Amazonka72 komentáře u knih

Velmi silný příběh, který se opravdu čte jedním dechem. Zasazený do vysídlených Sudet krátce po 2. světové válce. Doba, která byla nejprve plná nadějí a očekávání a posléze nastalo hluboké "temno", které trvalo až do 60. let. Úplně stejný je příběh Anny, která přijíždí po válce z Ruska do Čech s očekáváním nového a šťastnějšího života... Znánlivou idylku však vystřídá tvrdá realita... rok 1948... charaktery lidí se mění, život se stává opět bojem o přežití. Anna je neskutečně silnou postavou, i přes její mladý věk a zdánlivou křehkost zvládá všechny nástrahy života s odhodláním a velmi statečně.
V současné době, kdy nás (dle médií) čeká "těžká doba", je příběh starý necelých 80 let tím, nad čím bychom se měli zamyslet. Opravdu náš život bude tak těžký? Jsme už tak zhýčkaní, že se nedokážeme ani na chvilku uskrovnit a radovat se z maličkostí? A uvědomují si dnešní mladí lidé, jaké mají štěstí a relativně bezstarostný život, protože se nemusí starat o nic jiného, než o svoji budoucnost? Je správné si občas připomenout, že ještě nedávno byl život složitější... a že dokážeme zvládnout vše, pokud se k tomu postavíme čelem.

24 15.11.2022

Jsou knihy, které Vám v určité chvíli padnou do ruky. Ve chvíli, kdy je máte číst.
Knihu Jana Otčenáška “Když v ráji pršelo” jsem poprvé četla v sedmnácti. Pamatuji se, že mě doslova uchvátila. S mým kamarádem jsme se z legrace oslovovali příjmením, stejně jako hlavní protagonisté knihy, více jsem si však nepamatovala. Až nyní. Vyrazila jsem odpočinout si na čtyři dny na horskou chalupu obklopenou lesy a přírodou, když v tom mě hned první večer padly oči do místní skromné knihovničky, kde jsem JI objevila. A byla moje. Četla jsem v každou volnou chvíli, když jsem se zrovna netoulala po horách. V duchu jsem prožívala každé zklamání i radost Petra a Ludmily. Slzela jsem při jejich něžného oslovování, i při intelektuálních hádkách o maličkostech i zásadních rozhodnutích. Byla jsem překvapená, jak citlivá a romantická kniha vznikla v dobách tvrdé normalizace. Kniha o obyčejných lidech, kteří našli odvahu vyprostit se ze zaběhnutého stereotypu a postavit se na vlastní nohy. Jsem ráda, že to jde. Že je to možné, a to i dnes, kdy možná mnozí z nás touží na chvilku se zastavit a vrátit se k podstatě našeho bytí. Prostě jenom žít, volně dýchat. Moc se mi líbilo líčení jejich vztahu, protknutého láskou. Nekritickou, opravdovou. A bylo mi i trochu smutno, asi z toho, jak moc je těžké takovou bezmeznou lásku prožít. A co bych ráda vyzdvihla je fakt, že celá kniha je psaná velmi krásným českým jazykem. Bez zbytečných vulgarit, jak je v dnešních moderních románech zvykem. A tak krásně popisované hádky, to jsem měla sto chutí se s někým pohádat a pak se usmiřovat...
Zkratka, “Když v ráji pršelo” přišla v pravou chvíli. Četla jsem ji a za okny pršelo. Babí léto se přehouplo v mrazivá rána. Dny se krátily. Děkuji, pane Otčenášku.
Našla jsem zde spoustu myšlenek popisující vztah k přírodě, ale i vztahy mezi mužem a ženou. Tak alespoň něco málo:
“Řekla bych, že lidé ve městech sotva tuší, jak hraje počasí na jejich pocity a nálady, že je oproti nám vnímají tak na dvacet procent, leda při úvaze - mám si vzít pršiplášť, nebo to vydrží! Jejich nálady jsou odvislé víc od novin, rozhlasu a televize, žijí v soustředěné palbě slov, v každodenních smrštích informací, v záplavách šramotů a hluků, které si už ani neuvědomují, v inflaci tónů a obrazů, v dobrovolně přijatém obklíčení drbů a krátkodobých panik, drobných trablů, nadějí a radůstek. Nejsem si jistá - zvlášť ne v těchto dnech, že jim závidím”.

“Nechce se mi! Nechce se mi hýbat ani mluvit ani myslet, chce se mi jenom být! Prostě být! Je to málo - jen být?
Ne, usmál se. Mnoho lidí to pořádně neumí. Je to totiž náramně složitá a někdy namáhavá záležitost. Nebýt je poměrně snažší - vlastně totálně snadné - ale přesto není o co stát. Dobrá, tak jen buďme!”

A já se pokusím občas také jenom být...

