jím příjemně dojata, obalena vrstvou melancholie a vzpomínajíc na jeden absurdní Žert. Pro mě zcela určitě obohacující a provokativně příjemný literární zážitek.

14.11.2021

Jestli na mě Slavnost bezvýznamnosti, kterou jsem si přejmenoval na Cringefest, působila jako nepovedený Ouředník, pak Nevědění jako nepovedený Kundera. Ještě štěstí, že autor má mezi literárními vědci a novináři tak věrný zástup roztleskávaček, který současně s vydáním knihy přispěchá s obdivnými tvrzeními typu, o jak božský, v otázce exilu objevný, komplexní a propracovaný román se jedná, aby snad čtenář neznaboh nemohl ani na chviličku pochybovat, s jakým veledílem má co do činění.

Přitom Nevědění není, užije-li se dalšího z posvátných slov, variace na Kunderova předchozí díla, ale prostě jenom slabý odvar a stín románů i esejů, dílo myšlenkovou svěžestí ne snad z jiného století, ale rovnou tisíciletí. Dřív Kundera své postavy vystavoval určitým situacím, tady nastane zajímavá románová situace zhruba jedna, zato se neustále nesnesitelně mudruje a plká; román nabere trochu šnečího tempa někde v polovině, ale i tak se vše, co se v románu řekne a odehrává, musí pro jistotu ještě tak dvakrát dovysvětlit. Z tří románových vět jsou tu dvě navíc. A to prosím pěkně u autora, který přece váží každé slovo, a pokud by se jedno jediné slůvko vypustilo nebo změnilo, celá románová architektura by se zřítila!

Jedna zajímavá románová situace, ale nikterak zajímavě odehraná (navíc ten wtf závěrečný vzkaz s oslovením „sestro“!); jedna zajímavá historka o islandském hřbitově; pár scén; poučky o českých dějinách jako z učebnice pro první stupeň základky, banální úvahy, tisíckrát zmíněný Odysseus a autorsky těžko obhajitelná arogantní sebejistota hraničící až se směšností, že tohle stačí na (dobrý) román. Při četbě jsem si připadal jako jedna z románových postav, když v dospělosti čte s rozčarováním své mladické deníkové zápisky a nechápe, že jde o téhož člověka. Co mě dřív na Kunderovi tak bavilo? Děsím se to zjišťovat opakovanou četbou starších děl a raději si uchovám idylickou vzpomínku... mimochodem, věděli jste, jak se islandsky řekne „vzpomínka“? Už dost, prosím.