22 29.10.2019

Ano, dám této útlé knize 5 hvězdiček. Důvod je prostý, pro mě byly tyto krátké sloupky pana Marka Ebena pohlazením po duši. Milé, nevtíravé, chytré, se špetkou humoru. Maličkosti každodeního života. V dnešní době zázračný elixír. U několika textů jsem se opravdu pobavila. Není jednoduché vybrat ten jeden jediný, který mě zaujal nejvíce, ale rozhodně nemohu opominout příběh ze supermarketu - kdy se na Vás od pokladny hrne množství produktů, a Vy (ač se snažíte sebevíc) nestíháte poskládat všechny ty nakoupené potraviny do tašky. Téměř každý týden tuto chvilku trapnosti při nákupu v obchodě prožívám. Jak očistné je zjištění, že v tom nejsem sama. A že podobné pocity má i tak noblesní člověk, jakým je pan Eben. Chcete-li vykouzlit úsměv na své tváři, či tváři někoho blízkého, určitě po této knize sáhněte.
Jediná výtka - opravdu by mě zajímalo, kdo vymýšlí a schvaluje obálky knih. Dle mého estetického cítění je tato obálka vrcholem nevkusu. Kdyby nešlo o knihu pana Ebena, záruky kvality, nikdy bych po ní nesáhla. Obálka knihu prodává, je to první, co Vás v knihkupectví zaujme (či nezaujme).

21 13.12.2020

Začnu výrokem mé kolegyně, které jsem knihu doporučila a její reakce na otázku, co jí říká, byla: "čtenářské blaho". Ano, druhý díl je ještě větší "čtenářské blaho" než díl první. Alespoň pro mě. Ač bylo občas náročné udržet otevřenou knihu v ruce, což je dáno jejím objemem, ale i pevnou vazbou, nemohla jsem ji odložit.
Pokusím se formulovat své myšlenky postupně, doufám, že nebudu přelétávat z jedné na druhou.
Je vidět, že autorka nad knihou doslova "potila krev" - je to velmi poctivá práce, myslím si, že příběhy, které "rozjela" ve svém druhém díle jsou nastaveny tak, aby ten třetí byl opravdovou třešničkou na dortu. Tuším, kam příběhy některých osob povedou, ale kdo ví... protože život v 1. polovině 20. století byl jako jízda na tobogánu.
Stále jsem přemýšlela nad tím, jak málo známe novodobou historii své země. Vůbec jsem netušila, jak složitá situace byla na Těšínsku. A to nejen po 1. světové válce. Poláci, Češi, Němci. Možná je takových míst v naší zemi více, ale tak málo o nich víme. O národnostních konfliktech, které se staly součástí života v pohraniční.
Velmi oceňuji, že je historie vyprávěna prostřednictvím obyčejných lidí. Kteří nemají nijak zvláštní osudy, ale přitom je život každého z nich tak rozdílný. A tak dramatický. Co je však spojuje je přání prožít šťastný a klidný život. Rodina je jedním z nejdůležitějších prvků, které k jejich životu patří. Opravdu to tak cítíme i teď? Držíme za každou cenu při sobě, pomáháme si?
Přečetla jsem již několik knih, jejichž tématem bylo období 2. světové války, ale nejsem si jistá, jestli mě všechny zasáhly tak, jako právě Šikmý kostel. Beznaděj, odhodlání, ale i rezignace, smutek, zoufalství... to vše je zde popsáno prostřednictvím příběhů "nedůležitých" lidí. Avšak velmi sugestivně, tak, že mě až zabolelo u srdce, když jsem si představila, že bych se ve stejné situaci ocitla já. Představovala jsem si, jak řeším dilema, k jaké národnosti se přidat, zda podepsat Volklistu - hlásit se k německé, české, polské nebo slezké národnosti? A co je v dané situaci pro mě a moji rodinu to nejlepší? Co nám umožní přežít válku a začít zase normálně žít? To je opravdu těžká volba. A protože poválečnou historii již známe, je asi každému jasné, že pokud během války někdo díky správné národnosti přežil, vůbec nic to neznamená... přijde doba, která bude možná ještě horší a zákeřnější než doba válečná.
A i když to bude znít jako klišé, pokud si dnes stěžujeme na to, jak to máme těžké, jak přicházíme o své jistoty, je možná dobré zamyslet se nad tím, jestli jenom nepláčeme nad rozlitým mlékem. I když nemůžeme cestovat za hranice okresu, stále máme možnost důstojně žít. Máme se dobře, i když na nás padá smutek z toho, co se děje kolem nás. Občas není od věci připomenout si, že v nedávné historii museli lidé řešit a prožívat mnohem větší hrůzy, než musíme my teď.
Paní Lednické za knihu velmi děkuji. Moc prosím, aby vytrvala a třetí díl pro nás dopsala. A Šikmý kostel doporučuji všem čtenářům a čtenářkám.

20 12.04.2021

Musím přiznat, že něco tak "dobrého" jsem už dlouhou dobu nečetla. Knihu jsem si koupila v létě a půl roku čekala v mé knihovně na správný čas... Velmi těžko dokážu popsat, co je na této knize tak jedinečné, ale pokusím se.
Je vidět, že autorka věnovala přípravě před napsáním románu velmi dlouhý čas. Pokud se nemýlím něco kolem 10-ti let. Po tuto dobu sbírala příběhy od skutečných pamětníků žijících v této oblasti. Historické a odborné materiály... a tato precizní příprava je z knihy cítit v každém odstavci. Není tam ani špetka zbytečných slov, postav, situací, vše do sebe zapadá, vše, o čem se v knize píše je pro smysl knihy důležité.
Druhá věc, kterou velmi oceňuji, je jazyk. Kniha je psána česky, ale do češtiny jsou nenápadně přidávaná polská slova a severomoravský dialekt. Vše se děje přirozeně, takže ani středočech, jako já, nemá se čtením textu sebemenší problémy. Naopak. Jazyk dodává knize atmosféru hornického města na severu Moravy, drsného, ale upřímného.
Stejně tak životní příběhy hlavních postav, které sledujeme v prvním díle od konce 19. století až do roku 1921. Není jednoduché se s kýmkoli ztotožnit, protože osudy havířských rodin jsou tak odlišné od života, který většina z nás žije, ale na druhou stranu není nic černobílé, stejně tak jako postavy, které nejsou jenom dobré nebo špatné. Prostřednictvím životů těchto obyčejných lidí se na stránkách seznamujeme s historií zapomenutého kraje, ve kterém se výrazně více než kdekoli jinde odrážely i histrorické události, kterým naše republika za posledních 150 let prošla.
Daší velký přínost knihy přikládám k tomu, že přibližuje historii právě skrze příběhy obyčejných lidí. Přiznám se, že jsem měla opravdu jenom mlhavou představu o tom, co se dělo po 1. světové válce na Těšínsku. A možná teď lépe chápu všechny ty polské nápisy na nádražích při cestě vlakem z Ostravy na Slovensko.
Poslední vsuvka - myslím si, že Karvinsko díky paní Lednické zažije turistický boom, protože mnoho čtenářů Šikmého kostela bude chtít vidět některá místa na vlastní oči. I já si návštěvu tohoto zapomenutého kraje zapsala do svých "cestovatelských plánů", hned jak bude možné volně cestovat. Je velmi inspirující pozorovat krajinu prostřednictvím příběhu, na to se moc těším.
Šikmý kostel bych určitě zařadila mezi jednu z nejlepších knih, kterou jsem v poslední době četla. A také do seznamu doporučené četby na SŠ.

18 21.02.2021

Komentář k této knize musím napsat bezprostředně poté, co jsem dočetla poslední stránku. Některé knihy mají svůj čas, a pokud ji vezmete do ruky v tu správnou dobu, vidíte ve slovech spoustu věcí, které by Vám jinak unikly. Příběh Cheryl jsem znala velmi dobře ze stejnojmenného filmu, který mám moc ráda. Papírové knižní vydání jejího příběhu mi pár měsíců leželo v knihovně, až jsem po něm sáhla při balení na mojí vysněnou cestu. Mým cílem nebylo tříměsíční putování po PCT, ale jenom osmidenní přechod evropské cesty kolem horského masivu Mont Blancu- tzv. Tour du Mont Blanc - TMB. Celkem tedy pouhých 170 km v horském terénu a asi 9000 výškových metrů. Navíc stále tak trochu v civilizaci, protože zvláště v letních měsících je tato cesta plná turistů. Každopádně se, stejně jako v knize, na pár dní stal mým domovem stan se spacákem, a můj denní režim byl omezen na velmi jednoduché a jednotvárné úkony jako složit mokrý stan, sehnat dostatek vody, šlapat celé dopoledne do příšerného kopce a odpoledne zase z kopce dolů, postavit stan, připravit jídlo... a pak utahaná zalézt do spacáku s čelovkou a otevřít knihu. Divočinu. Hltala jsem slova v knize a prožívala vše doslova na vlastní kůži. Cítila jsem, jak mě bolí nohy, i hlad a neodolatelnou chuť na bublinkovou limonádu. V hlavě jsem si rovnala myšlenky, i když impulzem pro moji cestu nebylo srovnat si svůj vlastní život. Cesta je cíl, a je úplně jedno, jak je dlouhá. Důležité je, abychom měli mysl otevřenou. Pro pocit štěstí a jistoty stačí opravdu málo, vím to, a Cheryl to poznala také. V životě nám většinou stačí vlastnit pouze tolik věcí, které jsme schopni zabalit do batohu. Zní to jako klišé, nejsou to má slova, ale něco na tom je. Zpět ke knize. Ano, je to průměrný cestopis, ale je psán upřímně a nesnaží se nic skrývat. Návratů k matce je tam někdy až příliš, ale pokud autorka cítila, že se s její ztrátou musí opakovaně vyrovnat, pak tam patří. Je to kniha na cesty, pro chvíle, kdy máte potřebu alespoň v myšlenkách utéct někam “ven”. Nechám si ji ve své knihovně jako připomenutí, že někdy je dobré alespoň na pár chvil opustit komfort svého života, vydat se na cestu a být sám sebou.

18 26.08.2018

Jsem moc ráda, že máme takové spisovatelky, jako je Karin Lednická. Kniha o Životících byla úplně jiná, než můj velmi oblíbený Šikmý kostel. Jde spíše o záznam historických událostí, včetně podrobného výčtu osudů jednotlivých rodin. Pro zájemce o historii určitě cenný studijní materiál založený na pečlivém zkoumání (a zatím ještě i autentických výpovědích žijících svědků události). Já jsem se ve všech těch jménech a rodinách trochu ztrácela, bylo jich opravdu hodně, ale to vůbec nesnížilo kvalitu obsahu... Člověk získá ucelený obraz zapomenuté tragédie jedné vesnice na sklonku 2. světové války. Věřím tomu, že podobný osud potkal během války i další obce, možná ne v takovém rozsahu, ale určitě se podobné věci děly. Zajímavý je zde i pohled na území, které historicky patří střídavě Slezku a Polsku. Doba, kdy bylo připojeno opět k Polsku a tím pádem okupováno nacistickým Německem, je velmi hezky popsána i v Šikmém kostelu, stejně tak jako problematika přijetí "volklisty". Těším se na třetí díl Šikmého kostela, kde se uričtě setkáme s pohnutými osudy lidí, kteří v dobré víře během války volklistu přijali, aby ochránili své rodiny...

16 14.03.2024

Krásná kniha! Nechala jsem si ji na léto, abych byla na příběh patřičně naladěna. Film jsem neviděla a jsem moc ráda, že jsem si přečetla jako první právě knihu. Musím přiznat, že jsem se první částí musela trochu prokousat, ale ve chvíli, kdy se Pí Patél a Richard Parker ocitli uprostřed Tichého oceánu, jsem se nemohla od příběhu odtrhnout. Je vlastně úplně jedno, zda je pravdivý či smyšlený. Příběh je vždy takový, jaký ho stvoříme. A jak plyne ze závěru knihy, příběhy, které nám připadají neskutečné a vymykající se našim zkušenostem, raději zaměníme za ty realistické, i když výrazně méně romantické.

“Vyprávěním se přece ze všeho stává příběh...
Svět přece není takový, jaký je. Je i takový, jaký jej vidíme a chápeme, nebo ne. A tím, že svět nějak chápeme a vidíme, do něj také něco vnášíme, nebo ne? Není díky tomu život jeden velký příběh?”
str. 329

Lépe bych to nenapsala...

16 06.08.2020

Rut Sepetys je pro mě neskutečný objev. Další kniha, jejíž příběh vznikl na podkladě skutečných událostí. Díky ní se nám opět rozkrývá historická událost, která je, tak trochu, opomíjena, a o které se v učebnicích dějepisu nepíše.
Příběh z konce 2. světové války, kdy zubožení lidé utíkají na břeh Baltského moře, aby se, s trochou štěstí, nalodili na jednu z výletních lodí a dostali se tak do Německa. Hrůzné na tom je, že prchají před Stalinem a postupujícími sovětskými vojsky... Bez ohledu na národnost, stáří, pohlaví... každý se svým osudem.
Velmi emotivní příběh nesourodé skupinky, která v závěru knihy bojuje o svůj holý život.
Příběh plný naděje... ale také odhodlání.
Doporučuji všem, kteří se rádi seznamují s dějinami 20. století prostřednictvím příběhů obyčejných lidí.

15 16.04.2024

Opravdu smutný příběh plný beznaděje a zmaru. Je asi zbytečné psát slova, která zde již byla mnohokrát zmíněná - toxická rodina, ve které každý svoji citovou frustraci přenáší na dalšího člena rodiny... "když nemůžu být šťastná já, tak proč by měla být šťastná moje dcera...". Všichni před vším zavírají oči, nikdo nechce nic řešit, otevřít "pandořinu skříňku" a vymanit se z prostředí plného zla a hořkosti.
Tolikrát jsem během čtení měla chuť "cácoku" obejmout, dokázat jí, že není na světě zbytečně, a že si i ona zaslouží šťestí. Ujistit ji, že i ty špatné věci, které udělala, se dají napravit, že je možné se očistit.
Možná takové emoce v nás měl příběh vzbudit.
A bohužel, takové toxické rodiny a vztahy kolem nás jsou a mnohdy je těžké odhalit, kolik "cácor" kolem nás běhá.

15 26.08.2023

Druhá kniha od této autorky přečtená ve velmi krátkém čase. A opět naprosté čtenářské blaho. Těžko říct, jestli mě více oslovilo Heřmánkové údolí nebo Hlas kukačky. Obě knihy jsou skvělé.
Příběh Edity a Irmy - dvou rozdílných žen, jejichž osudy jsou však úzce propletené. Jejich životy se odehrávají převážně v první polovině minulého století, v době, která byla velmi bouřlivá. Stejně jako životní příběh obou dvou. Složité rodinné vztahy, doba, kdy bylo potřeba se občas vdát, aby se vyřešila nepříjemná rodinná situace. Byla to doba, kdy se ze svazku manželského neodcházelo, kdy některé ženy celý život "sloužili" svým manželům, i když byly nešťatné.
Opět jsem si uvědomila, jak mnoho se vztahy v rodině za posledních pár desítek let změnily.
Moc se těším, že si od paní Kornerové přečtu další knihu... a jsem velmi potěšena tím, kolik výborných současných autorek naše česká literatura má.

15 22.12.2022

Tohle je zkrátka kniha s velkým K. Četla jsem ji po pár letech již podruhé a naordinovala jsem si ji jako povinnou četbu v tomto "podivném" čase koronavirovém. Snad proto, že jsem ji i poprvé přečetla jedním dechem, protože mě doslova pohltila. A stalo se tak i podruhé.
Příběh ruských emigrantů, resp. ruské inteligence, na počátku 60. let v Paříži na pozadí Alžírského konfliktu. Vyprávěné 12-ti letým (na konci příběhu již 16-ti letým) chlapcem, předčasně vyspělým. Ano, občas mi přišlo, že se Michael choval na kluka velmi dospěle, ale možná to bylo dáno dobou a společností, ve které se nacházel. Kluk, který má přátele mezi muži o několik desítek let starších a nesoucích si s sebou velké břímě z jejich minulých životů. Moc se mi líbilo členění knihy do částí, kdy postupně odhalujeme příběhy jednotlivých hrdinů. Každý z nich byl jiný a každý měl jiný důvod, proč odejít ze SSSR a začít svůj život ve Francii.
Konec knihy je neuvěřitelný, ale pravdivý. Když jsem dočítala posledních 50 stran této objemné knihy, slova se mi před očima měnila na film... napínavý, ale přitom tak skutečný a uvěřitelný. Musela to být hrozná doba, 50. léta v ČSSR byla poznamenána ponurou atmosférou, udavačstvím, strachem. A co teprve v Rusku! To musela být opravdu hrůza. Národ Dostojevského, Gogola a jiných velikánů pohlcen naprostým potlačením lidské důstojnosti. Člověk tam neznamená nic.
A tak jsem si v hlavě říkala, že ač teď čelíme pandemické krizi a situace kolem nás není vůbec veselá, máme vlastně štěstí. Známe nepřítele. A ten nepřítel je pro celý svět společný. Můžeme proti němu bojovat, i když velmi omezeně. Můžeme ho pojmenovat. Ale v době stalinismu byl nepřítel mnohdy nejasný. Mohl to být kdokoli, soused, přítel, kolega... nikdy si nikdo nemohl být jistý, z jaké strany přijde útok. Hranice zavřené. Lidé uzavření do sebe. To musela být opravdu hrůza.
V knize je spousta krásných komentářů a dialogů, týkajících se literatury.
Tak alespoň jedna ukázka, kterou jsem si založila: str. 255
" V četbě je cosi iracionálního. Člověk okamžitě uhodne, jestli se mu to bude líbit, nebo ne, ještě dřív, než si knihu přečte. Očichá ji, ohmatá, říká si, jestli stojí za to trávit v její společnosti čas. Je to neviditelná alchymie znaků na stránce, které se nám vtisknou do mozku. Kniha je živoucí bytost."

No, není to krásné? Klub nenepravitelných optimistů patří rozhodně mezi vrcholná díla tohoto francouzského autora a rozhodně stojí za to si ji přečíst a proniknout tak do její atmosféry.

15 28.03.2020

Výborná kniha! Velmi zajímavý, až děsivý, příbeh z Afganistánu odehrávající se na konci minulého století a přelomu tisíciletí. Nebyla to moje první kniha od tohoto autora, ale i tak mě opět překvapila zrůdnost afgánského režimu - a je skoro asi jedno, jestli se jednalo o okupaci sovětskými vojsky či o vládu talibánu. Ženy to v této společnosti opravdu nemají vůbec jednoduché, je až s podivem, že názory a zákony, které v této společnosti panují, jsou stále akutální... asi je zbytečné skrývat zde nesouhlas a nesympatie s islámem jako takovým. Příběh Marjam i Lajly je plný utrpení, ale také obrovské lásky, která dává naději do budoucna. Jsem moc ráda, že konec příběhu nabízí naději... že není tak beznadějný, jako celá kniha.
Při čtení tohoto příběhu se nemohu ubránit pocitu, jak vděčná mohu být za to, kde jsem se narodila. Kdybychom se "my ženy" jenom z malé části musely někdy zabývat problémy, které musely řešit Marjam a Lajla, asi by nám pak přišlo opravdu podivné si stále na něco stěžovat. Buďme šťastné, veselé, vděčné za své spokojené životy... a pokud máme nějaký problém či trápení, můžeme ho řešit, je to jenom na nás.

14 27.12.2022

Nesbo nepatří mezi mé top autory, ale občas si ráda jeho knihu přečtu. Většinou ve chvíli, kdy potřebuji změnit žánr a u knihy si opravdu odpočinout.
Po typicky severských detektivkách (velké množství krve, násilí apod.) byla tato kniha velkým překvapením. Opravdu jsem nečekala psychologický román. Autor velmi sugestivně líčí, místy až patologický, vztah dvou bratrů. Je zajímavé, jak se každá z hlavních figur během celého příběhu vyvíjí. Vše, co se v rodině Opgardů stalo, je logicky pochopitelné a zdá se, že i nevyhnutelné. Často jsem musela přemýšlet nad tím, jestli mi Carl a jeho bratr je či není sympatický. Nechovali se zrovna morálně, ale já měla pocit, že se chovají tak, jak mají... že nic jiného jim v dané chvíli nezbývá. Myslím si, že tato skutečnost je mistrovským dílem Nesba, pomocí příběhu dokázal, že čtenář má možnost se s hlavními hrdiny ztotožnit, i když jejich jednání nemusí schvalovat.
A jako bonus se děj odehrává daleko na severu, v místech, která mi jsou blízká, protože zimu, tu opravdovou, se sněhem a třeskutými mrazy, prostě miluji. Jenom ta "polární noc" by mi asi moc příjemná nebyla... knize však dodává tu pravou severskou atmosféru.

14 16.03.2021

Pro mě asi nejlepší kniha od Murakamiho. Poprvé jsem ji přelouskala asi před 10 lety, a již tehdy jsem ji odkládala s vědomím, že jsem nic lepšího (co se moderní literatury týče) asi nikdy nečetla. Ani teď tomu nebylo jinak.
Fascinující příběh, vyprávěný ve dvou rovinách - z pohledu pracovníka firmy, která se stará o kódování a ochranu informací, a z pohledu "čtenáře snů" - opět bezejmeného muže, který se ocitá ve Městě, zbaven svého stínu. Ve chvíli, kdy člověk ztratí svoji duši (svůj vlastní stín), stává se součástí nesvobodného světa, avšak zdánlivě zbaveného všech problémů a starostí. Dilema, zda je lepší žít jednoduchý život bez bolesti a být nesvobodný, nebo zažívat bolest, ale být svobodný, jsme měli možnost zažít na vlastní kůži, v době, kdy naše hranice obepínaly ostnaté dráty. Vybrat si mezi "jednoduchým" životem, podlehnout a podepsat, nebo být "svobodný" alespoň ve svém nitru, ale prožívat mnohá utrpení. Na jednu stranu to vypadá jedodušše a téměř jednoznačně, ale myslím si, že to tak jednoduché není.
Podobenství duše a stínu je prostě úžasné! Stín umírá a člověk se pomalu stává tělem bez duše.
Co je v knize naprosto fantastické, jsou popisy Města. Tak barvité, skoro až impresionistické. Když jsem si je četla, měla jsem pocit, jako by přede mnou někdo maloval obraz.
Druhá dějová rovina - muž, který si nechá "upravit mozek", aby se mohl živit zvláštním typem kódování informací. Za svoji práci si však nechá vždy velmi dobře zaplatit. Žije si tak svůj pohodlný život, bez závazků, bez rodiny. Když dojde na konec života, něco se v něm zlomí, ale je už pozdě...
V knize jsem si založila spoustu úryvků, které se mi líbily, tak alespoň malý zlomek:
"Myslím si, že už jsem ti říkal úplně na začátku, že je tohle Město divné a zvrácené," začne znovu stín. "Jsem o tom přesvědčený i těď. Je to tu nenormální, je to tu zvrhlé. Problém ale je, že je to nepřirozenost a zvrácenost dovedená do dokonalosti. Protože je v tomhle Městě divné a pokřivené úplně všechno, má to pak na výsledek systém, kde do sebe jedno s druhým dokonale zapadá. Všechno je v něm uzavřené. Takhle." Stín opíše podpatkem na zemi kruh. "Ten kruh v sobě propojil všechno bez výjimky. Čím delší dobu v něm proto člověk je a zamýšlí se nad tím, co vidí, tím víc se mu jejich způsob začíná zdát správný a jeho vlastní způsob pomýlení. Právě proto, že se zdá, jako by z té uzavřenosti nebylo nikde úniku. Chápeš, co ti chci říct?" str. 305

"I když třeba z mého odchodu nebude nikomu smutno a nikomu po mně nezůstane v duši prázdno, i když si ho třeba ani nikdo nevšimne, šlo tu přeci o mě, o mě jako takového. Ztratil jsem toho už vážně trochu moc, tolik, že mi připadalo, že už mi nezbylo skoro nic jiného než já sám. Stále však ve mně jako nějaký usazený kal zůstávala dohasínající záře všeho, oč jsem přišel, a ta mě poháněla, abych žil, co nejvíc to půjde." str. 489

14 25.09.2020

Tuto útlou knihu jsem si zakoupila na základě recenze a komentářů na DK. A byla to opravdu dobrá volba a investice. Moc mě bavila minimalistická forma vyprávění všech tří příběhů. A že by si každý z nich zasloužil vlastní knihu... Ale to bylo právě to hezké, stačilo pouze poodkrýt určitou část života všech tří hrdinek, abych si mohla představovat co asi bude následovat, popřípadě co předcházelo. Propojení jednotlivých příběhů je nenásilné a zpočátku to vypadá, že se osudy tří tak odlišných žen snad ani nemohou setkat. Ale to jsou právě ty náhody, které náš život utvářejí. Často mě napadne myšlenka, jak se občas prolínají naše životy s neznámými lidmi. Mnohdy o tom ani nevíme, ale jsme určitým způsobem spojení.
Neodpustím si malou odbočku, kolikrát jsem koketovala s myšlenkou při prodeji knih přes DK, ze by bylo zajímavé připojit ke knize krátký vzkaz, poselství. Kniha by takto žila svým životem a do ruky by se nám mohla dostat vzácnost - ne ani tak postavením na žebříčku bestselerů, ale právě tím propojením životů nás, čtenářů.
Zpět ke knize. Symbol copu - spojení tří životů, osudů, propletení tří pramenů. Lidské vlasy - symbol naši svobody a nezávislosti. V nedávné době i forma protestu proti režimu. Navíc vlasy dotváří naši osobnost, jsou pro nás důležité.
Odvaha všech tří žen postavit se nepřízni osudu, vzít svůj život do vlastních rukou. Všechny tři ženy mi byly sympatické a dokázala jsem se do jejich jednání vžít. Paní Colombani děkuji za lehkost, se kterou jsem knihu přečetla.

14 16.04.2019

Pražské jaro... 50 let poté beru do ruky knihu od anglického autora a čtu příběh odehrávající se převážně na území tehdejšího Československa, konkrétně v hlavním městě Praze. Léto 1968 plné ideálů, zdánlivé svobody, asi i euforie z možnosti se opět "nadechnout" a vzít život do svých rukou. Postava Alexandra Dubčeka, přeceňovaná, ale lidem "milovaná", protože byl tak trochu jiný... ale slabý. A pak pád až na dno. Pocit hořkosti a beznaděje, který v našich myslích přetrvává dodnes. Jakobychom se neuměli stále s událostmi z roku 1938 a 1968 vyrovnat. Nezažila jsem tuto dobu, narodila jsem se pár let po pražském jaru jako "husákovo dítě". Do doby normalizace, ve kterém jsem vyrůstala a dospěla. S rodiči jsme v srpnu na chatě vždy poslouchali Rádio Svobodná Evropa a o událostech ze srpna 1968 jsem toho věděla možná více, než většina mých spolužáků. Maminka pracovala tou dobou v rozhlase... Proto toto období československých dějin vnímám velmi citlivě a opravdu se mě dotýká.
Ale zpět ke knize - výborná! Ano, mně se velmi líbila, a jak jsem již u dalších knih pana Mawera uvedla, oceňuji především pohled na události našich dějin očima někoho "zvenčí". Je to vždy trochu jiné, bez patosu, zvláště u tak citlivých témat, jako jsou "zrady" ve 20. století našich dějin. Při popisování událostí 21.8.1968 jsem cítila bolest, beznaděj a strach - z toho, co bude. Klidný a romantický letní večer se rázem změní v hrůzostrašný sen. Příběh Sama a Lenky, otevřený, nedokončený... na jednu stranu se ptám, jak to dopadlo, na druhou stranu jsem velmi ráda, že to vlastně nevím. Protože co je tím "správným koncem"? A druhá dějová linka - letní putování anglických studentů Jamese a Ellie, kteří se shodou okolností, náhody a asi i přirozené zvědavosti ocitnou uprostřed Střední Evropy a stávají se tak součástí "zlomení" národa. A v neposlední řadě příbeh slavného dirigenta a houslistky, kteří se snaží utéct ze chřtánu sovětského imperia, protože chtějí prožít svůj tvůrčí život svobodně - tak, jako každý umělec. Vše do sebe v příběhu zapadá, má smysl a svoje místo. Děkuji, pane spisovateli.

"A přestože země je tísněna cizími vojsky ze čtyř stran, blaničtí rytíři neprocitnou a nevyjedou včele se svatým Václavem na pomoc, aby armády nepřátelských zemí rozprášili. A pak věřte legendám."

"K čemu je morální vítězství, když je bitva prohraná?"

"Jednoho dne, blesklo mu hlavou, jednoho dne bude tohle všechno minulostí. Uloženou ve vzpomínkách, překroucenou, patinovanou uplynulými roky, které setřou většinu bolestí. Možná ji tu a tam někdo vytáhne na světlo a zbaví prachu zapomnění, aby na pár minut znovu zazářila. Ale pořád to bude minulost, ať už se stane cokoli."

14 31.01.2019

Tak tohle byla opravdu velká porce. Doslova. Co o knize napsat. Určitě to není, po literární stránce, žádné přelomové dílo. Ale... ta kniha Vás zkratka naprosto pohltí, i přes zdánlivé nelogičnosti, trochu “idylický” úvod a, již tolikrát obepsané, téma holocaustu a přežívání za 2.světové války. Příběh dvou sester se Vám odvíjí před očima jako film. Hltáte každou další stránku a čekáte, co přijde. Někdy je děj trochu předvídavý, ale to vůbec nevadí. Isabelle je živelná, silná a tvrdohlavá osobnost od samého počátku. Vivian se zdá býti obyčejnou matkou v domácnosti, trochu závislou na svém muži. Ale i přes tuto nálepku je to silná osobnost, neustále o sobě pochybujici, ale o to více milující. Drží pohromadě svoji rodinu, zachraňuje židovské děti, ale stále má pocit, že je vlastně zbabělá. Nestaví své jednání na obdiv, chová se přirozeně, jako většina žen, které “jenom ochraňují své děti”. A co mě opravdu chytlo za srdce, byla ta bezmezná láska, kterou v době musíme hledat, abychom mohli odpouštět. Obě sestry mi byly blízké, jak Vivian svojí mateřskou láskou, tak Isabelle svojí živelností a odvahou. Slavík dostává pět hvězdiček, byla to kniha, od které jsem se nemohla odtrhnout a po zavření jsem ještě dlouho musela přemýšlet o tom, co jsem zrovna přečetla. A tak to má u dobrých knih být.

14 13.06.2018

Co o této knize napsat... mistrovsky poskládaná skládanka osudů jedné židovské rodiny. Autorka se s lehkostí pohybuje v několika časových rovinách, narozdíl od jiných knih je střídání nenásilné, nemáte nejmenší problém orientovat se v čase i prostoru. Silný příběh, neuvěřitelná shoda náhod, osudových rozhodnutí. Stále bychom si měli události holocaustu připomínat, a osudy obyčejných lidí, nikoli hrdinů, nabízí nejsilnější prožitek, který nás nutí přemýšlet. Uvědomit si, jak důležité je vážit si všedních a samozřejmých věcí, své rodiny a přátel. Více takových knih. Děkuji Hano, děkuji, paní Mornštajnová.

14 25.10.2017

Velmi emotivní zážitek při četbě této knihy. I přes literární nedostatky je téma knihy natolik nosné, že přehluší jakákoli slabší místa.
Stále se potvrzuje moje doměnka, jak moc jsou pro nás dějiny 20. století důležité. Pro vnímání současnosti, toho, co se děje v Evropě, ale vlastně po celém světě.
Utvrdila jsem se v tom, co jsem již dávno věděla, a to, že Stalinův režim byl jedním z nejhorších diktátorských režimů. Stále se vracíme k holocaustu, ale o skutečnosti, kolik lidí umíralo za vlády Stalina v zemích bývalé SSSR, o tom se zas tak často nemluví. Připomínejme si to!
Smutný příběh dívky Liny a její rodiny, která byla v r. 1941 násilně deportovaná z Litvy na Sibiř. Co všechno je člověk schopný unést a v jakých podmínkách je schopný přežít... V teple našich domovů u plného stolu je opravdu náročné tuto knihu číst, někdy jsem se až styděla, jak dobře se mám, když lidé na Sibiři museli tak trpět. Nezapomínejme, čtěme, předávejme...

13 16.11.2023